ECLI:CZ:NSS:2012:4.ADS.29.2012:21
sp. zn. 4 Ads 29/2012 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z př edsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: J. M., zast. Mgr.
Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2011, č. j. 2 Ad 70/2011 - 14,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupkyni žalobce Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové, advokátce, se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 960 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 11. 2011, č. j. 2 Ad 70/2011 - 14, odmítl
žalobu žalobce proti rozhodnutí žalované ze dne 5. 2. 2009, č. X, kterým byla zamítnuta žádost
žalobce o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek ustanovení §38 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů.
V odůvodnění soud konstatoval, že se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalované
ze dne 16. 3. 2011, č. j. X, a všech jemu předcházejících rozhodnutí týkajících se plného
invalidního důchodu. Soud usnesením ze dne 24. 5. 2011 ustanovil žalobci zástupkyni Mgr.
Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátku, která v doplnění žaloby navrhla také zrušení
rozhodnutí žalované ze dne 5. 2. 2009, č. X. Usnesením III. ze dne 25. 7. 2011 soud vyloučil
řízení ve věci zrušení naposledy uvedeného rozhodnutí k samostatnému projednání. Napadené
rozhodnutí žalované bylo žalobci doručeno dne 9. 2. 2009, jak vyplývá z doplnění žaloby, lhůta k
podání žaloby proto trvala do 9. 4. 2009. Žalobu, směřující proti tomuto rozhodnutí, podal
žalobce dne 9. 4. 2011, tedy evidentně opožděně. Soud proto žalobu odmítl podle §4 6 odst. 1
písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř.
s.“).
Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s . Nezákonnost spatřoval ve vadě řízení, zmatečnosti
a porušení procesních předpisů, které popsal v ručně psaném dokumentu přiloženém ke kasační
stížnosti. Zdůraznil, že veškerá žalobou napadená rozhodnutí spolu úzce souvisí a měla být
posouzena v jednom řízení. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil
a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
V ručně psaném dokumentu stěžovatel k napadenému usnesení uvedl, že soud si vůbec
neuvědomil specialitu věci, kdy žalobce je po celou dobu rozhodová ní žalované pod plnou mocí
státu a současně pod plnou mocí Vězeňské služby České republiky. Soud stěžovatele
diskriminoval v rozporu s Ústavou České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod, čl. 6 Úmluvy a protokolu č. 1 k ní. Podle stěžo vatele se jedná o diskriminaci
nejhrubšího zrna, totální aroganci moci. Stěžovatel požadoval přenos důkazního břemene
na žalovanou, aby prokázala, že rozhodnutím ze dne 5. 2. 2009 jej nijak nediskriminovala
a že toto rozhodnutí odpovídalo jeho tehdejší úrovni zdravotního stavu. Stěžovatel dále poukázal
na některá rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Stěžovatel v kasační
stížnosti uplatnil důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., podle k terého kasační stížnost
lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
Kasační stížnost není důvodná.
Podle §72 odst. 1 s. ř. s. žalobu lze podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci
oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví- li zvláštní
zákon lhůtu jinou.
Podle odst. 4 téhož ustanovení zmeškání lhůty pro podání žaloby nelze prominout.
Mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že napadené ro zhodnutí žalované bylo
stěžovateli doručeno dne 9. 2. 2009, jak stěžovatel potvrzuje v textu doplnění žaloby ze dne
21. 7. 2011. Den doručení rozhodnutí žalované určil počátek zákonem stanovené dvouměsíční
lhůty pro podání žaloby. Tato lhůta marně uplynula ve čtvrtek dne 9. 4. 2009.
Nejvyšší správní soud tak ve shodě s Městským soudem v Praze dospěl k závěru,
že žaloba ze dne 2. 4. 2011, doručená Krajskému soudu v Praze dne 11. 4. 2011 je opožděná,
neboť byla podána až po marném uplynutí zákonem stanovené lhůty, jejíž zmeškání nelze
prominout.
Ze své konstantní judikatury k tomu Nejvyšší správní soud doplňuje, že „[j]e-li žaloba
podána opožděně, nemůže soud zkoumat, z jakých důvodů nebyla dodržena lhůta k podání žaloby, v důsledku
jakých skutečností došlo k překročení lhůty, či kdo zmeškání lhůty zavinil. Soud nemůže svým rozhodnutím
zmeškání lhůty prominout a žalobou napadené rozhodnutí věcně přezkoumat.“ (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 3. 2004, č. j. 1 Ads 4/2004 - 57, www.nssoud.cz).
Namítá-li stěžovatel, že Městský soud v Praze odmítnutím žaloby porušil jeho právo
na spravedlivý proces, vyjádřené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod, Nejvyšší správní soud nemůže této námitce přisvědčit. Zmíněný článek zaručuje
každému právo na spravedlivé a veřejné projednání jeho záležitosti nezávislým a nestranným
soudem, zřízeným zákonem, ovšem při splnění zákonem daných podmínek řízení, mezi
které patří i včasné podání žaloby. Rozhodně tedy není v rozporu s čl. 6 odst. 1 této úmluvy,
odmítne-li soud věcně projednat opožděnou žalobu. Podobně i Listina základních práv a svobod
v čl. 36 odst. 4 ve vztahu k právu na soudní ochranu stanovuje, že podmínky a podrobnosti
(tj. i procesní pravidla) upravuje zákon.
K námitce stěžovatele, že veškerá žalobou napadená rozhodnutí spolu úzce souvisí a měla
být posouzena v jednom řízení, Nejvyšší správní soud poukazuje na §39 odst. 2 s. ř. s.,
který stanoví, že směřuje-li jedna žaloba proti více rozhodnutím, může předseda senátu usnesením každé takové
rozhodnutí vyloučit k samostatnému projednání, není-li společné řízení možné nebo vhodné.
Pokud Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 7. 2011, č. j. 2 Ad 40/2011 - 42,
vyloučil rozhodnutí žalované ze dne 5. 2. 2009, č. X, k samostatnému projednání, postupoval v
souladu s citovaným ustanovením.
V této souvislosti lze Městskému soudu v Praze vytknout, že předmětné usnesení
o vyloučení věci podrobněji neodůvodnil a neuvedl, v čem spatřuje vhodnost vyloučení
věci k samostatnému projednání. Tato vada nicméně nepředstavuje důvod pro zrušení
napadeného usnesení o odmítnutí žaloby, které je zcela správné a v souladu se zákonem.
Z okolností případu je navíc zřejmé, že důvodem pro vyloučení věci byla zjevná opožděnost
žaloby ve vztahu k rozhodnutí žalované ze dne 5. 2. 2009, předznamenávající odlišné procesní
vyústění žaloby v této věci a žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 16. 3. 2011, č. j. X, která
byla podána včas.
Stěžovatelem obecně namítanou zmatečnost Nejvyšší správní soud z obsahu soudního
spisu nezjistil, neshledal ani porušení procesních předpisů nebo vady řízení, které by mohly mít
za následek nezákonnost napadeného usnesení o odmítnutí žaloby. V soudním spisu Městského
soudu v Praze nenašel Nejvyšší správní soud ani oporu pro nekonkrétní tvrzení stěžovatele
o jeho diskriminaci soudem.
Dalšími námitkami se Nejvyšší správní soud nezabýv al, neboť v řízení o kasační stížnosti
proti usnesení o odmítnutí žaloby může přezkoumávat toliko správnost a zákonnost důvodů,
pro které byla žaloba odmítnuta, a nikoliv správnost a zákonnost rozhodnutí nebo postupu
žalované. Obdobně se Nejvyšší správní soud vyslovil též v rozsudku ze dne 5. 1. 2006,
č. j. 2 As 45/2005 - 65, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
pod č. 297/2004, www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že žalobu proti rozhodnutí žalované ze dne 5. 2. 2009
stěžovatel podal opožděně, napadené usnesení o odmítnutí žaloby není nezákonné ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., a proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2011, č. j. 2 Ad 70/2011 - 14,
jako nedůvodnou zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 a 2 s. ř. s. za použití
ustanovení §120 téhož zákona. Protože stěžovatel v řízení nebyl úspěšný a žalované právo
na náhradu nákladů řízení nepřísluší ze zákona, bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Zástupkyni stěžovatele, ustanovené usnesením Městského soudu v Praze ze dne
24. 5. 2011, č. j. 2 Ad 40/2011 - 21, Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za jeden úkon právní
služby ve výši 500 Kč podle §9 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právní ch služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů (písemné podání soudu týkající se věci samé podle §11 od st. 1
písm. d) této vyhlášky) a režijní paušál podle §13 odst. 3 advok átního tarifu ve výši 300 Kč
za tento úkon. Zástupkyně stěžovatele doložila, že je plátcem daně z přidané hodnoty,
a proto se podle §35 odst. 8 s. ř. s . odměna zvyšuje o částku odpovídající této dani, která činí
20 % z částky 800 Kč, tj. 160 Kč. Zástupkyni stěžovatele bude vyplacena částka ve výši 960 Kč,
a to z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. února 2012
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu