ECLI:CZ:NSS:2012:4.AS.25.2012:56
sp. zn. 4 As 25/2012 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: R. P.,
zast. Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, proti
žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2011, č. j. 7 A
38/2011 - 10,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobkyně Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové se p ř i z n á v á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v částce 5760 Kč, která jí bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 27. 12. 2010, č. j. S-MHMP 1018509/2010, podle §90
odst. 4 správního řádu zrušil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 12 ze dne 2. 11. 2010,
sp. zn. P12-30610/2010-OED (dále též „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“), a řízení
zastavil. Předmětem řízení bylo zrušení údaje o místu trvalého pobytu žalobkyně a jejího syna L.
P. (§12 odst. 1 písm. c) zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel, ve znění pozdějších
předpisů) na adrese K. 3039/16, P. X. Tuto žádost podalo dne 1. 9. 2010 Družstvo 3039, se
sídlem tamtéž. Žalovaný však zjistil, že již v době podání žádosti družstvo nebylo vlastníkem
bytového domu, k němuž se váže údaj o místu trvalého pobytu, ani bytu č. 24, který žalobkyně
obývala. Z toho dovodil, že družstvo nebylo oprávněným subjektem k podání takové žádosti.
Tuto skutečnost měl přitom zjistit správní orgán prvního stupně a řízení měl podle §66 odst. 1
písm. b) správního řádu zastavit, neboť žádost družstva byla zjevně právně nepřípustná.
Žalovaný dále dodal, že od 8. 12. 2008 je vlastníkem bytu č. 24 v budově č. p. 3039/16, P. X, Ing.
S. Č., a proto žádost o zrušení údaje o místu trvalého pobytu může podat on. Z uvedených
důvodů žalovaný rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a řízení zastavil.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 3. 2011, č. j. 7 A 38/2011 - 10, odmítl žalobu
napadající uvedené rozhodnutí žalovaného. V odůvodnění tohoto usnesení soud uvedl,
že žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného, které zrušilo rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně a řízení zastavilo. Takové rozhodnutí přitom není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), neboť není způsobilé zasáhnout práva žalobkyně.
Soud odkázal na závěry judikatury představované rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 3. 2005, č. j. 5 As 35/2004 - 56. Ačkoliv uvedený rozsudek řešil situaci, kdy prvostupňové
správní rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, podle
soudu lze přijmout jeho závěry i na nyní posuzovanou situaci, tedy že nejde o rozhodnutí podle
§65 odst. 1 s. ř. s. a že takové rozhodnutí je ze soudního přezkoumání vyloučeno podle §70
písm. a) s. ř. s. K tomu soud dodal, že žalovaný zastavil řízení, které bylo vedeno v neprospěch
žalobkyně. Její postavení je proto výhodnější, neboť má jistotu, že v řízení nelze pokračovat
a nebude ukončeno vydáním rozhodnutí o věci samé. Soud proto žalobu podle §46 odst. 1
písm. d) s. ř. s. ve spojení s §70 písm. a) s. ř. s. odmítl.
Ve včas podané a ustanovenou advokátkou posléze doplněné kasační stížnosti žalobkyně
(dále jen „stěžovatelka“) namítla, že soud měl nařídit jednání, neboť na tom trvala. Dále
poukázala na to, že již správní orgán prvního stupně měl před vydáním rozhodnutí zkoumat, zda
je družstvo oprávněným subjektem k podání žádosti o zrušení údaje o místu trvalého pobytu.
V opačném případě měl řízení zastavit. V důsledku tohoto pochybení jí vznikly zbytečné náklady.
Dále stěžovatelka namítla, že rozhodnutí žalovaného zasahuje do jejích práv tím, že se v něm
uvádí, kdo je oprávněn podat žádost o zrušení údaje o místu trvalého pobytu. Byl to právě Ing. S.
Č., který podal družstvu podnět k podání takové žádosti, což měl soud prověřit. Stěžovatelka
rovněž vyjádřila nesouhlas s tím, jaká judikatura byla soudem na její případ aplikována.
Z uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší správní soud usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 31. 3. 2011, č. j. 7 A 38/2011 - 10, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se plně ztotožňuje s napadeným
usnesením soudu o odmítnutí žaloby. Proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu
s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež byly stěžovatelkou
v kasační stížnosti uplatněny. Neshledal přitom vady, k nimž by podle §109 odst. 3 s. ř. s. musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatelka jako důvod kasační stížnosti uplatňuje §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., podle
kterého lze podat kasační stížnost z důvodu nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu.
Stěžovatelka důvodnost kasační stížnosti spatřuje v tom, že rozhodnutí žalovaného je
rozhodnutím podle §65 odst. 1 s. ř. s., a proto žaloba jej napadající neměla být odmítnuta, nýbrž
meritorně projednána.
Kasační stížnost není důvodná.
Podle Nejvyššího správního soudu v případě, kdy soud odmítá žalobu, je přezkoumání
rozhodnutí soudu omezeno na to, zda pro odmítnutí byly či nebyly splněny zákonem vyžadované
podmínky. Z toho důvodu se nelze zabývat námitkami, které jsou svou povahou námitkami
věcnými.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že napadené usnesení Městského soudu v Praze shledal
správným a zákonným. Se stěžovatelkou lze souhlasit potud, že soudem zmiňované rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu neřeší přímo situaci daného případu, nicméně Městský soud v Praze
odůvodnil, proč uvedené rozhodnutí aplikoval a jaké závěry z něho dovodil. Městský soud
v Praze dospěl k závěru, že je nepřípustná žaloba proti rozhodnutí žalovaného, kterým se zrušuje
prvostupňové rozhodnutí a věc se vrací prvoinstančnímu orgánu k novému projednání
a rozhodnutí, na což se vztahoval uvedený judikát. Stejně tak je podle Městského soudu v Praze
nepřípustná žaloba v případě, kdy žalovaný zrušuje napadené prvostupňové rozhodnutí a řízení
zastavuje. Určující však je správný závěr Městského soudu v Praze, že žalobou napadené
rozhodnutí žalovaného vydané podle §90 odst. 4 správního řádu, kterým bylo rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně zrušeno a řízení bylo zastaveno, není rozhodnutím podle §65
odst. 1 s. ř. s. Podle závěru napadeného usnesení totiž stěžovatelka není rozhodnutím žalovaného
dotčena na svých právech.
K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že věc byla posuzována veřejnou správou a sama
veřejná správa dospěla k závěru, že rozhodování o zrušení údaje o místu trvalého pobytu
stěžovatelky a jejího syna jí za daných okolností (podání žádosti neoprávněným subjektem)
nepřísluší. Své pochybení tak veřejná správa sama napravila. Mimo to, jak správně poznamenal
Městský soud v Praze, je takový postup pro stěžovatelku výhodný. Stěžovatelka má nepochybně
pravdu v tom, že již správní orgán prvního stupně měl zjistit všechny rozhodné skutečnosti
a byla-li žádost podána neoprávněným subjektem, řízení měl zastavit. Nicméně, jak je uvedeno
shora, tato nesprávnost byla napravena v odvolacím řízení rozhodnutím žalovaného podle §90
odst. 4 správního řádu.
Nejvyšší správní soud se neztotožňuje ani se závěrem stěžovatelky, že rozhodnutí
žalovaného je rozhodnutím podle §65 odst. 1 s. ř. s., neboť uvádí, kdo je vlastníkem bytové
jednotky č. 24 v domě č. p. 3039, tedy, kdo je oprávněn podat žádost o zrušení údaje o místu
trvalého pobytu. Podle Nejvyššího správního soudu uvedení této skutečnosti v odůvodnění
rozhodnutí žalovaného má pouze povahu konstatování a nezakládá přímo Ing. S. Č. právo podat
takovou žádost, neboť tuto možnost získal již okamžikem nabytí vlastnického práva k předmětné
bytové jednotce a nezávisle na rozhodnutí žalovaného. Tím, že žalovaný uvedl, kdo je vlastníkem
bytové jednotky a kdo tedy může podat takovou žádost, toliko demonstroval fakt, že takové
právo nesvědčilo družstvu. Pro účely posuzované věci bylo totiž podstatné, že družstvo ke dni
podání žádosti o zrušení údaje o místu trvalého pobytu vlastníkem bytové jednotky nebylo, a
proto mu právo podat takovou žádost nesvědčilo. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že Městský
soud v Praze nepochybil, když žalobu odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §70 písm.
a) s. ř. s. Za této situace nebylo namístě nařizovat jednání soudu.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §120 a §60
odst. 1 s. ř. s., neboť neúspěšné stěžovatelce náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Stěžovatelce byla pro řízení o kasační stížnosti usnesením Nejvyššího správního soudu
ze dne 21. 3. 2011, č. j. 4 As 25/2012 - 31, ustanovena zástupkyní advokátka; v takovém případě
platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8, §120 s. ř. s.). Výši odměny
a náhrady hotových výdajů advokátky soud stanovil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní
tarif, ve znění pozdějších předpisů, a to za dva úkony právní služby spočívající v první poradě
s klientkou dne 17. 5. 2012 včetně převzetí a přípravy zastoupení a v doplnění kasační stížnosti
ze dne 22. 5. 2012, a dále za dva režijní paušály; tedy ve výši 2 x 2100 Kč a 2 x 300 Kč (§7, §9
odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. b) a d), §13 odst. 3 citované vyhlášky), celkem 4800 Kč.
Jelikož advokátka soudu doložila, že je plátkyní daně z přidané hodnoty, zvyšuje se o tuto daň
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů. Částka daně pak činí 20 %, což je 960 Kč.
Celkem tedy odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů advokátky činí 5760 Kč. Tato
částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. července 2012
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu