ECLI:CZ:NSS:2012:3.ADS.29.2012:23
sp. zn. 3 Ads 29/2012 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce:
PharmDr. Zdeněk Procházka, zast. JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Praha 1, Na
Poříčí 12, proti žalované: Česká lékárnická komora, se sídlem Praha 4, Poliklinika Budějovická,
Antala Staška 80, zast. Mgr. Jiřím Švejnohou, DiS, advokátem se sídlem Praha 3, Vinohradská
126, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 16. 4. 2009, č. j. 213/ČR/2008, o kasační
stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2011, č. j. 11 Ca
330/2009 – 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci se p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení ve výši 2.880 Kč. Uvedenou částku
je žalovaná povinna uhradit k rukám žalobcova právního zástupce do patnácti dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
Správní rozhodnutí
V záhlaví uvedeným rozhodnutím shledala žalovaná žalobce vinným ze spáchání
disciplinárního deliktu (§1 odst. 2 Disciplinárního řádu České lékárnické komory), kterého se měl
dopustit tím, že v době od 11. 12. 2006 do 24. 2. 2008 a dále v době od 1. 7. 2008 dos ud jako
jediný společník a statutární zástupce provozovatele Lékárny Tesco Mělník, Vodárenská 3653,
Mělník, společnosti EDUKAFARM, s. r. o. připustil provoz lékárny bez osoby, která by měla
Českou lékárnickou komorou (dále jen „ČLK“) vydáno osvědčení k výkonu funkce odborného
zástupce pro uvedenou lékárnu.
Tímto svým jednáním podle žalované porušil povinnost vykonávat své povolání
v souladu s jeho etikou, odborně a způsobem stanoveným zákony, povinnost znát a dodržovat
vnitřní stavovské předpisy komory, povinnost zajistit vedení lékárny osobou, která je držitelem
osvědčení k výkonu funkce odborného zástupce vydaného Českou lékárnickou komorou,
a povinnost zachovávat respekt k orgánům stavovské samosprávy ve smyslu §9 odst. 2 písm. a),
b) zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České
lékárnické komoře (dále jen „zákon č. 220/1991 Sb.“) , §7 odst. 1 písm. a), b) Organizačního řádu
ČLK, §1 odst. 1 a 2 Licenčního řádu ČLK a bodu 6 a 12 Etického kodexu ČLK.
Za to uložila čestná rada ČLK žalobci podle §18 odst. 3 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb.
a §16 odst. 3 písm. a) Organizačního řádu ČLK disciplinární opatření, a to pokutu ve výši
30.000 Kč.
II.
Rozsudek Městského soudu v Praze
Na základě podané žaloby Městský soud v Praze rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil
k dalšímu řízení. Při posouzení, zda je žalobce vinným ze spáchání disciplinárního deliktu, vyšel
soud z nesporných skutečností, tedy že žalobce byl jednatelem a jediným společníkem právnické
osoby EDUKAFARM, s. r. o. a že provozovatelem lékárny byla tato společnost (nikoli žalobce
jako jednatel společnosti). Pro to, aby společnost mohla provozovat lékárnu, přitom nemusí
být statutární orgán členem ČLK. Skutečnost, že v daném případě byl statutární zástup ce
provozovatele členem ČLK, neznamená, že by z tohoto titulu bylo možné vyvodit vůči němu
deliktní odpovědnost.
Zákon č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních (dále jen
„zákon č. 160/1992 Sb.“) upravuje v §14 postup v pří padě, že dojde k porušení povinností
stanovených tímto zákonem, a to tak, že orgán příslušný k registraci může provozovateli uložit
pokutu za porušení povinnosti vyplývající z tohoto zákona. I z tohoto ustanovení podle soudu
vyplývá, že deliktní odpovědnost lze vyvodit pouze vůči provozovateli, kterým byla v daném
případě právnická osoba, a nikoli vůči jejímu statutárnímu orgánu.
Pokud žalovaná konstatuje, že se žalobce jako člen ČLK dopustil svým jednáním
porušení vnitřních norem ČLK, nepovažuje soud porušení jednotlivých ustanovení
za tak zásadní, aby z nich bylo možné vyvodit deliktní odpovědnost. Žalobce jako člen ČLK
má samozřejmě obecnou povinnost dodržovat zákony a vnitřní předpisy komory, nelze
však pominout, že ve správním řízení nebyl v postavení člena ČLK, který by provozoval lékárnu,
ale jako statutární orgán provozovatele.
Argumentace žalované analogickým použitím přestupkového zákona není podle soudu
na místě, neboť celý přestupkový zákon je založen na tom, že lze vyvodit odpovědnost pouze
ve vztahu k fyzickým osobám. Z této zásady vychází i odpovědnost právnických osob stanovená
v §6 tak, že za porušení povinnosti uložené právnické osobě odpovídá podle tohoto zákona
ten, kdo za právnickou osobu jednal nebo měl jednat. Ze zákona o zdravotní péči v nestátních
zdravotnických zařízeních vyplývá, že provozovatelem nestátního zdravotnického zařízení může
být jak osoba právnická, tak osoba fyzická a podle toho je nutno rozlišovat, kdo a za jakých
podmínek může právnickou osobu postihnout.
Z ustanovení §9 zákona č. 160/1 992 Sb. vyplývá podle soudu zcela jednoznačná
povinnost, a to pouze právnické osobě jako provozovateli nestátního zdravotnického zařízení,
ustanovit odborného zástupce, který musí splňovat zákonné předpoklady a dále p ak i povinnost
s tímto odborným zástupcem uzavřít pracovní smlouvu nebo smlouvu o obdobném
pracovněprávním vztahu. Pokud provozovatel tuto svou povinnost poruší, může mu být podle
§14 téhož zákona uložena pokuta, případně zrušena registrace. Příslušným k jejímu uložení
je však ze zákona pouze orgán příslušný k registraci – v daném případě Krajský úřad
Středočeského kraje.
Pokud tedy žalovaná uložila pokutu žalobci, který byl pouze statutárním orgánem
provozovatele, učinila tak podle soudu v rozporu se zákonem, neboť žalobci povinnost ustanovit
odborného zástupce zákon neukládá, a nemohl tak svým jednáním naplnit skutkovou podstatu
disciplinárního deliktu spočívajícího v závažném porušení povinnosti ČLK tím, že připustil
provoz lékárny bez osoby, která by měla mít ze str any ČLK vydáno osvědčení k výkonu funkce
odborného zástupce.
III.
Kasační stížnost
Rozsudek Městského soudu v Praze napadla žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) kasační
stížností. Soud podle jejího názoru v odůvodnění napadeného rozsudku neobjasnil,
proč nepovažoval porušení jednotlivých ustanovení citovaných v rozhodnutí stěžovatelky
za tak zásadní, aby z nich bylo možné vyvodit deliktní odpovědnost žalobce. Závěr soudu
je proto podle jeho názoru nepřezkoumatelný. Míra této závažnosti je přímo úměrná v ýznamu
porušených povinností a stěžovatelka považuje obecně provozování lékárny bez osvědčení
dle §1 odst. 2 Licenčního řádu ČLK za velmi závažné porušení povinností člena ČLK, neboť
porušením této povinnosti je zcela vyloučeno plnění zákonného účelu ČLK, jak vyplývá z §2
odst. 1 zákona č. 220/1991 Sb.
Za nesrozumitelné považuje stěžovatelka také odmítnutí analogie k §6 přestupkového
zákona. Disciplinární odpovědnost členů ČLK podle stavovských předpisů, zejména
Disciplinárního řádu, je naprosto stejným způsobem založena pouze na odpovědnosti ve vztahu
k fyzickým osobám, a nikoliv osobám právnickým. Pokud pak soud odkazuje na povinnosti
vyplývající ze zákona č. 160/1991 Sb., stěžovatelka upozornila, že disciplinární obvinění
na porušení ustanovení tohoto zákona nestojí a ve výrokové části rozhodnutí ani v jeho
odůvodnění odkaz na tento zákon uveden není. Stěžovatelka se proto i nadále domnívá,
že analogie ustanovení §6 přestupkového zákona je přiléhavá a že soud v tomto ohledu
nesprávně posoudil právní otázku ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatelka dále odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2011,
sp. zn. 6 Ads 126/2011, ve kterém soud dospěl k závěru, že požadavek na získání osvědčení
podle Licenčního řádu nevytváří jen „další formální překážku“, ale představuje prosazení zájmu
na tom, aby v nestátním zdravotnickém zařízení působila odpovědná osoba, jež bude činnost
takového zařízení týkající se poskytování zdravotní péče řídit a za ni i odpovídat.
Je podle stěžovatelky nesporné, že tato povinnost byla porušena členem ČLK, který
funkci odborného zástupce vykonával a který byl rovněž samostatně v jiném řízení disciplinárně
potrestán. Stejně tak je ovšem podle stěžovatelky nesporné, že předm ětná lékárna byla
provozována v rozporu s citovaným stavovským předpisem a Nejvyšším správním soudem shora
akcentovaný účel tak nemohl být realizován. Ten, kdo lékárnu provozuje, je její provozovatel.
Pokud je pak provozovatel členem ČLK, podléhá podle stěžovatelky její disciplinárn í pravomoci.
Stěžovatelka odkázala na §7 odst. 1 písm. a) a b) Org anizačního řádu, na bod 6 a 12
Etického kodexu a na §9 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 220/1991 Sb. Všechny zde uvedené
povinnosti je podle jejího názoru povinen jako člen ČLK znát a dodržovat také žalobce. Pokud
právnická osoba, ve které žalobce vykonával funkci statutárního orgánu jako její jediný jednatel,
jakož i její jediný společník, provozovala lékárnu v rozporu se stavovskými předpisy, které
je žalobce povinen znát a dodržovat, a žalobce přesto tento stav připustil a nijak proti němu
nezasáhl (odborného zástupce neupozornil, provoz lékárny nepřerušil), dopustil se podle
stěžovatelky porušení povinností vyplývajících mu z jeho členství v ČLK.
Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
IV.
Vyjádření ke kasační stížnosti
Žalobce se ke kasační stížnosti vyjádřil přípisem ze dne 27. 3. 2012. V plném rozsahu
odkázal na text žaloby a jejího doplnění. Žalobce v případě lékárny Tesco Mělník nevykonával
soukromou lékárnickou praxi ve smyslu Licenčního řádu ČLK, ani nebyl odborným
zástupcem osoby, která nestátní zdravotnické zařízení provozovala. Nebyl tedy „lékárníkem“
či „farmaceutem“ ve smyslu §4 Licenčního řádu komory, a povinnosti stanovené Licenčním
řádem se na něj proto nevztahují.
Z žádného zákonného ustanovení ani stavovského předpisu pak nevyplývá povinnost
právnické osoby, a tím méně člena jejího statutárního orgánu, která provozuje lékárnu, být
držitelem osvědčení ČLK či zajistit její vedení osobou, která je držitelem takového osvědčení.
Žalobce se tedy nedopustil porušení stavovských předpisů ČLK, a napadené správní
rozhodnutí proto považuje za odporující jak zákonným předpisům, tak i předpisům stavovským.
Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
V.
Relevantní právní úprava
Podle §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb. komory dbají, aby členové komor
vykonávali své povolání odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony a řády
komor.
Podle písm. b) téhož ustanovení komory zaručují odbornost svých členů a potvrzují
splnění podmínek k výkonu lékařského, stomatologického a lékárnického povolání podle
zvláštních předpisů.
Podle §9 odst. 2 zákona č. 220/1991 Sb. má každý člen komory povinnost a) vykonávat
své povolání odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony, b) dodržovat
organizační, jednací, volební a disciplinární řád komory.
Podle §13 odst. 3 tohoto zákona může čestná rada okresního sdružení uložit za porušení
povinností člena komory uvedených v §9 odst. 2 tohoto zákona jako disciplinární opatření a)
důtku, b) pokutu od 2.000 do 20.000 Kč.
Podle §18 odst. 3 tohoto zákona může čestná rada komory uložit za závažné porušení
povinností člena komory uvedených v §9 odst. 2 písm. a) zákona jako disciplinární opatření a)
pokutu od 3.000 do 30.000 Kč, b) podmíněné vyloučení z komory, c) vyloučení z komory.
Podle §1 odst. 2 Licenčního řádu ČLK musí být každý, kdo chce odborně vést lékárnu
výkonem soukromé lékárenské praxe nebo jako odborný zástupce podle zákona, držitelem
osvědčení k výkonu soukromé praxe, vydaného na základě zákona o České lékařské komoře,
České stomatologické komoře a České lékárnické komoře .
Podle §7 odst. 1 Di sciplinárního řádu ČLK je k vedení disciplinárního řízení v prvním
stupni příslušná čestná rada okresu toho okresního sdružení, jehož byl disciplinárně obviněný
lékárník členem v době, kdy se měl dopustit disciplinárního provinění.
Pokud je předmětem disciplinárního deliktu závažné porušení povinnosti lékárníka,
je v prvním stupni příslušná čestná rada komory. Dále je čestná rada komory v prvním stupni
příslušná k řízení se členy, kteří se a) dopustili trestného činu v souvislosti s výkonem povolání
nebo jiného trestného činu, kterým znevážili pověst profese, b) dopustili zneužití funkcí
v kterémkoliv orgánu komory a okresního sdružení, c) opakovaně dopustili disciplinárního
deliktu, za který jim bylo uloženo disciplinární opatření čestnou radou okresu.
Podle §9 odst. 2 zákona č. 160/1992 Sb. je -li provozovatelem nestátního zařízení
právnická osoba nebo fyzická osoba, která nemá odbornou způsobilost odpovídající druhu
a rozsahu zdravotní péče poskytované nestátním zařízením, je povinna ustanovit odborného
zástupce, který musí splňovat podmínky uvedené v odstavci 1. Odborný zástupce musí být
v pracovním poměru nebo v obdobném pracovněprávním vztahu k provozovateli nestátního
zařízení, pokud není společníkem obchodní společnosti, která je provozovatelem, a odpovídá
za odborné vedení nestátního zařízení.
VI.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněných stížních
bodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se v zásadě ztotožňuje se závěry napadeného rozsudku, nad jeho
rámec uvádí následující:
Úvodem Nejvyšší správní soud vyjadřuje jistou pochybnost nad právní kvalifikací skutku
tak, jak byla provedena stěžovatelkou, od níž se odvíjí rovněž v ěcná příslušnost čestné rady
komory k projednání a rozhodnutí věci. Bez ohledu na to, jak závažné ve smyslu §7
Disciplinárního řádu se čestné radě komory dané konkrétní provinění jeví, vždy je podle
Nejvyššího správního soudu nutno respektovat hranice vytyčené zákonem č. 220/1991 Sb.
Zatímco čestná rada okresního sdružení je podle zákona příslušná k projednání porušení
povinností uvedených v §9 odst. 2 zákona č. 220/1991 Sb., čestná rada komory rozhoduje
výlučně o „závažných porušeních povinností člena komory uvedených v §9 odst. 2 písm. a) zákona“. To, který
orgán komory bude o věci rozhodovat, se pak rovněž promítá do druhu a výše hrozící sankce
(§13 odst. 3, §18 odst. 3 zákona č. 220/1991 Sb.). Bez ohledu na to, o který případ uvedený
v §7 odst. 1 Disciplinárního řádu tedy půjde, vždy bude podmínkou založení věcné příslušnosti
čestné rady komory to, že se musí jednat o porušení uvedené v §9 odst. 2 písm. a) zákona
č. 220/1991 Sb. Nestačí tedy porušení (byť i závažné) jakékoli povinnosti, nýbrž musí se jednat
o porušení povinnosti vykonávat povolání lékárníka „odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem
stanoveným zákony“. Jaké okolnosti či skutečnosti vedly čestnou radu komory k závěru, že právě
tato povinnost byla daným obviněným porušena, je pak třeba v odůvodnění rozhodnutí uvést,
tj. rovněž v tomto ohledu rozhodnutí náležitě odůvodnit, neboť se jedná o otázku klíčovou
pro celé další řízení.
Hlavním důvodem, proč napadené správní rozhodnutí nemůže podle názoru Nejvyššího
správního soudu obstát, je však to, že aplikovaná ustanovení citovaná ve výroku rozhodnutí
na žalobce za daných okolností vůbec nedopadají. Povinnost získat osvědčení komory totiž
svědčí pouze odbornému zástupci pověřenému vedením lékárny, nikoli provozovateli lékárny,
natož jeho statutárnímu zástupci.
Uvedené dle názoru Nejvyššího správního soudu plně koreluje s posláním komory,
tedy stavovské organizace, jako takové. Tímto je obecně [vedle hájení práv, profesních zájmů
a profesní cti jejích členů - §2 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 220/1991 Sb.] zejména dohled
nad odborností výkonu povolání lékárníka [§2 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 220/1991 Sb.]. Podle §9
odst. 2 zákona č. 160/1992 Sb. je pak – v případě, že provozovatelem lékárny je právnická osoba
– osobou odpovědnou za odborné vedení nestátního zdravotnického zařízení odborný zástupce.
Odborný zástupce je rovněž tím, kdo je podle §1 odst. 2 Licenčního řádu povinen být držitelem
osvědčení k výkonu soukromé praxe, vydaného na základě zákona č. 220/1991 Sb.
Disciplinární pravomoc komory tak, jak je právními předpisy, a to jak zákonnými,
tak i vnitřními komorovými, upravena, se tedy vztahuje na členy Č LK vykonávající
povolání lékárníka, tzn. buď fyzické osoby splňující podmínky §9 odst. 1 zákona č. 160/1992 Sb.,
nebo – je-li provozovatelem právnická osoba, nebo fyzická osoba, která nemá odbornou
způsobilost – ustanovené odborné zástupce ve smyslu §9 odst. 2 tohoto zákona. Provozovatel
lékárny (jde-li o právnickou osobu) ani jeho statutární orgán však pravomoci komory nepodléhá,
neboť ve vztahu k jím provozované lékárně nevykonává povolání lékárníka, a dozor nad jeho
odborností proto nepřipadá v úvahu.
Z uvedeného vyplývá, že žalobce nebyl v daném případě v postavení, které
by umožňovalo vést proti němu disciplinární řízení.
Provozovatel nestátního zdravotnického zařízení pak jistě je odpovědný podle zákona
č. 160/1992 Sb., jak správně dovozuje Městský soud v Praze v napadeném rozsudku, zde se však
jedná o odlišný právní vztah s odlišnými subjekty a odlišným obsahem.
Lze proto uzavřít, že žalobce jako statutární orgán provozovatele lékárny nepodléhá disciplinární
pravomoci komory, a nemůže být tudíž v tomto svém postavení subjektem deliktního jednání.
Ani skutečnost, že žalobce byl v daném případě členem ČLK, pak nemůže na výše uvedeném
ničeho změnit, neboť ve vztahu k předmětné lékárně nebyl osobou vykonávající povolání
lékárníka.
VII.
Závěr
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek netrpí vadou ve smyslu
§103 odst. 1 písm. a) ani d) s. ř. s. a kasační stížnost proto jako nedůvodnou podle §110 odst. 1
s. ř. s. zamítl.
VIII.
Náklady řízení
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona. Žalobce měl ve věci plný úspěch, má tudíž právo na náhradu
nákladů řízení, které důvodně vynaložil (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). V řízení o kasační
stížnosti se jedná o jeden úkon právní služby ve smyslu §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif) ve výši 2.100 Kč a režijní paušál podle §13 odst. 3 vyhlášky ve výši 300 Kč,
celkem tedy 2.400 Kč. Spolu s daní z přidané hodnoty, kterou je právní zástupce žalobce povinen
z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb.,
o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 7 s. ř. s.), činí celková částka náhrady nákladů řízení
2.880 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen uhradit k rukám žalobcova právního zástupce
do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s. ).
V Brně dne 15. srpna 2012
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu