ECLI:CZ:NSS:2012:4.AS.1.2012:26
sp. zn. 4 As 1/2012 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobců: a) A. N., b)
M. N., c) J. Š., d) M. Š., všichni zast. JUDr. Martinem Vychopeněm, advokátem, se sídlem
Masarykovo náměstí 225, Benešov, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje,
se sídlem Zborovská 11, Praha 5, za účasti osoby zúčastněné na řízení: J. P., zast. JUDr.
Vladislavou Hanákovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Dr. Tyrše 56, Čechtice, v řízení o kasační
stížnosti všech žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2011, č. j. 11 A
274/2010 - 51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 10. 2010, č. j. 164900/2010/KUSK, podle §90 odst. 1
písm. c) správního řádu, změnil výrok rozhodnutí Městského úřadu Vlašim ze dne 7. 6. 2010,
č. j. VYST 8908/08-270/08 PeH (dále jen „rozhodnutí stavební úřadu“), tak, že pouze doplnil
specifikaci pozemků, na nichž byla osobě zúčastněné na řízení rozhodnutím stavebního úřadu
umístěna a povolena přístavba ke stávající stáji v katastrálním území Vracovice; jinak ve zbytku
žalovaný rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil.
Podle žalovaného byla věc předmětné přístavby stáje projednávána v prvním i druhém
stupni již třikrát. Žalovaný uvedl, že předmětem řízení o umístění a povolení přístavby stáje
nebyly námitky týkající se rozporu užívání stávající stáje s kolaudačním rozhodnutím. K námitce
nesouladu umístění přístavby s územním plánem obce Vracovice žalovaný konstatoval,
že přístavba stáje se nachází v tzv. smíšené venkovské zóně, která je určena částí II., čl. 2,
bodem 4 písm. b) územního plánu obce Vracovice. Tato zóna slouží mj. pro umísťování
zemědělských a lesnických zařízení a nepřipouští se v ní umisťování objektů pro živočišnou
výrobu mj. s kapacitou větší než 50 ks skotu. Počet umístěného skotu v přístavbě a původní
stavbě stáje přitom nepřesáhne stanovených 50 ks. Podle žalovaného přístavba stáje zasahuje
též na pozemek parc. č. 655/18 v k. ú. Vracovice, a to z rozsahu 1/6 její plochy. Důvodem
je napojení přístavby na stávající stáj a zaplnění existující proluky mezi stájí a skladem strojů.
Ke skutečnosti, že tento pozemek má být podle územního plánu zahrnut v neurbanizovaném
území obce Vracovice, žalovaný dodal, že hranici tohoto neurbanizovaného území nelze díky
zvolenému měřítku jednoznačně vymezit. Proto nelze ani jednoznačně konstatovat, že právě část
přístavby je umístěna a povolena v rozporu s územním plánem. Vedle skutečnosti,
že stavba zasahuje na předmětný pozemek pouze v rozsahu 1/6 jeho plochy a navazuje
na již stávající stavby podle územně plánovací informace ze dne 17. 2. 2010,
č. j. VYST 4343/10-1016/2007 MaM, je toto neurbanizované území tvořeno ornou půdou.
Protože se jedná o stavbu pro zemědělství podle §18 odst. 5 stavebního zákona č. 183/2006 Sb.,
lze takovou stavbu umístit na základě územního rozhodnutí i v nezastavěném území. Tento závěr
potvrzuje i stanovisko obce Vracovice k původní stavbě stáje ze dne 10. 7. 1995. K dalším
námitkám účastníků řízení žalovaný odkázal na rozhodnutí stavebního úřadu, který se s nimi
řádně vypořádal. Žalovaný zopakoval, že stavebník získal a předložil kladná vyjádření dotčených
správních orgánů.
Městský soud v Praze (dále též „městský soud“) rozsudkem ze dne 12. 9. 2011,
č. j. 11 A 274/2010 - 51, zamítl žalobu napadající uvedené rozhodnutí žalovaného. Soud
se vypořádal s námitkou žalobců ohledně neplatnosti územně plánovací informace, rozporu
stavby s územním plánem a porušení stanoviska obce Vracovice. Podle soudu byla v řízení před
stavebním úřadem vydána územně plánovací informace dne 31. 3. 2009, která pozbyla platnosti
dne 30. 3. 2010. Stavební úřad nicméně dne 17. 2. 2010 vydal novou územně plánovací informaci.
Správní orgány však pochybily, neboť v téže věci lze vydat územně plánovací informaci pouze
jednou, a proto na ni neměly odkazovat. Toto pochybení podle soudu nicméně nemá vliv
na zákonnost rozhodnutí správních orgánů. Závěr o tom, zda je stavba v souladu se všemi
zákonnými požadavky, totiž nevyšel z obsahu územně plánovací informace, která má toliko
podkladový a informativní charakter a neplní tak funkci závazného podkladu pro vydání
rozhodnutí. K námitce, že rozhodnutí správních orgánů jsou v rozporu s územním plánem obce
Vracovice, soud konstatoval, že přístavba navazuje na stavby, které jsou umístěné na pozemcích
nacházejících se v ploše označené územním plánem obce jako smíšená venkovská zóna. Přístavba
k nim tak zachovává půdorysnou stopu a zachovává též linii stávající stavby stáje. Je tedy v téže
funkční ploše. Hranice smíšené venkovské zóny je územním plánem označená nejednoznačně,
neboť díky zvolenému měřítku a situačnímu nákresu nelze mít za zcela jednoznačně prokázané,
že pozemek parc. č. 655/18, kterého se přístavba týká pouze z 1/6 jeho plochy, leží již za hranicí
smíšené venkovské zóny. Navíc tato parcela v grafické části územního plánu není vůbec
označena, neboť v době jeho přijetí právně neexistovala. Soud se dále ztotožnil se závěrem
správních orgánů, podle nichž je stavba umisťována a povolována u zemědělského objektu
nacházejícího se při okraji hranice smíšené venkovské zóny, přičemž její umístění je i podle §18
odst. 5 stavebního zákona přípustné. Soud tak uzavřel, že umístění stavby je v souladu s územním
plánem. Na základě toho žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Ve včas podané kasační stížnosti všichni žalobci (dále jen „stěžovatelé“) namítli, že soud
se vůbec nevypořádal s jejich žalobní námitkou ohledně rozporu rozhodnutí stavebního úřadu
a žalovaného s předchozími rozhodnutími orgánů hygienické služby. Podle stěžovatelů se soud
dále nedostatečně vypořádal s námitkou ohledně rozporu napadených rozhodnutí s územním
plánem obce Vracovice. Stavba je v rozporu s územním plánem obce, když pozemek
parc. č. 655/18, na kterém je navržena část stavby, se nachází na neurbanizovaném území
s funkčním využitím jako zemědělská půda. Přitom z dokumentace lze dovodit, že část stavby
zasahuje do tohoto území, a proto je v rozporu s územním plánem. Vedle toho soud nesprávně
posoudil právní otázku ohledně územně plánovací informace. Podle stěžovatelů byla územně
plánovací informace zásadním podkladem pro vydání rozhodnutí, takže její vadnost způsobuje
vadnost a nezákonnost celého procesního postupu jakož i rozhodnutí z něho vzešlých.
K územně plánovací informaci neměly správní orgány vůbec přihlížet. Na základě toho
stěžovatelé navrhli, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
12. 9. 2011, č. j. 11 A 274/2010 - 51, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje se závěrem soudu
ohledně posouzení použití územně plánovací informace. Z rozhodnutí žalovaného navíc není
možné učinit závěr, že by územně plánovací informace představovala hlavní podklad
pro konstatování souladnosti stavby s územním plánem. Dále se žalovaný ztotožnil se soudem
v jeho hodnocení souladu umístění stavby s územním plánem obce Vracovice. Počet 50 ks skotu,
který je klíčový z hlediska umístění stavby ve smíšené venkovské zóně, nebude překročen.
K námitce, že rozhodnutí jsou v rozporu s rozhodnutími orgánů hygienické služby, žalovaný
dodal, že není uvedeno, v čem konkrétně je tento rozpor spatřován. Vzhledem k tomu, že soud
se všemi námitkami vypořádal, žalovaný navrhl, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na snahy obce
Vracovice o změnu územního plánu. Ten v předmětné podobě umožňoval umístění staveb
pro zemědělskou výrobu, jak osoba zúčastněná na řízení učinila. Snahy o změny územního plánu
Nejvyšší správní soud posuzoval v rámci přezkoumání opatření obecné povahy v řízení vedeném
pod sp. zn. 1 Ao 7/2010, přičemž navrhované změny územního plánu byly Nejvyšším správním
soudem zrušeny. Protože důvody kasační stížnosti nejsou dány, osoba zúčastněná na řízení
navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v souladu
s §109 odst. 3 a 4 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), podle nichž byl vázán rozsahem
a důvody, jež byly stěžovateli v kasační stížnosti uplatněny. Neshledal přitom vady,
k nimž by podle §109 odst. 4 s. ř. s. musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelé v první řadě uplatňují důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze podat kasační stížnost z důvodu nepřezkoumatelnosti
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení
před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Stěžovatelé důvodnost této námitky spatřují v tom, že soud se vůbec nevypořádal s žalobní
námitkou ohledně rozporu územního rozhodnutí s rozhodnutími orgánů hygienické služby
a s námitkami ohledně rozporu rozhodnutí správních orgánů s územním plánem se nevypořádal
dostatečným způsobem.
Podle Nejvyššího správního soudu je třeba se posouzením důvodnosti této
námitky zabývat přednostně. V případě, že by se soud opomněl vypořádat s některou
z relevantních uplatněných žalobních námitek, představovalo by to pochybení, pro které by bylo
třeba rozhodnutí soudu zrušit. Takové pochybení však Nejvyšší správní soud neshledal.
Stěžovatelé v žalobě namítli, že rozhodnutí stavebního úřadu a žalovaného jsou v rozporu
se rozhodnutím Okresního úřadu v Benešově u Prahy - okresního hygienika ze dne 7. 2. 1994,
č. j. 552-215/1994-Ch a 29. 6. 1995, č. j. 2943-213/1995-Ša, jimiž byly stanoveny podmínky
pro územní plán obce. Konkrétní rozpor byl stěžovateli spatřován v tom, že nejsou respektována
pásma hygienické ochrany.
Nejvyšší správní soud neshledává tuto námitku důvodnou. Předně je třeba konstatovat,
že Nejvyšší správní soud si je vědom své judikatury představované rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publikovaným
pod č. 787/2006 Sb. NSS, podle něhož „opomene-li krajský soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu přezkoumat jednu ze žalobních námitek, je jeho rozhodnutí, jímž žalobu zamítl,
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů“. Je dále pravdou, že k uvedené žalobní námitce Městský
soud v Praze nezaujal žádné stanovisko. Nejvyšší správní soud je však toho názoru, že se nejedná
o vadu v podobě nepřezkoumatelnosti, jímž by byl naplněn důvod kasační stížnosti podle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. K tomuto závěru vedou Nejvyšší správní soud níže uvedené skutečnosti.
Obě uvedená rozhodnutí orgánů hygienické služby se nijak netýkají územního
a stavebního řízení o umístění a povolení předmětné přístavby stáje, nýbrž již zrušeného
územního plánu a dále povolení stavby stávající stáje a stávajícího skladu strojů, mezi které
má být přístavba umístěna a její stavba povolena. Stěžovatelé tak poukazují na údajné porušování
těchto rozhodnutí ze strany osoby zúčastněné na řízení. Jak již však uvedl žalovaný, případný
nesoulad nelze řešit v tomto řízení, neboť jeho předmětem je zcela něco jiného. Svou povahou
je proto tato námitka zcela mimo předmět řízení a nijak nesouvisí s posuzovanou věcí. Jestliže
stěžovatelé poukazují na nedodržení některých hygienických požadavků, byť ve vztahu k věci
již pravomocně ukončené, je třeba konstatovat, že v nyní posuzované věci si osoba zúčastněná
na řízení, coby stavebník opatřila veškeré požadované podklady orgánů hygienické služby.
Ze stanoviska Krajské hygienické stanice Středočeského kraje ze dne 29. 8. 2006,
zn. 4415-241/06/BN/LB, vyplývá, že požadavky na ochranu zdraví jsou ve vztahu k navrhované
stavbě splněny. Rovněž tak i ze závazného posudku Krajské veterinární správy pro Středočeský
kraj ze dne 23. 8. 2006, č. j. CZ06-S21120-063, vyplývá, že záměr umístění a povolení stavby
odpovídá veterinárním předpisům. Ostatně tyto skutečnosti vyplývají též z odůvodnění žalobou
napadeného rozhodnutí. Za daných okolností tak byla žalobní námitka zcela mimo předmět
řízení. Bylo by proto ze strany Nejvyššího správního soudu přepjatým formalismem, aby z tohoto
důvodu rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil a věc mu v rátil k dalšímu řízení. Soud
by totiž nemohl zaujmout jiné, než výše uvedené závěry, tedy že žalobní námitka jde zcela mimo
předmět řízení, a proto není důvodná. Na věci samé by se přitom nic nezměnilo, pouze
by se prodloužila délka řízení před soudem a vzrostly by jeho náklady. Proto Nejvyšší správní
soud nepovažuje dané pochybení Městského soudu v Praze za natolik podstatné, aby vedlo
k nepřezkoumatelnosti jeho rozhodnutí.
Stěžovatel dále napadá závěry soudu ohledně souladnosti umísťované přístavby stáje
s územním plánem obce, a to pro jejich nedostatečnost. V tomto směru však lze toliko
konstatovat, že odkaz městského soudu na judikaturu učiněný na str. 9 a 10 napadeného
rozsudku působí poněkud nepřesvědčivě. Není totiž zřejmé, za jakým konkrétním účelem ji soud
uvádí a jaké konkrétní závěry pro posuzovanou věc z ní dovodil. Argumentovat ve věci
přezkoumání souladu rozhodnutí o umístění a povolení stavby s územním plánem obce
judikaturou, která řešila otázky územního plánování, totiž není na místě. Není tím totiž zřejmé,
co chtěl soud vyjádřit. Naopak plně postačilo zůstat u uplatněné argumentace, kterou Nejvyšší
správní soud shledává správnou. Stavba je umisťována primárně na pozemky, které jsou podle
územního plánu označeny jako smíšená venkovská zóna. Na nich je přípustné umisťovat stavby
pro zemědělskou výrobu s daným maximálním počtem hospodářských zvířat. Tyto požadavky
přitom umísťovaná přístavba stáje splňuje. K námitce, že část stavby zasahuje na pozemek, který
se již nachází v neurbanizované zóně, Nejvyšší správní soud odkazuje na závěry správních orgánů
a městského soudu ohledně §18 odst. 5 stavebního zákona, jakož i na funkční propojení
se stávající stavbou stáje. Pominout nelze ani skutečnost, že určení hranice neurbanizovaného
území není zcela jednoznačné, a to i proto, že v době vzniku územního plánu pozemek
parc. č. 655/18 neexistoval. Lze tedy uzavřít, že umísťovaná stavba je v souladu s územním
plánem.
S touto žalobní námitkou se tedy městský soud vypořádal dostatečným způsobem
a se závěry v tomto směru učiněnými se Nejvyšší správní soud ztotožňuje.
Nejvyšší správní dále konstatuje, že stěžovatel uplatňuje též důvod kasační stížnosti podle
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle něj městský soud nesprávně posoudil právní otázku ohledně
územně plánovací informace. Tuto námitku neshledává Nejvyšší správní soud důvodnou.
Jak vyplývá ze soudem přiblížených ustanovení správního řádu a stavebního zákona, územně
plánovací informace je úkonem správního orgánu, který je primárně určen pro stavebníka. Nemá
tedy povahu pravého podkladu pro vydání rozhodnutí, byť nelze jeho použití ve správním řízení
a priori vyloučit. Stěžovatelé nesprávně zveličují význam institutu územně plánovací informace.
Ten je však skutečně toliko informativní a slouží především pro žadatele, nikoliv pro správní
orgány. Je pravdou, že správní orgány z něj neměly vycházet, nicméně pokud tak učinily, nevede
to k nezákonnosti vydaného rozhodnutí, ani k nesprávnosti úředního postupu. Z odůvodnění
rozhodnutí stavebního úřadu a žalovaného je totiž zřejmé, co bylo klíčovým podkladem
pro jejich rozhodnutí a posouzení splnění podmínek stanovených §90 stavebního zákona.
Územně plánovací informace byla správními orgány nesprávně použita toliko pro doplnění
argumentace. Nejvyšší správní soud se proto shoduje s právním posouzením provedeným
městským soudem, na který blíže odkazuje. Důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. tedy není dán.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. nejsou dány, a proto kasační stížnost není
důvodná. Z tohoto důvodu ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §120 a §60
odst. 1 věty první s. ř. s., neboť neúspěšným stěžovatelům náhrada nákladů řízení nepřísluší
a žalovanému v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné
úřední činnosti nevznikly.
O nákladech řízení o kasační stížnosti ve vztahu k osobě zúčastněné na řízení rozhodl
Nejvyšší správní soud podle §120 a §60 odst. 5 s. ř. s., tak, že na jejich náhradu nemá právo,
neboť jí soudem nebyla uložena povinnost, v souvislosti s jejímž plněním by jí náklady řízení
o kasační stížnosti vznikly. Soud přitom neshledal důvody zvláštního zřetele hodné, aby jí přiznal
právo na náhradu dalších nákladů řízení, nehledě na to, že takový návrh ani nebyl podán.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. října 2012
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu