ECLI:CZ:NSS:2012:4.AS.62.2012:37
sp. zn. 4 As 62/2012 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně:
Vápovka s.r.o., se sídlem Hříšice 63, zast. JUDr. Zdeňkem Hrabou, advokátem, se sídlem
Kamlerova 795, Říčany u Prahy, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, se sídlem
Těšnov 65/17, Praha 1, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 10. 8. 2012, č. j. 5 Ca 39/2009 - 49,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadeného rozhodnutí žalovaného
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 10. 4. 2009, č. j. 6081/2009-14130, bylo zamítnuto
odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního fondu (dále
též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 21. 11. 2008, č. j. SZIF/2008/0317171, a toto
rozhodnutí bylo potvrzeno. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byla zamítnuta
žádost žalobkyně o poskytnutí dotace v rámci programu Zakládání skupin výrobců pro rok 2007.
[2] V odůvodnění rozhodnutí žalovaný poukázal na definici pojmu skupiny výrobců,
zakotvenou v §1 nařízení vlády č. 655/2004 Sb., o stanovení podmínek pro zařazení skupin
výrobců, zajišťujících společný odbyt vybraných zemědělských komodit, do programu zakládání
skupin výrobců a o stanovení podmínek pro poskytnutí dotace k podpoře jejich činnosti, ve znění
účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále jen „nařízení vlády č. 655/2004 Sb.“) a čl. 33d nařízení
Rady (ES) č. 1257/1999 o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského
orientačního a záručního fondu (EZOZF) a o změně a zrušení některých nařízení, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „nařízení Rady č. 1257/1999“), když nařízení vlády č. 655/2004 Sb.
bylo přijato za účelem provedení nařízení Rady č. 1257/1999. Žalovaný zdůraznil, že legislativní
zkratka „skupina výrobců“ je vymezena v §1 nařízení vlády č. 655/2004 Sb. a nikoli v §2
písm. c) téhož nařízení; v posledně uvedeném ustanovení jsou vymezeny toliko přípustné právní
formy skupiny výrobců. S ohledem na požadavek eurokonformní aplikace nemůže být za skupinu
výrobců považována obchodní společnost založená jedním (jediným) společníkem, a žalobkyně
tak nemohla být zařazena do programu a nemohla naplnit ani požadavky §5 odst. 1 písm. a) a c)
nařízení vlády č. 655/2004 Sb. Jediný společník právnické osoby nemůže zajistit společný odbyt
zemědělské komodity, a nemůže tak naplnit základní materiální znak činnosti skupiny výrobců
a účel přijetí právní úpravy.
II.
Řízení před městským soudem
[3] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobkyně bránila žalobou ze dne 20. 4. 2009, ve které
navrhla, aby soud zrušil napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i jemu předcházející rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně, věc vrátil správnímu orgánu k dalšímu řízení a současně
přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení. Žalobkyně poukázala na dikci čl. 33d nařízení Rady
č. 1257/1999 a bod 15 preambule téhož nařízení a vyjádřila přesvědčení, že definice pojmu
„skupina výrobců“ je zcela na národním právu a potřebách národního trhu. Český zákonodárce
jej zakotvil do §2 písm. c) nařízení vlády č. 655/2004 Sb., a to bez jak éhokoli omezení počtu
společníků. V této souvislosti argumentovala obsahem bodu 3.5. Horizontálního plánu rozvoje
venkova pro období 2004-2006, věnovaného zakládání skupin výrobců a jejich podpory
dotacemi. Žalobkyně je přesvědčena, že §1 nařízení vlády č. 655/2004 Sb. vymezuje toliko
předmět úpravy nařízení s tím, že vymezení pojmů pro účely jeho aplikace je obsaženo
v ustanovení §2. V §1 žádné vymezení pojmu „skupina výrobců“ obsaženo není,
a je tak nesprávný právní názor žalovaného, že skupina výrobců založená jedním (jediným)
společníkem nemůže naplnit definiční znaky pro zařazení do programu. Nelze použít striktně
jazykový výklad slov „společný“ či „skupina“, nýbrž je třeba vyjít z jednoznačného znění zákona;
v této souvislosti poukázala na normu obsaženou v čl. 37 odst. 4 nařízení Rady č. 1257/1999.
Žalobkyně je přesvědčena, že splňuje veškeré zákonné podmínky pro začlenění do programu
zakládání skupin výrobců. Pokud by měl být požadavek vícero výrobců doveden do důsledků,
nemohla by se o dotaci ucházet žádná obchodní společnost, neboť se právně jedná vždy o jediný
subjekt, a to bez ohledu na počet společníků.
[4] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 8. 2012, č. j. 5 Ca 39/2009 – 49, žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění
rozsudku poukázal na čl. 33d odst. 1 nařízení Rady č. 1257/1999 a §1, §2 písm. c), §3 a §5
odst. 1 písm. a) až c) nařízení vlády č. 655/2004 Sb. a dále na závěry judikatury správních soudů,
zejména rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 4. 2011, č. j. 1 As 23/2011 – 53, s nimiž
se ztotožnil a neshledal důvodu se od nich odchylovat. Městský soud vyložil, že dotační program
Zakládání skupin výrobců vychází z nařízení Rady č. 1257/1999; za účelem konkretizace bylo
vydáno nařízení vlády č. 655/2004 Sb. Příjemcem dotace z programu pro zakládání skupin
výrobců může být pouze subjekt, který vykazuje znaky seskupení producentů podle přímo
aplikovatelného nařízení Rady; skupina výrobců ve smyslu nařízení vlády č. 655/2004 Sb. musí
korespondovat s pojmem seskupení producentů podle čl. 33d nařízení Rady č. 1257/1999,
z něhož vyplývá, že seskupení producentů se skládá z „producentů“ (množné číslo), kteří jsou
členy tohoto seskupení a kteří mají společně uvádět zboží na trh a společně činit přípravy
k prodeji, centralizovat prodej a společně dodávat velkoodběratelům a rovněž si stanoví společná
pravidla pro informace o produkci.
[5] Městský soud konstatoval, že by bylo zřejmým protimluvem, aby společný odbyt
zemědělské komodity byl předmětem činnosti jednočlenné společnosti; musí se jednat o činnost
či postup ve shodě více elementů. To odpovídá i účelu dotačního programu, jehož hlavním cílem
je podpora zemědělců z nových členských států Evropské unie v podmínkách jednotného trhu,
a to na bázi vytváření společných skupin, a tím zvýšení jejich konkurenceschopnosti. Zcela
v intencích nařízení Rady č. 1257/1999 pak vymezuje seskupení producentů též nařízení vlády
č. 655/2004 Sb., které pro ně v §1 zavádí legislativní zkratku „skupina výrobců“ a v §2 písm. c)
vymezuje podstatné rysy tohoto seskupení. Dotace z programu Zakládání skupin výrobců může
být poskytnuta pouze skupině výrobců, a žalobkyni jako obchodní společnost s jediným
společníkem tak nelze pod tento pojem podřadit a dotace jí poskytnuta být nemůže. Městský
soud dodal, že podmínkou pro přiznání dotace je podle §5 odst. l písm. a) nařízení vlády
č. 655/2004 Sb. skutečnost, že žadatel byl do programu pravomocně zařazen, přičemž tato
podmínka v případě žalobkyně splněna nebyla, a již proto nemohlo být žádosti žalobkyně
o poskytnutí dotace vyhověno. Na učiněných závěrech pak nemůže nic změnit ani dobrá víra
žalobkyně, jakož ani případná změna oproti žalovaným dříve zastávaného právního názoru.
Teprve u vícečlenných společností lze ve smyslu §5 odst. 1 písm. c) nařízení vlády
č. 655/2004 Sb. posuzovat, zda naplňují zde zakotvené další podmínky. Závěrem Městský soud
podotkl, že Horizontální plán rozvoje venkova pro období 2004-2006, na nějž žalobkyně
odkazuje, je toliko programovým dokumentem přijatým vládou České republiky.
III.
Obsah kasační stížnosti
[6] Proti rozsudku Městského soudu v Praze se žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) bránila
kasační stížností ze dne 20. 8. 2012, podanou z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ve které
navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu
k dalšímu řízení. Poukázala na čl. 33d a bod 15 preambule nařízení Rady č. 1257/1999, jakož
i normu obsaženou v čl. 37 odst. 4 nařízení Rady č. 1257/1999 a setrvala na svém právním
názoru vyjádřeném v žalobě, totiž že pojem „skupina výrobců“ definuje výhradně národní právo
a podle potřeb národního trhu. Prováděcí nařízení vlády č. 655/2004 Sb. vymezuje pojem
skupiny výrobců v ustanovení §2 písm. c), které však žádné omezení co do počtu společníků
neobsahuje. Městský soud se podle názoru stěžovatelky řádně nevypořádal ani s námitkou,
týkající se Horizontálního plánu rozvoje venkova pro období 2004-2006. V něm a ani v žádném
z platných právních předpisů nelze nalézt oporu pro požadavek minimálně dvoučlenné skupiny
výrobců. Použití množného čísla ve spojení „seskupení producentů“, jak na něj poukázal městský
soud v napadeném rozsudku, považuje stěžovatelka za irelevantní, když např. v §461 odst. 2
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský
zákoník“), rovněž nelze vycházet z použití jednotného či množného čísla slova „dědic“. Městský
soud se nevypořádal ani s námitkou, že pokud by byl požadavek vícečlenné společnosti doveden
do důsledků, nemohla by se o dotaci ucházet žádná obchodní společnost, neboť se právně vždy
jedná o jediný subjekt, a to bez ohledu na počet společníků.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 5. 9. 2012 navrhl kasační stížnost
zamítnout. Poukázal na svoji argumentaci, vyjádřenou v řízení před městským soudem, jakož
i v napadeném rozhodnutí, a dále na závěry dalších rozsudků, vydaných v řízení za účasti
stěžovatelky a týkající se téže právní otázky. Žalovaný je přesvědčen, že stěžovatelka
ze své povahy nemůže naplnit účel nařízení Rady č. 1257/1999, a tedy ani účel nařízení vlády
č. 655/2004 Sb. Jeden producent nemůže tvořit skupinu výrobců, v rámci programu je proto
pojmově vyloučena podpora uvádění zboží na trh jedním (samostatným) producentem. Právo
na poskytnutí podpory nelze dovozovat v případě obchodní společnosti, která nebyla založena
více producenty.
IV.
Posouzení zákonných náležitostí kasační stížnosti
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupena advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[9] Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatelka podala z důvodu uvedeného v §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
„nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá v tom, že na správně zjištěný
skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popřípadě je sice aplikován správný právní
názor, ale tento je nesprávně vyložen.
V.
Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
[10] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[11] Stěžovatelka namítá, že městský soud nesprávně posoudil právní otázku, zda stěžovatelka
naplňuje definiční znaky pojmu „skupina výrobců“, který je podle jejího názoru v čl. 33d nařízení
Rady č. 1257/1999 a §2 písm. c) nařízení vlády č. 655/2004 Sb., vymezen bez jakéhokoli
omezení co do počtu společníků. Stěžovatelka je přesvědčena, že v žádném z platných právních
předpisů nelze nalézt oporu pro požadavek minimálně dvoučlenné skupiny výrobců.
[12] Nejvyšší správní soud neshledal tuto námitku důvodnou.
[13] Podle §1 nařízení vlády č. 655/2004 Sb. „toto nařízení upravuje v návaznosti na přímo použitelné
předpisy Evropských společenství podmínky pro zařazení skupiny výrobců, zajišťujících společný odbyt zemědělské
komodity (dále jen ‚skupina výrobců‘), do programu pro zakládání skupin výrobců (dále jen ‚program‘)
a podmínky pro poskytnutí dotace skupině výrobců k podpoře jejich činnosti (dále jen ‚dotace‘).“
[14] Podle §2 písm. c) téhož nařízení „pro účely tohoto nařízení se rozumí skupinou výrobců obchodní
společnost nebo družstvo, jejichž předmětem činnosti je zajištění společného odbytu příslušné zemědělské komodity.“
[15] Podle čl. 33d odst. 1 nařízení Rady č. 1297/1999 „je poskytována paušální podpora
na usnadnění zřizování a správního provozu seskupení producentů, která mají za cíl:
a) přizpůsobit produkci a výstup producentů, kteří jsou členy těchto seskupení, požadavkům trhu;
b) společně uvádět zboží na trh, včetně přípravy k prodeji, centralizaci prodeje a dodávky velkoodběratelům
a stanovit společná pravidla pro informace o produkci se zvláštním ohledem na sklizeň a dostupnost.“
[16] Podle odst. 2 téhož ustanovení „podpora je poskytována pouze seskupením producentů, která jsou
úředně uznána příslušnými orgány nových členských států mezi dnem přistoupení a koncem programového období
na základě vnitrostátního práva nebo práva Společenství.“
[17] Předmětnou otázkou se Nejvyšší správní soud v minulosti již opakovaně zabýval, přičemž
vzhledem k tomu, že jeho jednotlivé senáty dospěly k odlišným právním názorům, byla věc podle
§17 odst. 1 s. ř. s. předložena rozšířenému senátu. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
v usnesení ze dne 4. 9. 2012, č. j. 7 As 80/2010 – 100 (dostupné z: ), judikoval,
že „skupinou výrobců dle §2 písm. c) nařízení vlády č. 655/2004 Sb., o stanovení podmínek pro zařazení
skupin výrobců, zajišťujících společný odbyt vybraných zemědělských komodit, do programu zakládání skupin
výrobců a o stanovení podmínek pro poskytnutí dotace k podpoře jejich činnosti, se rozumí v souladu s čl. 33d
odst. 1 a 2 nařízení Rady (ES) č. 1257/1999 o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského
orientačního a záručního fondu, více subjektů sdružených ke společnému odbytu.“
[18] V odůvodnění usnesení rozšířený senát vyložil, že „při posouzení vlastní sporné otázky rozšířený
senát zejména vážil základní účel poskytování dotací, jak je vymezen v nařízení Rady - je jím podpora společného
odbytu sledující rozvoj venkova v nových členských státech, který byl náhle vystaven konkurenci jednotného trhu.
Nařízení Rady předpokládá v čl. 33d poskytování paušální podpory subjektu, který nazývá ‚seskupení
producentů‘. Podpora má sloužit k usnadnění zřizování a správního provozu tohoto seskupení, předpokládá se,
že seskupení bude mít jednotlivé členy, kteří budou společně postupovat při uvádění zboží na trh ve všech fázích
tohoto procesu. Výčet těchto fází v čl. 33d odst. 1 písm. b) pak jednoznačně předpokládá společný postup více
subjektů. Jazykový výklad pojmu ‚seskupení producentů‘ neumožňuje jiný závěr, než že se jedná o sdružení
několika samostatných zemědělských výrobců, dosud samostatně zajišťujících odbyt produkce. Stejně
tak z hlediska smyslu poskytování podpory je logické, že podporovány mají být subjekty, které se spojí
ke společnému odbytu a podpora (dotace) jim napomůže nést náklady tohoto spojení, které jim následně, jako
silnějšímu subjektu, umožní obstát v tržní konkurenci. Rozšířený senát tedy nepřisvědčil výkladu nabízenému
předkládajícím senátem, že smysl a účel dotace může být naplněn činností jediného (jednočlenného) subjektu;
pak by totiž nebylo třeba podporovat sdružení výrobců a dotovat právě náklady spojené s jejich sdružováním.
Tomuto účelu tedy nemůže vyhovovat zajištění odbytu jedním subjektem, na nějž jsou smluvně napojeny další
subjekty jako dodavatelé. Nařízení Rady zjevně necílí na podporu odbytových subjektů, ale na to, aby sami
prvovýrobci, mj. i v konkurenci odbytových subjektů, obstáli.“ (bod 30).
[19] „Nařízení vlády jak v názvu, tak v konkrétních ustanoveních používá pojmu ‚skupina výrobců‘, přičemž
rovněž předpokládá, že tento subjekt bude zajišťovat společný odbyt vybraných zemědělských výrobků. Pojem
je pak přímo vymezen v §2 písm. c) tohoto nařízení. Rozumí se jím ‚obchodní společnost nebo družstvo, jejichž
předmětem je zajištění společného odbytu příslušné zemědělské komodity‘. Jazykový výklad vede k jedinému
závěru, a to, že se jedná o subjekt vícečlenný, složený z jednotlivých výrobců. Tomu systematicky nasvědčují
i náležitosti žádosti o zařazení skupiny do programu stanovené v §4 odst. 2 nařízení vlády, mezi nimiž
je i společenská smlouva nebo stanovy skupiny výrobců. Ostatně i ustanovení §2 písm. e) předpokládá přijetí
společných pravidel skupinou výrobců. Stejně tak ostatní ustanovení nařízení vlády tomuto názoru nasvědčují.
V podmínkách pro poskytnutí dotace je uvedeno, že všichni členové skupiny výrobců jsou podnikajícími fyzickými
nebo právnickými osobami, produkujícími alespoň jednu zemědělskou komoditu, uvedenou v příloze, jejíž odbyt
zajišťují prostřednictvím skupiny výrobců [§5 odst. 1 písm. e)] nebo, že všichni členové prodávají na trh celou
svou tržní obchodovanou produkci prostřednictvím skupiny výrobců; [§5 odst. 1 písm. f)]. Nařízení vlády řeší
i případy splnění dodavatelských závazků seskupením za některého z členů [§5 odst. 1 písm. d) bod 2.],
či odpočtu dotace při zpětném prodeji produkce seskupením některému z jeho členů (§5 odst. 4). Jednočlenné
právnické osoby tyto podmínky nemohou naplnit, a to ani jednočlenná společnost s ručením omezeným, jejíž případ
řešil první senát, ani jednočlenná společnost s ručením omezeným, jejímž jediným členem je zemědělské družstvo,
jako v případě předloženém sedmým senátem. Neobstojí argument, že družstvo je samo o sobě vícečlenným
subjektem; vícečlennost totiž musí spočívat ve spojení jednotlivých výrobců, a v daném případě je družstvo jako
celek jedním výrobcem; ostatně pokud by tomu bylo jinak, nezakládalo by subjekt jiný (s. r. o.). I vnitrostátní
předpis tedy zjevně předpokládá společný postup, společnou činnost několika přímých výrobců; jen takový společný
postup je podporován.“ (body 33 a 34). „Pokud tedy nařízení vlády při definici „skupiny výrobců“ jí rozumí
obchodní společnost nebo družstvo ve smyslu obchodního zákoníku, nelze to vyložit jinak, než že takový subjekt
musí být založen právě skupinou výrobců, tedy více subjekty (výrobci), neboť jen tak lze naplnit další část definice,
a to že předmětem činnosti tohoto nově založeného subjektu je zajištění jejich společného odbytu.“ (bod 35).
[20] S posouzením předmětné právní otázky, jak bylo provedeno rozšířeným senátem
v citovaném usnesení, se Nejvyšší správní soud zcela ztotožnil i v nyní projednávané věci.
[21] Ze spisové dokumentace se podává, že stěžovatelka je obchodní společností, konkrétně
společností s ručením omezeným, jejímž jediným společníkem je Zemědělské družstvo Hříšice,
se sídlem Hříšice 63. Nelze proto než dospět k závěru, že stěžovatelka nenaplňuje základní
definiční znak pojmu „skupina výrobců“, když podle výše citovaného usnesení rozšířeného
senátu lze jako skupinu výrobců ve smyslu §2 písm. c) nařízení vlády č. 655/2004 Sb. a v souladu
s čl. 33d odst. 1 a 2 nařízení Rady č. 1257/1999 pojímat výhradně více subjektů sdružených
ke společnému odbytu. V případě stěžovatelky se ovšem o takovou množinu více subjektů
nejedná, neboť tato má pouze jediného společníka. Poskytování dotací stěžovatelce by tak bylo
v rozporu s účelem nařízení Rady č. 1257/1999, které vychází z toho, že p odpora (dotace)
má sloužit k usnadnění zřizování a správního provozu seskupení producentů, přičemž
se předpokládá, že toto seskupení bude mít jednotlivé členy, kteří budou společně postupovat
při uvádění zboží na trh. Musí se jednat o sdružení několika samostatných zemědělských výrobců,
dosud samostatně zajišťujících odbyt produkce; podporovány mají být subjekty, které se spojí
ke společnému odbytu a podpora (dotace) jim napomůže nést náklady tohoto spojení, které
jim následně, jako silnějšímu subjektu, umožní obstát v tržní konkurenci. Smysl a účel dotace
tak nemůže být naplněn v případě stěžovatelky jako jediného (jednočlenného) subjektu. Rovněž
jazykový, systematický a teleologický výklad příslušných ustanovení nařízení vlády
č. 655/2004 Sb. vede k jedinému závěru, a to, že se musí jednat o subjekt vícečlenný, složený
z jednotlivých výrobců. Pokud pak nařízení vlády č. 655/2004 Sb. při definici pojmu „skupina
výrobců“ odkazuje na obecnou právní úpravu obchodní společnosti nebo družstva v §56, §221
a navazujících ustanoveních zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších
předpisů, pak ani takový odkaz nemůže nic změnit na tom, že subjekt ucházející se o dotaci musí
být založen skupinou výrobců, tedy více producenty tak, aby předmětem činnosti tohoto nově
založeného subjektu je zajištění jejich společného odbytu.
[22] Lze tedy uzavřít, že pod pojem „skupiny výrobců“ ve smyslu §2 písm. c) nařízení vlády
č. 655/2004 Sb., resp. „seskupení producentů“ ve smyslu čl. 33d nařízení Rady č. 1257/1999
nelze řadit stěžovatelku, která nebyla založena skupinou výrobců (seskupením producentů), nýbrž
toliko jediným společníkem. Stěžovatelce proto ani nemohla být poskytnuta dotace v rámci
programu Zakládání skupin výrobců pro rok 2007, a správní orgány nepochybily, pokud žádost
stěžovatelky o poskytnutí takové dotace zamítly.
[23] Nejvyšší správní soud neshledal důvodnými ani navazující námitky stěžovatelky, totiž
že se městský soud v napadeném rozsudku řádně nevypořádal s námitkou, týkající
se Horizontálního plánu rozvoje venkova pro období 2004-2006. Městský soud správně poukázal
na jeho právní povahu jako programového dokumentu přijímaného vládou České republiky.
Nejedná se o předpis přímo aplikovatelný na projednávanou věc, a jeho obsah a v něm použité
formulace jsou tedy pro posouzení věci irelevantní. Stejně tak argumentaci stěžovatelky zněním
§461 odst. 2 občanského zákoníku vyhodnotil Nejvyšší správní soud jako irelevantní, neboť
použití jednotného či množného čísla ve slovním spojení „seskupení producentů“ v čl. 33d
odst. 1 nařízení Rady č. 1257/1999 je samo o sobě bez vlivu na posouzení věci. Zdejší soud
se nemohl ztotožnit ani s námitkou, že pokud by byl požadavek vícečlenné společnost doveden
do důsledků, nemohla by se o dotaci ucházet žádná obchodní společnost, neboť se právně jedná
vždy o jediný subjekt. Jak totiž bylo rozvedeno výše, rozhodujícím kritériem pro naplnění
pojmových znaků „skupiny výrobců“ je právě počet společníků obchodní společnosti, nikoli
skutečnost, že obchodní společnost, v níž jsou výrobci sdruženi coby její společníci, představuje
sama o sobě subjekt jediný.
VI.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[24] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, jakož i rozhodnutí správních orgánů obou
stupňů k závěru, že nebyl naplněn tvrzený důvod podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., za použití ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. Kasační stížnost proto není důvodná
a Nejvyšší správní soud ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[25] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. tak, že vzhledem k tomu,
že stěžovatelka neměla ve věci úspěch a žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady řízení
nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. října 2012
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu