ECLI:CZ:NSS:2012:4.ANS.1.2012:61
sp. zn. 4 Ans 1/2012 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně:
www.scio.cz, s. r. o., IČ: 27156125, se sídlem Pobřežní 34, Praha 8, zast. JUDr. Miroslavem
Syllou, advokátem, se sídlem Přídolská 481, Český Krumlov, proti žalované: Filosofická fakulta
Univerzity Karlovy v Praze, se sídlem náměstí Jana Palacha 2, Praha 1, zast. Mgr. Petrou
Koutnou, advokátkou, se sídlem Kostelní 875/6, Praha 7, o kasační stížnosti žalované proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2011, č. j. 8 Ca 28/2008 - 44,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2011, č. j. 8 Ca 28/2008 - 44,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žádostí o poskytnutí informace ze dne 3. 9. 2007 se žalobkyně domáhala poskytnutí
zadání všech testů a úkolů z přijímacích zkoušek na Filozofickou f akultu Univerzity Karlovy
v Praze v roce 2006 a 2007 včetně všech základních statistických charakteristik, jak jsou popsány
ve vyhlášce č. 343/2002 Sb. Žalovaná v zákonné lhůtě nereagovala způsobem, který žalobkyně
požadovala, proto žalobkyně podala stížnost podle §16a zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném
přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, a následně též žalobu na ochranu proti
nečinnosti správního orgánu.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 12. 2011, č. j. 8 Ca 28/2008 - 44, uložil
žalované povinnost vyřídit žádost žalobkyně o poskytnutí informace ze dne 3. 9. 2007 do patnácti
dnů od právní moci rozsudku. Současně uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady
řízení. V odůvodnění soud uvedl, že postup žalované byl v rozporu se zákonem č. 106/1999 Sb.
a v konečném důsledku znamená nečinnost žalované při vyřizování předmětné žádosti. Soud
konstatoval, že žalovaná je povinným subjektem ve smyslu us tanovení §2 zákona
č. 106/1999 Sb., a má tudíž povinnost poskytovat informace vztahující se k její působnosti podle
zmíněného zákona. Soud popsal možné postupy povinného subjektu podle §14 odst. 1 a odst. 5
zákona č. 106/1999 Sb. a připomněl, že pokud žádost směřuje k poskytnutí zveřejněné
informace, může povinný subjekt sdělit žadateli údaje umožňující její vyhledání a získání. Pokud
však žadatel trvá na přímém poskytnutí zveřejněné informace, povinný subjekt mu ji poskytne
(§6 zákona č. 106/1999 Sb.). Povinností žalované tedy bylo vyřídit žádost žalobkyně o informace
některým z uvedených způsobů, a to v předepsaných lhůtách. Ze spisu je podle soudu zřejmé,
že žalovaná žalobkyni nevyhověla, informace jí neposkytla, ani ve lhůtě pro vyřízení žádosti
nevydala rozhodnutí o odmítnutí žádosti. Dopisem ze dne 4. 10. 2007 pouze žalobkyni sdělila,
že požadované informace jsou zveřejňovány do patnácti dnů po ukončení přijímacího řízení
v souladu s vyhláškou č. 343/2002 Sb., přičemž tento termín zatím nenastal. Dále žalovaná
uvedla, že statistické údaje zveřejňuje v průběhu každého přijímacího ř ízení a jejich podoba
je zveřejněna ve zprávě o přijímacím řízení na webové stránce Univerzity Karlovy v Praze
po ukončení přijímacího řízení konkrétního akademického roku. V dopise ze dne 15. 10. 2007
informovala žalovaná žalobkyni, že úplné znění testů přijímacího řízení 2007/2008 bylo
zveřejněno v souladu s vyhláškou č. 343/2002 Sb. na její webové stránce. Ze spisu je podle soudu
rovněž zřejmé, že žalobkyně trvala na přímém poskytnutí zveře jněné informace. Městský soud
v Praze uzavřel, že žalovaná nerealizovala žádný z možných způsobů vyřízení žádosti žalobkyně
ze dne 3. 9. 2007 o poskytnutí informace, tedy je ohledně této žádosti nečinná.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) až d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Namítala, že v tomto sporu nemá ve smyslu ustanovení
§33 odst. 2 s. ř. s. způsobilost být účastníkem řízení, neboť podle zákona č. 111/1998 Sb.,
o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění
pozdějších předpisů, nemá v této věci právní subjektivitu. Fakulta jako součást veřejné vysoké
školy je sice ve věcech stanovených v §24 zákona o vysokých školách oprávněna jednat jménem
veřejné vysoké školy, předmět tohoto řízení však do oblasti tohoto zákonného zmocnění
nespadá. S touto skutečností se Městský soud v Praze v napadeném rozsudku vůbec nevypořádal,
ačkoliv stěžovatelka tuto námitku řádně vznesla; soud pouz e uvedl, že stěžovatelka je povinným
subjektem ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb. Oblast, z níž žalobkyně požadovala poskytnutí
informace, není výkonem státní správy a stěžovatelka v této oblasti nejedná v působnosti
správního orgánu, tudíž nemůže být k tomuto sporu pasivně legitimována. Stěžovatelka doplnila,
že žalobkyně požadovala poskytnutí informace z oblasti, ve které je se stěžovatelkou
v horizontálním soukromoprávním vztahu (potenciální zákazník a konkurent). Stěžovatelka proto
navrhovala odmítnutí žaloby; s těmito námitkami se však Městský soud v Praze nijak
nevypořádal. Stěžovatelka při subsidiárním užití zákona č. 106/1999 Sb. žalobkyni sdělila,
v jakých lhůtách, kde a jakou formou jsou požadované údaje ve smyslu vyhlášky č. 343/2002 Sb.
zveřejněny a veřejně dostupné. Tyto informace následně doplnila o přesnou a podrobnou
specifikaci důvodů, proč jsou některé informace zveřejněny pouze částečně, a údaj o místech, kde
je publikováno zdůvodnění tohoto postupu. Stěžovatelka podotkla, že některé z požadovaných
testů splňovaly znaky autorského díla ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb. a podléhají zvláštnímu
režimu ochrany, o čemž byla žalobkyně vyrozuměna. Stěžovatelka namítala, že požadované
informace nejsou zveřejňovány v režimu zákona č. 106/1999 Sb., ale v režimu zákona o vysokých
školách a jeho prováděcích předpisů, neboť se nejedná o informace týkající se výkonu veřejné
správy vysokou školou, resp. rozhodovací činnosti v oblasti veřejné správy. Stěžovatelka shrnula,
že nemůže být povinným subjektem. Zveřejňování průběhu přijímacího řízení je řešeno
prováděcím předpisem k §50 odst. 8 zákona o vysokých školách, a to vyhláškou č. 343/2002 Sb.,
která stanoví přesnou strukturu a rozsah údajů, které je vysoká škola nebo fakulta povinna
zveřejnit, a určí způsob a lhůty k jejich zveřejnění. Stěžovatelka poznamenala, že napadený
rozsudek byl vydán bez jednání po téměř čtyřech letech od posledního úkonu soudu. Generální
aplikace napadeného rozsudku by vedla k tomu, že povinnosti vysoké školy k poskytování
informací by se daly vyžadovat od jejích jednotlivých součástí a subjektivita těchto součástí
by se nepřípustně a bez opory v zákoně rozšířila. Každá fyzická a právnická osoba by měla nárok
získat zadání všech testů, což by zvýhodňovalo osoby konající přijímací zkou šky v náhradních
termínech. Vysoká škola navíc nemůže mít personální, technický a finanční aparát na poskytování
veškerých informací týkajících se činnosti vysoké školy a jejích součástí. Poskytnuté materiály
obsahující know-how příslušné vysoké školy by t aké mohly být použity komerčními subjekty
za účelem zisku. Ani k těmto otázkám se Městsk ý soud v Praze nijak nevyjádřil a z odůvodnění
napadeného rozsudku není zřejmé, jak soud ke svému rozhodnutí dospěl, jakými úvahami byl
veden, z jakých právních předpisů vycházel a o jaké důkazy své rozhodnutí opírá. Stěžovatelka
navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a žalobu odmítl, případně aby věc
vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Na návrh stěžovatelky přiznal Nejvyšší správní sou d usnesením ze dne 8. 3. 2012,
č. j. 4 Ans 1/2012 - 35, kasační stížnosti odkladný účinek.
Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že podle §49 zákona o vysokých
školách je v působnosti právě a jen fakulty, aby stanovila další podmínky přijetí ke studiu; toto
oprávnění zákon o vysokých školách svěřuje právě fakultě, tedy stěžovatelce. Tuto působnost
nemá vysoká škola, ani děkan fakulty, ani nikdo jiný. Podle žalobkyně má stěžovatelka v tomto
rozsahu způsobilost mít práva a povinnosti a může být účastníkem řízení. Žalobkyně vyslovila
domněnku, že děkanem fakulty či vysokou školou by byla odmítnuta s poukazem na působnost,
která ze zákona náleží fakultě. Připomněla, že za povinné subjekty jsou považovány i státní
podniky či akciové společnosti s akciemi ve veřejném vlastnictví. Prvky veřejné instituce jsou
u fakulty vysoké školy přítomny v daleko větší intenzitě a bylo by absurdní, pokud by mezi
povinné subjekty patřily čistě obchodní subjekty a fakulta vysoké školy , jejímž prostřednictvím
se realizuje právo na vzdělání, nikoliv. Žalobkyně nepochybovala o tom, že veřejná vysoká škola
je veřejnou institucí zřízenou za veřejným účelem; kritérium veřejného účelu tak splňuje
i stěžovatelka, která podléhá státnímu dohledu a je zřízena jinou veřejnou institucí, a to se státním
souhlasem (akreditační komise). Žalobkyně uzavřela, že fakulta při stanovení dalších podmínek
přijetí podle §49 zákona o vysokých školách vykonává veřejnou správu, a navrhla, aby soud
kasační stížnost zamítl.
Stěžovatelka v replice k vyjádření žalobkyně trvala na důvodnosti kasační stížnosti.
Napadený rozsudek označila za nevykonatelný a upozornila, že řada úkolů z přijímacích zkoušek
byla zadávána ústně a nebyla zaznamenána. Stěžovatelka zdůraznila, že žalobkyně požadovala
předmětné informace za účelem jejich komerčního využití. Žalobkyně opakovaně iniciovala
schůzky se stěžovatelkou a nabízela jí své služby spočívající v kompletní dodávce přijímacích
testů. Tyto služby stěžovatelka odmítla, což vyústilo v podání žaloby. Stěžovatel ka konstatovala,
že část vyžádaných informací byla řádně zveřejněna v režimu vyhlášky č. 343/2002 Sb. Pokud
by zákonodárce zamýšlel poskytovat takové informace v režimu zákona č. 106/1999 Sb.,
nevytvořil by zvláštní právní předpis pro zveřejňování tohoto specifického okruhu informací.
Stěžovatelka v souladu s §1 zmíněné vyhlášky zveřejnila úplné zadání zkušebních otázek
a příkladů, které byly součástí písemných přijímacích zkoušek a písemných částí přijímacích
zkoušek v letech 2006 a 2007, a u otázek s výb ěrem odpovědi zveřejnila správné řešení. Dále
publikovala kritéria pro vyhodnocení a postup, jakým byl stanoven výsledek a pořadí uchazečů,
včetně základních statistických charakteristik. Vyjma otázek z ústně zadávané části přijímacího
řízení tak žalobkyně mohla disponovat všemi vyžádanými informacemi.
Žalobkyně ve vyjádření k replice stěžovatelky podotkla, že tvrzení o zveřejnění
požadovaných informací nebylo nijak prokázáno, žalobkyně toto zveřejnění nezaznamenala.
Stěžovatelka však byla i tak povinna zv eřejněné informace poskytnout (srov. §6 odst. 2 zákona
č. 106/1999 Sb.). Možnost komerčního využití informací není z hlediska zmíněného zákona
relevantní, žalobkyně současně popřela, že by předmětné informace hodlala využít ve svém
podnikání.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Za situace, kdy kasační
stížnost podala žalovaná, nepřichází v úvahu důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. cílený na vady správního řízení, nic takového ostatně stěžovatelka ani nenamítala. Kasační
stížnost tedy byla podána z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), c) a d) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvr zené nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné právní
posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní
názor, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené zmatečnosti
řízení před soudem spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení, ve věci rozhodova l vyloučený soudce nebo byl soud
nesprávně obsazen, popřípadě bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce .
Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek n ezákonné rozhodnutí o věci samé.
Kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou zmatečnosti řízení spočívající v tom,
že stěžovatelka podle svého tvrzení nemá v této věci právní subjektivitu [chybějící podmínka
řízení podle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.] . Tento kasační důvod má z povahy věci přednost před
ostatními, neboť rozhodnutí vydané, aniž byly splněny podmínky řízení, musí Nejvyšší správní
soud zrušit bez ohledu na to, zda se jedná o rozhodnutí správné a řádně odůvodněné.
Ke zmatečnosti řízení je navíc Nejvyšší správní soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (srov.
§109 odst. 4 s. ř. s.). V projednávané věci ovšem Nejvyšší správní soud žádné skutečnosti
svědčící o tom, že by chyběly podmínky řízení, nezjistil.
Podle §33 odst. 2 s. ř. s. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva
a povinnosti, a správní orgán; jinak i ten, komu ji zákon přiznává.
Podle odst. 3 téhož ustanovení účastník je způsobilý samostatně činit v řízení úkony (dále jen
„procesní způsobilost“) v tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe
povinnosti. Procesní způsobilost má i správní orgán a také ten, kdo je podle zákona oprávněn podat návrh.
Slovní spojení „správní orgán“ je legislativní zkratka upravená v §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
která zahrnuje orgány moci výkonné, orgány územních samosprávných celků, fyzické a právnické
osoby a jiné orgány, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických
a právnických osob v oblasti veřejné správy.
Soudní řád správní v citovaných odstavcích §33 přiznává správním orgánům způsobilost
být účastníkem řízení a procesní způsobilost zcela bez ohledu na to, zda mají subjektivitu ve sféře
práva soukromého, či nikoliv. V tom se správní orgány odlišují od dalších účastníků řízení, jejichž
způsobilost se odvíjí od soukromoprávní subjektivity. Ze zákona přitom rozhodně nevyplývá,
že by způsobilost správního orgánu být účastníkem řízení či jeho procesní způsobilost byla
omezena oblastí jeho působnosti.
Skutečnost, že způsobilost správního orgánu činit úkony v soudním řízení nemůže být
limitována jeho působností, nabývá na významu právě v řízení o žalobě na ochranu proti
nečinnosti správního orgánu, a to s ohledem na způsob určení žalovaného subjektu v tomto typu
řízení. Podle §79 odst. 2 s. ř. s. žalovaným je správní orgán, který podle žalobního tvrzení má povinnost
vydat rozhodnutí nebo osvědčení.
V řízení o žalobě proti nečinnosti správního orgánu tedy žalovaného vybírá žalobce tím,
že jej označí ve svém návrhu jako správní orgán, který má vydat rozhodnutí nebo osvědčení.
V případě, že by žalobce určil za žalovaného správní orgán, do jehož působnosti vydání
požadovaného rozhodnutí nebo osvědčení vůbec nespadá, musí mít i tento žalovaný možnost
procesní obrany. Omezení procesní způsobilosti správního orgánu jeho působností by v těchto
situacích správním orgánům odnímalo možnost uplatnit v soudním řízení vlastní argumentaci
k meritu věci, tj. k otázce, zda jej stíhá povinnost vydat požadované rozhodnutí nebo osvědčení,
či nikoliv.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu totiž „…ustanovení §79 s. ř. s.
vymezuje okruh tvrzení, která musí žalobce uplatnit, aby jeho procesní úkon (žaloba) měl zamýšlené účinky,
tj. dal vzniknout příslušnému procesně-právnímu vztahu, a vedl soud k rozhodnutí směřujícímu k ochraně
veřejného subjektivního práva, v daném případě práva na vydání rozhodnutí či osvědčení správního orgánu.
V průběhu řízení se poté zkoumá, zda žalobce tvrzenou věcnou legitimaci k podání žaloby skutečně měl, resp.
zda se žalovaný tvrzené nečinnosti dopustil, zda je tedy skutečně věcně pasivně legitimován. V tomto smyslu
je třeba institut aktivní legitimace chápat v tradičním pojetí jako oprávnění vyplývající z hmotného práva; má ji ten
z účastníků, komu svědčí právo nebo povinnost, o něž se v řízení jedná. Rozšířený senát tedy uzavřel, že posouzení
toho, zda je správní orgán nečinný ve smyslu §79 s. ř. s., je otázkou důvodnosti žaloby (součástí rozhodnutí
ve věci samé), nikoliv otázkou existence podmínek řízení.“ (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 9. 2010, č . j. 7 Ans 5/2008 - 164, publikované ve Sbírce rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu pod č. 2181/2011, www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud shrnuje, že stěžovatelka, která vyhovuje definici správního orgánu
uvedené v §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., má v tomto řízení způsobilost být účastníkem řízení
i procesní způsobilost. Námitka zmatečnosti napadeného rozsudku proto není důvodná.
Stěžovatelka dále namítala nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, kterou spatřovala
jednak v tom, že se Městský soud v Praze nevypořádal se žádným z jejích tvrzení uvedených
ve vyjádření k žalobě, a jednak v tom, že z odůvodnění napadeného rozsudku není zřejmé, jak
soud ke svému rozhodnutí dospěl, jakými úvahami byl veden, z jakých právních předpisů
vycházel a o jaké důkazy své rozhodnutí opírá. Této námitce Nejvyšší správní soud přisvědčil
a napadený rozsudek shledal nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů rozhodnutí.
Podle §36 odst. 1 s. ř. s. ú častníci mají v řízení rovné postavení. Soud je povinen poskytnout jim
stejné možnosti k uplatnění jejich práv a poskytnout jim poučení o jejich proc esních právech a povinnostech
v rozsahu nezbytném pro to, aby v řízení neutrpěli újmu.
Jedním z projevů rovného postavení účastníků řízení je právo žalovaného vyj ádřit
se k obsahu žaloby a přednést soudu svou procesní obranu. Význam vyjádření žalovaného
k žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu umocňuje skutečnost, že v mnoha
případech půjde o první dokument, ve kterém žalovaný předestře svůj názor na p rojednávanou
věc. Tím se „nečinnostní žaloby“ odlišují od žalob proti rozhodnutím správních orgánů, kde
by mělo být jádro argumentace žalovaného obsaženo právě v žalobou napadeném rozhodnutí.
Směřuje-li žaloba proti nečinnosti správního orgánu, žalovaný často teprve ve vyjádření k žalobě
poukáže na důvody, proč dosud rozhodnutí či osvědčení nevydal, případně proč se necítí být
k tomu povinen. K těmto důvodům by poté soud měl zaujmout své stanovisko, aby byla
dodržena rovnost účastníků řízení a aby se právo žalovaného na vyjádření k žalobě nestalo
pouhou formalitou.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že nevypořádá-li se krajský soud ve svém rozsudku,
jímž vyhověl žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, s námitkami žalovaného
obsaženými ve vyjádření k žalobě, poruší tím ustanovení §36 odst. 1 s. ř. s. Takováto vada řízení
ještě sama o sobě nemusí vyvolat nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, neboť nemusí
mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Chybějící vypořádání zásadních námitek
žalovaného však může způsobit, že rozsudek, jímž krajský soud vyhověl žalobě na ochranu proti
nečinnosti správního orgánu, trpí nedostatkem důvodů rozhodnutí ve smyslu ustanovení §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Argumentace žalovaného ve vyjádření k žalobě bývá zpravidla protipólem žalobních
tvrzení, jejichž opodstatněnost se žalovaný snaží popřít. Mnohdy proto postačí, pokud krajský
soud vysloví svůj právní názor k jednotlivým námitkám žalobce, neboť tím často současně
odpoví na protichůdné argumenty žalovaného. Skutečnost, že se krajský soud výslovně
nevypořádá s obsahem vyjádření žalovaného, tedy nemusí automaticky způsobovat
nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, neboť postoj soudu k tvrzením žalovaného může být
dostatečně zřejmý z toho, jaké závěry soud učinil ve vztahu k žalobním námitkám. To však není
případ rozsudku v projednávané věci.
Stěžovatelka ve vyjádření k žalobě uplatnila řadu argumentů, které mohou mít zásadní
význam pro správné posouzení věci. Zejména tvrdila, že není povinným subjektem ve smyslu
zákona č. 106/1999 Sb. a že požadované informace nejsou zveřejňovány v režimu tohoto zákona,
ale zákona o vysokých školách. Poukazovala rovněž na to, že žalobkyni sdělila, v jakých lhůtách,
kde a jakou formou jsou požadované údaje zveřejněny. Tyto zásadní námitky stěžovatelky
ponechal Městský soud v Praze zcela bez odezvy a v napadeném rozsudku naopak bez
jakéhokoliv odůvodnění konstatoval, že stěžovatelka je povinným subjektem, má povinnost
poskytovat informace podle zákona č. 106/1999 Sb. a její po stup v rozporu s tímto zákonem
znamená nečinnost.
V odůvodnění napadeného rozsudku tak zcela chybí popis úvah, které vedly Městský
soud v Praze k závěru, že stěžovatelka patří mezi povinné subjekty ve smyslu ustanovení §2
zákona č. 106/1999 Sb. Soud ani neuvedl, zda podle jeho názoru vyhovuje stěžovatelka definici
povinného subjektu obsažené v odst. 1, či v odst. 2 předmětného ustanovení. Klíčový význam
pro projednávanou věc má rovněž stěžovatelkou nastolená otázka vzájemného vztahu zákona
č. 106/1999 Sb. a zákona o vysokých školách, resp. vyhlášky č. 343/2002 Sb., která také zůstala
nezodpovězena. Namísto toho učinil Městský soud v Praze jádrem odůvodnění citaci některých
ustanovení zákona č. 106/1999 Sb., aniž vysvětlil, jak dospěl k zá věru, že má být tento předpis
v projednávané věci vůbec aplikován.
Podle setrvalé judikatury Ústavního soudu patří povinnost soudů odůvodňovat svá
rozhodnutí k základním principům, které představují součást práva na řádný proces podle čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i součást pojmu právního státu podle čl. 1 Ústavy
České republiky, a vylučují libovůli při roz hodování. Z odůvodnění soudního rozhodnutí musí
vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné
a právními závěry na straně druhé. Nepřezkoumatelné rozhodnutí neposkytuje dostatečné z áruky
o tom, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené prá vo
na spravedlivý proces (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. II I. ÚS 84/94,
publikovaný v ASPI pod č. JUD31147CZ, nále z Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997,
sp. zn. III. ÚS 94/97, publikovaný v ASPI pod č. JUD31454CZ , nebo nález Ústavního soudu
ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 686/02, publikovaný v ASPI pod č. JUD33121CZ).
Popsaným požadavkům Městský soud v Praze nedostál, neboť se nevypořádal
se zásadními námitkami stěžovatelky uplatněnými ve vyjádření k žalobě a z odůvodnění
napadeného rozsudku není zřejmé, jakými úvahami byl soud při rozhodování veden a jak dospěl
k závěrům, které ve svém rozsudku prezentoval. Napadený rozsudek je tudíž nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů rozhodnutí ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, a proto napadený rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2011, č. j. 8 Ca 28/2008 - 44, zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Za dané procesní situace se Nejvyšší správní soud nezabýval dalšími námitkami
uvedenými v kasační stížnosti, neboť věcně může b ýt přezkoumáno pouze přezkoumatelné
rozhodnutí krajského soudu (zde Městského soudu v Praze).
Podle §110 odst. 4 s. ř. s., zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li
mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí. Na Městském soudu v Praze tedy nyní bude, aby o žalobě znovu rozhodl
a své rozhodnutí v souladu s požadavky shora uvedenými řádně odůvodnil, přičemž neopomene
vypořádat nejen všechny žalobní body, ale také klíčová tvrzení obsažená ve vyjádření k žalobě.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 3 s. ř. s. v novém
rozhodnutí ve věci Městský soud v Praze.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2012
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu