ECLI:CZ:NSS:2012:4.AS.41.2011:33
sp. zn. 4 As 41/2011 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: Ing. M. Š.,
zast. JUDr. Šárkou Vítkovou, advokátkou, se sídlem Bráfova tř. 7, Třebíč - Horka-Domky,
proti žalovanému: Krajský úřad kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 1882/57, Jihlava, o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2011, č. j. 57 A 73/2011 –
13,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupkyni žalobce JUDr. Šárce Vítkové, advokátce, se sídlem Bráfova tř. 7,
Třebíč - Horka-Domky, se p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační
stížnosti ve výši 2400 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Sdělením ze dne 4. 5. 2011, č . j. KUJI 31390/2011, žalovaný reagoval na žádost žalobce
o vydání usnesení, v němž budou uvedeny identifikační údaje osoby zodpovědné za dopravní
nehodu, při které bylo žalobci způsobeno zranění, a výše náhrady za poškození jeho zdraví.
Žalovaný vysvětlil, že v případě požadavku žalobce se nejedná o žádný z případů, v němž správní
orgán rozhoduje usnesením ve smyslu §76 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Vydání takového usnesení by bylo v rozporu
s právními předpisy, a žalovaný jej proto nemůže v žádném případě vydat. Uvedenou věc navíc
neprojednával, a tak ani nemůže mít k dispozici odpovídající informace. Poučil žalobce,
že za účelem zjištění požadovaných údajů mu §38 odst. 2 správního řádu dává možnost
nahlédnout do spisu, jak mu ostatně již doporučil Městský úřad Telč, odbor dopravy. Mimoto
se žalobce může na tentýž správní orgán obrátit s žádostí o takové informace podle zákona
č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů.
Proti sdělení žalovaného se žalobce bránil žalobou ze dne 22. 6. 2011, ve které uvedl,
že napadá sdělení žalovaného a navrhuje, aby soud žalovanému uložil přijmout účinná opatření
k zajištění náhrady škody, která byla žalobci způsobena dne 23. 6. 2010 při dopravní nehodě
v obci Stará Říše. Při srážce žalobcova jízdního kola s volně pobíhajícím psem tehdy utrpěl těžká
zranění, pro která byl hospitalizován na Chirurgickém oddělení Nemocnice Jihlava. Dopravní
nehoda byla kvalifikována jako přest upek, který byl projednán Policií České republiky,
a dále Městským úřadem Telč, odborem dopravy, a žalovaným. V průběhu správního řízení
však žalobci nebyla sdělena totožnost osoby odpovědné za způsobená zranění a nebyly
mu přiznány náhrada škody ani spravedlivé zadostiučinění. Současně žalobce požádal
o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. 7. 2011, č. j. 57 A 73/2011 – 8, žalobci přiznal
osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu a současně mu ustanovil zástupkyni
pro řízení o soudním přezkoumání rozhodnutí správního orgánu JUDr. Šárku Vítkovou,
advokátku.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 8. 2011, č. j. 57 A 73/2011 – 13, žalobu odmítl
a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Současně rozhodl,
že ustanovené zástupkyni se odměna za zastupování žalobce nepřiznává. V odůvodnění usnesení
soud poukázal na ustanovení §65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a dále na §68 písm. e) téhož zákona . Uvedl, že žalobce
se domáhá zrušení rozhodnutí, které je úkonem správního orgánu, jímž se upravuje vedení řízení
před správním orgánem. Vzhledem k tomu, že takový úkon je podle §70 písm. c) s. ř. s. vyloučen
ze soudního přezkoumání, krajský soud žalobu odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2011 se žalobce
(dále též „stěžovatel“) bránil kasační stížností ze dne 5. 9. 2011 (v kasační stížnosti omylem
uvedeno 9. 5. 2011), ve znění odůvodnění kasační stížnosti ze dne 13. 9. 2011, podanou
podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., ve které navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení
zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Namítal, že v přípise ze dne 21. 7. 2011
krajský soud poukázal na rozvrh práce z roku 2009 (a nikoliv 2011). Vyjádřil své výhrady
k procesnímu postupu krajského soudu, kdy stěžovateli byla soudem ustanovena zástupkyně
v době, kdy vrcholí čerpání dovolených. Usnesení o ustanovení bylo navíc zástupkyni doručeno
teprve 5. 8. 2011, a zástupkyně tak nemohla na přípis soudu ze dne 21. 7 . 2011 reagovat. Již dne
25. 8. 2011, v době čerpání dovolené, bylo ustanovené zástupkyni doručeno napadené usnesení,
aniž by tato měla příležitost k doplnění žaloby. Tím byl stěžovatel zkrácen na svých právech.
Mimoto je přesvědčen, že krajský soud nebyl oprávněn žalobu odmítnout, zejména pak nikoli
s odkazem na §70 písm. c) s. ř. s. Napadené rozhodnutí žalovaného totiž nebylo úkonem,
jímž se upravuje vedení řízení před správním orgánem, neboť se nejednalo o právní úkon
žalovaného v rámci správního řízení, vedoucího k vydání budoucího rozhodnutí.
Podáním ze dne 19. 9. 2011 stěžovatel požádal o osvobození od soudních poplatků.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 9. 2011, č. j. 57 A 73/2011 – 25, přiznal stěžovateli
osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti. Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovat el podal z důvodu uvedeného
v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené „nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.“
Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. „soud usnesením odmítne návrh, jestliže návrh je podle tohoto
zákona nepřípustný.“
Podle §68 písm. e) s. ř. s. je žaloba nepřípustná „tehdy, domáhá-li se přezkoumání rozhodnutí,
které je z přezkoumání podle tohoto nebo zvláštního zákona vyloučeno.“
Podle §70 písm. a) s. ř. s. „ze soudního přezkoumání jsou vyloučeny úkony správního orgánu,
které nejsou rozhodnutími.“
Nejvyšší správní soud se neztotožnil s námitkou stěžovatele, že krajský soud nebyl
oprávněn žalobu odmítnout. Je totiž zjevné, že v případě stěžovatelem napadeného úkonu
žalovaného se nejedná o rozhodnutí, a tento úkon je proto ze soudního přezkoumání vyloučen.
Napadený úkon nebyl žalovaným vydán v rámci žádného zákonem předvídaného správního
řízení, nýbrž se jednalo pouze o neformální sdělení, kterým žalovaný stěžovateli vysvětlil, že jeho
požadavek nepředstavuje žádné ze zákonem předvídaných podání, o němž je správní orgán
povolán rozhodovat. Žalovaný správně vyložil, že vyhovění požadavku stěžovatele a vydání
usnesení, v němž by žalovaný označil osobu odpovídající za dopravní nehodu stěžovatele
a vyčíslil náhradu škody na zdraví, kterou je tato osoba povinna stěžovateli uhradit, by ze strany
žalovaného naopak představovalo porušení právních předpisů, a takové usnesení by muselo
být nadřízeným správním orgánem či soudem zrušeno.
Nejvyšší správní soud dává stěžovateli za pravdu, že krajský soud žalobu nesprávně
odmítl podle §70 písm. c) s. ř. s. V případě napadeného úkonu žalovaného se bezesporu nejedná
o úkon, jímž se upravuje vedení řízení před správním orgánem . Toto pochybení krajského soudu
ovšem nedosahuje intenzity, která by způsobovala nezákonnost napadeného usnesení
o odmítnutí stěžovatelovy žaloby. Krajský soud totiž žalobu v souladu se zákonem usnesením
odmítl, aniž by se jí zabýval věcně. Postup krajského soudu byl správný, a to pouze s výjimkou
skutečnosti, že v odůvodnění napadeného usnesení krajský soud nesprávně poukázal na §70
písm. c) s. ř. s. namísto §70 písm. a) s. ř. s.
V této souvislosti lze poukázat rovněž na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 Afs 104/2008 – 66, podle něhož „rozsudek, jímž krajský soud žalobu
podle §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl, n emusí být Nejvyšším správním soudem ke kasační stížnosti žalobce zrušen,
byť je založen zcela nebo zčásti na nesprávných důvodech, pokud je tento rozsu dek přezkoumatelný, řízení
před krajským soudem netrpělo žádnou procesní vadou, jež mohla mít vliv na z ákonnost jeho rozhodnutí
o věci samé, a současně může Nejvyšší správní soud postavit na jisto, že výrok rozsudku krajského soudu
je v souladu se zákonem, aniž by přitom překročil rámec věci, jak byla definována nejen řízením o kasační
stížnosti, ale i předcházejícím řízením žalobním a řízením před správními orgány.“
Nejvyšší správní soud proto nahrazuje odůvodnění napadeného usnesení v části,
v níž krajský soud žalobu chybně odmítl s odkazem na §70 písm. c) s. ř. s., když správně měl
žalobu odmítnout podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s §68 písm. e) a §70 písm. a)
s. ř. s.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatele, že v poučení ze dne
21. 7. 2011 krajský soud nesprávně poukázal na rozvrh práce z roku 2009, přičemž správně měl
poukázat na rozvrh práce z roku 2011. Nejvyšší správní soud ověřil, že věc byla ve skutečnosti
přidělena v souladu s rozvrhem práce pro rok 2011, a to do soudního oddělení 57 A. Jednalo
se tedy zjevně o omyl v psaní, který zůstává bez vlivu na správnost rozhodnutí krajského soudu.
Stejně tak je irelevantní námitka, že usnesení krajského soudu ze dne 11. 7. 2011
o ustanovení zástupkyně pro řízení, jakož i usnesení ze dne 19. 8. 2011, kterým byla žaloba
odmítnuta, byly vydány v době letních měsíců a čerpání dovolených. Respektování takového
požadavku by fakticky vedlo k tomu, že by soudy po dobu letních měsíců zcela zastavily svoji
činnost z důvodu čerpání dovolených účastníky a jejich zástupci. Ze spisu je zjevné, že usnesení
ze dne 11. 7. 2011, který m byla zástupkyně stěžovateli ustanovena, bylo této zástupkyni doručeno
dne 22. 7. 2011 (nikoliv teprve dne 5. 8. 2011, jak tvrdí stěžovatel) a zástupkyně – pokud
by tak učinit zamýšlela – měla do vydání usnesení o odmítnutí žaloby takřka měsíc na podání
doplňujícího vyjádření, což je doba zcela dostačující. Nejvyšší správní soud mimoto konstatuje,
že i případné podání vyjádření zástupkyně by mohlo sotva co změnit na způsobu rozhodnutí
věci, tedy odmítnutí stěžovatelovy žaloby na základě příslušných ustanovení zákona,
které byl krajský soud povinen aplikovat. Lze dodat, že se spíše nabízí otázka, zda bylo vůbec
na místě, aby krajský soud stěžovateli zástupkyni ustanovil, tedy zda byly naplněny podmínky §35
odst. 8 s. ř. s., podle něhož může předseda senátu ustanovit navrhovateli usnesením zástupce
(pouze) „je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv“ a nejedná-li se o návrh, který „zjevně nemůže
být úspěšný“ (§36 odst. 3 věta druhá s. ř. s.).
Nad rámec potřebného odůvodnění Nejvyšší správní soud dodává, že žalovaný ani jiný
správní orgán nebyl na základě požadavku stěžovatele oprávněn ve správním řízení rozhodovat
o tom, kdo odpovídá za škodu na zdraví způsobenou stěžovateli při dopravní nehodě a tuto
osobu zavázat k její náhradě, zejména pak nebylo možno přiznat náhradu škody na základě §70
odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, které se vztahuje
výhradně na řízení o projednání přestupku a podle něhož „jestliže škoda a její výše byla spolehlivě
zjištěna a škoda nebyla dobrovolně nahrazena, uloží správní orgán pachateli přestupku povinnost ji nahradit .“
O náhradě škody, která byla stěžovateli při dopravní nehodě spáchána nejsou oprávněny
rozhodovat správní orgány, nýbrž výhradně civilní soudy. Nejvyšší správní soud stěžovateli
doporučuje (jak ostatně opakovaně učinili i žalovaný a krajský soud), aby si údaje o dopravní
nehodě a za ni odpovědné osobě opatřil ve smyslu §38 odst. 2 správního řádu nahlédnutím
do příslušného spisu vedeného u Městského úřadu Telč, odboru dopravy, a náhrady škody
se případně domáhal žalobou u příslušného soudu v občanském soudním řízení, podle všeho
tedy u Okresního soudu v Jihlavě, se sídlem třída Legionářů 9a, 587 26 Jihlava.
Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po př ezkoumání
napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, jakož i napadeného úkonu žalovaného a další
spisové dokumentace k závěru, že nebyl naplněn tvrzený důvod podání kasační stížnosti
podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., za použití ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. Kasační stížnost
proto není důvodná a Nejvyšší správní soud ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. tak, že vzhledem k tomu,
že stěžovatel neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady řízení
nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti.
Vzhledem k tomu, že zástupkyně stěžovatele pro řízení o soudním přezkoumání
rozhodnutí správního orgánu včetně řízení o kasační stížnosti byla ustanovena usnesením
Krajského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2011, č. j. 57 A 73/2011 – 8, platí její hotové výdaje
a odměnu za zastupování v souladu s ustanovením §35 odst. 8 první věty s. ř. s. za středníkem
ve spojení s §120 s. ř. s. stát. Z tohoto důvodu jí Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za jeden
úkon právní služby – kasační stížnost ze dne 9. 5. 2011 ve s pojení s odůvodněním kasační
stížnosti ze dne 13. 9. 2011 a žádostí o osvobození od soudních poplatků ze dne 19. 9. 2011
- ve výši 2100 Kč [11 odst. 1 písm. d) ve spojení s §7 položkou 5. a §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů ], a dále náhradu hotových výdajů
- režijní paušál ve výši 1 x 300 Kč podle §13 odst. 3 téže vyhlášky. Nejvyšší správní soud tedy
zástupkyni stěžovatele celkem přiznal odměnu za zastupování a hotové výdaje ve výši 2400 Kč.
Jelikož zástupkyně nedoložila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, nezvyšuje se její nárok
podle §35 odst. 8 věty druhé s. ř. s. o částku odpovídající této dani. Zástupkyni stěžovatele bude
proto vyplacena celková částka ve výši 2400 Kč, a to z účt u Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2012
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu