ECLI:CZ:NSS:2012:4.AZS.7.2012:26
sp. zn. 4 Azs 7/2012 - 26
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Josefa Baxy, JUDr. Jiřího Pally, JUDr. Petra Průchy a JUDr. Lenky
Matyášové v právní věci žalobkyně: H. S., zast. JUDr. Alenou Lněničkovou, advokátkou, se
sídlem Jandova 8, Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
Praha 7, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 10.
2011, č. j. 49 Az 29/2011 – 24,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupkyni stěžovatelky JUDr. Aleně Lněničkové, advokátce, se s t a n o v í
ve výši 4800 Kč a bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobkyně
domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-94/LE-BE02-BE03-2011, ze dne
18. 5. 2011, a rozhodl dále, že žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
Přezkoumávaným rozhodnutím žalovaný rozhodl, že žádost žalobkyně o udělení mezinárodní
ochrany se zamítá jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o azylu“), neboť žalobkyně svou žádost o udělení mezinárodní ochrany podala pouze
s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) včas kasační stížnost,
v níž požádala o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti. S ohledem na tento návrh
krajský soud stěžovatelce usnesením ze dne 14. 12. 2011, č. j. 49 Az 29/2011 – 36, ustanovil
pro řízení o kasační stížnosti zástupkyni JUDr. Alenu Lněničkovou, advokátku.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud
ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela
by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana stěžovatelce
již jednou poskytnuta individuálním projednáním její věci na úrovni krajského soudu, a to v plné
jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky míru právní
ochrany stěžovatelky, a je podmíněn již zmíněným přesahem vlastních zájmů stěžovatelky.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností od 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou kasační stížnost
se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech: 1) kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských
soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud
správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy,
pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad na hmotněprávní postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud
ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu. b) Krajský soud v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba
zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán
přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity,
o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu
by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou
dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně
jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti, pak je zkoumán
přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel
s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil,
není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem
by nepochybně byl stejný závěr. Teprve je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná,
Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů kasační stížnosti stanovený §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele
je rovněž uvést, v čem spatřuje přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu
by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Stěžovatelka jako důvod přijatelnosti kasační stížnosti uvedla, že žalovaný se nevypořádal
s tím, zda skutečně žije v České republice se svým přítelem, plánují sňatek a v důsledku
rozhodnutí žalovaného by došlo k rozpadu tohoto vztahu. V kasační stížnosti, kterou posléze
doplnila prostřednictvím ustanovené zástupkyně podáním ze dne 28. 12. 2011, označila důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. a vyjádřila přesvědčení, že splňuje podmínky pro udělení
doplňkové ochrany uvedené v §14a zákona o azylu a pro udělení humanitárního azylu podle §14
zákona o azylu. Namítala, že prokázala důvodné obavy, že ji v případě návratu do vlasti hrozí
nebezpečí vážné újmy spočívající ve vážném ohrožení života nebo lidské důstojnosti. Zdůraznila,
že ji k odchodu z vlasti přinutily především vážné ekonomické problémy, které postihly také její
dceru. V České republice žije s přítelem rumunské národnosti, který zde má povolen dlouhodobý
pobyt a plánuje s ním sňatek. Vyjádřila přesvědčení, že v průběhu správního řízení uvedla
dostatečné množství skutečností, na základě kterých ji měla být poskytnuta mezinárodní ochrana.
Žalovanému vytkla, že nesprávně zhodnotil provedené důkazy, nedostatečně se vypořádal
se všemi okolnostmi případu a nehodnotil je ve vzájemných souvislostech. Podle názoru
stěžovatelky žalovaný nepostupoval tak, aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné
pochybnosti. Rovněž namítala, že skutková podstata, z níž žalovaný vycházel, nemá oporu
ve spise, neboť žalovaný neověřil její tvrzení a pouze konstatoval, že podání žádosti o udělení
mezinárodní ochrany je účelové, s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Žalovaný se měl
především zabývat otázkou, zda se stěžovatelka na území České republiky zdržuje kvůli svému
příteli a měl si toto tvrzení ověřit. Rovněž se měl zabývat tím, zda v jejím případě nejsou dány
podmínky pro udělení humanitárního azylu ve smyslu §14 zákona o azylu. S ohledem na výše
uvedené stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Praze
ze dne 10. 10. 2011, č. j. 49 Az 29/2001 – 24 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v kasační stížností napadeném rozsudku konstatoval, že ve správním řízení
bylo bezpečně prokázáno, že žalobkyně v zemi původu nebyla politicky činná, neměla žádné
potíže se státními orgány a nesplňuje tedy podmínky pro udělení mezinárodní ochrany ve formě
azylu uvedené v §12 zákona o azylu. Krajský soud shledal, že žalovaný postupoval správně,
když se omezil pouze na zkoumání splnění podmínek obsažených v ustanovení §16 odst. 2
zákona o azylu. Z obsahu správního spisu totiž zjistil, že žalobkyně na území České republiky
pobývala rok a půl nelegálně, což ostatně sama potvrdila. První správní vyhoštění na dobu
6 měsíců bylo žalobkyni uloženo dne 24. 8. 2010. Zároveň s tímto správním vyhoštěním jí byla
stanovena lhůta k vycestování do 5. 9. 2010. Žalobkyně byla rovněž poučena o možnosti podat
žádost o udělení mezinárodní ochrany. Správní vyhoštění však žalobkyně nerespektovala,
nevycestovala a dál se na území České republiky zdržovala nelegálně. Po jejím zadržení dne
20. 4. 2011 byla umístěna do zařízení pro zajištění cizinců. O mezinárodní ochranu požádala
až poté, co jí bylo rozhodnutím ze dne 25. 4. 2011, č. j. KRPA – 25540/ČJ-2011 uloženo druhé
správní vyhoštění na dobu jednoho roku. Žalovaný tak podle krajského soudu dospěl
ke správnému závěru, že žalobkyně podala žádost o udělení mezinárodní ochrany pouze s cílem
vyhnout se hrozícímu vyhoštění.
Krajský soud se ztotožnil též s názorem žalovaného, který ve vztahu k možnému udělení
doplňkové ochrany žalobkyni uvedl, že žalobkyni žádná vážná újma v případě návratu do země
původu nehrozí, neboť případné ekonomické problémy nelze považovat za vážnou újmu.
Při jednání před žalovaným, v žalobě a ani při soudním jednání žalobkyně žádné hrozící
nebezpečí v zemi původu nezmínila. Ostatně skutečnost, že žalobkyni v její vlasti nehrozí žádné
nebezpečí, potvrzuje také obsah informací o zemi původu.
Námitky stěžovatelky uváděné v kasační stížnosti považuje Nejvyšší správní soud
za nepřijatelné, a to jak s ohledem na obsah spisu a s ním spojená skutková zjištění,
tak i s ohledem na obsah odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu i krajského
soudu, kde se oba tyto orgány s relevantními skutečnostmi vypořádaly.
Stěžovatelka do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedla,
že důvodem jejího odjezdu z vlasti byla snaha vydělat finanční prostředky a po finanční stránce
pomoci své dceři. Z uvedeného je tak podle Nejvyššího správního soudu zřejmé, že ekonomické
problémy představovaly pro stěžovatelku impuls k vycestování ze země původu.
K ekonomickým problémům žadatelů o udělení mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní
soud ve své judikatuře již mnohokrát vyjádřil, srov. např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 12. 2003, č. j. 4 Azs 31/2003 – 64, v němž vyslovil, že „obtíže žadatele o azyl, spočívající
v nemožnosti splácení dluhu soukromým osobám v zemi původu, nelze bez přistoupení dalších zvláštního zřetele
hodných okolností vnímat jinak než jako důvody ekonomické, nepostačující k udělení azylu podle §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.“ Také je možno odkázat na rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2003, č. j. 3 Azs 20/2003 – 43, dle kterého „v žádosti
o udělení azylu opakovaně uváděné ekonomické důvody (nedostatek finančních prostředků, nemožnost sehnat
práci) a skutečnost, že politický režim v jeho domovském státě neumožnil žadateli jeho politický rozvoj,
nezakládají samy o sobě odůvodněný strach z pronásledování pro zastávání určitých politických názorů ve smyslu
§12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.“
V případě poukazu stěžovatelky na skutečnost, že v České republice žije s přítelem
rumunské národnosti, který zde má povolen dlouhodobý pobyt a plánuje s ním sňatek, což podle
jejího názoru představuje důvod pro udělení tzv. humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu,
Nejvyšší správní soud odkazuje např. na svůj rozsudek ze dne 16. 2. 2005,
č. j. 4 Azs 333/2004 - 69, v němž byla řešena obdobná situace a v němž vyslovil: Snaha po legalizaci
pobytu z důvodu společného soužití se snoubenkou, která má desetiletou dceru, je sice důvodem pochopitelným,
avšak nikoliv natolik závažným a naléhavým, aby bez přistoupení dalších okolností zvláštního zřetele hodných
mohl být vnímán jako výjimečný, tedy zvláštního zřetele hodný ve smyslu §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění zákona č. 2/2002 Sb. Lze odkázat rovněž na rozsudek ze dne 24. 9. 2003,
č. j. 7 Azs 3/2003 – 36, v němž Nejvyšší správní soud m. j. uvedl, že: Samotná skutečnost, že žadatel
o azyl má v úmyslu se v České republice oženit a založit zde rodinu, není bez dalších okolností hodných
zvláštního zřetele důvodem pro udělení azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu.
Stěžovatelka poměrně obecně, leč stále přípustným způsobem zpochybnila závěr
žalovaného i krajského soudu stran posouzení doplňkové ochrany. Nejvyšší správní soud
konstatuje, že udělení doplňkové ochrany přichází v úvahu pro některý z důvodů taxativně
stanovených v §14a odst. 2 zákona o azylu (viz např. usnesení zdejšího soudu ze dne 18. 3. 2010,
č. j. 9 Azs 45/2009 - 94). Stěžovatelka hrozící nebezpečí vážná újmy po svém návratu do vlasti
spatřovala ve vážném ohrožení života nebo lidské důstojnosti, aniž by blíže uvedla, v čem
by takové ohrožení mělo spočívat. Uváděla pouze hrozící ekonomické potíže.
V případě této námitky se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje se závěrem žalovaného
i krajského soudu, že stěžovatelka nesplňuje podmínky pro přiznání doplňkové ochrany.
Žalovaný na základě obsahu žádosti stěžovatelky, její výpovědi během pohovoru a obsahu
informací o zemi původu, věc správně posoudil a své závěry řádně zdůvodnil, když poukázal
na skutečnost, že stěžovatelka v průběhu správního řízení potvrdila, že na Ukrajině neměla
v minulosti žádné problémy se státními orgány a vycestovala legálně na vlastní doklady.
V průběhu správního řízení stěžovatelka potvrdila, že z vlasti odjela z důvodu příležitosti
k výdělku a vylepšení ekonomické situace svých dětí. Jiné potíže neměla, nezmínila jakékoliv
potíže ze strany ukrajinských státních orgánů či problémy kvůli její rase, národnosti, náboženství
apod. Ve svých tvrzeních uváděla pouze obavy z ekonomické situace, které však nelze podřadit
pod definici vážné újmy ve smyslu zákona o azylu. Lze poukázat v tomto ohledu
např. na rozsudek ze dne 7. 8. 2007, č. j. 5 Azs 15/2007, v němž Nejvyšší správní soud
m. j. vyslovil, že „ekonomické potíže, např. obava, že bude v případě návratu do vlasti nezaměstnaný, nelze
považovat za hrozbu nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a zákona o azylu.“ Na základě všeobecně
známých informací o situaci na Ukrajině lze rovněž vyloučit, že v tomto státě v současnosti
probíhá mezinárodní nebo vnitřní ozbrojený konflikt, jímž by mohla být stěžovatelka ohrožena.
Stěžovatelkou uváděné důvody tedy nelze považovat za důvody zakládající nárok
na udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu.
K obecné námitce nedostatečných skutkových zjištění bez upřesnění konkrétních
pochybení správního orgánu, Nejvyšší správní soud uvádí, že tato námitka byla již předmětem
řady jeho rozhodnutí a proto odkazuje, např. na rozsudek ze dne 18. 1. 2006,
č. j. 1 Azs 112/2004 – 61, www.nssoud.cz, v němž mimo jiné vyslovil, že „Nejvyšší správní soud
nesdílí názor stěžovatelky, že by si správní orgán pro své rozhodnutí neopatřil úplné a objektivní podklady o stavu
lidských práv v zemi původu či provedl nedostatečná zjištění ohledně konkrétní situace stěžovatelky. Nejvyšší
správní soud prozkoumal celý správní i soudní spis. Nezjistil, že by k některým námitkám či podkladům
stěžovatelem předložených nebylo přihlédnuto. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že jsou jasně
označeny důkazy, z nichž žalovaný čerpal svá skutková zjištění, skutkový stav byl zde přiléhavě právně posouzen.
Stěžovatelka sama neoznačila žádné konkrétní údaje či skutečnosti, které měly být při přezkoumání krajským
soudem pominuty. Námitky stěžovatelky učiněné v kasační stížnosti zůstávají v rovině obecného nesouhlasu
s rozhodnutím žalovaného. Z rozhodnutí žalovaného plyne, že situaci v domovské zemi stěžovatele zjistil a popsal
na základě četných zdrojů, mj. zpráv Ministerstva zahraničí USA a zprávy Ministerstva zahraničních věcí
České republiky. Za těchto okolností nelze tvrdit, že by žalovaným provedené dokazovaní bylo nedostatečné
a skutková podstata, ze které správní orgán vycházel, neměla oporu ve spise“, obdobně též rozsudek ze dne
27. 10. 2005, č. j. 1 Azs 174/2004 – 103, www.nssoud.cz.
Stejně postupoval žalovaný i ve věci žádosti o udělení mezinárodní ochrany stěžovatelce
a proto lze na rozhodnutí zdejšího soudu zcela odkázat.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané
v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřijatelnou, proto ji podle ustanovení
§104a s. ř. s. odmítl.
O náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem bylo za použití ustanovení
§60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 téhož zákona rozhodnuto tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť kasační
stížnost byla odmítnuta.
Odměna zástupkyni stěžovatelky JUDr. Aleně Lněničkové, advokátce, která byla
stěžovatelce k její žádosti ustanovena pro řízení o kasační stížnosti usnesením Krajského soudu
v Praze ze dne 14. 12. 2011, č. j. 49 Az 29/2011 – 36, byla stanovena za dva úkony právní služby,
tj. převzetí a příprava zastoupení a písemné podání soudu ve věci samé (doplnění kasační
stížnosti ze dne 28. 12. 2011) podle §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti
č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“). Za výše uvedené úkony tak náleží zástupkyni
stěžovatelky odměna ve výši 2 x 2100 Kč podle §9 odst. 3 písm. f) advokátního tarifu
a dále režijní paušál ve výši 2 x 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem tedy
4800 Kč. Zástupkyně stěžovatelky soudu v podání ze dne 1. 2. 2012 sdělila, že není plátem daně
z přidané hodnoty, a proto se její odměna o částku odpovídající této dani nezvyšuje. Zástupkyni
stěžovatelky tak bude vyplacena částka ve výši 4 800 Kč, a to z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. října 2012
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu