ECLI:CZ:NSS:2012:4.AZS.24.2012:22
sp. zn. 4 Azs 24/2012 – 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: P. B., zast.
Mgr. Umarem Switatem, advokátem, se sídlem Dědinova 2011/19, Praha 4, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2012, č. j. 49 Az 18/2011 – 106,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2012, č. j. 49 Az 18/2011 – 106,
se z r u š u j e.
II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 21. 3. 2011, č. j. OAM-47/LE-BE02-BE03-2011,
se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 12 000 Kč
do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Umara
Switata, advokáta.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 21. 3. 2011, č. j. OAM-47/LE-BE02-BE03-2011, rozhodl žalovaný
tak, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle §10a písm. e) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a řízení se podle §25 písm. i) téhož zákona
zastavuje. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný nejprve poukázal na skutečnost, že žalobce
v minulosti již dvakrát žádal o mezinárodní ochranu. Svou první žádost podal dne 1. 4. 2007,
avšak rozhodnutím žalovaného ze dne 27. 11. 2007, č. j. OAM-1-304/VL-10-K03-2007,
mu mezinárodní ochrana udělena nebyla. Žalobu proti tomuto rozhodnutí žalovaného zamítl
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. 10. 2008, č. j. 29 Az 82/2007 – 23. Kasační
stížnost proti tomuto rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 6. 3. 2009,
č. j. 8 Azs 5/2009 – 58. Druhá žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany ze dne 4. 8. 2009
byla žalovaným shledána nepřípustnou a řízení o ní bylo zastaveno rozhodnutím ze dne
28. 8. 2009, č. j. OAM-210/LE-PA03-PA03-2009. Řízení o žalobě proti tomuto rozhodnutí
žalovaného zastavil Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 12. 2010, sp. zn. 56 Az 82/2009.
Žalovaný po zhodnocení skutečností uvedených žalobcem v průběhu stávajícího řízení
ve věci udělení mezinárodní ochrany v ČR a po jejich posouzení a porovnání s důvody
uváděnými v předchozích řízeních dospěl k závěru, že důvody tvrzené žalobcem jsou zcela
shodné s těmi, pro které žalobce již dříve žádal o poskytnutí mezinárodní ochrany, a tyto byly
řádně posouzeny. Již v minulých řízeních totiž žalobce hovořil o obavách o svůj život ze strany
muslimů, kteří měli zabít představeného buddhistického chrámu, obývaného též žalobcem
a potažmo měli vyhrožovat i jemu. Zmínil se rovněž o ekonomických potížích, kterým ve vlasti
čelila jeho rodina. Z postupu žalobce tak je podle žalovaného zřejmé, že se opakovanou žádostí
snaží především o legalizaci svého pobytu na území ČR a o zabránění realizace vyhoštění.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce včas žalobu, ve které namítal,
že byl v předcházejícím řízení o udělení mezinárodní ochrany zkrácen na svých právech.
Žalovaný porušil ustanovení §12, §14, §16 a §91 zákona o azylu a §3 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád. Žalovaný opomenul, že z tvrzení žalobce vyplývá existence reálné obavy
z pronásledování a ohrožení v důsledku jeho příslušnosti k buddhistické menšině, která je v zemi
jeho původu pronásledována, což je obecně známá skutečnost. Další pochybení žalovaného
spatřuje žalobce v tom, že k podání jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany zajistil
tlumočníka z jiného jazyka (bengálština), než žalobce požadoval (angličtina), který navíc ani není
soudním tlumočníkem. S tlumočnicí, která byla ustanovena správním orgánem, se tak žalobce
nebyl schopen dobře dorozumět, tlumočení bylo neúplné a došlo k nesprávné interpretaci údajů,
které žalobce uvedl v žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Navíc mu bylo pouze umožněno
podat žádost o udělení mezinárodní ochrany, aniž by s ním byl proveden pohovor. Žalovaný
nevyrozuměl žalobce ani jeho právního zástupce o skončení dokazování a neposkytl jim možnost
navrhnout důkazy či vyjádřit se k podkladům před vydáním rozhodnutí. Žalobce tak má za to,
že žalovaný neprovedl řádné dokazování, porušil zásadu materiální pravdy a nezjistil přesně
a úplně stav věci, v důsledku čehož nemohl správně posoudit skutkové a právní otázky. Žalobce
poukázal na politickou a humanitární situaci v Bangladéši a vyjádřil přesvědčení, že žalovaný
porušil čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, podle kterého nelze vyhostit nebo vrátit
uprchlíka na hranice území, ve kterých by jeho život nebo osobní svobody byly ohroženy.
Namítal, že v žádosti o udělení mezinárodní ochrany uváděl skutečnosti nasvědčující tomu,
že se na něj vztahují ustanovení zákona o azylu, především pak §14 cit. zákona. Žalovaný se však
těmito skutečnostmi nezabýval, nezjistil tak řádně skutkový stav a nedal žalobci možnost podat
úplnou a pravdivou výpověď o důvodech, které ho vedly k opuštění země původu. Žalobce dále
žalovanému vytýkal, že neshromáždil poznatky o zemi původu žalobce, o vývoji politické situace
v rozhodné době, postojích státní moci k otázkám rasovým, náboženským a nekonfrontoval
je se žalobcovými tvrzeními. Požádal o přiznání odkladného účinku žaloby, neboť nepřiznání
odkladného účinku by mělo za následek ukončení jeho pobytu na území České republiky,
což by znemožnilo vyčkat posouzení žaloby. S ohledem na výše uvedené žalobce navrhl,
aby Krajský soud v Praze rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 2. 2012, č. j. 49 Az 18/2011 – 106, žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K žalobcem
namítaným vadám tlumočení krajský soud uvedl, že veškerá správní řízení o žalobcových
žádostech se vedla za pomoci tlumočníka z jazyka bengálského, avšak námitky proti tlumočení
žalobce vznesl poprvé, až když mu bylo předáváno rozhodnutí žalovaného. Žalobcovo tvrzení,
že s ním mělo být v řízení komunikováno v angličtině, shledal krajský soud účelovým a v rozporu
s údaji poskytnutými žalobcem v obou předchozích azylových žádostech o udělení mezinárodní
ochrany, v nichž uvedl, že hovoří výhradně jazykem bengálským. Pokud by se jednalo pouze
o potíže s konkrétní tlumočnicí při třetí žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany,
pak z textu žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany a z úředních záznamů týkajících
se předání rozhodnutí žalovaného není v žádném případě zřejmé, že by se jednalo o takové
nedostatky v tlumočení, které by žalobci znemožnily důvody žádosti uvést. To platí zejména
s ohledem na skutečnost, že žalobci byla dána možnost tyto důvody v úplnost vlastnoručně
sepsat v příloze azylové žádosti. Úplnost jejich překladu přitom nebyla vůbec zpochybněna
a žalobce k němu neměl žádné námitky.
Ohledně žalobcem namítaného neposkytnutí možnosti vyjádřit se k podkladům
pro vydání rozhodnutí krajský soud odkázal na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 10. 9. 2009, č. j. 9 Azs 33/2009 – 95, podle kterého se §36 odst. 3 správního řádu
s ohledem na znění §9 zákona o azylu uplatní i v řízení o udělení mezinárodní ochrany.
Ze správního spisu krajský soud zjistil, že žalobce nebyl vyzván k vyjádření se k obsahu podkladů,
z nichž hodlá žalovaný vycházet při vydání napadeného rozhodnutí. S ohledem na tuto
skutečnost bylo podle krajského soudu správní řízení stiženo nezákonností, která však nemohla
mít dopad na správnost rozhodnutí žalovaného a proto není namístě je zrušit. Z rozhodnutí
žalovaného je totiž zřejmé, že základem pro jeho vydání byl obsah opakované žádosti žalobce
o udělení mezinárodní ochrany a obsah správních spisů o předchozích dvou žádostech žalobce.
S ohledem na výsledek řízení bylo podstatné pouze zjištění, zda opakovaná žádost žalobce
obsahuje nové skutečnosti, které žalobce doposud uplatnit nemohl. Podle krajského soudu
tak lze uzavřít, že neuvedením nových důvodů v aktuální žádosti žalobce fakticky vyčerpal
i možnost vyjádřit se k úplnosti svých předchozích žádostí.
Krajský soud neprovedl navrhovaný důkaz materiály obsahujícími skutečnosti nezmíněné
v průběhu řízení před žalovaným, které žalobce předložil při soudním jednání a předal
je pracovnici žalovaného. Shledal totiž, že pokud se jedná pro žalobce o skutečně novou
informaci, může podat novou žádost o udělení mezinárodní ochrany, která musí být s ohledem
na nová tvrzení projednána meritorně. V případném dalším řízení musí být postaveno najisto,
zda se skutečně jedná o nové okolnosti, o nichž se žalobce dozvěděl až před soudním jednáním,
nebo zda je znal již dříve a nezmínil se o nich pouze vlastním zaviněním. Krajský soud dospěl
k závěru, že pokud by se jednalo o trestní stíhání žalobce v zemi jeho původu, resp. o vydání
zatykače, o němž věděl již při podání jakékoliv předchozí či aktuální žádosti, pak by se jednalo
o opožděné tvrzení, kterým by se žalovaný nemohl zabývat.
Námitce žalobce, v níž poukazoval na skutečnost, že s ním v průběhu správního řízení
nebyl proveden pohovor, krajský soud nepřisvědčil s odůvodněním, že v posuzované věci
se jedná o opakovanou nepřípustnou žádost, v níž žalobce neuváděl žádné nové skutečnosti
a rozhovor se žalobcem tak nemusel být proveden s ohledem na §23 odst. 1 zákona o azylu.
Za situace, kdy je opakovaná žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná
se pak podle krajského soudu ani nelze meritorně zabývat otázkou, zda žalobci měl být udělen
humanitární azyl, jelikož možnost jeho přiznání byla zamítnuta již v řízení o první žádosti žalobce
o udělení mezinárodní ochrany.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), kterou posléze doplnil prostřednictvím svého zástupce. Stěžovatel namítal,
že žalovaný při rozhodování nevycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci, jak mu ukládá §3
odst. 4 správního řádu. Podle stěžovatele se žalovaný dopustil procesního pochybení, když
jej k žádosti o udělení mezinárodní ochrany nevyslechl za přítomnosti jeho zástupce, přestože
o to žalovaného výslovně žádal. U prvého výslechu stěžovatele byla přítomna tlumočnice, které
stěžovatel nerozuměl, přičemž žalovaný stěžovateli neumožnil, aby byl opakovaně vyslechnut.
Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že byl shora uvedeným postupem zkrácen na svých právech.
Důkazy předložené soudu při jednání pak podle názoru stěžovatele odůvodňují kladné
rozhodnutí ve věci. Stěžovatel se rovněž domnívá, že žalovaný ani krajský soud dostatečně
neobjasnili důvody, které je vedli k vydání rozhodnutí. Vadu uvedenou v §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. stěžovatel spatřuje v nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti, resp. nedostatků
důvodů rozhodnutí. Stěžovatel požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
s odůvodněním, že nepřiznání odkladného účinku by mělo za následek ukončení jeho pobytu
na území ČR, což by znamenalo nemožnost vyčkat posouzení kasační stížnosti a následné
vycestování do země původu, ve které mu hrozí nebezpečí, před nímž na území České republiky
hledal ochranu. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížností napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost s odůvodněním,
že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu s právními
předpisy. Vyjádřil přesvědčení, že postupoval správně a v řízení nepochybil. K námitkám žalobce
vzneseným v kasační stížnosti žalovaný uvedl, že nemohou být předmětem posouzení soudem,
neboť žaloba i kasační stížnost směřovaly proti správnímu rozhodnutí procesní povahy
(zastavení řízení podle §25 písm. i/ zákona o azylu), v níž správní orgán vůbec neposuzoval
věcné důvody uvedené žalobcem z hlediska naplnění některé z forem mezinárodní ochrany.
K požadavku stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti žalovaný uvedl, že tato
žádost je nadbytečná, neboť každá kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany má ve smyslu
§32 odst. 5 zákona o azylu odkladný účinek přímo ze zákona. Z uvedených důvodů žalovaný
navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl pro její nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud poté, co shledal, že kasační stížnost je podána včas, osobou
k jejímu podání oprávněnou, směřující proti rozsudku krajského soudu, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, se zabýval otázkou přijatelnosti kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §104a
zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel žádný důvod
přijatelnosti své kasační stížnosti neuvedl. Z typových případů přijatelnosti kasační stížnosti
podaných v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39,
publikovaném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 933/2006,
www.nssoud.cz, však Nejvyšší správní soud v dané věci shledal opodstatněným důvodem
nepřijatelnosti nerespektování ustálené soudní judikatury krajským soudem.
Nejvyšší správní soud se proto kasační stížností věcně zabýval a na jejím základě
přezkoumal napadené rozhodnutí v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v rozsahu
a z důvodů, které uplatnil stěžovatel v kasační stížnosti. Přitom sám neshledal vady uvedené
v odst. 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně označil - odkazem na příslušné ustanovení zákona
- důvody kasační stížnosti uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován
správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování
byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnuti,
popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Kasační stížnost je důvodná.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel dne 8. 3. 2011 podal žádost
o udělení mezinárodní ochrany, v níž uvedl, že je člen buddhistické menšiny v Bangladéši. Uvedl,
že v roce 1998 vláda donutila jeho otce k prodeji veškerého majetku pod pohrůžkou smrti.
Žalobce byl rodiči poslán do buddhistického chrámu, kde se vzdělával. Dne 24. 1. 2001
byl představený buddhistického chrámu zabit. Lidé, kteří jej zabili, žalobci vyhrožovali, že bude
také zabit, pokud smrt představeného oznámí na policii. Žalobce dále zmínil, že v současnosti
nemá v Bangladéši žádnou rodinu. Pokud by se do Bangladéše vrátil, pak by si „lidé od vlády“,
co jim sebrali majetek, mysleli, že se pro majetek vrátil a opět by jej ohrožovali, přičemž
by ho mohli i zabít. Z uvedených důvodů žalobce žádá o udělení mezinárodní ochrany.
Uplatněné důvody kasační stížnosti určují svou povahou sled, v jakém se jimi Nejvyšší
správní soud musí zabývat. Vzhledem k tomu, že stěžovatel uplatnil také důvod kasační stížnosti
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve touto
námitkou. Pokud by totiž uznal její oprávněnost, nemohl by se zabývat ostatními námitkami
stěžovatele. Stěžovatel vytýká napadenému rozsudku Krajského soudu v Praze
nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti, resp. nedostatků důvodů rozhodnutí,
aniž tyto důvody podrobněji rozvedl.
Nepřezkoumatelností trpí rozhodnutí soudu tehdy, je-li nesrozumitelné, nebo
neobsahuje-li dostatek důvodů, tj. není možné vysledovat myšlenkový postup, jímž soud
ke svému rozhodnutí dospěl. V předkládaném případě však tomu tak podle názoru Nejvyššího
správního soudu není. Z rozsudku Krajského soudu v Praze je zřejmé, že žalobu stěžovatele proti
napadenému rozhodnutí žalovaného zamítl. Krajský soud v Praze uvádí důvody, z nichž
lze usoudit, jakými úvahami se řídil. Stejně tak odůvodnění umožňuje posoudit, zda tyto úvahy
vedené na základě v odůvodnění uvedených důvodů jsou v souladu s právem či nikoliv.
Odůvodnění:
rozhodnutí městského soudu tak rozhodně není možné považovat
za nepřezkoumatelné, ať už z důvodu nesrozumitelnosti, nebo nedostatku důvodů rozhodnutí.
Důvodná tak není ani námitka, že krajský soud dostatečně neobjasnil důvody, které ho vedly
k vydání rozhodnutí.
Nedostatečné objasnění důvodů vedoucí k vydání rozhodnutí stěžovatel namítal
též ve vztahu k rozhodnutí žalovaného (§103 odst. 1 písm. b/ s. ř. s.). Při posouzení této
námitky stěžovatele Nejvyšší správní soud vycházel ze závěrů uvedených v rozsudku rozšířeného
senátu zdejšího soudu ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 - 96, neboť v posuzované věci
se stejně jako ve věci sp. zn. 3 Azs 6/2011 jedná o opakovanou žádost o udělení mezinárodní
ochrany, kterou žalovaný vyhodnotil jako nepřípustnou a řízení zastavil podle §25 písm. i)
zákona o azylu. Rozšířený senát v uvedeném rozsudku mimo jiné vyslovil, že „Od účinnosti zákona
č. 165/2006 Sb., kterým byl od 1. 9. 2006 změněn zákon o azylu, rozlišuje zákon důvody pro udělení
mezinárodní ochrany ve formě azylu (§12 až §14) a ve formě doplňkové ochrany (§14a, §14b). Obě tyto
formy se liší jen hmotněprávními podmínkami, ale procesní režim mají stejný. V řízení o udělení mezinárodní
ochrany je tedy třeba posuzovat obě formy odděleně. Nejdříve, zda je splněn některý z důvodů pro udělení azylu
a není-li shledán, je poté třeba stejným způsobem posuzovat důvody pro udělení doplňkové ochrany.
Podle současné právní úpravy může cizinec opakovaně učinit prohlášení o mezinárodní ochraně
(až na zákonné výjimky) a následně podat z výše uvedených důvodů novou žádost o udělení mezinárodní ochrany
bez jakéhokoliv časového limitu. Opakovaná žádost je však podle §10a písm. e) zákona o azylu, nepřípustná,
neuvádí-li v ní žadatel nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem
zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení ve věci
mezinárodní ochrany. Řízení o nepřípustné žádosti se podle §25 písm. i) zákona o azylu zastaví.
Správní orgán v průběhu řízení o opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany musí v souladu
s §10a písm. e) zákona o azylu zkoumat, zda žadatel neuvedl nové skutečnosti nebo zjištění týkající se důvodů
pro udělení azylu nebo důvodů pro udělení doplňkové ochrany, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem
zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně skončeném řízení ve věci
mezinárodní ochrany. To tedy znamená, že přípustnost opakované žádosti je třeba posuzovat jak z pohledu
možných nových skutečností a zjištění pro udělení azylu, tak z pohledu možných nových skutečností a zjištění
pro udělení doplňkové ochrany. Přitom i opakovaná žádost, která formálně neuvádí nové skutečnosti či zjištění
pro udělení azylu ani doplňkové ochrany, nemůže být podle názoru rozšířeného senátu považována za žádost
shodnou, a tudíž nepřípustnou, jestliže se od předcházejícího pravomocného rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany
zásadním způsobem změnila situace v zemi původu a tato změna by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti
o udělení mezinárodní ochrany.
Odůvodnění:
správního rozhodnutí o zastavení řízení pro nepřípustnost opakované žádosti o udělení
mezinárodní ochrany proto musí vždy obsahovat zdůvodněný závěr správního orgánu o tom, že 1) žadatel
v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvádí žádné nové skutečnosti či zjištění relevantní
z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany, resp. 2) pokud takové skutečnosti či zjištění uvádí, pak pouze takové,
které mohl uplatnit již v předchozí žádosti, a 3) že nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi původu,
která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Správnost těchto závěrů
správního orgánu podléhá v plném rozsahu kognici správních soudů v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního
orgánu o zastavení řízení pro nepřípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že správní orgán je povinen zkoumat v průběhu řízení o opakované
žádosti o udělení mezinárodní ochrany v souladu s §10a písm. e) zákona o azylu, zda žadatel neuvedl nové
skutečnosti nebo zjištění týkající se důvodů pro udělení azylu nebo důvodů pro udělení doplňkové ochrany, které
nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím
pravomocně skončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany. Přípustnost opakované žádosti je tak třeba posuzovat
z pohledu možných nových skutečností a zjištění pro udělení jak azylu, tak udělení doplňkové ochrany.“
Z rozhodnutí žalovaného je zřejmé, že se žalovaný žádným způsobem nevyjádřil k otázce
možného udělení mezinárodní ochrany ve formě doplňkové ochrany stěžovateli. Žalovaný totiž
pouze konstatoval, že „nenalezl nejen naprosto žádný důvod měnit svá rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany
výše jmenovaného, ale ani důvod vést v jeho případě další meritorní řízení a opakovaně posuzovat jím prezentované
důvody žádosti o mezinárodní ochranu, neboť tento v současně vedeném řízení neprezentoval žádné nové
skutečnosti, které by nutnost takového posouzení odůvodňovaly.“
Z uvedeného tak vyplývá, že rozhodnutí žalovaného postrádá vypořádání se s otázkou,
zda stěžovatel v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvádí žádné nové
skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska doplňkové ochrany, neboť žalovaný se pouze obecně
vyjádřil k žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany v tom směru, že stěžovatel neuvádí
žádné nové skutečnosti, které by odůvodňovaly meritorní posouzení jeho žádosti, avšak
nespecifikoval, kterých forem mezinárodní ochrany (azylu, doplňkové ochrany, či obou těchto
forem) se jeho závěr o neuvedení nových skutečností stěžovatelem týká. Rozhodnutí žalovaného
je dále též třeba v této souvislosti vytknout absenci odůvodněného závěru, zda nedošlo
v mezidobí k zásadní změně situace v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost
nové žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany zejména ve formě doplňkové ochrany.
Uvedené nedostatky rozhodnutí žalovaného jsou přitom natolik zásadní, že pro ně měl krajský
soud rozhodnutí žalovaného zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Pokud tak neučinil, nezbývá
než konstatovat, že nerespektoval judikaturu Nejvyššího správního soudu a dopustil
se nesprávného posouzení věci, tedy vady řízení uvedené v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší
správní soud proto přisvědčil námitce stěžovatele, že žalovaný dostatečně neobjasnil důvody,
které ho vedly k vydání rozhodnutí.
Nutno v této souvislosti dodat, že stěžovatel již v žalobě výslovně uvedl, že mu žalovaný
neumožnil vyjádřit se k podkladům před vydáním rozhodnutí. Přestože takto výslovně tuto
námitku stěžovatel v kasační stížnosti neformuloval, Nejvyšší správní soud vyhodnotil,
že jí lze považovat za uplatněnou, neboť obsahově spadá pod nesprávný procesní postup
a procesní pochybení, která stěžovatel žalovanému v kasační stížnosti vytýkal.
Podle §9 zákona o azylu, na řízení vedená podle tohoto zákona se použije správní řád, s výjimkou
ustanovení o doručování na adresu pro doručování nebo elektronickou adresu sdělenou účastníkem, ustanovení
o doručování písemností určených do vlastních rukou a doručovaných na požádání jiným způsobem, ustanovení
o doručování adresátům zdržujícím se v cizině, dále ustanovení o úřední desce, o ustanovení opatrovníka osobám
neznámého pobytu a osobám, které se zdržují v cizině, pokud se jim nedaří doručovat, a o ustanovení zástupce
pro doručování, a dále ustanovení o umožnění nahlížení do spisu jiným osobám než účastníkům a jejich
zástupcům, o ústním jednání, o vydání stejnopisu výroku rozhodnutí na požádání účastníka, o lhůtách pro vydání
rozhodnutí a ustanovení o odvolacím řízení a řízení o rozkladu.
Podle §36 odst. 3 správního řádu, nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním
rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti
v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že na řízení o udělení mezinárodní ochrany
se až na několik výjimek, jejichž aplikace však v posuzované věci nepřipadá v úvahu, použije
správní řád, z jehož §36 odst. 3 vyplývá povinnost správního orgánu dát účastníkům řízení
možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před jeho vydáním. Tuto výslovně stanovenou
povinnost je správní orgán povinen vždy splnit až na taxativně stanovené výjimky, kdy je žádosti
účastníka řízení plně vyhověno, anebo kdy se účastník řízení vzdal svého práva vyjádřit
se k podkladům rozhodnutí. O žádnou z uvedených výjimek se však v posuzované věci nejedná.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že další úkon žalovaného vůči stěžovateli
po sepsání žádosti o udělení mezinárodní ochrany spočíval již jen v předání rozhodnutí.
Stěžovateli tedy vůbec nebyla dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, čímž došlo
ze strany žalovaného k porušení §36 odst. 3 správního řádu. Při zjišťování skutkové podstaty
tak byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost. Tento vadný postup žalovaného tak představuje další důvod,
pro který měl krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušit. Tím, že tak krajský soud neučinil,
dopustil se vady uvedené v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti zjistil, že ve správním spise se nenachází žádné
podklady pro rozhodnutí žalovaného popisující situaci v zemi původu stěžovatele, ke kterým
by se stěžovatel mohl vyjádřit. Také tato skutečnost představuje závažné pochybení žalovaného,
neboť pokud si žalovaný neobstaral informace o zemi původu stěžovatele, pak ani nemohl
kvalifikovaně zdůvodnit svůj závěr o tom, že nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi
původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany,
především ve vztahu k doplňkové ochraně, jak již bylo uvedeno výše.
S ohledem na tyto skutečnosti je zřejmé, že v projednávané věci mělo být rozhodnutí
žalovaného Krajským soudem v Praze pro nezákonnost zrušeno a krajský soud pochybil, pokud
tak neučinil. Z povahy věci, tj. naplnění důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.,
zde nepřichází v úvahu jakékoliv doplnění řízení, nebo vypořádání dalších žalobních námitek,
které by bylo lze Krajskému soudu v Praze uložit, a jehož výsledkem by mohl být jiný právní
závěr. Pokud by totiž Nejvyšší správní soud zrušil toliko rozsudek Krajského soudu v Praze
a věc mu vrátil k dalšímu řízení, Krajský soud v Praze by v novém rozhodnutí - vázán závazným
právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu – pouze zopakoval
argumentaci Nejvyššího správního soudu a ze stejných důvodů zrušil rozhodnutí žalovaného.
Takový postup by neodpovídal zásadě rychlosti řízení a byl by procesně nehospodárný.
Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil kasační stížností
napadený rozsudek Krajského soudu v Praze. Věc mu však nevrátil k dalšímu řízení, neboť podle
§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. současně zrušil žalobou napadené rozhodnutí žalovaného ze dne
21. 3. 2012, č. j. OAM-47/LE-BE02-BE03-2011. Podle §78 odst. 4 s. ř. s. se věc vrací
žalovanému k dalšímu řízení. Za této procesní situace bylo pak již nadbytečné zabývat se dalšími
procesními námitkami stěžovatele obsaženými v kasační stížnosti.
Na žalovaném tak v dalším řízení bude, aby si obstaral informace o zemi původu
stěžovatele a vypořádal se v souvislosti s tím též s obsahem listin, které stěžovatel předložil
při jednání u krajského soudu dne 12. 9. 2011. Po zhodnocení obsahu těchto listin žalovaný –
ve vztahu k oběma formám mezinárodní ochrany - posoudí a řádně zdůvodní svůj závěr o tom,
zda stěžovatel v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvádí nové skutečnosti
či zjištění relevantní nejen z hlediska udělení azylu, ale i doplňkové ochrany. V případě,
že žalovaný dospěje k závěru, že předmětné listiny obsahují nové skutečnosti, pak se jimi bude
věcně zabývat a meritorně rozhodne o žádosti žalobce. V této souvislosti zváží, zda nedošlo
k takové zásadní změně situace v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové
žádosti o udělení mezinárodní ochrany (obou jejích forem), přičemž před vydáním rozhodnutí
umožní stěžovateli vyjádřit se k veškerým podkladům rozhodnutí.
Tímto právním názorem Nejvyššího správního soudu je žalovaný v dalším řízení podle
§78 odst. 5 ve spojení s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud dále vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti stěžovatele o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat neboť podání kasační
stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci
mezinárodní ochrany má odkladný účinek přímo ze zákona (§32 odst. 5 zákona o azylu).
O kasačních stížnostech ve věcech azylu je navíc rozhodováno přednostně a žadatel
je před důsledky rozsudku krajského soudu chráněn režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu; takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území
po dobu platnosti víza, nejdéle po dobu 1 roku; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční
policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného víza zaniká
právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy
nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam.
O náhradě nákladů řízení před Krajským soudem v Praze a řízení o kasační stížnosti
rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že stěžovatel má právo na náhradu nákladů řízení,
které důvodně vynaložil, neboť měl ve věci plný úspěch (§60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.).
Náklady řízení stěžovatele tvoří odměna zástupci Mgr. Umaru Switatovi, která byla
stanovena za jeden úkon právní služby v řízení před Nejvyšším správním soudem - písemné
podání soudu ve věci samé (doplnění kasační stížnosti ze dne 18. 6 . 2012) podle §11 odst. 1
písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“) a za čtyři
úkony v řízení před krajským soudem - převzetí a příprava zastoupení, písemné podání soudu
ve věci samé (žaloba ze dne 7. 4. 2011) a dvě účasti na jednání krajského soudu ve dnech
12. 9. 2011 a 20. 2. 2012, podle §11 odst. 1 písm. b), d) a g) advokátního tarifu. Za výše uvedené
úkony tak náleží zástupci stěžovatele v souladu s ustanovením §7 a §9 odst. 3 písm. f)
advokátního tarifu odměna ve výši 5 x 2100 Kč a 5 x režijní paušál ve výši 300 Kč, celkem tedy
12 000 Kč. Zástupce stěžovatele soudu nesdělil a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by byl plátcem
daně z přidané hodnoty. Žalobci se tedy přiznává náhrada nákladů řízení v celkové výši
12 000 Kč, kterou mu je žalovaný povinen vyplatit k rukám jeho zástupce do 30 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. října 2012
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu