ECLI:CZ:NSS:2012:6.ADS.121.2012:17
sp. zn. 6 Ads 121/2012 - 17
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobkyně: O. D.,
zastoupena JUDr. Janem Juračkou, advokátem, se sídlem Tovární 7, Znojmo, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2012, č. j. 34 Ad 2/2012
- 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalované se nepřizn áv á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále též „žalovaná“) ze dne
29. 9. 2011, č. j. x, bylo podle §118a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění
sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, uloženo žalobkyni vrátit žalované
vyplacené částky na starobním důchodu v celkové výši 144 066 Kč ve lhůtě 15 dnů od právní
moci rozhodnutí. Proti uvedenému rozhodnutí podala žalobkyně námitky, o nichž bylo
rozhodnuto rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 2. 12. 2011, č. j. X1, tak, že
námitky se zamítají a uvedené rozhodnutí se potvrzuje.
Proti rozhodnutí žalované podala žalobkyně žalobu, o níž rozhodl Krajský soud v Brně
rozsudkem ze dne 31. 7. 2012, č. j. 34 Ad 2 /2012 - 21, tak, že se žaloba zamítá a žalovaná nemá
právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozsudku krajský soud uvedl, že obrana
žalobkyně spočívající v tom, že v době přiznání vdovského důchodu měl Vojenský úřad
sociálního zabezpečení sdělit žalované, že žalobkyně pobírá vdovský důchod, že se neorientuje
v právních předpisech o sociálním zabezpečení, zejména v situaci vyplácení dávek dvěma orgány
sociálního zabezpečení, a proto se domnívala, že pobírá důchody oprávněně, je nedůvodná.
Krajský soud zdůraznil, že žalobkyně svou ohlašovací povinnost řádně nesplnila při sepsání
žádosti o starobní důchod dne 30. 12. 2005, ale ani poté, co jí bylo doručeno rozhodnutí
o přiznání starobního důchodu. V žádosti sice uvedla, že je vdova, ale to, zda pobírá nějaký
důchod prostřednictvím žádosti žalované, nesdělila, neboť uvedená rubrika zůstala nevyplněná -
prázdná. Žádost o důchod žalobkyně podepsala. Z toho, co bylo uvedeno, krajský soud
jednoznačně dovodil, že žalobkyně nesplnila svou oznamovací povinnost, že v době podání
žádosti, ale ani zejména po doručení rozhodnutí a přiznání starobního důchodu neoznámila
žalované, že je poživatelkou vdovského důchodu. Došlo tedy k naplnění alespoň jedné
z podmínek ustanovení §118 odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb. pro vznik odpovědnosti žalobkyně
za přeplatek na důchodu. Krajský soud dále poukázal na to, že podle rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 5. 2010, č. j. 3 Ads 35/2010 - 54, postačuje pouze zavinění
v nedbalostní nikoliv úmyslné formě. Proto má plátce důchodu nárok na vrácení přeplatku
na dávce starobního důchodu. Rozhodnutím žalované o povinnosti vrátit přeplatek na dávce
starobního důchodu za období od 3. 10. 2006 do 31. 7. 2011 ve výši 144 066 Kč je
tedy podle názoru krajského soudu v souladu se zákonem. Ve smyslu §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), byla proto žaloba jako nedůvodná
zamítnuta.
Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační
stížnost z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. z důvodu tvrzené nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Stěžovatelka
poukazuje na to, že již v rozhodnutí Ministerstva obrany České republiky, Vojenského úřadu
sociálního zabezpečení ze dne 21. 7. 2011, sp. zn. 60902/2011/VB, se ve výroku
mimo jiné uvádí, že podle §115 zákona č. 582/1991 Sb. byla výplata starobního důchodu
předána České správě sociálního zabezpečení, která stěžovatelce s účinností od 1. 1. 2006 přiznala
starobní důchod. Z výroku citovaného rozhodnutí tedy vyplývá vzájemná informovanost orgánů
sociálního zabezpečení. Nahlédnutím do kopie žádosti o starobní důchod podané dne 13. 1. 2006
stěžovatelka zjistila, že účetní, která s ní žádost o důchod sepisovala, se stěžovatelky nedotázala,
zda pobírá jiný důchod a v žádosti není uvedena odpověď ano nebo ne. Zdůrazňuje,
že se neorientuje v právních předpisech upravujících sociální zabezpečení, nedokázala také rozlišit
mezi dvěma orgány sociálního zabezpečení a po celou dobu pobírání důchodu starobního
a vdovského se domnívala, že pobírá důchody oprávněně. Při přiznání vdovského důchodu bylo
stěžovatelce Krajskou vojenskou správou sděleno, že tento orgán nahlašuje Úřadu důchodového
zabezpečení v Praze, že stěžovatelce byl přiznán vdovský důchod, a to případ,
že by si stěžovatelka žádala o přiznání důchodu od Úřadu důchodového zabezpečení. Poukazuje
na to, že nemá finanční prostředky k vrácení požadované částky 144 066 Kč, úhrada této částky
by byla pro ni likvidační. Stěžovatelka je toho názoru, že žalovaná se dopustila pochybení
při aplikaci §118a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb. Po citaci uvedeného ustanovení uvádí,
že z výše uvedených skutečností vyplývá, že jí nevznikla povinnost neprávem vyplácených část
důchodu vrátit, neboť orgánu sociálního zabezpečení bylo známo, že pobírá vdovský a starobní
důchod, přičemž stěžovatelka byla informována, jak opakovaně uvedla, že rozhodující
skutečnosti nahlašuje Krajská vojenská správa Brno Úřadu důchodového zabezpečení Praha.
Stěžovatelka nezná a neznala ustanovení §59 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. o krácení důchodu
v případě souběhu nároku na důchod starobní a vdovský. Byla stále v dobré víře, že pobírá
oba důchody důvodně. Žalovaná se dopustila pochybení, pokud dovodila, že stěžovatelce vznikla
povinnost vrátit přeplatek na důchodu. Krajský soud přitom toto pochybení žalované nenapravil.
V závěru stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc
tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastníkem
řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.), a tuto kasační stížnost
podala včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). V kasační stížnosti uplatňuje důvod podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. a pro tento důvod je kasační stížnost shledána přípustnou. Nejvyšší správní soud
za této situace napadený rozsudek krajského soudu v mezích řádně uplatněných kasačních
důvodů a v rozsahu kasační stížnosti podle §109 odst. 3, 4 s. ř. s. přezkoumal, přitom dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje zcela shodné námitky, které již uplatnila
v žalobě proti rozhodnutí žalované. Krajský soud se těmito námitkami dostatečným
a srozumitelným způsobem vypořádal, Nejvyšší správní soud, který se s posouzením věci
krajským soudem ztotožňuje, proto pro stručnost na odůvodnění rozsudku krajského soudu
odkazuje. K jednotlivým stížnostním námitkám lze pak dodat následující:
Stěžovatelka sice podávala žádost o starobní důchod prostřednictvím
svého zaměstnavatele, přitom však bylo její povinností dbát na to, aby žádost byla správně
vyplněna. Rubrika o případném pobírání důchodu pak zůstala nevyplněna, přestože v následující
rubrice týkající se pobírání výsluhového příspěvku je výslovně uvedeno, že tento příspěvek
stěžovatelka nepobírá. Stěžovatelka přitom prohlásila, že veškeré údaje učinila podle pravdy a je
si vědoma, že nepravdivé údaje mohou přivodit nejen odnětí neprávem získaného důchodu,
ale i vymáhání náhrady škody. Je tedy nepochybné, že stěžovatelka nesplnila jí uloženou
povinnost oznámit, že je příjemkyní vdovského důchodu, takže jí vznikla povinnost neprávem
vyplacenou část důchodu vrátit.
Krajský soud proto postupoval v souladu se zákonem, když žalobu stěžovatelky směřující
proti rozhodnutí žalované o povinnosti vrátit přeplatek na dávce starobního důchodu zamítl.
Kasační stížnost byla proto Nejvyšším správním soudem jako nedůvodná zamítnuta
(§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1, 2 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatelka neměla v řízení úspěch, proto jí právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší,
žalované, ač byla v řízení úspěšná, takové právo ze zákona nenáleží.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2012
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu