ECLI:CZ:NSS:2012:3.ADS.8.2012:25
sp. zn. 3 Ads 8/2012 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobkyně: MUDr. J. V.,
zastoupené JUDr. Alešem Uhlířem, advokátem se sídlem K Hájku 122, Frýdek - Místek, proti
žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého nám. 375/4, Praha 2,
o přezkoumání rozhodnutí ministra zdravotnictví ze dne 16. 5. 2008, č. j. MZDR 10877/2008,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
23. 9. 2011, č. j. 9 A 22/2011 – 127,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyni se p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení ve výši 2 .400 Kč. Uvedenou
částku je žalovaný povinen uhradit k rukám právního zástupce žalobkyně do patnácti dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
Rozhodnutím ze dne 12. 3. 2008 č. j. 38797/2006 nepřiznalo Ministerstvo zdravotnictví
žalobkyni specializovanou způsobilost k výkonu zdravotnického povolání lékaře v oboru
psychiatrie. Své rozhodnutí odůvodnilo ministerstvo
takto:
Žádost byla podána podle §44 odst. 1 věty šesté zákona č. 95/2004 Sb., o podmínkách
získávání a uznávání odborné způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního
lékaře a farmaceuta (dále jen „zákon č. 95/2004 Sb.“). Z e současně platné právní úpravy zákona
č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních, ve znění zákona
č. 121/2004 Sb., byla vypuštěna povinnost připojit k žádosti o registraci osvědčení komory
o splnění podmínek k výkonu soukromé praxe, jakož i osvědčení komory k výkonu praxe
odborných zástupců a byla nahrazena povinností připojit doklad o vzdělání. Novela zákona
č. 160/1992 Sb. nabyla účinnosti dnem 18. 4. 2004.
Současně s touto novelou však nedošlo ke změně zákona č. 220/1991 Sb., o České
lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře, ve kterém i nadále
zůstalo ustanovení o možnosti komor vydávat osvědčení České lékařské komory pro účely
samostatné praxe.
Z důvodu různého data nabytí účinnosti zákona č. 95/2004 Sb. a zákona č. 121/2004 Sb.,
obsahuje §44 odst. 1 věta šestá zákona č. 95/2004 Sb. dikci „získali osvědčení České lékařské
komory“, aniž by zákon uváděl datum do kdy, protože v době jeho přijetí nebylo možno
předvídat datum nabytí účinnosti zákona č. 121/2004 Sb. Citovanou dikci zákona je však třeba –
s ohledem na to, že jde o přechodné ustanovení, které zajišťu je přechod již získaných práv –
nezbytné vykládat a vztahovat k datu nabytí účinnosti zákona č. 95/2004 Sb.
Protože novela zákona č. 160/1992 Sb. nabyla účinnosti až dnem 18. 4. 2004, je podle
ministerstva nutno akceptovat vydávání osvědčení České lékařské komory až do dne 17. 4. 2004.
Dikci zákona „získali osvědčení České lékařské komory“ je třeba vykládat v kontextu obou
zákonů. Po datu 17. 4. 2004 je však už zcela jednoznačně nutné respektovat novou úpravu
zákona č. 95/2004 Sb., která stanovuje podmínky pro získání způsobilosti pro výkon práce
lékaře.
Z výše uvedených důvodů nelze podle ministerstva licenci České lékařské komory
vydanou dne 15. 3. 2006 ve smyslu §44 odst. 1 věty šesté zákona č. 95/2004 Sb. již uplatnit.
Proti rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu podala žalobkyně rozklad. Namítala,
že byly splněny všechny podmínky zákona pro přiznání specializované způsobilosti, připomněla
průtahy v řízení a odkázala na čl. 2 odst. 2 Listiny zá kladních práv a svobod, z jehož znění
vyplývá, že zákon nelze měnit interními příkazy nebo výklady překračujícími rámec zákona. Podle
§44 odst. 1 věta šestá zákona č. 95/2004 Sb. postačuje, má- li lékař osvědčení České lékařské
komory a nejméně 5 z posledních 6 let nepřetržitě vykonával zdravotnické povolán í lékaře.
Ministr zdravotnictví rozklad žalobkyně v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl. Podle
přechodného ustanovení §44 odst. 1 věty šesté lze podle ministra postupovat pouze tehdy,
jestliže byla licence České lékařské komory vydána nejpozději do doby změny podmínek
na základě nové právní úpravy dané zákonem č. 95/2004 Sb., který nabyl účinnosti dne
2. 4. 2004. Žalobkyně předložila pouze atestační diplom I. stupně pro obor psychiatrie a licenci
České lékařské komory ze dne 15. 3. 2006 pro obor psychiatrie. Z toho je zřejmé, že žalobkyně
nesplnila podmínky přechodného ustanovení §44 odst. 1 věta šestá zákona č. 95/2004 Sb.
Opačný výklad by znamenal obcházení zákona č. 95/2004 Sb., protože by umožnil získání
specializované způsobilosti toliko na základě licencí komor.
Městský soud v Praze následně rozhodnutí ministra zrušil pro nepřezkoumatelnost
spočívající v nedostatku důvodů a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Rozsudek Městského soudu v Praze pak zrušil ke kasační stížnosti Nejvyšší správní soud
rozsudkem ze dne 13. 1. 2011 , č. j. 3 Ads 157/2010 - 102, poté, co se neztotožnil s výkladem
pojmu nepřezkoumatelnost tak, jak jej interpretoval Městský soud v Praze. Rozhodnutí
žalovaného není podle jeho názoru nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. V napadeném
rozhodnutí je jasně vysvětleno, proč se podle žalovaného ustanovení §44 odst. 1 věta šestá
zákona č. 95/2004 Sb. na žalobkyni nevztahuje. Podstata sporu spočívá v tom, zda lze podle
shora uvedeného ustanovení uplatnit osvědčení České lékařské ko mory, které bylo vydáno
po datu 17. 4. 2004. Tuto právní otázku měl Městský soud v Praze v dalším řízení posoudit.
II.
Nové rozhodnutí Městského soudu v Praze
Novým rozhodnutím Městský soud v Praze rozhodnutí žalovaného opět zrušil a věc
vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Soud nejprve konstatoval, že je možný dvojí výklad věty šesté
ustanovení §44 odst. 1 zákona č. 95/2004 Sb. , a to jak výklad žalovaného, podle kterého
se specializovaná způsobilost přiznává, pokud ke splnění podmínek v tomto ustanovení došlo
před účinností zákona, tak interpretace žalobkyně, podle níž splnila podmínky zákonem
stanovené, a proto mohla důvodně očekávat, že její žádosti bude vyhověno, resp. že tato žádost
bude posuzována podle právní úpravy platné do 30. 6. 2008, která výs lovně dobu vydání
osvědčení ve vztahu k získávání specializované způsobilosti neupravovala.
Soud proto vyšel z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. sp. zn. III. ÚS 319/07),
podle které veřejná moc nemůže využívat nejasnost právní úpravy, kterou sama vyvolala.
Za situace, kdy právo umožňuje dvojí výklad, nelze pominout, že na poli veřejného práva mohou
státní orgány činit pouze to, co jim zákon výslovně umožňuje. Orgány veřejné moci jsou povinny
ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod, a tedy v případě
pochybností postupovat mírněji (in dubio pro mitius). Žalovaný se měl tímto stanoviskem
Ústavního soudu v projednávané věci řídit a šetřit práva žalobkyně jako soukromého subjektu
a postupovat mírněji – tj. do doby výslovné úpravy ustanovení §44 odst. 1 věta šest á zákona
tak, jak ji stanovil zákon č. 189/2008 Sb. s účinností od 1. 7. 2008, postupovat s vědomím toho,
že na poli veřejného práva může státní orgán činit pouze to, co mu zákon výslovně umožňuje.
III.
Kasační stížnost
Rozsudek napadl žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stíž ností. Při výkladu
přechodných ustanovení zákona č. 95/2004 Sb. je podle něj třeba vycházet nejen z jazykového
výkladu, ale i ze systematického rozdělení těchto ustanovení a dále zejména z obecné právní
zásady, že na základě přechodných ustanovení lze získat pouze ta práva, která existovala již před
účinností tohoto zákona. Později získaná práva nemohou být důvodem pro aplikaci přechodných
ustanovení, neboť by tím byl popřen základní účel přechodných ustanovení, tj. převedení
dosavadních práv na novou právní úpravu ke dni účinnosti nové právní úpravy.
Taková byla podle stěžovatele i vůle zákonodárce, neboť v ustanovení §44 odst. 1 věta
první až pátá zákona č. 95/2004 Sb. prodlou žil platnost tohoto přechodného ustanovení
za datum účinnosti zákona výslovným uvedením data, do kdy si musí lékaři část odborné praxe
doplnit. Předpokládá tedy splnění podmínek do budoucna. Pro stejný závěr však nesvědčí dikce
ani smysl ustanovení §44 odst. 1 věta šestá zákona, podle které není třeba doplňovat žádnou
praxi či dostát podmínkám, které by bylo možné plnit jedině po účinnosti zákona, a proto ani
zákonodárce nepovažoval za potřebné stanovit jakoukoli lhůtu, neboť podle stěžovatele správně
předpokládal, že zde stanovenou právní normu nelze než vztahovat ke dni účinnosti nové právní
úpravy.
Opačný výklad by podle stěžovatele – kromě popření smyslu přechodných ustanovení –
neoprávněně zvýhodnil lékaře, kteří by na základě licencí ČLK vydaných pou ze podle vnitřních
předpisů komory i dávno po účinnosti zákona č. 95/2004 Sb. mohli žádat o přiznání
specializované způsobilosti, aniž by si museli doplňovat odbornou praxi. Byly to pak právě spory
o výklad aplikovaného ustanovení mezi lékaři a ČLK na jedn é straně a stěžovatelem na straně
druhé, které vedly zákonodárce k později zakotvenému datu v přechodném ustanovení
čl. V novely č. 189/2008 Sb. – v zájmu ukončení sporů, které byly podle stěžovatele
neopodstatněné.
Samotná licence ČLK je doklad, který je vydáván na základě stavovského předpisu ČLK
(Podmínky k výkonu soukromé lékařské praxe členů ČLK, k výkonu funkce odborného zástupce,
lektora v lékařské praxi, vedoucího lékaře a primáře ve zdravotnickém zařízení) . Nejde tedy
o doklad vydávaný na základě právních předpisů České republiky, ale o doklad, který je vydáván
na základě „neprávní“ vnitřní normy ČLK a byl vydáván před účinností zákona č. 95/2004 Sb.
pro účely registrace nestátních zdravotnických zařízení.
I přes snahy interpretovat §44 odst. 1 věta šestá zákona č. 95/2004 Sb. extenzivně
a nad rámec povahy přechodných ustanovení je podle stěžovatele i nadále zákon č. 95/2004 Sb.
platný a účinný, a je proto zákonnou povinností stěžovatele jej aplikovat v tomto znění. Podle
§44 odst. 1 věta šestá zákona však lze postupovat pouze tehdy, jestliže bylo osvědčení ČLK
vydáno nejpozději do 17. 4. 2004.
Stěžovatel v dalším zopakoval argumentaci prvostupňového správního rozhodnutí
(potažmo rozhodnutí o rozkladu) týkající se novelizačního zákona č. 121/2004 Sb. a nutnosti
jeho zohlednění při interpretaci §44 odst. 1 věty šesté zákona č. 95/2004 Sb. Navrhl,
aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení.
IV.
Vyjádření žalobkyně ke kasační stížnosti
Stěžovatel v kasační stížnosti opakuje své dřívější obecné úvahy směřující k výkladu,
který nemá oporu v zákoně. Argumentace stěžovatele je pak nepřípustná i vzhledem k soudem
citované judikatuře Ústavního soudu. Z napadeného správního rozhodnutí není zřejmé, z jakého
důvodu by mělo osvědčení ČLK k výkonu soukromé praxe žalobkyně z 15. 3. 2006 „jinou
kvalitu“ než osvědčení stejného samosprávného orgánu získané lékařem do 18. 4. 2004.
Stěžovatel tedy podle žalobkyně pouze opakuje sv é původní argumenty a snaží se účelově
zpochybnit nelogické postupy správního řízení nerespektující zákon. Žalobkyně proto navrhla,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
V.
Relevantní právní úprava
Podle §44 odst. 1 věta šestá zákona č. 95/2004 Sb. získávají bez doplnění odborné praxe
podle věty prvé až páté specializovanou způsobilost ti, kteří získali osvědčení České lékařské
komory k výkonu soukromé lékařské praxe a nejméně 5 z posledních 6 let nepřetržitě vykonávali
zdravotnické povolání lékaře.
Čl. V odst. 2 zákona č. 189/2008 Sb., kterým se mění mimo jiné i zákon č. 95/2004 Sb.,
pak „doplnil“ ustanovení §44 odst. 1 zákona č. 95/2004 Sb. (aniž by se obsah novely promítl
přímo do znění novelizovaného ustanovení)
takto:Specializovanou způsobilost mají osoby,
kterým Česká lékařská komora vydala do 17. dubna 2004 osvědčení k výkonu soukromé lékařské
praxe; na tyto osoby se nevztahuje povinnost doplnění odborné praxe ve smyslu §44 odst. 1 věty
šesté zákona č. 95/2004 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle §10 odst. 3 písm. a) zákona č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních
zdravotnických zařízeních, ve znění účinném do 17. 4. 2004, byl provozovatel nestátního zařízení
povinen k žádosti o registraci připojit osvědčení stav ovské profesní organizace ustavené zákonem
(komory).
Podle téhož ustanovení novelizovaného zákonem č. 121/2004 Sb. s účinností
od 18. 4. 2004 byl provozovatel nestátního zařízení povinen připojit k žádosti o registraci doklad
o vzdělání, doklad o zdravotní způsobilosti a doklad o bezúhonnosti, který nesmí být starší
tří měsíců.
Podle §2 odst. 2 písm. c) zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České
stomatologické komoře a České lékárnické komoře, jsou komory oprávněny stanovovat
podmínky k výkonu soukromé praxe svých členů a k výkonu funkce odborných zástupců podle
zvláštního předpisu a vedoucích lékařů a primářů u poskytovatelů zdravotních služeb .
Podle písm. d) téhož ustanovení jsou komory oprávněny vydávat osvědčení o splnění podmínek
podle písmena c).
Tato ustanovení zákona č. 220/1991 Sb. zůstala novelou zákona č. 160/1992 Sb. (zákon
č. 121/2004 Sb.) nedotčena.
Podle §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb. komory dbají, aby členové komor
vykonávali své povolání odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony a řády
komor.
Podle písm. b) téhož ustanovení komory zaručují odbornost svých členů a potvrzují
splnění podmínek k výkonu lékařského, stomatologického a lékárnického povolání podle
zvláštních předpisů.
VI.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Úvodem je třeba přisvědčit výchozí tezi vyslovené Městským soudem v Praze
v napadeném rozsudku, že pokud existuje více možností výkladu aplikované právní normy,
je nutno postupovat tak, aby byla co nejvíce šetřena práva jejích adresátů. Přijatý závěr
však dle názoru Nejvyššího správního soudu podporují především konkrétní argumenty.
VI. a)
V daném případě je primárně nutno vyjít z účelu aplikovaného ustanovení. Tím je
evidentně úmysl učinit výjimku z povinnosti doplnit si chybějící část odborné praxe poskytnutím
jakési formy „záruky“ Českou lékařskou komorou v podobě osvědčení k výkonu soukromé
lékařské praxe a doložením nepřetržité pětileté praxe z posledních šesti let.
Takový účel věty šesté §44 odst. 1 zákona č. 95/2004 Sb. je podle Nejvyššího správního
soudu smysluplný a akceptovatelný, vezme-li se v potaz základní poslání České lékařské komory,
jímž je dohled nad odborností výkonu lékařského povolání. K uvedenému lze poukázat
na ustanovení §2 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 220/1991 Sb.
Argumentace žalovaného se pak odvíjí zejména od novely zákona č. 160/1992 Sb., kterou
byly změněny podmínky registrace nestátního zdravotnického zařízení tak, že napříště není
k registraci osvědčení ČLK třeba.
Dle názoru Nejvyššího správního soudu se v každém z obou případů jedná o zcela
odlišné otázky, které spolu sice tematicky souvisejí, způsobem, který dovozuje stěžovatel,
se však neprotínají.
Jak již bylo řečeno, novela zákona o zdravot ní péči v nestátních zdravotnických
zařízeních provedená zákonem č. 121/2004 Sb. se týká úpravy podmínek registrace nestátních
zdravotnických zařízení. Zákon č. 95/2004 Sb. naproti tomu upravuje otázku uznávání specializované
způsobilosti. Skutečnost, že od 17. 4. 2004 již nebylo třeba osvědčení komory pro registraci
soukromého zdravotnického zařízení, je pak podle názoru Nejvyššího správního soudu zcela
bez vlivu na podmínky uznávání specializované způsobilosti. Podmínka získané licence vydané
komorou je – vzhledem k hlavnímu úkolu komory jako samosprávného orgánu, tj. dbát
na odbornou úroveň výkonu lékařského povolání – smysluplná v obou případech. Pokud
je zákonodárcem nahrazena podmínkou předložení jiných listin v případě registrace soukromé
praxe, samo o sobě to ještě nic nemění na její odůvodněnosti v případě uznávání specializované
způsobilosti. Tím spíše to pak platí za situace, kdy znění věty šesté §44 odst. 1 zákona č. 95/2004 Sb., jakož i pravomoc ČLK vydávat licence, nebyly předmětnou novelou zák ona o nestátních
zdravotnických zařízeních nijak dotčeny.
Nejvyšší správní soud připouští, že je zde jistá „sukcesivní vázanost“, hovoří- li zákon
č. 95/2004 Sb. o „osvědčení k výkonu soukromé lékařské praxe“. Tato podmínka – primárně tedy
určená k jinému účelu – zde má sloužit rovněž jako forma záruky ČLK při rozhodování o otázce
odlišné, totiž uznávání specializované způsobilosti. Odpadá-li pak existence osvědčení jako
podmínka pro účel primární, jako by tím odpadala i pro účel „odvozený“ při rozhodování
o specializaci.
Takto však podle Nejvyššího správního soudu nelze věc nahlížet, a to z následujících
důvodů. Základem rozhodování v projednávané věci je totiž otázka veřejnoprávního nároku
na přiznání specializované způsobilosti, který je zcela jasně a je dnoznačně v zákoně formulován.
Podmínky tohoto nároku jsou dvě: a) existence osvědčení České lékařské komory k výkonu
soukromé lékařské praxe a b) nepřetržitá lékařská praxe v délce nejméně 5 z posledních 6 let.
Pokud žadatel tyto podmínky splní, nemůže být podle názoru Nejvyššího správního soudu
jeho žádost zamítnuta, neboť dostál zákonným požadavkům a má tudíž nárok na to, aby bylo
o jeho žádosti kladně rozhodnuto.
Odůvodnit zamítavé rozhodnutí odkazem na novelu jiného zákonného předpisu,
která se materie aplikovaného ustanovení (uznávání odborné způsobilosti) žádným způsobem
přímo nedotýká a která se nijak nepromítla do znění zákona č. 95/2004 Sb., ani do znění zákona
č. 220/1991 Sb., pak podle Nejvyššího správního soudu není akceptovatelné, zejména s ohledem
na zásadu právní jistoty a předvídatelnosti rozhodování ve veřejné správě. [Srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. IV. ÚS 690/01, podle kterého je ministerstvo
jako orgán veřejné moci „vázáno obecně vymezeným ústavním limitem činnosti těchto orgánů, jímž
je v principu především postulát, dle něhož může a současně je povinno činit pouze to, co stanoví zákon (čl. 2
odst. 2 Listiny, čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR)“ . „Ke znakům právního státu a mezi jeho základní hodnoty patří
neoddělitelně princip právní jistoty (čl. 1 odst. l Ústavy ČR), jehož nepominutelným komponentem je nejen
předvídatelnost práva, nýbrž i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem
a zákonem stanovenými požadavky“.]
VI. b)
Dále považuje Nejvyšší správní soud za nutné pojednat o stěžovatelem rovněž
dovolávaném smyslu přechodných ustanovení. Interpretace žalovaného je taková, že přechod
práv na základě přechodných ustanovení je možný pouze u práv v době účinnosti zákona již
existujících.
Uvedená teze jistě v obecné rovině platí, ovšem lze ji vztahovat právě jen na „klasická“
přechodná ustanovení. Tato ustanovení upravují právní skutečnosti a vztahy, které vznikly nebo
byly založeny před účinností zákona, jehož jsou přechodná ustanovení součástí, a řeší, zda tyto
skutečnosti a vztahy trvají i za účinnosti nové právní úpravy. Takovým přechodným ustanovením
však podle názoru Nejvyššího správního soudu ustanovení §44 zákona č. 95/2004 Sb. není.
Jedná se spíše o ustanovení transformační, kdy účelem je obecně upravit přeměnu jednoho
systému získávání odborné (specializované) způsobilosti na systém jiný, nový. V rámci §44
zákona č. 95/2004 Sb. lze pak rozlišovat mezi dvěma základními kategoriemi lékařů, u nichž
probíhá tato transformace odlišně, a to lékařů, kteří získali specializaci I. stupně [s výjimkou
lékařů, kteří získali tuto specializaci v základním oboru všeobecné lékařství, či pediatrie (odstavec
2)], a lékařů, kteří získali specializaci II. stupně (odstavec 3), nebo specializaci v nástavbovém
oboru [odst. 4 s výjimkou písmene b)]. Zatímco v druhém případě dochází k přeměně na novou
specializovanou způsobilost automaticky s účinností zákona (k této kategorii srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 6. 2012, č. j. 3 Ads 151/2011 - 89, www.nssoud.cz.),
v případě prvním je třeba, aby lékaři ještě splnili určité zákonem stanovené podmínky. Těmito
podmínkami jsou – alternativně – buď doplnění chybějící části odborné praxe, nebo získání
osvědčení k výkonu soukromé lékařské praxe a prokázání pěti z posledních šesti let nepřetržitého
výkonu zdravotnického povolání lékaře.
Rovněž k této transformaci dochází přímo ze zákona samotným splněním zákonem
stanovených podmínek, jen „v případě pochybností, zda lékař splňuje podmínky pro získání specializované
způsobilosti… rozhodne ministerstvo do 90 dnů od podání žádosti“ (§44 odst. 8 zákona č. 95/2004 Sb.).
Rozhodnutí ministerstva je tedy rozhodnutím deklaratorním, které získání specializované
způsobilosti pouze dodatečně aprobuje.
Rozdíl mezi zmíněnými dvěma způsoby transformace odborné způsobilosti u lékařů, kteří
získali specializaci I. stupně, pak spočívá v čase, kdy k této může dojít. Zatímco doplnění odborné
praxe může nastat jen v budoucnu, tj. kdykoli po nabytí účinnosti zákona do pěti let od tohoto
data, získání licence ČLK a požadované délky odborné praxe mohlo nastat jak před účinností
zákona č. 95/2004 Sb. – pak dojde k přeměně dnem jeho účinnosti, nebo kdykoli po tomto datu
(ovšem pouze do nabytí účinnosti zákona č. 189/2008 Sb.).
Mylná je totiž rovněž žalovaným užitá argumentace pomocí jazykového výkladu.
Z formulace „získávají specializovanou způsobilost ti, kteří získali osvědčení České lékařské
komory“ rozhodně nelze podle Nejvyššího správního soudu automaticky dovodit, že minulý čas
ve vedlejší větě znamená „získali do účinnosti tohoto zákona“. Dikce tohoto ustanovení vyjadřuje
spíše určitou časovou souslednost, kdy nejprve je třeba získat osvědčení komory, a to teprve
ve spojení se splněním další zákonné podmínky má za následek získání specializované
způsobilosti.
Zde je nutno navíc poznamenat, že žalovaný se ve své argumentaci v napadeném
rozhodnutí dostal do určitého rozporu se správním rozhodnutím prvního stupně i se svými
podáními v řízení před soudem, neboť pokud uznává pro vznik specializované způsobilosti
osvědčení, která byla vydána do 18. 4. 2004, jedná se i o osvědčení vydaná po účinnosti zákona
č. 95/2004 Sb.
Celá argumentace stěžovatele o smyslu přechodných ustanovení navázaná n a datum
vydání osvědčení ČLK se tedy podle Nejvyššího správního soudu ubírá poněkud nesprávným
směrem. Práva, o jejichž přeměnu se zde jedná, totiž nejsou ta vyplývající z licence ČLK
(oprávnění k výkonu soukromé praxe), nýbrž ta vyplývající z dosažené úrovně specializace. Lze
pak jistě polemizovat o tom, zda či nakolik je zákonodárcem zvolená konstrukce, kdy
transformace je částečně navázána na osvědčení ČLK, vhodná či správná, s ohledem na úlohu
komory jako takové ji však podle názoru Nejvyššího správního soudu nelze a priori odmítnout.
Naopak, je třeba z ní vycházet, a to až do data nabytí účinnosti zákona č. 189/2008 Sb., tj. do 1.
7. 2008, neboť pro opačný výklad neposkytuje zákonná právní úprava dostatečnou oporu.
VII.
Závěr
Za právní úpravy platné a účinné v době rozhodování správního orgánu nebylo možné
uznání specializované způsobilosti žalobkyni odepřít. Ani změna zákona o zdravotní péči v
nestátních zdravotnických zařízeních provedená zákonem č. 121/2004 Sb. nemůže takový postup
legitimizovat, neboť se týká odlišné materie a zůstala bez vlivu jak na znění §44 odst. 1 zákona
č. 95/2004 Sb., tak §2 zákona č. 220/1991 Sb. Pokud žalobkyně splnila obě zákonem
vyžadované podmínky §44 odst. 1 věty šesté zákona č. 95/2004 Sb., měla oprávněné očekáván í,
že jí bude specializovaná způsobilost uznána. Žalovaný naopak postupoval v rozporu
se zákonem, pokud její žádosti nevyhověl.
Napadený rozsudek Městského soudu v Praze tedy netrpí vadou ve smyslu §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., a Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost zamítl podle §110 odst. 1 s. ř. s.
jako nedůvodnou.
VIII.
Náklady řízení
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, má tudíž právo na náhradu nákladů
řízení, které důvodně vynaložila (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). V řízení o kasační
stížnosti se jedná o jeden úkon právní služby ve smyslu §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advo kátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif) ve výši 2.100 Kč a režijní paušál podle §13 odst. 3 vyhlášky ve výši 300 Kč,
celkem tedy 2.400 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen uhradit k rukám právního zástupce
žalobkyně do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s. ).
V Brně dne 25. července 2012
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu