ECLI:CZ:NSS:2012:4.AS.10.2012:41
sp. zn. 4 As 10/2012 - 41
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: V. K.,
zast. JUDr. Robertem Vargou, advokátem, se sídlem Vlastina 23, Plzeň, proti žalovanému:
Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2011, č. j. 57 A 108/2010 – 76,
takto:
Kasační stížnosti se p ř i z n á v á odkladný účinek.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 10. 2010, č. j. RR/3335/10, sp. zn. ZN/511/RR/10,
bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Městského úřadu Město Touškov (dále
též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 9. 7. 2010, sp. zn. STAV/772/2010/Ma,
č. j. STAV/2134/2010/Ma, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Rozhodnutím správního orgánu
prvního stupně bylo podle §129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování
a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“),
žalobkyni jako vlastníkovi nařízeno odstranění stavby, sestávající ze schodů z betonové dlažby
a zpevněné plochy a přístavby terasy k jižní části rekreační chaty, nacházející se na pozemcích
parc. č. X a parc. č. X, katastrální území Č. Současně bylo žalobkyni uloženo předložit návrh
technologického postupu prací při odstraňování stavby, jakož i nahradit náklady řízení. Dále byly
stanoveny podmínky pro odstranění stavby a rozhodnuto o námitkách účastníků řízení.
Proti rozhodnutí žalovaného se žalobkyně bránila žalobou ze dne 8. 11. 2010. Krajský
soud v Plzni usnesením ze dne 16. 12. 2010, č. j. 57 A 108/2010 – 56, žalobě přiznal odkladný
účinek.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. 11. 2011, č. j. 57 A 108/2010 – 76, žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění
rozsudku se k námitce žalobkyně vyjádřil, že n apadené rozhodnutí neshledal nijak vnitřně
rozporným. Žalovaný v něm nedospěl k závěru, že se správní orgán prvního stupně nevypořádal
s námitkou žalobkyně, že jí nebyly sděleny důvody, pro které je vedeno řízení o odstranění
stavby, nýbrž dospěl k závěru zcela opačnému, totiž že správní orgán prvního stupně se s touto
námitkou řádně vypořádal. Důvodnou krajský soud neshledal ani námitku nepřezkoumatelnosti
napadeného rozhodnutí, neboť žalovaný se v jeho odůvodnění vypořádal s odvolacími
námitkami žalobkyně v rozsahu, ve kterém směřovaly do posouzení věci samé. Krajský soud
vyložil, že podání žádosti o dodatečné povolení stavby je právem, nikoli povinností stavebníka
nebo vlastníka stavby. Stavební úřad tedy nebyl povinen poskytnout žalobkyni poučení o právu
požádat o dodatečné povolení stavby, nýbrž tak měl učinit především její advokát, kterým byla
již v řízení před správním orgánem prvního stupně zastoupena. Pokud správní orgán prvního
stupně žalobkyni o tomto jejím právu uvědomil a stanovil jí k tomu lhůtu 15 dnů ode dne
obdržení sdělení, činil tak v její prospěch a nad rámec svých zákonných povinností. Nebylo třeba,
aby tuto lhůtu stanovil usnesením o určení lhůty k provedení úkonu podle §39 odst. 1 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Žalobkyně
mimoto správnímu orgánu prvního stupně výslovně sdělila, že žádost o dodatečné povolení
stavby podávat nebude. Poslední žalobní bod krajský soud vypořádal tak, že z žádného
ustanovení správního řádu nevyplývá povinnost správního orgánu prvního stupně informovat
odvolatele o tom, že neshledal podmínky pro postup podle §87 správního řádu
(tedy tzv. autoremeduru), ani že předal spis se svým stanoviskem odvolacímu orgánu.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni se žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) bránila
kasační stížností ze dne 24. 1. 2012, podanou podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
ve které navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek, jakož i napadené
rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, a dále uložil žalovanému
povinnost nahradit náklady řízení. Současně navrhla, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační
stížnosti odkladný účinek, přičemž tento návrh odůvodnila tak, že přezkoumávanými
rozhodnutími správních orgánů jí byla uložena povinnost odstranit stavbu, tedy provést nevratné
úkony, které by v případě vyhovění kasační stížnosti již nemohly být zhojeny či navráceny
v předešlý stav a pro stěžovatelku by znamenaly nemalou finanční újmu. Ohledně věci samé
stěžovatelka v návaznosti na svá tvrzení v předchozím řízení namítala, že krajský soud nepřihlédl
k tomu, že byla zkrácena na svých právech v důsledku neurčitého vymezení předmětu řízení
správním orgánem prvního stupně a absence některých zákonem vyžadovaných procesních
úkonů, čímž správní orgán prvního stupně porušil ustanovení §46 odst. 1 věta druhá ve spojení
s §2 odst. 3 správního řádu. Dále namítala, že žalovaný překročil meze §90 odst. 1 písm. c)
správního řádu tím, že zcela nahradil důvody rozhodnutí správního orgánu prvního stupně,
neboť postupovat podle tohoto ustanovení lze podle stěžovatelky jen ohledně takových vad
odůvodnění, které samy o sobě nečiní rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
nezákonným. Krajský soud pak pochybil, pokud dospěl k závěru, že žalovaný nepostupoval podle
§90 odst. 1 písm. c) správního řádu, nýbrž podle odst. 5 téhož ustanovení. Krajský soud se podle
stěžovatelky dále nevypořádal s námitkou, že správní orgán prvního stupně zcela přešel tvrzení
stěžovatelky, že byla v dobré víře a v souladu s právními předpisy prováděla jen úpravy obdobné
těm, jaké jsou u jiných staveb v daném katastrálním území obvyklé prováděny; správní orgán
prvního stupně tak porušil povinnost rozhodovat ve skutkově obdobných věcech stejně.
V návaznosti na svá tvrzení v žalobě pak znovu namítala též nepřezkoumatelnost rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně, konkrétně co do vypořádání námitek a vyjádření účastníků
a otázky posouzení Městským úřadem Nýřany, odborem životního prostředí, jako dotčeným
orgánem státní správy.
Žalovaný současně s předložením spisového materiálu v přípise ze dne 27. 1. 2012
Nejvyššímu správnímu soudu k obsahu kasační stížnosti toliko sdělil, že s napadeným rozsudkem
souhlasí, nepovažuje kasační stížnost za důvodnou, a proto navrhuje její zamítnutí. K návrhu
na přiznání odkladného účinku se žalovaný nevyjádřil. V této souvislosti lze nicméně poukázat
na vyjádření žalovaného k návrhu na přiznání odkladného účinku žaloby ze dne 7. 12. 2010,
v němž žalovaný navrhl, aby soud žalobě odkladný účinek přiznal.
Dříve než Nejvyšší správní soud v souladu s rozvrhem práce a pořadím napadnuvších
věcí přistoupí k projednání a meritornímu rozhodnutí o samotné kasační stížnosti, bylo třeba,
aby přednostně rozhodl o návrhu stěžovatelky na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Podle §107 s. ř. s. „kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může
na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení §73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně.“
Podle §73 odst. 2 s. ř. s. „soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě
odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší
újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu
s důležitým veřejným zájmem.“
Z prvně citovaného ustanovení vyplývá, že kasační stížnost nemá ze zákona odkladný
účinek, Nejvyšší správní soud jej však může přiznat. V takovém případě Nejvyšší správní soud
na návrh stěžovatele a po vyjádření žalovaného usnesením přizná kasační stížnosti odkladný
účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky napadeného rozhodnutí krajského soudu,
resp. krajským soudem přezkoumávaného rozhodnutí správního orgánu znamenaly
pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout
jiným osobám, a jestliže to není v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Nejvyšší správní soud
přitom vychází z čl. 90 Ústavy České republiky (ústavního zákona č. 1/1993 Sb., ve znění
pozdějších ústavních předpisů) a §2 s. ř. s. , podle něhož jsou soudy ve správním soudnictví
povolány především k tomu, aby poskytovaly ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob. Institut odkladného účinku je v této souvislosti primárně koncipován
jako dočasná procesní ochrana žalobce jako účastníka správního řízení, resp. stěžovatele
jako účastníka řízení před krajským soudem před okamžitým výkonem pro něj nepříznivého
správního rozhodnutí, jsou-li pro to splněny zákonem předepsané podmínky.
Nejvyšší správní soud shledal, že v projednávané věci jsou naplněny zákonné podmínky
pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Předmětem řízení je přezkum rozsudku
krajského soudu, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí žalovaného,
jímž bylo stěžovatelce jako vlastníkovi pravomocně nařízeno odstranit stavbu, sestávající
ze schodů z betonové dlažby a zpevněné plochy a přístavby terasy k jižní části rekreační chaty,
jakož i předložit návrh technologického postupu prací při odstraňování stavby. Vzhledem
k povaze správním rozhodnutím uložené povinnosti je třeba dospět k závěru, že výkon,
popř. jiné právní následky tohoto rozhodnutí, tedy zpracování odpovídajícího projektu a následná
realizace odstranění stavby, by pro stěžovatelku znamenaly velmi závažnou újmu, jejíž následky
by v případě zrušení napadeného rozsudku krajského soudu a následného eventuálního zrušení
předmětného rozhodnutí správního orgánu prvního stupně již nemohly být navráceny v předešlý
stav, resp. by mohly být zhojeny pouze při vynaložení značných finančních nákladů. Výrazný
zásah do vlastnického práva stěžovatelky, který by byl výkonem či jinými právními následky
rozhodnutí o odstranění stavby způsoben, by rovněž znamenal nepoměrně větší újmu,
než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, když ze spisové
dokumentace není patrná žádná bezprostřední újma, jež by mohla jiným osobám v důsledku
odkladu odstranění stavby na dobu řízení o kasační stížnosti vzniknout, přičemž ani žalovaný
ve vyjádření ke kasační stížnosti a návrhu na přiznání odkladného účinku žádnou takovou újmu
netvrdil. Totéž je třeba konstatovat ohledně případného rozporu přiznání odkladného účinku
s důležitým veřejným zájmem.
Nejvyšší správní soud dodává, že z rozhodnutí o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti nelze v žádném případě dovozovat jakékoli závěry ohledně toho, jak bude o kasační
stížnosti rozhodnuto ve věci samé. V této souvislosti lze poukázat na usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 – 76, publikováno
pod č. 1072/2007 Sb. NSS, dostupné z: , v němž zdejší soud vyložil,
že „rozhodnutí o přiznání odkladného účinku žalobě a o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti jsou svou
podstatou rozhodnutími předběžné povahy a nelze v nich předjímat rozhodnutí o věci samé.“
Vzhledem k výše uvedeným důvodům Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2011,
č. j. 57 A 108/2010 – 76, přiznal odkladný účinek. Podle §72 odst. 3 s. ř. s. „se přiznáním
odkladného účinku pozastavují do skončení řízení před soudem účinky napadeného rozhodnutí.“ Do skončení
řízení před Nejvyšším správním soudem se tedy pozastavují veškeré účinky napadeného rozsudku
Krajského soudu v Plzni.
Podle §73 odst. 5 s. ř. s. „usnesení o přiznání odkladného účinku může soud i bez návrhu usnesením
zrušit, ukáže-li se v průběhu řízení, že pro přiznání odkladného účinku nebyly důvody, nebo že tyto důvody
v mezidobí odpadly.“
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. března 2012
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu