ECLI:CZ:NSS:2012:4.AS.20.2012:28
sp. zn. 4 As 20/2012 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: J. G.,
zast. JUDr. Josefem Čejkou, advokátem, se sídlem nám. 3. května 1606, Otrokovice, proti
žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem tř. Tomáše Bati 21, Zlín, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2011, č. j. 29 A
71/2010 - 79,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 27. 4. 2009, č. j. KUZL 27355/2009, podle §90 odst. 5
správního řádu zamítl odvolání žalobce a potvrdil jím napadené rozhodnutí Městského úřadu
Otrokovice ze dne 16. 1. 2009, č. j. SÚ/1222/2006/63220/2008/KRN (dále též „rozhodnutí
stavebního úřadu“). Jím stavební úřad nařídil žalobci odstranění stavby: „půdní vestavba - stavební
úprava rodinného domu č. p. 851 v T., M. … postavené bez stavebního povolení.“ Podle stavebního úřadu
stavba obsahuje stavební úpravy provedené v podkroví. Tím došlo ke změně původní dispozice a
v podkroví tak vznikly dvě části, které jsou používány jako obytné místnosti. Dále bylo
provedeno jedno střešní okno na jižní části sedlové střechy . Přístup do podkroví není řešen
pomocí schodiště, ale pouze po rozkládacím žebříku. Stavební úřad uvedl, že v průběhu řízení byl
žalobce opakovaně vyzýván, aby předložil dodatečnou žádost o vydání stavebního povolení
k dotyčné stavbě, což neučinil. Žalobce tak neprokázal, že stavba je v souladu s veřejným
zájmem, obecnými technickými požadavky na stavby a zájmy chráněnými zvláštními právními
předpisy. Podle stavebního úřadu byla předmětná stavba provedena bez stavebního povolení,
čímž byl naplněn důvod pro rozhodnutí o nařízení odstranění stavby podle §88 odst. 1 písm. b)
zákona č. 50/1976 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon
1976“, v současnosti nahrazen stavebním zákonem č. 183/2006 Sb. - pozn. soudu).
V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že řízení o odstranění
stavby se vztahuje ke stavbám postaveným bez povol ení nebo ohlášení či v rozporu s ním.
Přitom odstranění stavby se nenařídí, pokud její vlastník pro káže, že stavba je v souladu
se zákonnými požadavky a v průběhu řízení požádá o dodatečné povolení stavby, k čemuž
předloží požadované doklady. Podle žalovaného stavební úřad opakovaně vyzýval žalobce,
aby splnil výše uvedené požadavky. Protože žalobce tak neučinil, stavební úřad neměl jinou
možnost, než nařídit odstranění předmětné stavby. Žalovaný uvedl, že z dostupné dokumentace
stavby předmětného domu, jakož i z kolaudačního rozhodnutí ze dne 25. 1. 2001 vyplývá,
že stavba rodinného domku nezahrnovala uvedené stavební úpravy. Z toho dovodil, že tyto
úpravy byly provedeny bez povolení stavebního úřadu. Původní stavba totiž nebyla povolena
s obytným podkrovím, ale pouze jako přízemní nepodsklepená stavba. Bylo proto povinností
žalobce v řízení o odstranění stavby prokázat shora uvedené požadavky, což neučinil. Dodatečné
povolení stavby proto nebylo možné. Z uvedených důvodů žalovaný odvolání zamítl a jím
napadené rozhodnutí potvrdil.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 12. 2011, č. j. 29 A 71/2010 - 79, zamítl
žalobu napadající uvedené rozhodnutí žalovaného. Soud uvedl, že důkazní břemeno
při dodatečném povolení stavby leželo na stavebníkovi, tedy žalobci. Ten přitom musel prokázat
zákonem stanovené požadavky. Podle soudu bylo v průběhu správního řízení prokázáno,
že předmětná stavba je provedena bez stavebního povolení, přičemž žalobce o dodatečné
povolení stavby nepožádal a ani neprokázal zákonné požadavky, na jejichž základě by k nařízení
odstranění stavby nedošlo. Soud proto uzavřel, že stavebnímu úřadu nezbylo než nařídit
odstranění stavby. Na základě toho soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Ve včas podané kasační stížnosti žalobce (dále jen „stěžovatel“) namítl, že rodinný domek
byl vystavěn v takovém stavu, v jakém je i v současnosti a v jakém mu byl jeho prarodiči darován.
Podle stěžovatele byl domek zkolaudován včetně půdní vestavby. Od roku 2001, kdy byla
provedena kolaudace, se v domě neprováděly žádné úpravy. Není pravda, že se stavebním
úřadem nekomunikoval, pouze nechtěl přistoupit na jeho argumentaci, že má odstranit půdní
vestavbu. Stěžovatel se dále vyjádřil polemicky k tomu, že má prokazovat požadavky uvedené
v §129 odst. 2 stavebního zákona 1976. Ty totiž nemá prokazovat on, nýbrž jemu musí být
prokázán opak, tedy, že stavba je v rozporu s veřejným zájmem a stavebními předpisy, když
po letech neruší nijak vzhled. Na základě toho stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2011, č. j. 27 A 71/2010 - 79, zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zopakoval argumenty uvedené v žalobou
napadeném rozhodnutí. V této souvislosti uvedl, že stavba rodinného domu se uskutečnila pouze
ve fázi nepodsklepené jednopatrové stavby. Druhá fáze, která by počítala s podkrovní vestavbou,
nebyla předmětem stavebního povolení ze dne 25. 11. 1997 ani kolaudačního rozhodnutí
ze dne 25. 1. 2001. Podle žalovaného bylo ve správním řízení prokázáno, že stavební úpravy byly
provedeny po 25. 1. 2001 a bez stavebního povolení. Není proto pravdivé tvrzení stěžovatele,
že stavba je od kolaudace v nezměněném stavu. Žalovaný uzavřel, že stěžovatel nesplnil žádnou
z podmínek pro možné dodatečné povolení stavby, což potvrdilo i Ministerstvo pro místní
rozvoj ve sdělení ze dne 3. 8. 2010, kterým sdělilo stěžovateli, že nebyly shledán y důvody
pro provedení přezkumného řízení. Proto žalovaný navrhl, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež byly stěžovatelem v kasační stížnosti uplatněny.
Neshledal přitom vady, k nimž by podle §109 odst. 4 s. ř. s. musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Stěžovatel důvodnost kasační stížnosti spatřuje v tom, že stavba půdní vestavby byla
provedena již před kolaudací rodinného domu v roce 2001 a kolaudace zahrnuje i uskutečněnou
půdní vestavbu. Podle stěžovatele proto nebyly splněny podmínky pro nařízení odstranění
nepovolené stavby.
Kasační stížnost není důvodná.
Podle Nejvyššího správního soudu není sporu o tom, že rodinný dům č. p. 851, který
je ve vlastnictví stěžovatele, má vybudované podkroví o dvou místnostech, které je přístupné
po rozkládacím žebříku, a že ve střeše je střešní okno. Tyto skutečnosti stěžovatel v průběhu
řízení před správními orgány a soudem nepopřel, ostatně stěžovatelem předložené fotografie tyto
závěry jenom potvrzují. Sporné však je, zda tato stavební úprava, půdní vestavba, byla
uskutečněna v rámci realizace stavby rodinného domu a byla tudíž předmětem kolaudačního
řízení a rozhodnutí ze dne 25. 1. 2001, jak tvrdí stěžovatel, nebo stavební úprava byla provedena
po tomto datu a bez potřebného stavebního povolení, což tvrdí správní orgány.
Z obsahu přeloženého spisu a rozhodnutí správních orgánů je zřejmé,
že právním předchůdcům stěžovatele byla povolena stavba rodinného domu. Tato stavba
obsahovala ve skutečném provedení (srov. kolaudační rozhodnutí ze dne 25. 1. 2001,
č. j. SÚ/1035/2000/3893/2000/Vo) jednopodlažní nepodsklepený rodinný dům rozměrů
815 x 600 cm s předloženým venkovním zastřešeným schodištěm rozměrů 125 x 150 cm.
Dispozičně bylo přízemí rozčleněno na venkovní zastřešené přístupové schodiště, chodbu,
koupelnu s WC a obytnou místnost. Jak vyplývá z obsahu kolaudačního rozhodnutí, nepodstatné
odchylky skutečného provedení stavby od projektové dokumentace nevyžadují řízení o změně
stavby.
Podle Nejvyššího správního soudu předmětem kolaudace nebyly dvě podkrovní obývací
místnosti, a proto nemohou být užívány k bydlení. Je krajně nepravděpodobné, že by stavební
úřad opomněl do kolaudačního rozhodnutí vepsat dvě podkrovní obývací místnosti, nebo
že by snad zhotovení dvou podkrovních obývací místnosti bylo nepodstatnou odchylkou
skutečného provedení stavby od projektové dokumentace, která se dvěma podkrovními
místnostmi vůbec nepočítala. Je rovněž jen stěží myslitelné, že by stavební úřad povolil užívání
podkrovních obytných místností, do kterých je přístup pouze po rozkládacím žebříku. Lze tedy
jednoznačně dovodit, že půdní vestavba byla uskutečněna mimo stavbu rodinného domu,
potažmo mimo realizaci povolené stavby, a proto se jedná o stavbu nepovolenou. S těmito
skutkovými a právními závěry správních orgánů obou stupňů a krajského soudu se Nejvyšší
správní soud plně ztotožňuje. Stěžovatelovy spekulativní námitky tak nebyly shledány
důvodnými.
Z hlediska další argumentace Nejvyšší správní soud odkazuje na správné závěry správních
orgánů a krajského soudu, neboť stěžovatelovy námitky se v tomto ohledu opakovaly.
Připodobňování půdní vestavby k zateplování není správné. Ze strany stavebního úřadu byla
projevena maximální vstřícnost vůči stěžovateli, a to i přes řadu podání, která byla rozhodně
za hranicí slušnosti. Ke stěžovatelovým polemickým úvahám Nejvyšší správní soud uvádí,
že dokazovat potřebné skutečnosti by musel, pokud by požádal o dodatečné povolení stavby.
Jak již správně uvedl krajský soud, podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2007,
č. j. 1 As 46/2006 - 75, publikovaném pod č. 1202/2007 Sb. NSS, „ dodatečné stavební povolení může
být vydáno jen při splnění podmínek daných stavebním zákonem a příslušným prováděcím předpisem, tj. pouze
v případě, že stavebník podá žádost o dodatečné povolení stavby, resp. dodatečné povolení změny stavby, a předloží
k ní podklady ve stejném rozsahu jako k žádosti o stavební povolení. Rozhodnutí, kterým se dodatečně stavba
nebo její změna povoluje, musí mít obsahově stejné náležitosti jako stavební povolení. Nelze připustit výklad
zákona, který by stanovil mírnější kritéria pro dodatečné povolení stavby, resp. její změny, než jaká jsou kladena
na řádné stavební povolení. Má-li totiž norma určité požadavky na řádné rozhodnutí v situaci, kdy žadatel
o stavební povolení postupoval podle zá kona, tím spíše je musí mít na rozhodn utí svou povahou mimořádné,
kdy žadatel od počátku zákon nerespektoval.“. Stěžovatel sice po několika výzvách stavebního úřadu
nakonec požádal o dodatečné povolení stavby, avšak nepředložil žádné podklady a doklady,
které by byly způsobilé prokázat splnění podmínek pro vydání takového rozhodnutí stanovených
v §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona z roku 1976. Přitom stěžovateli bylo prokázáno,
že půdní vestavbu realizoval bez platného povolení, tedy nezákonně, což je důvodem k nařízení
odstranění stavby. Další skutečnosti správní orgány dokazovat nemusely s ohledem na rozdíl
mezi řízením o dodatečném povolení stavby a o nařízení odstranění stavby , který stěžovatel
ve své argumentaci zcela pomíjí. V podrobnostech lze přitom odkázat na přiléhavé závěry
krajského soudu.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §120 a §60
odst. 1 věty první s. ř. s., neboť neúspěšnému stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřísluší
a žalovanému v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné
úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2012
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu