ECLI:CZ:NSS:2012:4.ADS.23.2012:43
sp. zn. 4 Ads 23/2012 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: F. M.,
zast. Mgr. Elinou Yurchykovou, advokátkou, se sídlem U Hačky 4726, Chomutov, proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1,
Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 9. 1. 2012, č. j. 42 Ad 18/2010 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Elině Yurchykové se p ř i z n á v á odměna
za zastupování a náhrada hotových výdajů v částce 1600 Kč, která jí bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Náklady
právního zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
Magistrát města Chomutova rozhodnutím ze dne 19. 1. 2010, č. j. 4368/2010/CHM,
podle §21 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“) nepřiznal žalobci příspěvek na živobytí.
Krajský úřad Ústeckého kraje rozhodnutím ze dne 8. 4. 2010, č. j. 504/SZ/2010- 3,
JID 32116/2010/KUUK, podle §90 odst. 5 správního řádu odvolání žalobce zamítl a uvedené
prvoinstanční rozhodnutí potvrdil.
V odůvodnění rozhodnutí o odvolání Krajský úřad Ústeckého kraje uvedl, že manželka
žalobce měla v rozhodném období aktivní živnostenský list, a proto jí byl pro účely posouzení
nároku na příspěvek na živobytí započítán příjem podle §8 odst. 2 zákona č. 110/2006 Sb.,
o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o životním
a existenčním minimu“), který odpovídal částce ve výši 50 % měsíční průměrné mzdy v národním
hospodářství za rok 2008 a činil 11 700 Kč. V důsledku toho příjem společně posuzovaných osob
po odečtení přiměřených nákladů na bydlení přesáhl částky jejich živobytí a žalobci tak nevznikl
nárok na příspěvek na živobytí. Proto prvoinstanční správní orgán žalobci doporučil, aby jeho
manželka, která jako osoba samostatně výdělečně činná nevykazuje žádný příjem, pozast avila svůj
živnostenský list a přihlásila se na úřadu práce. Snahou orgánu pomoci v hmotné nouzi přitom
bylo najít řešení nepříznivé životní situace žalobce, a proto se nelze ztotožnit se jeho tvrzením,
že uvedeným doporučením byl omezen na svých právech.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 9. 1. 2012, č. j. 42 Ad 18/2010 - 17,
žalobu proti uvedenému rozhodnutí odvolacího orgánu jako nedůvodnou zamítl.
V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud mimo jiné považoval mezi účastníky řízení
za nesporné, že manželka žalobce nesplňovala žádnou ze zákonných podmínek pro to, aby její
samostatná výdělečná činnost mohla být považována za vedlejší samostatnou výdělečnou činnost.
Rovněž tak podle krajského soudu žalobce nerozporoval skutečnost, že prvoinstanční správní
orgán stanovil pro společně posuzované osoby částku živobytí ve výši 6388 Kč.
Dále krajský soud uvedl, že na manželku žalobce se plně vztahuje §8 odst. 3 zákona
o životním a existenčním minimu. Žalobce totiž nerozporuje skutečnost, že v rozhodné době
byla jeho manželka zapsána v živnostenském rejstříku jako osoba samostatně výdělečně činná.
Tato skutečnost jednoznačně vyplývá i ze správního spisu. Jelikož v rozhodném období manželka
žalobce ze svého podnikání nedosahovala žádných příjmů, musel podle §8 odst. 3 zákona
o životním a existenčním minimu orgán pomoci v hmotné nouzi považovat za její příjem částku
11 700 Kč. Vzhledem k tomu, že pro daný případ zákon nezakotvil použití fiktivního příjmu
osoby samostatně výdělečně činné, která ze své činnosti nedosahuje žádných příjmů, jako
vyvratitelnou domněnku, nemohly ani správní orgány přikročit k jakémukoli dokazování
ve vztahu k výši příjmů manželky žalobce. Postup správních orgánů při stanovení výše příjmu
společně posuzovaných osob byl tak zcela v souladu s příslušnými právními předpisy. Rozsah
státní podpory a vymezení okruhu osob, které mohou při splnění zákonných podmínek
z podpory státu profitovat, je záležitostí politiky státu, tedy prioritně moci zákonodárné, nikoli
moci soudní či výkonné. Je proto na vůli zákonodárce, jakým způsobem stanoví rozsah a vymezí
podmínky státní podpory. Námitky žalobce ve vztahu k postupu správních orgánů při stanovení
rozhodných příjmů pro přiznání příspěvku na živobytí tedy shledal krajský soud nedůvodným i.
K žalobní námitce o porušení čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod v důsledku
užití fiktivního příjmu manželky žalobce při posuzování podmínek pro vznik nároku na příspěvek
na živobytí krajský soud uvedl, že podle odstavce třetího téhož usta novení je plně v kompetenci
zákonodárce stanovení podmínek pomoci v hmotné nouzi, okruhu osob, kterým bude přiznána,
jakož i její výše. Tuto svou pravomoc realizoval zákonodárce mimo jiné i prostřednictvím §8
odst. 3 zákona o životním a existenčním minimu . Postup učiněný v souladu s touto právní
úpravou tedy nelze považovat za porušení čl. 30 Listiny základních práv a svobod.
Dále podle krajského soudu současný systém sociálních dávek předpokládá, že rodiny
a osoby si budou zabezpečovat co nejširší okruh potřeb vlastními silami, tj. především pracovním
příjmem a z něho odvozenými dávkami. Společnost svou podporou bude zasahovat pouze tam,
kde ze subjektivních nebo objektivních důvodů nestačí osoba či rodina zabezpečit své potřeby
vlastními silami na společensky přijatelné úrovni, a tam, kde má zájem člověka a rodinu
stimulovat, podpořit, popř. chránit. U osob samostatně výdělečně činných je nutné stanovení
rozhodného příjmu odchylným způsobem, a to pro častou značnou nerovnoměrnost jejich
příjmů. U osob samostatně výdělečně činných je přitom společensky žádoucí toliko takové
podnikání, z něhož plynou příjmy k zabezpečení občana a jeho rodiny. Pro případ nedosažení
těchto příjmů je stanovena fikce uvedená v §8 odst. 3 zákona o životním a existenčním minimu.
U osob v zaměstnaneckém poměru je požadavek odpovídajícího příjmu řešen zakotvením
ustanovení o minimální mzdě. Vzhledem k charakteru samostatné výdělečné činnosti však
obdobná úprava u osob samostatně výdělečně činných není možná. Předmětná právní úprava
není v rozporu s Listinou základních práv a svobod, neboť je založena na objektivních
a rozumných důvodech. Započítání fiktivního příjmu namísto nižšího skutečného příjmu není
nikterak diskriminační. Jedná se totiž o výraz sociální politiky státu, který nechce sociálními
dávkami podporovat osoby, jež si zvolily předmět podnikání a rozsah výkonu samostatné
výdělečné činnosti tak, že sebe a svou rodinu nedokázaly zabezpečit. Stát tedy v rámci své sociální
politiky odmítl dotovat ztrátové či nedostatečně zisk ové podnikání těchto osob, což je objektivní
a rozumný důvod pro odlišení pravidel určování rozhodného příjmu osob samostatně výdělečně
činných od osob v pracovním či služebním poměru. V tomto směru krajský soud vycházel
z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2003, č. j. 5 A 74/2000-37, a ze dne
21. 7. 2008, č. j. 4 Ads 62/2007-72.
Ani s touto žalobní námitkou se tedy krajský soud neztotožnil, a proto žalobu jako
nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonem stanovené lhůtě
kasační stížnost, kterou později doplnil prostřednictvím ustanovené zástupkyně.
Stěžovatel v kasační stížnosti stejně jako v žalobě namítl, že mu nebyl přiznán příspěvek
na živobytí, ačkoliv se společně posuzovanou manželkou neměli žádné příjmy. Na úřadu práce
byl dlouhodobě evidován jako uchazeč o zaměstnání a jeho manželka nemohla být v této
evidenci vedena, neboť správce konkursní podstaty jí několik m ěsíců odmítal vydat potvrzení
o době trvání a ukončení jejího zaměstnání. Proto si ani nemohla obstarat nové zaměstnání.
Manželka měla vedle dřívějšího hlavního pracovního poměru oprávnění k podnikání, při kterém
jen občas prováděla překladatelskou činnost. Po ztrátě zaměstnání jí však živnostenský úřad
dlouhodobě odmítal vydat oprávnění pro rozšíření podnikání, neboť jako cizí státní příslušnice
neměla možnost si obstarat ze své země výpis z rejstříku trestů. Ten po ní živnostenský úřad
požadoval přesto, že od roku 2002 z České republiky nikam necestovala. Nadřízený živnostenský
úřad navíc doposud nevyřídil stížnost manželky na průtahy uvedeného řízení. Od lékaře
má stěžovatel předepsanou nákladnou dietu a má další výdaje spojené s léčbou chronického
diabetu, na které nemá dostatek prostředků. I tato skutečnost dokládá, že m u nemohla být dávka
pomoci v hmotné nouzi upřena. Správní orgány však danou věc posuzovaly pouze podle
domněnek, a proto spolehlivě nezjistily její skutkový stav. V důsledku tohoto nezákonného
postupu mu nebyl přiznán příspěvek na živobytí, který by pokryl jeho nejnutnější sociální
a léčebné potřeby.
Právě na základě skutečných příjmů, a nikoliv fikce o nich, měl správní orgán podle další
stížnostní námitky, která se shodovala s příslušnou žalobní námitkou, vydat rozhodnutí o žádosti
o příspěvek na živobytí. Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být
totiž především šetřeno jejich podstaty a smyslu, jak vyplývá z čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv
a svobod. Proto započítání fiktivního příjmu namísto nižšího skutečného příjmu lze považovat
za diskriminační opatření. Jestliže tedy krajský soud v uvedeném postupu správního orgánu
neshledal porušení příslušných ustanovení Ústavy České republiky a Listiny základních práv
a svobod, nedostál své ústavní povinnosti poskytnout ochranu právům.
Dále stěžovatel namítl nesouhlas se závěrem napadeného rozsudku, podle něhož nebyla
rozporována skutečnost, že správní orgán prvního stupně stanovil částku živobytí společně
posuzovaných osob ve výši 6388 Kč. Tuto částku mu prvoinstanční správní orgán neoznámil,
v důsledku čehož ji nemohl rozporovat. Prvoinstanční rozhodnutí o nepřiznání dávky pomoci
v hmotné nouzi pak žádný výpočet ani stanovenou částku živobytí neobsahuje a pouze je v něm
uveden fiktivní příjem manželky.
Podle další kasační námitky učinil krajský soud nesprávný závěr i o tom, že mezi účastníky
je nesporné nesplnění zákonných podmínek pro to, aby samostatná výdělečná činnost manželky
stěžovatele byla považována za vedlejší samostatnou výdělečnou činnost. Naopak stěžovatel
tvrdil a stále trvá na tom, že jeho manželka vykonávala vedlejší samostatnou výdělečnou činnost,
z níž neměla žádné příjmy, což vyplývá i ze správního spisu.
Konečně stěžovatel namítl, že před vydáním rozhodnutí o odvolání nebyl seznámen
s jeho podklady, které případně mohl doplnit.
Vzhledem k tomu, že s účinností od 1. 1. 2012 přešla na základě zákona č. 366/2011 Sb.
působnost krajských úřadů rozhodovat o odvolání ve věcech dávek pomoci v hmotné nouzi
na Ministerstvo práce a sociálních věcí, stalo se tímto dnem ministerstvo procesním nástupcem
žalovaných krajských úřadů v soudních řízeních v těchto věcech, jak vyplývá z §69 soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), podle kterého je žalovaným správní orgán, který rozhodl
v posledním stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla. V řízení o kasační
stížnosti proto Nejvyšší správní soud jednal jako se žalovaným namísto Krajského úřadu
s Ústeckého kraje s Ministerstvem práce a sociálních věcí.
Toto ministerstvo se ke kasační stížnosti nevyjádřilo.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež byly stěžovatelem v kasační stížnosti uplatněny.
Přitom neshledal vady uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Za takovou vadu nelze totiž považovat skutečnost, že krajský soud od 1. 1. 2012 nejednal
jako se žalovaným s Ministerstvem práce a sociálních věcí, nýbrž s Krajským úřadem Ústeckého
kraje, jehož uvedl v záhlaví napadeného rozsudku a jemuž také napadený rozsudek původně
doručil. Krajský soud totiž do konce roku 2011 učinil všechny přípravné úkony potřebné
pro rozhodnutí o věci samé a dne 9. 1. 2012 již toliko o ní v souladu s §51 odst. 1 věty druhé
s. ř. s. rozhodl bez nařízení jednání. Na základě pokynu Nejvyššího správního soudu následně
napadený rozsudek Ministerstvu práce a sociálních věcí řádně doručil. Uvedená vada řízení před
krajským soudem proto nemohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé a nedošlo
tak k naplnění důvodu kasační stížnosti uvedeného v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., k němuž
by Nejvyšší správní soud musel podle §109 odst. 4 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatel v žalobě ani v řízení o ní nenapadl správnost stanovení částky živobytí ve výši
6388 Kč správními orgány ani nenamítal, že jeho manželka byla osobou vykonávající výdělečnou
činnost, která se podle zákona o důchodovém pojištění považuje za vedlejší samostatnou
výdělečnou činnost. Rovněž stěžovatel v žalobním řízení netvrdil, že před vydáním rozhodnutí
o odvolání nebyl seznámen s jeho podklady. Proto krajský soud nepochybil, když vzal uvedená
zjištění správních orgánů za nesporná a když měl za to, že stěžovatel byl s podklady rozhodnutí
o odvolání řádně seznámen. Za této situace se uvedenými stížnostními námitkami nelze podle
§104 odst. 4 s. ř. s. zabývat. Avšak i kdyby tak Nejvyšší správní soud mohl učinit, nepřiznal
by jim důvodnost, neboť pro nepřiznání příspěvku na živobytí stěžovateli byly splněny všechny
zákonné podmínky, jak bude dále zmíněno.
Nejvyšší správní soud proto přistoupil k přezkoumání napadeného rozsudku krajského
soudu v rozsahu dalších shora uvedených stížnostních námitek a dospěl k následujícím závěrům:
Osoba se podle §2 odst. 2 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi nachází v hmotné
nouzi, není-li dále stanoveno jinak, jestliže její příjem a příjem společně posuzovaných osob
po odečtení přiměřených nákladů na bydlení (§9 odst. 2) nedosahuje částky živobytí (§24),
přičemž si nemůže tento příjem zvýšit vzhledem ke svému věku, zdravotnímu stavu
nebo z jiných vážných důvodů vlastním přičiněním a zabezpečení jejích základních životních
podmínek je tak vážně ohroženo. Taková osoba má podle §21 odst. 1 zákona o pomoci
v hmotné nouzi nárok na příspěvek na živobytí, jestliže její příjem a příjem společně
posuzovaných osob (§9 odst. 2) nedosahuje částky živobytí posuzovaných osob. Okruh společně
posuzovaných osob se přitom posuzuje podle zákona o životním a existenčním minimu, pokud
zákon o pomoci v hmotné nouzi nestanoví jinak, jak vyplývá z jeho §2 odst. 1 věty druhé. Podle
§4 odst. 1 písm. b) zákona o životním a existenčním minimu se společně posuzují manželé,
přičemž vůči nim neobsahuje zákon o pomoci v hmotné nouzi pro účely příspěvku na živobytí
žádnou odchylku.
Příjmem osoby nebo společně posuzovaných osob se pro účely příspěvku na živobytí
rozumí také 100 % příjmu z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti uvedené v zákoně
o daních z příjmů, jak vyplývá z §9 odst. 1 písm. c), odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi
a z §7 odst. 1 písm. c) zákona o životním a existenčním minimu. Za započitatelný příjem osoby,
která má nebo měla příjmy z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti uvedené v zákoně
o daních z příjmů, se považuje a) částka odpovídající měsíčnímu průměru těchto příjmů
za období uvedené v daňovém přiznání za předchozí zdaňovací období zahrnující kalendářní
měsíce, v nichž byla alespoň po část měs íce vykonávána činnost, z níž měla osoba příjmy
z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti uvedené v zákoně o daních z příjmů, b) částka
odpovídající jedné dvanáctině příjmů poplatníka daně z příjmů fyzických osob stanovené paušální
částkou podle zákona o daních z příjmů, není-li dále stanoveno jinak (§8 odst. 1 zákona
o životním a existenčním minimu).
Za započitatelný příjem osoby, která má nebo měla příjmy z podnikání a z jiné
samostatné výdělečné činnosti uvedené v zákoně o daních z příjmů, se však považuje nejméně
částka ve výši 50 % měsíční průměrné mzdy v národním hospodářství za předchozí kalendářní
rok s tím, že tato částka se zaokrouhluje na celé stokoruny dolů a vy hlašuje ji Ministerstvo práce
a sociálních věcí na základě údajů Českého statistického úřadu sdělením uveřejněným ve Sbírce
zákonů. Tato částka se považuje za minimální příjem osoby, která má nebo měla příjmy
z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti uvedené v zákoně o daních z příjmů, vždy
od 1. července roku, v němž došlo k vyhlášení průměrné mzdy v národním hospodářství
za předchozí kalendářní rok, do 30. června následujícího kalendářního roku. Částka uvedená
v předchozí větě se nepoužije, jde-li o osobu vykonávající výdělečnou činnost, která se považuje
podle zákona o důchodovém pojištění za vedlejší samosta tnou výdělečnou činnost, nebo
o osobu, jejíž činnost se nepovažuje podle zákona o důchodovém pojištění za činnost osoby
samostatně výdělečně činné proto, že tuto činnost nevykonává sou stavně (§8 odst. 2 zákona
o životním a existenčním minimu).
U osoby samostatně výdělečně činné, která nemá příjem ze sam ostatné výdělečné
činnosti, ale nepřerušila výkon této činnosti, ani jí tato činnost nebyla pozastavena, se za příjem
považuje částka uvedená v §8 odst. 2 zákon a o životním a existenčním minimu; to neplatí, jde -li
o osobu vykonávající činnost, která se považuje podle zákona o důchodovém pojištění za vedlejší
samostatnou výdělečnou činnost, nebo o osobu, jejíž činnost se nepovažuje podle zákona
o důchodovém pojištění za činnost osoby samostatně výdělečně činné proto, že tuto činnost
nevykonává soustavně (§8 odst. 3 zákona o životním a existenčním minimu ).
Z obsahu správního spisu vyplývá, že stěžovatel v žádosti o příspěvek na živobytí, kterou
orgán pomoci v hmotné nouzi obdržel dne 22. 12. 2009, uvedl jako společně posuzovanou osobu
svojí manželku L. M. Stěžovatel ani jeho manželka v dokladu o výši měsíčních příjmů za
rozhodné období kalendářních měsíců září, říjen a listopad 2009 nezmínili žádné příjmy a jejich
dosažení nezjistil ani orgán pomoci v hmotné nouzi. Ten však z výpisu z veřejné části
živnostenského rejstříku dohledal, že manželce stěžovatele bylo uděleno živnostenské oprávnění
na ohlašovací volnou živnost. Živnostenské oprávnění bylo vydáno manželce stěžovatele
na dobu neurčitou a ta v prohlášení učiněném u orgánu pomoci v hmotné nouzi dne 14. 1. 2010
uvedla, že podnikání obnovila od 1. 4. 2009.
Je tedy zřejmé, že manželka stěžovatele byla v rozhodném období osobou samostatně
výdělečně činnou, která neměla příjem ze samostatné výdělečné činnosti, avšak výkon této
činnosti nepřerušila, ani jí tato činnost nebyla pozastavena. Manželka stěžovatele přitom nebyla
osobou vykonávající činnost, která se považuje podle zákona o důchodovém pojištění za vedle jší
samostatnou výdělečnou činnost. Z jí vyplněného dokladu o výši měsíčních příjmů a ze zjištění
orgánu pomoci v hmotné nouzi totiž nepochybně vyplývá, že v rozhodném období nevykonávala
zaměstnání ani neměla nárok na příslušné dávky sociálního zabezpečení, takže nesplnila některou
z podmínek uvedených v §9 odst. 6 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění , pro to,
aby její samostatná výdělečná činnost mohla být považována za vedlejší samostatnou výdělečnou
činnost. Manželka stěžovatele v rozhodné době provozovala živnost na základě oprávnění
uděleného podle živnostenského zákona. Jedná se tedy o osobu samostatně výdělečnou činnou,
která je uvedena v §9 odst. 3 písm. b) zákona o důchodovém pojištění , a nikoliv o osobu
samostatně výdělečně činnou uvedenou v písmenu d) či f) téhož ustanovení, toliko která je podle
poznámky pod čarou k §8 odst. 3 zákona o životním a existenčním minimu pokládána za osobu,
jejíž činnost se nepovažuje za činnost osoby samostatně výdělečně činné proto, že tuto činnost
nevykonává soustavně.
V posuzované věci tedy byly splněny všechny zákonné podmínky pro aplikaci §8 odst. 3
zákona o pomoci v hmotné nouzi. Proto správní orgány ani krajský soud nepochybily,
když dospěly k závěru o nutnosti vycházet při posuzování podmínek pro vznik nároku
na příspěvek na živobytí stěžovateli z fiktivního příjmu jeho manželky ve výši částky odpovídající
50 % měsíční průměrné mzdy v národním hospodářství za předchozí kalendářní rok 2008,
která podle sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí č. 148/2009 Sb. činila 11 700 Kč.
Použití této fikce příjmu manželky stěžovatelky ze sa mostatné výdělečné činnosti
při rozhodování o žádosti o příspěvek na živobytí přitom není v rozporu s ústavně zaručenými
právy stěžovatele ani s ústavními principy. V této souvislosti lze plně odkázat na výstižné
odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu a zdůraznit, že započítání fiktivního příjmu
namísto příjmu skutečného pro účely rozhodování o sociálních dávkách nepředstavuje
diskriminační opatření, neboť se zakládá na objektivních a rozumných důvodech. Úkolem státu
v oblasti sociálního zabezpečení totiž nemůže být podpora ztrátov ého či málo ziskového
podnikání. Ostatně v důsledku přijetí takového opatření by došlo k znevýhodnění osob
v pracovním nebo služebním poměru, neboť těm se do příjmů rozhodných pro přiznání sociální
dávky vždy započítává alespoň minimální mzda. Navíc přípustnos t použití fiktivního příjmu
při rozhodování o dávkách státní sociální podpory již v minulosti dovodil Nejvyšší správní soud
v rozsudcích, na něž odkázal napadený rozsudek. Stejný závěr pak Nejvyšší správní soud vyslovil
též ve vztahu k dávkám pomoci v hmotné nouzi (srov. rozsudek ze dne 23. 11. 2011,
č. j. 3 Ads 113/2011 - 46, publikovaný pod č. 2582/2012 Sb. NSS). Kromě toho o ústavnosti
použití fiktivního příjmu namísto příjmu skutečného při rozhodování o dávkách pomoci
v hmotné nouzi svědčí i možnost žadatele o tyto dávky či společně posuzované osoby požádat
o přerušení či ukončení samostatné výdělečné činnosti v případě, že ji fakticky nevykonávají nebo
z ní mají příjem nižší, než činí fiktivní příjem.
Takto však v projednávané věci manželka stěžovatele nepost upovala. Za této situace
orgán pomoci v hmotné nouzi nemohl při posuzování žádosti o příspěvek na živobytí zohlednit
to, že stěžovatel i jeho manželka nedosáhli v rozhodném období žádný reálný příjem. Naopak
za užití §8 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi byl povinen vycházet z fiktivního příjmu
manželky stěžovatele ze samostatné výdělečné činnosti v částce 11 700 Kč a dospět k závěru,
že v důsledku něho stěžovatel nesplnil zákonné podmínky pro přiznání příspěvku na živobytí.
Nárok na tuto dávku pomoci v hmotné nouzi má podle již zmíněného §21 odst. 1 zákona
o pomoci v hmotné nouzi pouze osoba v hmotné nouzi, jestliže její příjem a příjem společně
posuzovaných osob snížený o přiměřené náklady na bydlení nedosahuje částky živobytí
posuzovaných osob. Tato základní podmínka pro přiznání příspěvku na živobytí nebyla v dané
věci splněna, neboť v rozhodném období činil příjem stěžovatele a jeho manželky 11700 Kč,
přiměřené náklady na bydlení činily 3079 Kč a rozdíl těchto částek (8621 Kč) přesahoval částku
živobytí společně posuzovaných osob (6388 Kč), jejíž správnost Nejvyšší správní soud ověřil.
Za této situace již orgán pomoci v hmotné nouzi nemusel provádět dokazování za účelem
zjištění sociální situace a zdravotního stavu stěžovatele či zjištění důvodů, pro něž jeho manželka
nebyla vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání a pro něž jí živnostenský úřad nerozšířil rozsah
živnostenského oprávnění. Orgán pomoci v hmotné nouzi tedy zjistil skutkový stav v rozsahu
potřebném pro své rozhodnutí.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Současně
v souladu s §120 a §60 odst. 1 a 2 nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel v něm neměl úspěch a správnímu orgánu takové
právo ve věcech pomoci v hmotné nouzi nepřísluší.
Dále Nejvyšší správní soud přiznal ustanovené zástupkyni stěžovatele odměnu
za zastupování a náhradu hotových výdajů v celkové výši 1600 Kč, která se skládá z částky
1000 Kč za dva úkony právní služby po 500 Kč (první porada s klientem včetně převzetí
a přípravy zastoupení, doplnění kasační stížnosti ze dne 9. 5. 2012 podle §7, §9 odst. 2 a §11
odst. 1 písm. b), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advo kátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů) a z částky 600 Kč za dva s nimi
související režijní paušály po 300 Kč (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Odměna
za zastupování a náhrada hotových výdajů bude ustanovené zástupkyni stěžovatele vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu v obvyklé lhůtě. Náklady právního zastoupení žalobce nese
stát, jak vyplývá z §120 a §35 odst. 8 věty první s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2012
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu