ECLI:CZ:NSS:2012:5.AS.115.2011:193
sp. zn. 5 As 115/2011 - 193
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci
žalobce: WIND TECHNOLOGY a.s., se sídlem Kamenický Šenov, Tyršova 593, zastoupený
JUDr. Janem Vodičkou, advokátem se sídlem v Liberci II., Valdštejnská 381/6, proti
žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Praha 10, Vršovická 65, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2011,
č. j. 9 Ca 191/2008 – 140,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, Správy Chráněné krajinné oblasti
Labské pískovce ze dne 1. 11. 2007, č. j. 02703/LP/2007, nebyla žalobci podle §56 odst. 1
zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, povolena
výjimka ze základních podmínek ochrany zvláště chráněných druhů, zařazených do kategorie
kriticky a silně ohrožených, a to kriticky ohroženého druhu luňák červený a silně ohrožených
druhů tetřívek obecný, chřástal polní, křepelka polní, čáp černý, moták pilich, konkrétně
ze zákazu škodlivého zasahování do přirozeného vývoje podle §50 odst. 2 citovaného zákona
v souvislosti se záměrem realizovat stavbu 2 větrných elektráren (dále též „VTE“) na pozemku
par. č. 600 v katastrálním území Větrov, obec Krásný Les.
Proti výše uvedenému rozhodnutí podal žalobce odvolání. Ministerstvo životního
prostředí (dále též „žalovaný“) odvolání žalobce rozhodnutím ze dne 12. 3. 2008,
č. j. 530/1348 R/07-Abt/UL zamítlo a napadené rozhodnutí potvrdilo.
Rozhodnutí odvolacího orgánu napadl žalobce u Městského soudu v Praze. Městský soud
žalobu podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů, (dále jen „s. ř. s.“), jako nedůvodnou zamítl. Dospěl totiž k závěru, že správní orgány
nepochybily ve svém skutkovém a právním posouzení věci, tj. jak ve shromáždění podkladů,
které prokazují výskyt chráněných druhů živočichů v dané lokalitě, tak i v náležitě odůvodněném
právním úsudku, že výstavba větrných elektráren není jiným veřejným zájmem, který by výrazně
převažoval nad zájmem ochrany přírody.
Rozsudek městského soudu žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl včasnou kasační
stížností z důvodu dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., tedy z důvodu nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, dále z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo, že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který
ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit, za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost a dále
z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo v nedostatku
důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V kasační stížnosti stěžovatel shrnul předchozí průběh celé věci a konkrétně pak namítal
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku z důvodu nevypořádání se s žalobní argumentací,
že orgány ochrany životního prostředí jednaly v posuzované věci v rozporu s právními předpisy,
uvedly stěžovatele v omyl a jejích jednáním vznikla stěžovateli škoda, a že správní orgán jednal
ve skutkově shodných nebo obdobných případech odlišně.
Stěžovatel dále v kasační stížnosti namítá také nesprávný závěr městského soudu v otázce
pochybení správního orgánu z důvodu, že správní orgány jednaly v posuzované věci odlišně
od předcházejících shodných nebo obdobných případů a také nesprávný výklad §50 a §56
zákona č. 114/1992 Sb. Městský soud podle stěžovatele pochybil také tím, že se nezabýval
rozhodnutím Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 11. 5. 2010,
č. j. 3504/ZPZ/2009/ZD-310.3 a nevyvodil z něho patřičné závěry.
Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti neztotožnil s názorem stěžovatele,
že napadeným rozsudkem byla nesprávně posouzena právní otázka, ani že skutková podstata
z níž správní orgán vycházel je v rozporu se spisem, ani s názorem, že napadený rozsudek
je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
K námitce stěžovatele, že orgány ochrany životního prostředí jednaly v projednávané
kauze v rozporu s právními předpisy a svým jednáním uvedly stěžovatele v omyl, žalovaný uvedl,
že tato námitka se týká těch orgánů státní správy, které vydaly povolení ke stavbě a v žádném
případě se netýká orgánů ochrany přírody, které vedly řízení o výjimce.
Žalovaný ve svém vyjádření rovněž nesouhlasil s názorem stěžovatele, že byly
nesprávným způsobem vyloženy §50 a §56 zákona č. 114/1992 Sb. a tvrzení, že správní orgán
nemá žádné aktuální podklady o výskytu živočichů přímo na předmětné lokalitě (odborné
posudky a zprávy o monitoringu předmětné lokality s ohledem na výskyt tetřívka obecného jsou
součástí spisu), považuje za zavádějící. S ohledem na výše uvedené není podle žalovaného kasační
stížnost důvodná.
Nejvyšší správní soud vázán rozsahem a důvody podané kasační stížnosti (§109 odst. 3
a 4 s. ř. s.) přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že projednávaná kasační stížnost
není důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku městského soudu.
Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku
Stěžovatel v úvodu kasační stížnosti v jejím bodu II. rozsáhle popisuje postup orgánů
státní správy a orgánů vykonávajících působnost v oblasti životního prostředí v jeho věci, a to již
od roku 2004 (změna územního plánu, EIA, stavební řízení), a v bodu III. kasační stížnosti tvrdí,
že z uvedeného popisu celého případu je zřejmé, že stěžovatel od počátku spolupracoval s orgány
státní správy a s orgány vykonávajícími působnost v oblasti životního prostředí. Došlo ke změně
územního plánu, předmětné pozemky jsou nyní vedeny jako území určené k zastavění větrnými
elektrárnami. Již v této fázi byly informovány orgány životního prostředí o záměru a se změnou
územního plánu souhlasily. Stejně tak v průběhu celého řízení vedeného podle zákona
č. 100/2001 Sb. (EIA), v němž orgány ochrany životního prostředí nepožadovaly povolení
výjimky (kromě zmíněného koprníku štětinolistého). Na základě těchto skutečností bylo vydáno
stavební povolení. Až následně ČIŽP zakazuje stěžovateli činnost a požaduje povolení výjimky
ze zákazů uvedených v §50 zákona. Dále stěžovatel tvrdí, že je bez pochybností, že orgány
ochrany životního prostředí jednaly v této kauze v rozporu s platnými právními předpisy, svým
jednáním ho uvedly v omyl a jejich jednáním mu vznikla škoda. Podle stěžovatele orgány ochrany
životního prostředí jednaly přinejmenším v rozporu s §2 odst. 1 a 3, §6 odst. 2 a §8 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu. Městský soud podle stěžovatele pochybil, pokud se jednáním
orgánů státní správy v napadeném rozsudku vůbec nezabýval, ačkoli tyto skutečnosti mají zásadní
vliv na zákonnost napadených rozhodnutí a v konečném důsledku i na zákonnost napadeného
rozsudku.
Výše uvedené tvrzení stěžovatel v kasační stížnosti blíže neodůvodnil. Stěžovatel
konkrétní vliv jednání orgánů státní správy na zákonnost napadených správních rozhodnutí
a v konečném důsledku i na zákonnost napadeného rozsudku neupřesňuje. Jeho tvrzení jsou
zcela obecná, takže se jimi Nejvyšší správní soud nemohl zabývat. Zabývat se jimi nemohl ani
Městský soud v Praze, protože tyto námitky stěžovatel neuplatnil v žalobě.
Stěžovatel v žalobě mimo jiné uvedl: Stěžovatel je podnikatel zabývající se stavbou
větrných elektráren. Na základě jeho žádosti obecní úřad Libouchec, odbor stavební a životního
prostředí, vydal dne 22. 2. 2007 stavební povolení pro stavbu dvou větrných elektráren
na pozemku parc. č. 600 v k. ú. Větrov. Před zahájením stavebního řízení probíhalo posuzování
záměru stavby z hlediska vlivu na životní prostředí, tzv. EIA, na jejímž základě bylo vydáno tzv.
souhlasné stanovisko Krajského úřadu Ústeckého kraje. Součástí EIA bylo podle stěžovatele
biologické hodnocení, které vyloučilo negativní vlivy na jedince zvláště chráněných druhů, pokud
budou větrné elektrárny stát v navrženém území. Stěžovatel zdůrazňuje, že řízení se zúčastnily
všechny dotčené státní orgány, a že došlo k určení a prozkoumání všech vlivů záměru na životní
prostředí. Zejména Česká inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát Ústí nad Labem,
neměla k ptačím oblastem žádné připomínky či požadavky výjimek. Původní záměr výstavby 4
větrných elektráren byl v průběhu procesu EIA zredukován na 2 ks, tak aby došlo k minimalizaci
střetů s ochranou přírody, rozmístění a počet větrných elektráren vznikl podle stěžovatele jako
nejvhodnější možnost s ohledem na životní prostředí. Ve stanovisku je založeno sdělení
Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru životního prostředí, že stavba nebude mít vliv na ptačí
oblasti. Nutnost povolení výjimky ve smyslu §56 zákona č. 114/1992 Sb. byla ve stanovisku
zmíněna pouze pro rostlinu koprník štětinolistý. Čtyři měsíce po vydání stavebního povolení
vydala Česká inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát Havlíčkův Brod, rozhodnutí č. j.
46/OOP/0707998.32/07HPP ze dne 7. 6. 2007 podle §66 zákona č. 114/1992 Sb., kterým
zakázala stěžovateli veškerou stavební činnost v souvislosti s výstavbou dvou větrných elektráren,
a to do doby pravomocného rozhodnutí příslušného odboru ochrany přírody o udělení výjimky
podle §56 zákona č. 114/1992 Sb. ze zákazu u zvláště chráněných druhů živočichů uvedených
v §50 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Rozhodnutí ČIŽP vycházelo z §66
zákona č. 114/1992 Sb., a i přes odvolání stěžovatele je potvrdilo Ministerstvo životního
prostředí rozhodnutím č. j. 541/802/07/71/448 ze dne 6. 9. 2007. Stěžovatel následně požádal
SCHKO Labské pískovce o udělení výjimky. Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky
výjimku nepovolila a vydala zamítavé rozhodnutí. Stěžovatel neuspěl ani s odvoláním proti
rozhodnutí o nepovolení výjimky. Poté, co takto popsal svou situaci se stavbou větrných
elektráren, v žalobě také zmínil, že v důsledku nezákonného postupu a rozhodování správních
orgánů mu vznikla škoda cca ve výši 1,5 miliardy Kč. Toto však nebylo předmětem řízení před
městským soudem. Předmětem řízení před městským soudem bylo přezkoumání zákonnosti
napadeného rozhodnutí žalovaného v rozsahu žalobních námitek. Žalobní námitky směřující
proti nezákonnosti rozhodnutí žalovaného městský soud neshledal důvodné, a proto žalobu
zamítl. Předmětem řízení před městským soudem nebyla zákonnost rozhodnutí, kterým byla
stěžovateli povolena stavba dvou větrných elektráren, ani zákonnost jiných stěžovatelem
zmiňovaných rozhodnutí. S ohledem na předmět řízení před městským soudem, a také s ohledem
na obsah žalobních námitek, městský soud nepochybil, pokud se jednáním orgánů státní správy
(Obecního úřadu Libouchec, Krajského úřadu Ústeckého kraje) v napadeném rozsudku
nezabýval.
Nejvyšší správní soud tuto kasační námitku neshledal důvodnou. Stěžovatel konkrétní
vliv jednání orgánů státní správy na zákonnost napadených správních rozhodnutí a v konečném
důsledku i na zákonnost napadeného rozsudku neupřesňuje. Předmětem řízení před městským
soudem bylo přezkoumání zákonnosti napadeného rozhodnutí žalovaného v rozsahu žalobních
námitek. Žalobní námitky směřující proti nezákonnosti rozhodnutí žalovaného městský soud
neshledal důvodné, a proto žalobu zamítl. Předmětem řízení před městským soudem nebyla
zákonnost rozhodnutí, kterým byla stěžovateli povolena stavba dvou větrných elektráren, ani
zákonnost jiných stěžovatelem zmiňovaných rozhodnutí. S ohledem na předmět řízení před
městským soudem, a také s ohledem na obsah žalobních námitek, městský soud nepochybil,
pokud se jednáním orgánů státní správy (Obecního úřadu Libouchec, Krajského úřadu
Ústeckého kraje) v napadeném rozsudku nezabýval.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu i z důvodu
nedostatečného vypořádání žalobní námitky, že správní orgán pochybil, když rozhodoval
ve skutkově shodných nebo obdobných případech odlišně. Z napadeného rozsudku není podle
stěžovatele zřejmé, z jakých důvodů soud dospěl ke svým závěrům a nejsou ani zřejmé úvahy
soudu, kterými se při posuzování této otázky řídil.
Městský soud se však v napadeném rozsudku výše uvedenou námitkou zabýval. Vycházel
z obsahu žaloby a v ní stěžovatelem uvedených případů, v nichž, podle něj, nebyl uplatněn
jednotný přístup ke všem subjektům. Žalobní námitce nejednotného rozhodování správních
orgánů městský soud nepřisvědčil s odůvodněním, že skutečnost, že v jiných případech byla
předmětná výjimka udělena, nelze zvláště v tak závažné, sledované a choulostivé otázce, jakou
je ochrana silně a kriticky ohrožených druhů živočichů, považovat za vytvořenou správní praxi.
Tvrzení, že výjimky byly v jiných případech a na jiných lokalitách i Ptačí oblasti uděleny, může
vycházet z různých důvodů, např. z důvodu, že udělení těchto výjimek nebylo předmětem sporu
v řízení před soudem, udělení výjimky bylo na místě z důvodu určitého názoru na danou lokalitu
nebo mu nebyla věnována dostatečná pozornost či šetření. V řízení, které je předmětem
přezkumu před soudem, však žalovanému nelze „vnucovat“ stejné posuzování a názor na to,
že i v dané věci měly správní orgány udělit výjimku a dovozovat jednotnost rozhodování
na různých lokalitách jako výsledek správní praxe. Podle městského soudu požadavek, aby
každému bylo „měřeno stejným metrem“ ve shodných či velmi podobných případech je sice
legitimní a žádoucí, není však realizovatelný cestou nároku na rovné zacházení, není-li postaveno
na jisto, že správní orgány v jiných případech postupovaly důsledně, nikoliv nedbale
a že rozhodovaly v souladu se zákonem. Rozhodnutí o jiných výjimkách nezakládá podle
městského soudu povinnost správních orgánů v jiném konkrétním případě rozhodnout stejným
způsobem, došlo-li by tím k ohrožení chráněného druhu a k rozhodnutí v rozporu s §56 odst. 1
ve spojení s §50 odst. 1 a 2 zákona č. 114/1999 Sb.
Stěžovatel je názoru, že nelze akceptovat odůvodnění městského soudu, že požadavek,
aby bylo každému měřeno stejným metrem je sice legitimní a žádoucí, není však realizovatelný
cestou nároku na rovné zacházení, není-li postaveno na jisto, že správní orgány v jiných
případech postupovaly důsledně, nikoliv nedbale, a že rozhodovaly v souladu se zákonem.
Soud podle stěžovatele svým názorem diskvalifikuje jakoukoli aplikaci §2 odst. 4
správního řádu. Smyslem dotčeného ustanovení je zajištění rovného zacházení tak, aby
ke každému účastníkovi řízení bylo přistupováno shodně, bez jakékoliv libovůle správního
orgánu. Za imanentní součást rozhodování orgánů státní správy lze podle stěžovatele považovat,
že postupují důsledně, nikoliv nedbale a v souladu se zákonem,
Podle §2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb. správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo
v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při
rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.
Toto ustanovení však nelze vykládat tak, jak si představuje stěžovatel v žalobě, totiž,
že správní orgán musí uplatňovat jednotný přístup ke všem subjektům, tedy že musí uplatňovat
jakousi absolutní rovnost, protože správní orgán musí dbát na veřejný zájem a na to, aby řešení
v konkrétní věci odpovídalo okolnostem konkrétního případu. Stěžovatel v žalobě uváděl pět
případů, které považoval za skutkově podobné a v nichž, podle něj, správní orgán postupoval
rozdílně (zřejmě od jeho případu). Jednalo se, podle něj, o Větrnou elektrárnu Petrovice
v současné době (to je v době podání žaloby) funkční na území ptačí oblasti Východní Krušné
hory (bez dalších bližších údajů), 1 ks větrné elektrárny v k. ú. Petrovice (žadatel SVEP a.s.) a 1
ks větrné elektrárny v k. ú. Petrovice (žadatel STALA, a.s.), přičemž v obou těchto případech byla
udělena výjimka podle §56 zákona č. 114/1992 Sb., Větrná elektrárna Habartice-Fojtovická
pláň, pro jejíž postavení nebylo třeba vést řízení o udělení výjimky a konečně Golfové hřiště
Cínovec, v jehož případě byla povolena výjimka dle §56 příslušného zákona. I když se mělo
podle stěžovatele jednat o území ptačí oblasti Východní Krušné hory, jedná se o odlišná území
než v případě stěžovatele (p. č. 600 v k. ú. Větrov, obec Krásný Les) s odlišnou situací, jak
uváděl ve svém rozhodnutí žalovaný.
Nejvyšší správní soud námitku nepřezkoumatelnosti z tohoto důvodu neshledal
důvodnou. Napadený rozsudek obsahuje podstatný a dostatečný závěr pro zamítnutí žalobní
námitky porušení základní zásady činnosti správních orgánů a to, že jednotnost rozhodování
na různých lokalitách nelze dovozovat jako výsledek správní praxe a dále, že rozhodnutí o jiných
výjimkách nezakládá povinnost správních orgánů v jiném konkrétním případě rozhodnout
stejným způsobem, došlo-li by tím k ohrožení chráněného druhu a k rozhodnutí v rozporu s §56
odst. 1 ve spojení s §50 odst. 1 a 2 zákona č. 114/1999 Sb. V případě tohoto závěru by bylo
nadbytečné provádět rozbor dalších případů udělených výjimek v jiných lokalitách.
Nejvyšší správní soud se s výše uvedeným závěrem městského soudu plně ztotožnil.
Městský soud předmětným závěrem v žádném případě nediskvalifikoval jakoukoli aplikaci §2
odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb. a v jeho postupu Nejvyšší správní soud neshledal pochybení.
Nesprávné posouzení právní otázky
Další stížní námitkou je tvrzené nesprávné vyložení §50 a §56 zákona č. 114/1992 Sb.
městským soudem. Stěžovatel zde konkrétně uvádí, že část odborné veřejnosti i správní orgány
rozhodující o povolení výjimky opakovaně uvádějí, že lze usuzovat na výskyt chráněných
živočichů, a proto záměr z těchto důvodů nelze doporučit k realizaci. Žádný z odborných
podkladů, kterými argumentují orgány státní správy, však neobsahuje tvrzení, že vlivem výstavby
či provozu větrných elektráren dojde k ohrožení předmětných chráněných živočichů a porušení
zákazů uvedených v §50 zákona č. 114/1992 Sb. přímo na pozemku p. č. 600 v k. ú. Větrov.
Tato skutečnost není v žádném z odborných posouzení postavena na jisto. Správní orgán nemá
žádné aktuální podklady o skutečném výskytu živočichů přímo na předmětné lokalitě. Pouze při
prokázaném výskytu zvláště chráněného živočicha na předmětném území existuje nutnost
povolení výjimky podle §56 zákona č. 114/1992 Sb. ze zákazů uvedených v §50 téhož zákona.
Předpokladem pro samotnou možnost zásahu je výskyt živočicha na daném území. Správní orgán
se prokázáním existence předmětných živočichů na pozemku p. č. 600 v k. ú. Větrov nezabýval
a vycházel z odhadů pro celou ptačí oblast.
Uvedené námitky uplatnil stěžovatel již v žalobě a v kasační stížnosti je opakuje jen
v obecné poloze, jak je výše uvedeno. Dále uvádí, že je-li pro celou ptačí oblast odhadován výskyt
např. čápa černého na 1-2 páry, motáka pilicha 0-1 hnízdící pár, pak je s podivem, že správní
orgán nepovoluje výjimku, ač zcela zřejmě nemá zjištěn aktuální stav pro celou ptačí oblast, ale
vychází z pouhého odhadu Existuje-li odhad, že na daném území jsou 1-2 páry živočicha, pak
podle stěžovatele nelze paušálně konstatovat, že bude docházet k zásahu do přirozeného vývoje
živočicha či do jeho biotopu.
Městský soud se v napadeném rozsudku vypořádal s velkým množstvím odborných
podkladů vztahujících se k vážnému ohrožení populací a jedinců živočišných druhů uvedených
ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Dospěl přitom k závěru, že skutková zjištění
nasvědčují dostatečným podkladům řízení v otázce posouzení výskytu zvláště chráněných druhů
ptactva v lokalitě Ptačí oblasti a neshledal důvod, aby četná a dlouhodobá odborná pozorování
byla nahrazena novým, jednorázovým sčítáním ptactva. Městský soud také zdůraznil v souladu
se správními orgány, že zejména zachování populace tetřívka obecného je na této lokalitě zcela
jednoznačnou prioritou a představuje prvořadý veřejný zájem, neboť jde o důležitou jádrovou
populaci tetřívků v rámci této oblasti.
Kasační stížnost jako mimořádný opravný prostředek je koncipována na principu
nutného konkrétního tvrzení stěžovatele, v čem krajský (městský) soud, který jeho věc
projednával a rozhodl, ve svém rozhodnutí pochybil. Stěžovatel však svou argumentací
k nesprávnému výkladu §50 a 56 zákona č. 114/1992 Sb. nenapadá závěry městského soudu
učiněné v napadeném rozsudku ve vztahu k hlavnímu rozhodovacímu důvodu,
to je k prvořadému veřejnému zájmu na zachování populace tetřívka obecného v uvedené
lokalitě. Jeho kasační námitka, že pro celou ptačí oblast je odhadován výskyt např. čápa černého
na 1-2 páry, motáka pilicha 0-1 hnízdící pár, že však není řádně zjištěn aktuální stav živočichů
a že pro pouhý odhad těchto živočichů by neměla být nepovolena výjimka, o kterou žádal,
nemůže být úspěšná, protože stěžovatel v kasační stížnosti zcela pomíjí prvořadý veřejný zájem
na zachování populace tetřívka obecného v uvedené lokalitě.
Nepřihlédnutí k významnému rozhodnutí
V závěru kasační stížnosti stěžovatel poukazuje na rozhodnutí Krajského úřadu
Ústeckého kraje ze dne 11. 5. 2010, č. j. 3504/ZPZ/2009/ZD-310.3, kterým správní orgán
zastavil řízení dle §56 zákona č. 114/1992 Sb. týkající se živočichů luňák červený, chřástal polní,
křepelka polní, moták pilich, čáp černý, moták lužní, netopýr vousatý, netopýr hvízdavý, netopýr
černý a netopýr velký. Důvodem zastavení řízení byla skutečnost, že v průběhu řízení nebyl
prokázán výskyt těchto živočichů na daném území, který by překračoval meze nahodilého
výskytu.
Uvedené rozhodnutí vydal správní orgán příslušný dle §77a odst. 5 písm. h) zákona
č. 114/1992 Sb. V případě živočichů luňák červený, chřástal polní, křepelka polní, moták pilich,
čáp černý, má toto rozhodnutí významný vliv, neboť tito živočichové jsou předmětem taktéž
tohoto řízení. S ohledem na presumpci správnosti rozhodnutí orgánů státní správy ve smyslu
§134 o. s. ř. a vzhledem k odbornosti Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru životního
prostředí a zemědělství, se měl městský soud podle stěžovatele uvedeným rozhodnutím zabývat
a vyvodit z něj příslušné závěry, zejména stran hodnocení výskytu živočichů.
Podle obsahu nyní posuzované kasační námitky stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku z důvodu, že se městský soud nezabýval rozhodnutím Krajského úřadu
Ústeckého kraje ze dne 11. 5. 2010, č. j. 3504/ZPZ/2009/ZD-310.3 a nevyvodil z něj příslušné
závěry.
Městský soud se však rozhodnutím Krajského úřadu Ústeckého kraje podrobně zabýval
a dospěl k závěru, že na zákonnosti předmětných rozhodnutí správních orgánů nemůže uvedené
rozhodnutí nic změnit. Rozhodnutím Krajského úřadu Ústeckého kraje bylo zastaveno řízení
o nové žádosti stěžovatele ze dne 1. 12. 2009 o udělení výjimky dle §56 zákona č. 114/1992 Sb.,
a které se týká živočichů: luňák červený, chřástal polní, křepelka polní, moták pilich, čáp černý,
moták lužní, netopýr vousatý, netopýr hvízdavý, netopýr černý, netopýr velký. Uvedené
rozhodnutí nevydala Správa CHKO podle §78 odst. 2 zákona jako orgán příslušný k udělení
výjimky zvláště chráněných a silně kriticky ohrožených druhů živočichů jako v předchozích
řízeních, ale krajský úřad podle §77a odst. 5 písm. h) zákona.
Městský soud z odůvodnění rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje zjistil, že řízení
ohledně uvedených živočichů bylo zastaveno proto, že hnízdění kteréhokoliv z těchto druhů
v zájmovém území nepotvrzuje žádný z expertních posudků ani krátkodobé šetření a záznamy
pozorování. Konkrétní šetření však správní orgán v rozhodnutí neuvádí a pouze odkazuje na čísla
jejich zařazení zřejmě ve spisovém materiálu. Aniž by citoval z jednotlivých podkladů, správní
orgán učinil závěr, že z těchto podkladů nevyplývá, že by přítomnost zvláště chráněných druhů
živočichů v zájmové oblasti přesahovala meze nahodilého výskytu, a že by tudíž tyto druhy
mohly být realizací záměru systematicky ovlivňovány, přičemž na druhé straně také vyslovuje,
že nelze vyloučit, vzhledem k migračním a teritoriálním zvyklostem, náhodné zranění, usmrcení
nebo rušení konkrétních jedinců v souvislosti s provozem větrných elektráren. Krajský úřad
řízení o udělení výjimky dle §56 zákona č. 114/1992 Sb. zastavil, přestože sám uvedl, že podle
jeho názoru by v řízení nebylo možné odstranit veškeré nejistoty ve zjištění stavu věci, vyplývají-li
z faktu, že skutečné vlivy záměru na konkrétní druh v zásadě není možné předem empiricky
ověřit, a že je lze opírat pouze o extrapolaci předchozích pozorování a excerpci lineárních
pramenů. Krajský úřad své rozhodnutí o zastavení řízení postavil na nejistotě zjištění výskytu
chráněných živočichů oproti všem podkladům řízení, které byly v předchozích řízeních
shromážděny a při této nejistotě faktického výskytu chráněných živočichů přesto učinil rozporný
závěr, že existence těchto živočichů v dané lokalitě nebyla prokázána. Městský soud uzavřel,
že takové rozhodnutí se jeví jako účelové, neboť je naprosto nevypovídající, rozporné a také
odporující rozhodnutí Ministerstva životního prostředí, které zavázalo jiný správní orgán I.
stupně – Správu CHKO rozhodující o výjimce v dané lokalitě.
Z odůvodnění napadeného rozsudku je tak jednoznačně zřejmé, že se městský soud
rozhodnutím Krajského úřadu Ústeckého kraje podrobně zabýval. Ani tato námitka
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku nebyla shledána důvodnou.
Nejvyšší správní soud závěrem shrnuje, že kasační námitky stěžovatele neshledal
důvodné, proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.). Žalovanému náklady řízení nevznikly, proto
Nejvyšší správní soud rozhodl, že se žalovanému náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2012
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu