ECLI:CZ:NSS:2012:3.ADS.16.2012:25
sp. zn. 3 Ads 16/2012 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína, v právní věci žalobce: M. K.,
zastoupen Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem se sídlem Malé náměstí 125, Hradec Králové,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1295/25, Praha 5,
proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 2. 2011, č.j. X, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 11. 2011, č. j. 29 Ad 13/2011 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Stěžovateli byl rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále jen „ČSSZ“) ze dne
16. 12. 2010 č. j. X upraven invalidní důchod od 22. 1. 2011 tak, že mu namísto invalidního
důchodu pro invaliditu třetího stupně náleží invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně,
a to z důvodu dlouhodobého nepříznivého zdravotního stavu, když jeho pracovní schopnost
poklesla na 50 %. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel námitky, o kterých rozhodla
ČSSZ, pracoviště Hradec Králové (dále jen „žalovaná“), tak, že rozhodnutím ze dne
18. 2. 2011, čj. X námitky zamítla. Vycházela přitom ze zdravotní dokumentace ošetřujícího
lékaře a dalších vyšetření odborných lékařů, jimiž byla míra poklesu pracovní schopnosti
stěžovatele určena na 50%. Dle §39 odst. 1 a 2 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb. Na základě
takového odborného posouzení žalovaná uzavřela, že se u žalobce jedná o invaliditu druhého
stupně.
[2] Proti rozhodnutí žalované podal stěžovatel správní žalobu ke Krajskému soudu v Hradci
Králové (dále jen „krajský soud“). Žalobní argumentaci postavil na tvrzení, že jeho obtíže jsou
trvalé a neustále se zhoršující, a proto není schopen pracovat. Poukázal také na skutečnost,
že v jeho případě není možné předvídat, zda se do práce bude schopen dostavit a díky častým
absencím ho nikdo nezaměstná, což byl také důvod, proč v roce 2002 žádal o invalidní
důchod. Žalobou se domáhal zrušení napadeného rozhodnutí s tím, aby mu byla ponechána
původní invalidita třetího stupně. Žalovaná ve vyjádření k žalobě odkázala na lékařské
posudky a navrhla krajskému soudu vyhotovení nového posudku, který by znovu posoudil
zdravotní stav stěžovatele.
[3] Krajský soud doplnil řízení posudkem Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí
ČR v Hradci Králové (dále jen „posudková komise“). Posudková komise dospěla k závěru,
že pokles pracovní schopnosti stěžovatele dosahuje 50 % a jeho zdravotní stav odpovídá
invaliditě II. stupně. Vzhledem k dosaženému vzdělání je schopen práce administrativně-
hospodářského a technického charakteru. Stěžovatel sice během jednání krajského soudu
sdělil, že jeho choroba nemůže být zařazena pod pol. 4b) kapitoly III. přílohy vyhlášky
č. 359/2009 Sb. (dále jen „vyhláška“) a poukázal na skutečnost, že jeho nemoc je doprovázena
ataky, při kterých dochází ke stavu popsanému v pol. 4c) kapitoly III. přílohy vyhlášky.
Krajský soud ovšem, při zohlednění všech lékařských zpráv a závěrů posudkové komise,
konstatoval, že se u stěžovatele jedná o těžké postižení, které však dobře reaguje na léčbu
a onemocnění je tak ve stabilizovaném stavu, tedy aplikace pol. 4c) kapitoly III. přílohy
vyhlášky nepřichází v úvahu a dal za pravdu žalované, když míra poklesu pracovní schopnosti
byla stanovena na horní hranici rozpětí, tedy na 50 %. Krajský soud poukázal také na shodný
výsledek všech odborných nálezů, které popisují zdravotní stav stěžovatele a uzavřel proto,
že žaloba není důvodná.
[4] Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu včasnou kasační stížnost, kterou opírá
o důvody dle §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“). Obecně je přesvědčen o tom, že posudková komise neprovedla objektivní
zhodnocení jeho zdravotního stavu. Dále namítá, že neúplné a nepřesvědčivé posouzení
rozhodujícího zdravotního postižení v dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu je třeba
považovat za vadu řízení a jedná se tak o jinou vadu ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. Na podporu této námitky odkazuje stěžovatel na rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 4 Ads 13/2003 - 54. Doplňuje dále, že jeho zdravotní potíže jsou v rozsudku krajského
soudu označeny jako stabilizované, ale soud přitom neposoudil další zdravotní omezení.
Jako příklad uvádí nutnost třikrát denně aplikovat koncentrát faktoru VIII a krvácivost
do kloubů, které přicházejí nečekaně a stěžovatel je potom několik dní, někdy i týden,
handicapován. V důsledku takových projevů jeho zdravotního stavu považuje za vyloučené,
že by ho někdo zaměstnal. Odkazuje také na skutečnost, že do zaměstnání by vzhledem
k poloze svého bydliště v horách musel pravděpodobně dojíždět. V té souvislosti poukazuje
na nedostatečné finanční prostředky, bez kterých bude jeho rodina strádat. Stěžovatel
poukazuje na to, že jen pokrok v medicíně a také jeho zdatnost v aplikaci léků způsobila,
že není tak často nutná jeho hospitalizace v nemocnici. Takové okolnosti ovšem není správné
vykládat v jeho neprospěch. Uvádí, že v posudku posudkové komise, stěžejním důkazu celého
řízení, chybí zhodnocení celkového zdravotního stavu a jeho dochovaná pracovní schopnost,
posudkové závěry o invaliditě, jejím vzniku, zániku, či dalším trvání. Domnívá se proto,
že posudek se nevypořádal se všemi rozhodnými skutečnostmi, nepřihlédl ke všem potížím
stěžovatele a závěry v něm nejsou náležitě zdůvodněny.
[5] Z výše uvedených důvodů proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[6] Žalovaná se ke kasační stížnosti vyjádřila dne 13. 1. 2012. Ve svém vyjádření uvedla, že nemá
výhrady k důkaznímu řízení ani k rozsudku krajského soudu a navrhuje proto, aby byla kasační
stížnost jako nedůvodná zamítnuta.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost dle §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. v rozsahu
uplatněných kasačních důvodů. Přitom nezjistil, že by řízení bylo zatíženo takovými vadami,
ke kterým by musel přihlédnout z úřední povinnosti - §109 odst. 4 část věty za středníkem
s. ř. s.
Kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[8] Tento kasační důvod předpokládá vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před
správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně
vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl
zrušit.
[9] Správní orgány i soud vycházely v řízení z obsáhlého dokazování, které rozhodně závažnost
zdravotního postižení stěžovatele nezpochybnilo. Stěžejními důkazy jsou v daném případě
lékařské posudky a podklady, neboť správné posouzení této problematiky spočívá
na specifické lékařské odborné způsobilosti. Rozsah a správnost dokazování je tedy nutné
posuzovat z hlediska dostatečnosti právě tohoto druhu dokazování. V přezkumném soudním
řízení posuzují zdravotní stav a pracovní schopnost pojištěnců posudkové komise Ministerstva
práce a sociálních věcí (§4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. ve znění platném ke dni vydání
napadeného rozhodnutí), které jsou dostatečně odborně kompetentní pro posouzení pracovní
schopnosti občanů. V projednávaném případě správní orgány i krajský soud vycházely právě
z lékařských posudků, o které opřely odůvodnění rozhodnutí. Krajský soud tak nepochybil
a své rozhodnutí vlastně ani nemohl zatížit vadou dle ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
když vycházel ze spisu a z uvedených důkazů, jejichž hodnocením dospěl k jistému závěru.
Správnost takového závěru není na tomto místě hodnocena. Nejvyšší správní soud tedy
uzavírá, že skutkový stav, ze kterého soud vycházel, má oporu ve spisu a při zjišťování nebyl
zákon porušen, a proto není možné stěžovateli v této námitce přisvědčit.
Kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[10] Stěžovatel spatřuje tento kasační důvod v neúplném a nepřesvědčivém posouzení
rozhodujícího zdravotního postižení v dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu, což má
za následek jinou vadu řízení ve smyslu předmětného ustanovení soudního řádu správního.
V obecné rovině stěžovatel správně poukázal na konstantní judikaturu Nejvyšší správního
soudu, konkrétně na rozsudek ze dne 25. 9. 2003, č. j. 4 Ads 13/2003 – 54, publikovaný
pod č. 511/2005 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, ze kterého plyne podřazení
takového kasačního důvodu pod ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[11] Stěžovatel ovšem nenabídl žádný relevantní důkaz, který by zpochybňoval lékařské posudky,
tvořící skutkový základ rozhodnutí. Je nutné si uvědomit, že soudy rozhodující ve správním
soudnictví nedisponují nezbytnými odbornými lékařskými znalostmi, a nemohou proto samy
posoudit stupeň invalidity občana. V takovém případě má kvalitní posudek posudkové
komise Ministerstva práce a sociálních věcí vypracovávaný podle §4 odst. 2 zákona
č. 582/1991 Sb. stěžejní význam, protože právě ten je podkladem pro samotné rozhodnutí
ve věci. Soudy proto musí přezkoumávat úplnost, objektivitu a přesvědčivost posudků
posudkových komisí, aby z jejich závěrů mohly vycházet. I přesto tyto posudky hodnotí
soud jako každý jiný důkaz podle zásad upravených v §77 odst. 2 s. ř. s., tedy především
provedené důkazy hodnotí jednotlivě i v jejich souhrnu i s důkazy provedenými v řízení
před správním orgánem a ve svém rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu takto
zjištěného. O nutnosti vycházet při určování poklesu schopnosti soustavné výdělečné
činnosti především z lékařských posudků již Nejvyšší správní soud vyslovil názor, že je třeba
vycházet ze zdravotního stavu doloženého výsledky funkčních vyšetření (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2009, č. j. 4 Ads 81/2009 - 46).
[12] V daném případě vycházel krajský soud z posudku Posudkové komise Ministerstva práce
a sociálních věcí ČR v Hradci Králové ze dne 9. 8. 2011. Také dle Nejvyššího správního
soudu uvedený posudek netrpí vadami, které mu stěžovatel vytýká. Posudek obsahuje
diagnostický souhrn zdravotního stavu stěžovatele, zabývá se také otázkou hematologického
a ortopedického nálezu, které spolu souvisejí, posudek obsahuje výsledek odborného
vyšetření stěžovatele i funkční hodnocení jeho zdravotních obtíží, když srozumitelně hodnotí
omezení stěžovatele v pohybu: „porucha srážlivosti...opakovanými krvácivými projevy do kloubů
omezuje rozsah pohybu postižených kloubů…nebylo zjištěno těžké postižení hybnosti, které by výrazně
negativně ovlivňovalo celkovou výkonnost a pohyblivost“ stěžovatele. Z posudku je rovněž patrné,
že komise uznává, že je stěžovatel limitován v běžných denních aktivitách a odkazuje
také na dřívější posudky jak Okresní správy sociálního zabezpečení ze dne 9. 12. 2010,
tak České správy sociálního zabezpečení ze dne 16. 2. 2011. Posudek obsahuje stanovení
hlavní příčiny dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu („Rozhodující příčinou dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu je hemofilie A“), stanovení konečné míry poklesu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti i obecné pracovní doporučení: „Vzhledem k dosaženému vzdělání
je posuzovaný schopen práce administrativně-hospodářského a technického charakteru /což do roku 2007
vykonával/.“ Posudek hodnotí také určitý vývojový aspekt dlouhodobě nepříznivého
onemocnění stěžovatele: „jedná se o těžkou formu onemocnění, které však dobře reaguje na léčbu“.
Posudková komise se přitom ztotožnila s předchozími lékařskými posudky a stanovila míru
poklesu pracovní schopnosti na 50 %, a to shodně s dalšími nezávislými lékařskými posudky.
Krajský soud dospěl k závěru, že skutková zjištění jsou úplná a posudkové závěry
přesvědčivé.
[13] Námitka stěžovatele, že konkrétní stav jeho onemocnění neměl být podřazen pod pol. 4b,
nýbrž pod pol. 4c kapitoly III přílohy vyhlášky, kvantifikující míru poklesu pracovní
schopnosti v rozsahu 60–70 procent, není opodstatněná. Podle citované položky 4c
by se muselo jednat o těžkou a recidivující formu onemocnění „nereagující na léčbu“, avšak
právě tato podmínka není v posuzovaném případě splněna, jak uznává sám stěžovatel.
[14] Krajský soud proto postupoval správně, pokud své rozhodování opřel právě o provedené
důkazy, kterými byl zdravotní stav stěžovatele zkoumán také z hlediska jeho prognózy
nepochybně důkladně a kompetentně a jiné důkazy, způsobilé uvedené závěry zpochybnit,
nebyly zjištěny a jejich existence nebyla ani namítána.
[15] Pokud se stěžovatel odvolává na skutečnost, že jen pokrok v medicíně a také jeho zdatnost
v aplikaci léků způsobila, že není tak často nutná jeho hospitalizace v nemocnici, což je
mu nakonec k tíži, musí Nejvyšší správní soud konstatovat, že i jistá míra adaptace
na onemocnění, která posléze vede k nárůstu pracovní schopnosti, může být důvodem
pro změnu stupně invalidity. Na takovou situaci pamatuje §39 odst. 6 zákona č. 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění, ve znění platném v době rozhodování („zákon o důchodovém
pojištění“). K tomu lze odkázat na dřívější judikaturu Nejvyššího správního soudu,
konkrétně rozsudek ze dne 7. 8. 2003, č. j. 3 Ads 7/2003 – 42, kde se Nejvyšší správní soud
vyslovil tak, že „důvodem zániku plné invalidity nemusí být vždy jen zlepšení zdravotního stavu,
ale i stabilizace zdravotního stavu, neboť sama stabilizace dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
spojená s adaptací člověka na situaci vyvolanou například zdravotním postižením může vést k obnovení
pracovní schopnosti ve vymezeném rozsahu (§39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém
pojištění)“.
[16] Stěžovatel namítal proti objektivním zjištěním ze znaleckého dokazování vývoje jeho
zdravotního stavu řadu nepochybně významných skutečností (třeba nepředvídatelné ataky
onemocnění), které ovšem nepředstavují ani nové skutečnosti, ale ani skutečnosti zásadní
z hlediska posuzování změny funkční způsobilosti stěžovatele vlastní prací dosáhnout
nějakého výdělku odpovídajícího jeho tělesným, smyslovým a duševním schopnostem.
Nejvyšší správní soud si je vědom tíživé situace stěžovatele a problémů s případným
zaměstnáním, ale poukazuje také na skutečnost, že se svým zdravotním stavem do roku 2007
pracoval i v době, kdy míra poklesu jeho pracovní schopnosti splňovala III. stupeň invalidity.
Od té doby a za pomoci lékařské péče i osobního úsilí se jeho zdravotní stav nezhoršil,
respektive došlo v popsaném smyslu k jeho zlepšení či stabilizaci, spočívající a zejména
ve zlepšení schopnosti stěžovatele se objektivní situaci přizpůsobit.
[17] Na základě odborných podkladů, důkazů lékařskými posudky, správní orgány i krajský soud
věcně správně podřadily nárok žalobce pod ustanovení §39 odst. 2 písm. b) zákona
o důchodovém pojištění, ve znění platném v době rozhodování. Náležitě přitom zohlednily
i kauzalitu odst. 3 až 7 citovaného ustanovení, vyjadřujících další konkrétní podmínky
zdravotně postiženého zapojit se do odpovídající pracovní činnosti.
[18] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že důvod kasační stížnosti dle ust. §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. nebyl oprávněný, neboť krajský soud vycházel správně z dostatečného rozsahu
a přesvědčivosti dokazování a rozhodl v souladu se zákonem.
[19] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že ani jedna z kasačních námitek stěžovatele nebyla
oprávněná. Proto kasační stížnost zamítl dle §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.
[20] O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl dle §60 odst. 1, 2 s. ř. s. Žalobci právo
na náhradu nákladů nepřísluší ze zákona, neboť nebyl v řízení úspěšný. Žalovanému takové
právo nepřísluší rovněž, a to vzhledem k povaze tohoto řízení (zde ve věci důchodového
pojištění).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2012
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu