ECLI:CZ:NSS:2012:4.ADS.120.2012:30
sp. zn. 4 Ads 120/2012 - 30
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: J. V.,
zast. JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem, se sídlem Bašty 8, Brno, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, proti rozhodnutí
žalované ze dne 4. 10. 2011, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 24. 9. 2012, č. j. 41 Ad 68/2011 – 51, o návrhu na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se p ř i z n á v á odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím žalované ze dne 4. 10. 2011, č. j. X, byly zamítnuty námitky žalobkyně a
potvrzeno rozhodnutí žalované jako správního orgánu prvního stupně ze dne 29. 8. 2011, č. j. X.
Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byl žalobkyni podle §29 odst. 1 písm. c) zákona
č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí, a
s přihlédnutím k čl. 6 a čl. 52 odst. 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č.
883/2004, o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, ve znění účinném ke dni vydání
rozhodnutí, od 13. 1. 2011 přiznán starobní důchod ve výši 3092 Kč měsíčně. V odůvodnění
rozhodnutí vyšel správní orgán prvního stupně ze skutečnosti, že pro výši důchodu byla
započtena doba pojištění v českém důchodovém pojištění v trvání 4752 dní a ve slovenském
důchodovém pojištění v trvání 8945 dní, celkem 13 697 dní.
[2] Proti rozhodnutí žalované se žalobkyně bránila žalobou ze dne 30. 11. 2012, ve které
navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení a současně
zavázal žalovanou k náhradě nákladů řízení.
[3] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 9. 2012, č. j. 41 Ad 68/2011 – 51, napadené
rozhodnutí zrušil pro vady řízení a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Současně rozhodl,
že žalovaná má povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 3840 Kč do 30 dnů od právní
moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně. V odůvodnění rozsudku vyšel ze zjištění,
že žalobkyně byla v období od 3. 9. 1990 do 28. 2. 1993 zaměstnána u zaměstnavatele se sídlem
na území Slovenské republiky (Slovenské armatúrky Myjava, pobočka Brno), přičemž však
je občankou České republiky s trvalým pobytem na jejím území. Dospěl k závěru,
že na případ žalobkyně, jež se domáhá přiznání tzv. vyrovnávacího příspěvku ke starobnímu
důchodu, je třeba aplikovat právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2012,
sp. zn. Pl. ÚS 5/12, tedy že dobu jejího zaměstnání za existence společného československého
státu pro zaměstnavatele se sídlem na území dnešní Slovenské republiky nelze zpětně považovat
za dobu zaměstnání v cizině, a to bez ohledu na místo výkonu práce a sídlo zaměstnavatele.
Na daný případ proto nelze aplikovat příslušné nařízení unijního práva, a žalobkyně tak má nárok
na vyrovnávací příspěvek k úhrnu jejího (dílčího) starobního důchodu přiznaného českým
nositelem pojištění a (dílčího) starobního důchodu přiznaného slovenským nositelem pojištění,
a to do výše předpokládaného (teoretického) důchodu, který by jí byl přiznán, pokud by všechny
doby pojištění z doby společného státu byly počítány jako doby české. S ohledem na uvedený
nález dospěl krajský soud k závěru, že žaloba je důvodná.
[4] Proti rozsudku krajského soudu se žalovaná (dále též „stěžovatelka“) bránila kasační
stížností ze dne 26. 10. 2012, podanou z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ve které
navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení.
[5] Současně s kasační stížností stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud přiznal
kasační stížnosti odkladný účinek, přičemž tento svůj návrh odůvodnila tak, že pokud by Nejvyšší
správní soud zrušil rozsudek krajského soudu, jímž bylo zrušeno napadené rozhodnutí
stěžovatelky, dostane se věc do stadia nového posouzení žaloby, přičemž pokud by krajský soud,
jsa vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, rozhodl opačně, mělo by to za
následek, že původní zrušené rozhodnutí stěžovatelky „obživne“. Na základě nového rozhodnutí
krajského soudu by ovšem již nebylo zrušeno (nové) rozhodnutí stěžovatelky, vydané v mezidobí
k realizaci původního rozsudku krajského soudu. Nastala by tak situace, kdy by vedle sebe
existovala dvě opačná rozhodnutí o téže věci; jednalo by se o nežádoucí následek, který je
existujícími procesními instituty prakticky neřešitelný. Rozhodnutí o původní žalobě by tak
ztratilo smysl, v čemž stěžovatelka spatřuje vznik nenahraditelné újmu jako jedné z podmínek pro
přiznání odkladného účinku ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §107 téhož zákona.
[6] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti a návrhu na přiznání odkladného účinku
ze dne 20. 11. 2012 navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížností napadený rozsudek
potvrdil. Současně navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnosti nepřiznal odkladný
účinek.
[7] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci jsou naplněny zákonné
podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[8] Podle §107 s. ř. s. „kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může
na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení §73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně.“ Podle §73 odst. 2 s. ř. s.,
v nyní platném a účinném znění, „soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě
odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší
újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu
s důležitým veřejným zájmem.“ V této souvislosti je třeba upozornit na to, že novelou soudního řádu
správního zákonem č. 303/2011 Sb. došlo s účinností od 1. 1. 2012 ke změně tohoto ustanovení
a zmírnění podmínek pro přiznání odkladného účinku; stěžovatelka vycházela ve svém návrhu
ze znění zákona účinného do 31. 12. 2011.
[9] Z citovaných ustanovení vyplývá, že kasační stížnost ze zákona nemá odkladný účinek,
Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatelky a po vyjádření žalobkyně usnesením
přiznat, jestliže by výkon nebo jiné právní následky napadeného rozsudku krajského soudu
znamenaly pro stěžovatelku nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může
vzniknout jiným osobám, za daných okolností zejména žalobkyni, a jestliže to není v rozporu
s důležitým veřejným zájmem. Odkladný účinek má charakter institutu mimořádného,
vyhrazeného pro ojedinělé případy; je koncipován jako dočasná procesní ochrana stěžovatelky
jako účastníka řízení před okamžitým výkonem pro ni nepříznivého soudního rozhodnutí;
přiznáním odkladného účinku je prolamována právní moc rozhodnutí. Stěžovatelka, která
přiznání odkladného účinku navrhuje, přitom má povinnost tvrzení a povinnost důkazní, a je
tedy na ní, aby konkretizovala a doložila (prokázala), jakou konkrétní újmu by pro ni výkon nebo
jiné právní následky rozhodnutí znamenaly.
[10] V této souvislosti je třeba poukázat na závěry usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 – 49, publikováno pod
č. 1255/2007 Sb. NSS, dostupné z: , v němž zdejší soud vyslovil, že „zruší-li
krajský soud rozhodnutí správního orgánu, je povinností správního orgánu pokračovat v řízení a řídit se přitom
závazným právním názorem vyjádřeným v pravomocném soudním rozhodnutí, bez ohledu na to, zda je ve věci
podána kasační stížnost. I správní orgán může navrhnout při podání kasační stížnosti, aby jí byl přiznán
odkladný účinek, a to ze stejných důvodů jako žalobce (§73 odst. 2 a 4, §107 s. ř. s.). Samotné podání kasační
stížnosti, není-li ze zákona spojeno s odkladným účinkem či nebyl-li vysloven soudním rozhodnutím, nemá však
na plnění povinností správním orgánem žádný vliv. Nerespektuje-li správní orgán pravomocné soudní rozhodnutí
a nepokračuje řádně v řízení, může se dle okolností jednat o nečinnost, proti níž se lze bránit podáním žaloby dle
ustanovení §79 a násl. s. ř. s.“
[11] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v nyní projednávané věci jsou naplněny
zákonné podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Předmětem řízení je
přezkum rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým bylo zrušeno žalobou napadené rozhodnutí
žalované, jímž byl žalobkyni přiznán starobní důchod, a to jako dílčí starobní důchod, přičemž
stěžovatelka při vydání rozhodnutí vycházela ze skutečnosti, že pro výši důchodu byla započtena
doba pojištění v českém důchodovém pojištění v trvání 4752 dní a ve slovenském důchodovém
pojištění v trvání 8945 dní, celkem 13 697 dní. Vzhledem k povaze rozhodnutí a dalším
okolnostem věci je třeba dospět k závěru, že výkon, popř. jiné právní následky napadeného
rozsudku, tedy povinnost stěžovatelky pokračovat v řízení a řídit se přitom závazným právním
názorem vyjádřeným v pravomocném soudním rozhodnutí, a to bez ohledu na to, že ve věci byla
stěžovatelkou podána kasační stížnost, by pro stěžovatelku znamenalo závažnou újmu, spočívající
zejména v povinnosti vydat nové rozhodnutí, kterým by byl žalobkyni přiznán starobní důchod,
a při vydání tohoto rozhodnutí se řídit právním názorem, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje
a který podrobuje soudnímu přezkumu Nejvyšším správním soudem. Je přitom třeba přihlédnout
k tomu, že v projednávané věci se jedná o problematiku tzv. „slovenských důchodů“, která je
mimořádně komplikovaná a byla opakovaně učiněna předmětem přezkumu vrcholnými soudy
České republiky i Evropské unie.
[12] Závažnost újmy je třeba hodnotit i s ohledem na to, že pro případ vydání nového
rozhodnutí stěžovatelky, v souladu se závazným právním názorem krajského soudu, a následného
zrušení napadeného rozsudku, kterým bylo zrušeno původní rozhodnutí stěžovatelky v dané věci,
by pro případ opačného rozhodnutí krajského soudu došlo k „obživnutí“ původního rozhodnutí
stěžovatelky a situaci, kdy by vedle sebe existovala dvě různá, co do svého odůvodnění do značné
míry protikladná rozhodnutí stěžovatelky ve věci přiznání starobního důchodu žalobkyni.
Následky výkonu či jiných právních následků napadeného rozsudku by pak v případě jeho
následného zrušení zdejším soudem a opačného rozhodnutí krajského soudu mohly být jen stěží
odstraněny, a to zvláště za situace, kdy platné procesní předpisy danou situaci de facto neřeší.
[13] Výrazný zásah do práv stěžovatelky, který by byl způsoben výkonem či jinými právními
následky napadeného rozsudku krajského soudu, by podle názoru Nejvyššího správního soudu
znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným
osobám, zejména pak žalobkyni, která by byla pro případ, že by původní rozhodnutí stěžovatelky
„obživlo“, jak byl tento možný důsledek popsán výše, obdobným způsobem zasažena ve své
právní jistotě ohledně výše jí přiznaného starobního důchodu. Nejvyšší správní soud proto
konstatuje, že i co do možného následného zásahu do právní sféry žalobkyně a s tím spojené
újmy se jeví jako celkově příznivější řešení, kdy bude po dobu řízení před Nejvyšším správním
soudem, tedy do vydání pravomocného meritorního rozhodnutí o kasační stížnosti, pozastaven
výkon či jiné právní účinky napadeného rozsudku, a tím (dočasně) obnoveny účinky krajským
soudem zrušeného rozhodnutí stěžovatelky ze dne 4. 10. 2011, resp. předcházejícího rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně ze dne 29. 8. 2011.
[14] Tomuto závěru nasvědčuje i to, že v návaznosti mimo jiné na předmětné rozhodnutí
stěžovatelky byla v mezidobí rozhodnutím stěžovatelky ze dne 26. 4. 2012, č. j. X, vydaným na
základě pověření ministra práce a sociálních věcí příkazem č. 30/2006, ve znění dodatku č. 2 a 3,
v rámci odstraňování tvrdosti zákona ve smyslu §4 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci
a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, od 1. 4. 2012 zprostředkovaně
převzata výplata starobního důchodu žalobkyně, náležejícího od Sociální pojišťovny v Bratislavě,
a vyplácený starobní důchod byl upraven na 9029 Kč měsíčně. Výše zprostředkovaně převzaté
výplaty starobního důchodu přitom byla stěžovatelkou stanovena (výhradně) podle českých
právních předpisů a byl do ní zahrnut i dříve přiznaný dílčí starobní důchod.
[15] Nejvyšší správní soud uzavírá, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti rovněž
není v rozporu s důležitým veřejným zájmem, přičemž v návaznosti na výše uvedené lze mít spíše
zato, že ve veřejném zájmu je právě naopak přiznání odkladného účinku kasační stížnosti a s tím
spojená ochrana právní jistoty účastníků řízení až do pravomocného meritorního rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti.
[16] Nejvyšší správní soud dodává, že z rozhodnutí o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti nelze v žádném případě dovozovat jakékoli závěry ohledně toho, jak bude
o kasační stížnosti rozhodnuto ve věci samé. V této souvislosti lze poukázat na usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 – 76, publikováno pod
č. 1072/2007 Sb. NSS, dostupné z: , v němž zdejší soud vyložil, že „rozhodnutí
o přiznání odkladného účinku žalobě a o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti jsou svou podstatou
rozhodnutími předběžné povahy a nelze v nich předjímat rozhodnutí o věci samé.“ Mimoto je třeba upozornit
na §73 odst. 5 s. ř. s., podl e něhož „usnesení o přiznání odkladného účinku může soud i bez návrhu
usnesením zrušit, ukáže-li se v průběhu řízení, že pro přiznání odkladného účinku nebyly důvody, nebo že tyto
důvody v mezidobí odpadly.“
[17] Vzhledem k výše uvedeným důvodům Nejvyšší správní soud rozhodl podle §107 ve
spojení s §73 odst. 2 s. ř. s. tak, že kasační stížnosti stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu
přiznal odkladný účinek. Podle §73 odst. 3 s. ř. s. „se přiznáním odkladného účinku pozastavují do
skončení řízení před soudem účinky napadeného rozhodnutí.“ Do skončení řízení před Nejvyšším
správním soudem se tak pozastavují veškeré účinky napadeného rozsudku Krajského soudu
v Brně, a fakticky se tak do meritorního rozhodnutí o samotné kasační stížnosti obnovují účinky
napadeného rozhodnutí žalované ze dne 4. 10. 2011, č. j. X, resp. předcházejícího rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně ze dne 29. 8. 2011, č. j. X.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2012
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu