ECLI:CZ:NSS:2012:3.AZS.41.2012:24
sp. zn. 3 Azs 41/2012 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: L. B., proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7, o přezkoumání
rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 7. 2011, č. j. OAM-157/LE-PA03-PA03-2011, o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2012, č. j. 56 Az
41/2011 – 34,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v v Brně ze dne 31. 5. 2012, č. j. 56 A 41/2011 – 34,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalovaný (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 20. 7. 2011,
č.j. OAM-157/LE-PA03-PA03-2011, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Žalovaný posoudil
žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany jako nepřípustnou podle §10a písm. e) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a řízení o udělení mezinárodní ochrany zastavil
podle §25 písm. i) zákona o azylu.
Krajský soud ze správního spisu zjistil, že první žádost o mezinárodní ochranu podal
žalobce dne 7. 3. 2008 pod č.j. OAM-190/LE-07-2008. Jako důvod svého odchodu z Ghany
uváděl obavu o život v důsledku bojů mezi dvěma znepřátelenými skupinami. Do vlasti
se nechtěl vrátit i proto, že tam neměl stálou práci a obživu, což hodlal nalézt v České republice.
Rozhodnutím stěžovatele nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14,
§14a, §14b zákona o azylu. Krajský soud v Hradci Králové svým rozsudkem ze dne 20. 10 2010,
č. j. 28 Az 16/2010 - 80, žalobu žalobce proti uvedenému správnímu rozhodnutí zamítl. Nejvyšší
správní soud odmítl žalobcovu kasační stížnost pro nepřijatelnost usnesením ze dne 22. 4. 2011,
č. j. 2 Azs 4/2011 - 140.
Dne 14. 7. 2011 podal žalobce opakovanou, druhou žádost o udělení mezinárodní
ochrany v České republice. Uvedl, že není ani nikdy nebyl členem žádné politické strany, rodiče
byli členy politické strany NDC. Z Ghany žalobce odešel dne 1. 3. 2008, neboť v jejich kraji
a v celé zemi probíhaly boje mezi dvěma klany. Žalobce připomněl, že tyto důvody odchodu
z Ghany uváděl již v řízení o své první žádosti o udělení mezinárodní ochrany, nic se na nich
nezměnilo. Dále uvedl, že při příletu byl v Praze zadržen českou policií proto, že měl ve svém
pase vylepen padělaný vízový štítek. Získal ho od zprostředkovatele asi za 5000 USD. Žalobce
sdělil zprostředkovateli jen to, že chce z Ghany vycestovat, ten mu nabídl, že v České republice
se žije dobře, takže s tím žalobce souhlasil. Žalobce má zprávy, že boje mezi klany v Ghaně
v současné době stále probíhají. Neví, kam by se měl vrátit, není mu známo, kde se nachází
jeho rodina. Chtěl by zůstat v České republice. Žije zde půl roku s přítelkyní, se kterou by chtěl
založit rodinu.
Stěžovatel ve svém rozhodnutí ze dne 20. 7. 2011, č.j. OAM-157/LE-PA03-PA03-2011,
konstatoval, že pečlivě posoudil veškeré skutečnosti, které žalobce uvedl v průběhu
nyní vedeného řízení o udělení mezinárodní ochrany, a to nejen v jejich vzájemné souvislosti,
ale i ve srovnání s jeho tvrzeními z předcházejícího správního řízeni. Nenalezl přitom žádný
důvod měnit své rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany žalobce, ale ani důvod vést v jeho
případě další meritorní řízení a opakovaně posuzovat prezentované důvody žádosti
o mezinárodní ochranu. V současně vedeném řízení totiž žalobce neuvedl žádné nové skutečnosti
ve smyslu zákona o azylu, které by nutnost takového posouzení odůvodňovaly. Správní orgán
v předchozím řízení ve věci žádosti žalobce o mezinárodní ochranu objektivně posoudil důvody,
pro které žalobce opustil svou vlast a odmítá se tam vrátit. Stěžovatel je přesvědčen, že současná
žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany je snahou o legalizaci jeho dalšího pobytu
v České republice. Žalobce se tak chtěl vyhnout realizaci rozhodnutí o správním vyhoštění.
Tyto skutečnosti však nelze za důvody udělení mezinárodní ochrany považovat. Stěžovateli
je z jeho praxe známo a v předchozím řízení bylo doloženo, že v Ghaně je demokratické státní
zřízení, pracují zde nezávislé a nestranné soudy, působí zde řada domácích i mezinárodních
nevládních organizací zabývajících se lidskými právy. Ghana je zařazena mezi země
charakterizované jako „country of safe origin“. Stěžovatel dále dospěl k závěru, že vztah žalobce
s jeho přítelkyní, sdílená společná domácnost a deklarovaná hloubka citů nepředstavují
nemožnost vycestování cizince ve smyslu §179 zákona o pobytu cizinců. I když by odloučení
mladých lidí představovalo vážný zásah do jejich vztahu, nelze připustit, že by vycestování
žalobce bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky, zejména s čl. 8 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod, a že by vzniklá újma byla pro ně újmou závažnou.
Stěžovatel tedy posoudil žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany jako nepřípustnou
podle §10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a řízení o udělení
mezinárodní ochrany zastavil podle §25 písm. i) zákona o azylu.
Krajský soud dospěl k závěru, že posouzení žádosti žalobce jako nepřípustné podle §10a
písm. e) zákona o azylu neodpovídal zjištěný skutkový stav. Odůvodnění rozhodnutí,
které vyslovuje nepřípustnost žádosti podle §10a písm. e) zákona o azylu musí být postaveno
na tom, že žadatel v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvádí žádné nové
skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany, nebo pokud je uvádí,
pak pouze takové, které mohl uplatnit již v předchozí žádosti. Stěžovatel sice konstatoval,
že žalobce neuvedl žádné nové skutečnosti, které by odůvodňovaly nutnost nového meritorního
posouzení, zároveň však toto meritorní posouzení fakticky provedl. Zabýval se totiž vztahem
žalobce na území České republiky a situací v zemi původu žalobce ve vztahu k jeho tvrzením.
Stěžovatel přitom konstatoval, že vycestování žalobce nebude s ohledem na jeho vazbu
na přítelkyni v rozporu s mezinárodními závazky a že vzniklá újma nebude pro žalobce závažnou
újmou. Zabýval se rovněž stupněm integrace žalobce na české prostředí a posouzením situace
v zemi původu. Vzhledem k uvedenému krajský soud uzavřel, že odůvodnění napadeného
rozhodnutí uvádí jiné důvody než ty, v ni chž má mít dle zákona oporu. Napadené rozhodnutí
proto podle §76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“), zrušil pro vady řízení spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí a věc vrátil
stěžovateli k dalšímu řízení. Současně jej zavázal k tomu, aby žádost žalobce opakovaně
meritorně posoudil s ohledem na nová tvrzení žalobce týkající se zejména jeho partnerském
vztahu v České republice.
Žalovaný napadl rozsudek Krajského soudu v Brně včas podanou kasační stížností
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Namítl, že rozhodoval plně v souladu s předmětným
ustanovením §10a písm. e) zákona o azylu. Soud podle stěžovatele provedl extenzivní výklad
pojmu ,,nová skutečnost či zjištění“, jež je obsažen ve výše citovaném ustanovení,
a nerespektoval tak zákon ani konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu. Jak vyplývá
z úmyslu zákonodárce, respektovaném doktrínou a soudní judikaturou, ne každé nové sdělení
žadatele o udělení mezinárodní ochrany je novou skutečností ve smyslu ustanovení §10a písm. e)
zákona o azylu. Stěžovatel ve svém rozhodnutí řádným a přezkoumatelným způsobem vysvětlil,
že nové tvrzení o soukromé vazbě žalobce na přítelkyni, českou státní občanku, není novou
skutečností ve smyslu citovaného ustanovení, neboť se jedná o účelové a z hlediska zákona
o azylu irelevantní sdělení vedené snahou odvrátit hrozící správní vyhoštění z území ČR.
V této souvislosti odkazuje stěžovatel na jednotnou judikaturu Nejvyššího správního soudu,
podle níž se čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod primárně vztahuje
na vztah zakládající rodinný život, což je v prvé řadě zákonné a skutečné manželství, nikoliv
krátkodobý vztah. Závazek respektovat rodinný a soukromý život ve smyslu čl. 8 Úmluvy nelze
chápat jako neomezený závazek poskytnout cizinci mezinárodní ochranu automaticky, navázal-li
v ČR soukromý vztah.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že přes procesní charakter rozhodnutí
o zastavení řízení pro nepřípustnost žádosti rozhodoval ve věci meritorně. Za zcela
nesrozumitelný a zákonu odporující považuje požadavek soudu, aby žádost žalobce opakovaně
meritorně posoudil s ohledem na jeho partnerský vztah. Stěžovatel dále nesouhlasí s názorem
krajského soudu, že správní rozhodnutí nebylo dostatečně odůvodněno. Jestliže stěžovatel uvedl,
že je mu „z jeho praxe známo a v prvním řízení bylo konstatováno a doloženo, že v Ghaně existuje
demokratické státní zřízení“, je zřejmé, že upozorňoval na předchozí pravomocně ukončené správní
řízení ve věci mezinárodní ochrany a tam vyvrácené obavy žadatele z návratu do domovského
státu. Stěžovatel brojí i proti užití ustanovení §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Krajský soud
konstatoval, že odůvodnění správního rozhodnutí uvádí jiné důvody než ty, v nichž má mít podle
zákona oporu, aniž ale zmínil důvod, který jej k takovému závěru vedl. Krajský soud dále
nesprávně považoval odkaz stěžovatele na předchozí pravomocně ukončené řízení ve věci
mezinárodní ochrany za nové meritorní posuzování věci. Své závěry blíže neodůvodnil a podložil
toliko odkazem na jednu z kontextu vytrženou část věty. Rozhodnutí krajského soudu je tudíž
nepřezkoumatelné.
Stěžovatel se domnívá, že tato kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
jeho vlastní zájmy (§104a s. ř. s.), neboť se jedná o zásadní pochybení, které by mohlo mít
zásadní dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Krajský soud nerespektoval ustálenou
a jasnou soudní judikaturu ve vztahu k posuzování nových skutečností uvedených v opakovaných
žádostech o udělení mezinárodní ochrany a označil krátkodobý a nikterak intenzivní soukromý
vztah žalobce za důvod pro meritorní posouzení jeho opakované žádosti o udělení mezinárodní
ochrany. Soud dále pochybil při výkladu práva, pokud přezkoumatelné rozhodnutí stěžovatele
zrušil podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Soud rovněž zcela v rozporu se svou povinností vycházet
ze zjištěného stavu věci opřel svůj závěr o jedinou část věty ze správního rozhodnutí, kterou
ale nepřípustně vytrhl z jejího kontextu. Za vnitřně rozporné pak stěžovatel považuje
konstatování soudu, že rozhodoval ve věci meritorně, což nemá oporu ve správním rozhodnutí,
a na druhou stranu uložení povinnosti správnímu orgánu, aby ve věci rozhodl meritorně. Z výše
uvedených důvodů považuje stěžovatel tuto kasační stížnost za přijatelnou ve smyslu ustanovení
§104a s. ř. s. Stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou v daném případě splněny
podmínky řízení. Vzhledem k tomu, že kasační stížnost byla podána ve věci azylu, musel Nejvyšší
správní soud mj. posoudit, zda je podaná kasační stížnost přijatelná ve smyslu §104a s. ř. s.,
tedy zda svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. O přesahu vlastních
zájmů lze hovořit také v případě, že je nezbytné, aby Nejvyšší správní soud vyslovil právní názor
k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán v případě
takto rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním
úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je nejen
ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. K této argumentaci srov. také usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Nejvyšší správní soud
dále zdůrazňuje, že jakkoli nelze ztotožňovat důvodnost kasační stížností s její přijatelností,
je třeba přijatelnost kasační stížnosti shledat v takovém případě, kdy krajský soud hrubě pochybil
při výkladu hmotného či procesního práva, případně kdy nerespektoval ustálenou a jasnou soudní
judikaturu. Právě o takový případ se jednalo v nyní projednávané věci.
Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal napadený rozsudek v mezích uplatněných stížních
bodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Jako důvod své kasační stížnosti stěžovatel označil §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Z obsahu
kasační stížnosti vyplývá, že stěžovatel namítl i důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
tedy nepřezkoumatelnost rozsudku spočívající v tom, že krajský soud neodůvodnil svůj závěr
o tom, že odůvodnění správního rozhodnutí uvádí jiné důvody než ty, v nichž má mít podle
zákona oporu. Nejvyšší správní soud této námitce nepřisvědčil. Krajský soud ve svém rozsudku
zcela jasně vyjádřil svůj názor, že byť stěžovatel posoudil žádost žalobce jako nepřípustnou podle
§10a písm. e) zákona o azylu a řízení zastavil podle §25 písm. i), sám se v odůvodnění svého
rozhodnutí žádostí žalobce meritorně zabýval. Hodnotil důsledky vycestování žalobce s ohledem
na jeho vztah s přítelkyní a posuzoval situaci v zemi původu žalobce.
Kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spočívá v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Jde o omyl soudu při aplikaci právní normy
na zjištěný skutkový stav, tedy o situaci, kdy soud na zjištěný skutkový stav použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo jinou právní normu (jiné konkrétní pravidlo) jinak
správně použitého právní předpisu, než kterou měl za daného skutkového stavu správně použít,
anebo aplikoval správný právní předpis (správnou právní normu), ale dopustil se nesprávnosti
při výkladu. Stěžovatel v projednávané věci namítl, že krajský soud nesprávně vyložil pojem
„nové skutečnosti a zjištění“ obsažený v ustanovení §10a písm. e) zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud předně uvádí, že institut opakované žádosti neslouží k upřesňování
či skutkovému doplňování předchozí žádosti. Jeho hlavním účelem je postihnout případy,
kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit postavení žadatele a které
nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího řízení. Zpravidla se přitom může jednat
o takové skutečnosti, ke kterým došlo během času, zejména změnu (bezpečnostní, politické, atd.)
situace v zemi původu nebo změnu poměrů ve vztahu k osobě žadatele. Při opakovaném podání
žádosti je proto nutno důsledně dbát na splnění těchto podmínek, které mají na straně jedné
garantovat určitou přidanou hodnotu této nové žádosti, jenž může vést k jinému rozhodnutí
než u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání
opakovaných žádostí (k tomu viz rozsudek NSS ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 - 65).
V průběhu řízení o opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany musí správní orgán
v souladu s §10a písm. e) zákona o azylu zkoumat, zda žadatel neuvedl nové skutečnosti
nebo zjištění týkající se důvodů pro udělení azylu nebo důvodů pro udělení doplňkové ochrany,
které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní
ochrany v předchozím pravomocně skončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany.
To tedy znamená, že přípustnost opakované žádosti je třeba posuzovat jak z pohledu možných
nových skutečností a zjištění pro udělení azylu, tak z pohledu možných nových skutečností
a zjištění pro udělení doplňkové ochrany. Přitom i opakovaná žádost, která formálně neuvádí
nové skutečnosti či zjištění pro udělení azylu ani doplňkové ochrany, nemůže být podle názoru
rozšířeného senátu považována za žádost shodnou, a tudíž nepřípustnou, jestliže
se od předcházejícího pravomocného rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany zásadním
způsobem změnila situace v zemi původu a tato změna by mohla zakládat opodstatněnost
nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Odůvodnění správního rozhodnutí o zastavení
řízení pro nepřípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany proto musí vždy
obsahovat zdůvodněný závěr správního orgánu o tom, že 1) žadatel v opakované žádosti
o udělení mezinárodní ochrany neuvádí žádné nové skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska
azylu nebo doplňkové ochrany, resp. 2) pokud takové skutečnosti či zjištění uvádí, pak pouze
takové, které mohl uplatnit již v předchozí žádosti, a 3) že nedošlo k takové zásadní změně
situace v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení
mezinárodní ochrany. Obsahuje-li opakovaná žádost o udělení mezinárodní ochrany takové nové
skutečnosti nebo zjištění, je správní orgán povinen hodnotit takovou žádost jako přípustnou
a meritorně o ní rozhodnout. V opačném případě řízení o nepřípustné žádosti podle §25 písm. i)
zákona o azylu, zastaví (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 - 96, publ. pod č. 2642/2012 Sb. NSS.).
Jak vyplývá ze správního spisu, žalobce ve své první žádosti o udělení mezinárodní
ochrany ze dne 7. 3. 2008 uvedl, že odešel z Ghany kvůli obavám o život v důsledku bojů mezi
dvěma znepřátelenými skupinami. Do vlasti se nechtěl vrátit i proto, že tam neměl stálou obživu
a práci, kterou hodlal nalézt v České republice. Na základě uvedeného Nejvyšší správní soud
přisvědčil závěru stěžovatele, že žalobce neuvedl ohledně důvodů, pro které opustil svoji vlast,
žádné nové skutečnosti. Stěžovatel dále konstatoval, že je mu z jeho praxe známo, že v Ghaně
je demokratické státní zřízení, pracují zde nezávislé a nestranné soudy. Stěžovatel se tak vyjádřil
i k otázce, zda nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi původu, která by mohla zakládat
opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
Žalobce ve své opakované žádosti dále uvedl, že v České republice žije půl roku
s přítelkyní, se kterou by chtěl založit rodinu. Vzhledem k tomu, že tato nová skutečnost
nemohla být předmětem posouzení v předchozím řízení o žádosti žalobce, bylo nutné zabývat
se tím, zda se jednalo o takovou skutečnost, která by byla relevantní z hlediska azylu
nebo doplňkové ochrany. Otázkou, zda by vycestování stěžovatele z České republiky bylo
za této situace v rozporu s mezinárodními závazky ČR, konkrétně s čl. 8 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a zda by takový rozpor představoval
vážnou újmu ve smyslu §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, se Nejvyšší správní soud zabýval
v řadě rozhodnutí, například v rozsudku ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 - 71, a ze dne
11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 - 65. V nich se zdejší soud vyjádřil v tom smyslu, že zásahem
do soukromého a rodinného života, který si cizinec na území České republiky vytvořil,
by v souvislosti s čl. 8 Úmluvy mohl být zpravidla pouze dlouhodobý zákaz pobytu,
který by právě svou délkou mohl dosáhnout intenzity nepřiměřeného zásahu ve smyslu judikatury
Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Výjimkou by pak mohl být pouze případ,
kdy by nepřiměřeným zásahem do rodinné či osobní vazby byla již pouhá nutnost
jeho vycestování. Vztahem zakládajícím rodinný život je pak v prvé řadě vztah manželů
v zákonném a skutečném manželství, což není stěžovatelův případ. Ten by případně mohl naplnit
pojem soukromého života zahrnujícího do určité míry i širší aspekty života jednotlivce, včetně
práva na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidskými bytostmi. Ovšem i kdyby v daném
případě bylo vůbec možné hovořit o naplnění pojmu rodinného, resp. soukromého života,
je třeba si uvědomit, že ustanovení čl. 8 Úmluvy neukládá státu všeobecný závazek respektovat
volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu, resp. napomáhat rozvíjení vztahů
mezi nimi. Při stanovení rozsahu povinností státu je v tomto směru nutno zvážit okolnosti
konkrétního případu a v této souvislosti štrasburský soud bere v úvahu mimo jiné i případné
extrateritoriální účinky čl. 8 Úmluvy. V projednávané věci je zřejmé, že nutnost vycestování
natolik zásadní zásah do osobního života žalobce nepředstavuje. Nejvyšší správní soud
se ztotožnil se závěrem stěžovatele, že žalobce může se svojí přítelkyní žít v místě, kde budou mít
oba pobyt povolen, zcela jistě to nemusí být výhradně na území České republiky.
Nejvyšší správní soud tedy nepřisvědčil názoru krajského soudu, že vztah žalobce
s jeho přítelkyní, která je českou státní občankou, bylo možné považovat za takovou novou
skutečnost, která je relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany a která by tudíž byla
důvodem pro meritorní posouzení jeho opakovaně podané žádosti.
Nejvyšší správní soud pak nepřisvědčil ani argumentaci krajského soudu, že odůvodnění
rozhodnutí stěžovatele bylo v rozporu s výrokem jeho rozhodnutí, resp. že se stěžovatel důvody
nové žádosti žalobce meritorně zabýval a posuzoval je z toho hlediska, zda naplňují důvody
pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany. Stěžovatel v odůvodnění zcela jasně vyjádřil
svůj závěr, že žalobce neuvedl ve své opakované žádosti žádné nové skutečnosti ohledně důvodů,
pro které opustil svoji vlast. Úvaha stěžovatele, že opakovaná žádost byla vedena snahou
o legalizaci pobytu žalobce v České republice, pak z posouzení žádosti jako nepřípustné
ve smyslu ustanovení §10a písm. e) zákona o azylu nikterak nevybočuje. Pochybení stěžovatele
nelze spatřovat ani v tom, že připomněl, že tvrzení žalobce o jeho obavách o život v zemi
původu byla posouzena jako přehnaná a nevěrohodná, a že Ghana byla považována
za bezpečnou zemi původu. Hodnocení stěžovatele, že vycestování žalobce nebude s ohledem
na jeho soukromou vazbu na přítelkyni závažnou újmou, pak bylo zcela v souladu s požadavky
kladenými na posouzení nové žádosti v citovaném rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 - 96, publ. pod č. 2642/2012 Sb. V případě,
kdy žadatel uvádí nové skutečnosti, které nemohly být předmětem řízení o jeho předchozí
žádosti, je totiž nutno zabývat se tím, zda tyto nové skutečnosti či zjištění vůbec můžou být
z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany relevantní.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že shledal naplnění důvodů kasační stížnosti podle
§103 odst. 1 písm. a) ani d) s. ř. s. Proto kasační stížností napadené usnesení Krajského soudu
v Brně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V tomto řízení je krajský soud vázán
právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku (§110 odst. 3
s. ř. s.).
V novém rozhodnutí Krajský soud v Brně rozhodne též o náhradě nákladů řízení kasační
stížnosti podle §110 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 24. října 2012
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu