ECLI:CZ:NSS:2012:6.ADS.151.2011:126
sp. zn. 6 Ads 151/2011 - 126
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: V. M., zastoupen
JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou, se sídlem 28. října 184, Příbram VII, proti žalované:
Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, se sídlem Lannova
193/26, České Budějovice, proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 4. 2011, č. j. ŘKŘ-652/2011,
v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 5. 10. 2011, č. j. 10 A 42/2011 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalovaná je pov inn a zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
částku 2880 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Dagmar
Říhové, advokátky.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Policie České republiky, ředitele pro řízení lidských zdrojů Krajské
ředitelství Jihočeského kraje, ve věcech služebního poměru ze dne 3. 1. 2011, č. ŘKŘ -13/2011,
bylo V. M. (dále též „žalobce“) přiznáno odchodné ve výši 283 200 Kč podle §155 a 156 odst. 1,
2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění
pozdějších předpisů (dále též „služební zákon“).
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, o němž rozhodl ředitel Krajského
ředitelství Policie Jihočeského kraje ve věcech služebního poměru dne 19. 4. 2011, č. ŘKŘ-
652/2011, tak, že odvolání zamítl a současně napadené rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění svého
rozhodnutí odvolací správní orgán uvedl, že důvodem odvolání je požadavek žalobce, který
uvedl, že v roce 2010 mu nebylo dosud proplaceno 150 přesčasových hodin, tedy hodin za službu
práce přesčas, jež byla nařízena v souladu s §54 odst. 1 zákona, o nichž se domnívá,
že tyto služby nebyly s daným ustanovením zákona v souladu a tudíž byly nařízeny v rozporu
se zákonem, což zdůvodňoval rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
20. 8. 2010, č. j. 10 A 34/2010 - 28. Bylo poukázáno na to, že uvedená služba přesčas byla
nařízena v souladu s §54 odst. 1 zákona. Po citaci ustanovení §112 odst. 1, 2 a 201 zákona
odvolací správní orgán uvedl, že bezpečnostní sbor je povinen zajistit, aby úkoly stanovené
zákonem č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, byly plněny včas a kvalitně a postup,
kdy jsou odstraňovány překážky, které brání v plnění těchto úkolů, je vždy postupem v důležitém
zájmu služby. Následně není rozhodné, o jaké překážky se jedná a jak dlouhé mají trvání,
neboť podstatné je plnění právě těchto úkolů. V ostatních případech je to nutné
pouze při vyhlášení krizového stavu a nebo ve veřejném zájmu, kdy ve veřejném zájmu je
otevírána možnost nařízení služby přesčas bez omezení, neboť ač zákon nedefinuje přesně co je
veřejným zájmem, lze odvodit, že takto může být označena každá činnost policejního sboru,
poněvadž tento je ve veřejném zájmu zřízen. Právní úprava platná pro příslušníky bezpečnostních
sborů nezná takzvanou „dohodnutou“ službu konanou přesčas (tedy mimo rámec §54 zákona),
což vyplývá z povahy služebního poměru jako zvláštního zaměstnaneckého vztahu v podmínkách
bezpečnostních sborů, které jsou povinny splnit uložené úkoly bez ohledu na osobní zájmy
příslušníků. Nařizování služby přesčas je omezeno pouze dikcí §85 odst. 2 zákona
a to vůči těhotné příslušnici, příslušnici do konce 9. měsíce po porodu a příslušnici, která kojí.
Vzhledem k výše uvedenému je tedy žádost o proplacení služby přesčas, která byla nařízena
podle §54 odst. 1 zákona, zcela právně nepřípustná a zjevně bezpředmětná. K požadavku
doložení zákonných důvodů nařízení jednotlivých přesčasových směn, odvolací správní orgán
odkázal na §171 písm. h) zákona, podle kterého na nařizování služby přesčas se nevztahuje řízení
ve věcech služebního poměru.
Proti poslednímu uvedenému rozhodnutí podal žalobce žalobu, o níž rozhodl Krajský
soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 5. 10. 2011, č. j. 10 A 42/2011 - 34, tak,
že rozhodnutí Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje ze dne
19. 4. 2011, č. j. ŘKŘ-652/2011, zrušil pro vady řízení a věc vrátil žalované k dalšímu řízení,
s tím, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 7760 Kč ve lhůtě tří dnů.
V odůvodnění svého rozsudku krajský soud především uvedl, že v obdobné věci již rozhodoval
rozsudkem ze dne 20. 8. 2010, č. j. 10 A 34/2010 - 28, a že již tehdy své rozhodnutí
odpovídajícím způsobem odůvodnil a vyložil tak právní posouzení skutkově bezmála shodného
případu. Žalovaná přitom nevyužila svého práva podat proti uvedenému rozsudku
kasační stížnost, pokud se závěry rozsudku, jak vyplývá z právě projednávané věci,
ve které se ve významné části žalobou napadeného rozhodnutí zabývá polemikou se závěry
zmíněného rozsudku, nesouhlasí. Pokud závěry posledně uvedeného rozsudku žalovaná aktivně
a právem aprobovanými prostředky nerozporovala, což mělo dle jejího vyjádření za následek sérií
dalších obdobných požadavků jejích (bývalých) zaměstnanců očekávajících legitimně v návaznosti
na akceptaci posouzení věci soudem v rámci rozsudku č. j. 10 A 34/2010 - 28 ze strany žalované
postup souladný s platným právem, není odpovídající, že svoji tehdejší argumentaci aktualizuje
i v právě projednávané věci, a postupu, který byl již v minulosti soudem posouzený
jako nesprávný a nedostatečný.
Pokud jde o základ podané žaloby, jsou tvrzená především pochybení a nedostatky
ve způsobu plánování, vykazování a proplácení služby vykonané žalobcem nad rámec základní
doby služby. K tomu krajský soud uvedl, že služba přesčas je primárně upravena v §54
služebního zákona jako služba vykonávaná nad základní dobu služby v týdnu mimo rámec směn.
Podle odstavce 1 tohoto ustanovení ji lze nařídit pouze v důležitém zájmu služby a nejvýše
v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce (a contrario z jiného důvodu a ve větším rozsahu -
vyjma §54 odst. 2 služebního zákona - službu přesčas nařídit nelze). S tím služební zákon počítá
i v souvislosti s úpravou výše služebního příjmu, jenž je podle §112 odst. 2 služebního zákona
stanoven s přihlédnutím k případné službě přesčas v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce.
Co je důležitý zájem služby upravuje služební zákon v ustanovení §201 odst. 1 jako zájem
bezpečnostního sboru na včasném a kvalitním plnění úkolů bezpečnostního sboru. Nad rozsah
výše uvedených 150 přesčasových hodin v kalendářním roce lze podle §54 odst. 2 služebního
zákona výkon služby přesčas nařídit pouze v případě vyhlášení krizového stavu
nebo ve výjimečných případech ve veřejném zájmu, a to po dobu krizového stavu,
resp. po nezbytnou dobu ve veřejném zájmu.
Dále krajský soud dovozuje podmínky, které musí být vždy splněny, má-li být institut
služby přesčas využíván v souladu s platnou právní úpravou. Těmito podmínkami jsou: 1)
důležitý zájem služby, 2) z toho vyplývající předpoklad výjimečnosti služby přesčas, 3)
odůvodnění přijetí tohoto opatření, 4) maximálně rozsah 150 hodin v kalendářním roce,
popř. vyhlášení krizového stavu nebo jiné výjimečné případy ve veřejném zájmu. Výkon služby
přesčas v souladu s výše uvedenými pravidly je v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce
presumován ve výši stanoveného služebního příjmu a příslušník tak za něj další (extra) příjem
nárokovat nemůže. Pokud jde o podmínku důležitosti zájmu služby, ponechává zákonodárce
pro (služební) praxi značný aplikační prostor v podobě poměrně široké definice v ustanovení
§201 odst. 1 služebního zákona, když za důležitý zájem služby považuje zájem bezpečnostního
sboru na včasném a kvalitním plnění úkolů bezpečnostního sboru. Žalovaná k tomu
ve svém rozhodnutí pouze uvádí, že vymezení pojmu důležitý veřejný zájem musí být dostatečně
široké právě proto, aby zahrnoval veškeré potřeby bezpečnostního sboru. Bezpečnostní sbor je
povinen zajistit plnění úkolů podle zákona č. 273/2008 Sb. včas a kvalitně a postup, kdy jsou
odstraňovány překážky bránící plnění tohoto úkolu, nehledě na to, o jaké překážky se jedná
a jak dlouhého mají trvání, je podle žalované vždy postupem v důležitém zájmu služby.
S takto pojatým výkladem platné právní úpravy krajský soud nesouhlasí, když předpoklad
výjimečnosti služby přesčas vyplývá především ze skutečnosti, že zákonodárce její přípustnost
podmínil existencí určitých zákonných podmínek, bez jejichž identifikace výkon služby přesčas
nařídit nelze. Pokud by zákonodárce býval předpokládal automatické využívání tohoto fondu
v maximálním rozsahu u každého příslušníka, mohl tak učinit mnohem jednodušším způsobem,
a to např. zvýšením rozsahu základní doby služby o cca 2,88 hodin týdně (150 hodin/52 týdnů),
na cca 40 hodin týdně, aniž by bylo následně potřeba nařizování výkonu služby přesčas
jakkoliv odůvodňovat či vykazovat a pro další mimořádné situace by ponechal pouze úpravu
v §52 odst. 2 služebního zákona. Ve vztahu k výkonu agendy jednotlivými příslušníky si lze
podle krajského soudu představit vznik neočekávané situace způsobené např. momentální
indispozicí či absencí některého z příslušníků např. ze zdravotních či jiných důvodů, jež by byla
oprávněně subsumovatelná pod §54 respektive 201 služebního zákona. Takovým případem
by ale jistě nebylo dlouhodobé (až trvalé) nahrazování nedostatku osob zvýšenými nároky (mimo
jiné nařizováním služeb přesčas) na stávající příslušníky odkazem na důležitý zájem služby.
Prostor pro takový výklad platné právní úpravy krajský soud nespatřuje a ani napadené
rozhodnutí se uvedenými námitkami žalobce nezabývá do té míry, aby bylo zřejmé,
z jakých důvodů je žalovaná považuje za neodůvodněné. S tím totiž na druhé straně souvisí
povinnost takový postup náležitě odůvodnit. Soudy ve správním soudnictví pak budou moci
dodržení vymezených mantinelů správní úvahy posoudit a přezkoumat, a to mimo jiné s ohledem
na odůvodnění, jež musí správní úvahu z podstaty věci doprovázet. Krajský soud nerozporuje
tvrzení žalované o tom, že na nařizování služby přesčas se podle §171 písm. h) služebního
zákona nevztahuje řízení ve věcech služebního poměru. Je samozřejmé, že o nařízení služby
přesčas se nevede formalizované řízení, ale má zřejmě povahu rozkazu vedoucího příslušníka.
To ovšem nemění nic na skutečnosti, že z hlediska aplikace §54 odst. 1 služebního zákona
a přípustnosti přezkoumání dodržení výše uvedených zákonných pravidel, jejichž eventuální
nedodržení může zasáhnout do práv žalobce, je třeba, aby žalovaná jednoznačným, průkazným
a bezpochybným způsobem prokázala, že služba přesčas není z její strany využívána
k jiným účelům a za jiných podmínek, než které připouští platná právní úprava. V daném případě
soud ke zhodnocení postupu žalované přistoupit nemohl, neboť rozhodnutí žalované neobsahuje
odůvodnění, jež by činilo toto rozhodnutí přezkoumatelným. Soudní přezkum by v takovém
případě ztratil smysl. Krajský soud dále znovu zdůrazňuje povinnost nařízení služby přesčas
vždy řádně odůvodnit. Tento požadavek vyplývá nejen z obecných pravidel aplikace volné úvahy
správního orgánu, ale rovněž z interních předpisů a instrukcí žalované, kdy je mimo jiné
podle stanoviska Policejního prezidenta č. j. SP-350/PR-2007 „případné plánování služby přesčas
nutné vždy řádně odůvodnit důležitým zájmem služby, vyhlášením krizového stavu
nebo ve výjimečných případech veřejným zájmem, tak jak předpokládá §54 zákona o služebním
poměru“. Krajský soud uzavírá, že napadené rozhodnutí takové odůvodnění neobsahuje
a žalovaná se s námitkami žalobce v tomto rozsahu (vyjma citace platné právní úpravy
a jejího výše předestřeného výkladu) nevypořádala. Krajský soud proto nemá prostor k tomu,
aby uvedenou námitku mohl přezkoumat a posoudit oprávněnost, resp. přípustnost nařízení
služby přesčas a z toho eventuálně vyplývající příjmové nároky žalobce ve vztahu k přiznané výši
odchodného. Spis žádné podklady v tomto směru rovněž neobsahuje. S tím souvisí
také nemožnost soudu posoudit přípustnost nařízení přesčasových hodin žalobci v rozsahu
stovek hodin ročně, neboť z postupu žalované není zřejmé, z jakých důvodů práci přesčas
v takovém rozsahu žalobci nařizovala. Odůvodnění má své opodstatnění i z hlediska požadavku
právní jistoty a předvídatelnosti aktu veřejné moci. I kdyby zde byly shledány důvody pro nařízení
150 hodin služby přesčas v kalendářním roce ve smyslu §54 odst. 1 služebního zákona, pak další
přesčasové hodiny nad výše uvedený zákonný limit mohly být žalovanou oprávněně (ústavně -
konformě) nařizovány pouze na základě ustanovení §54 odst. 2 služebního zákona,
tj. za vyhlášeného krizového stavu nebo ve výjimečných případech ve veřejném zájmu.
Z podkladů předložených v rámci soudního řízení však tyto podmínky zřejmé nejsou.
Odůvodnění:
využívání uvedeného (mimořádného) opatření v podobě nařizování služby přesčas
tak evidentně chybí. Soud tedy nemá možnost posoudit, zda postup žalované odpovídal platné
právní úpravě a zda jsou nároky žalobce za této situace oprávněné. S výkladem žalované,
že za veřejný zájem může být označena každá činnost policejního sboru, neboť ten je
ve veřejném zájmu zřízen, nelze podle názoru krajského soudu souhlasit, neboť veřejný zájem je
třeba dovozovat v každém jednotlivém případě a jeho paušalizace na jakoukoliv činnost žalované
by bylo v rozporu nejen s platnou právní úpravou, ale rovněž s teoretickým pojetím toho,
co veřejný záměr ve skutečnosti je a jak s tímto pojmem pracovat. Nehledě na to,
že „výjimečnost“ předpokládaná služebním zákonem je ve zřejmé kontrapozici s trvalou praxí
plánovaných přesčasových hodin. Soudem proto nelze pro výše uvedené nedostatky posoudit
přípustnost nařízené služby přesčas za podmínek daných v §54 odst. 1 a 2 služebního zákona.
Jenom tehdy, pokud by k nařízení služby přesčas došlo v souladu s citovaným ustanoveními
služebního zákona, by byl správný názor žalované o neproplácení prvních 150 přesčasových
hodin ročně z důvodu jejich zohlednění při stanovení služebního příjmu žalobce (§112 odst. 2
služebního zákona). Krajský soud se rovněž zabýval námitkou žalobce, že správní orgán
nerozhodl o celém předmětu řízení. Žalobce totiž podal žalované dne 31. 12. 2010 žádost
o doplacení neproplacených přesčasových hodin zpětně za období 3 let, včetně zákonem
stanovených úroků z prodlení a žalovaná mu dne 14. 2. 2011 sdělila, že jeho žádost byla řádně
zaevidována a později připojena k jeho odvolání proti rozhodnutí ze dne 3. 1. 2011, č. j. ŘLZ-
13/2011, ale výrok v této věci žalobou napadené rozhodnutí neobsahuje. Krajský soud shledal
postup žalované i v této části nepřezkoumatelný, když není zřejmé, zda žalovaná učinila žádost
žalobce ze dne 31. 12. 2010 předmětem tohoto řízení či zda jej zohlednila v rámci odvolacího
řízení, které bylo ukončeno žalobou napadeným rozhodnutím.
S ohledem na výše uvedené shledal krajský soud rozhodnutí žalované
nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, proto napadené rozhodnutí pro vady řízení
podle §76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
bez jednání zrušil a věc podle §78 odst. 4 s. ř. s. žalované vrátil k dalšímu řízení.
Proti rozsudku krajského soudu podal kasační stížnost žalovaný (dále též „stěžovatel“),
a to z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy z důvodu tvrzené nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spatřuje
stěžovatel zejména v tom, že krajský soud napadeným rozhodnutím nad rámec povinností
vyplývajících z příslušných ustanovení služebního zákona zavazuje bezpečnostní sbor k novým
povinnostem, které v tomto zákoně nemají oporu. Stěžovatel je přesvědčen, že krajský soud
v rámci řízení nesprávně posoudil právní otázku týkající se aplikace §54 odst. 1 služebního
zákona a v napadeném rozsudku vyvodil, že při nařizování služby přesčas, má-li být využívána
v souladu s platnou právní úpravou, je nutné vždy dodržet podmínky, kterými jsou důležitý zájem
služby, z toho vyplývající předpoklad výjimečnosti služby přesčas, odůvodnění přijetí
tohoto opatření a maximální rozsahu 150 hodin v kalendářním roce, popř. vyhlášení krizového
stavu nebo jiné výjimečné případy ve veřejném zájmu. K důležitému zájmu služby stěžovatel
poukazuje na ustanovení §54 odst. 1 a §201 služebního zákona a §2 zákona č. 273/2008 Sb.
Zdůrazňuje, že bezpečnostní sbor je povinen zajistit, aby úkoly stanovené zákonem
č. 273/2008 Sb. byly plněny včas a kvalitně a postup, kdy jsou odstraňovány překážky, které brání
v plnění těchto úkolů je postup v důležitém zájmu služby. Následně není rozhodné,
o jaké překážky se jedná a jak dlouhé mají trvání, neboť podstatné je splnění právě těchto úkolů.
S ohledem na význam charakteru těchto úkolů konstatuje, že včasné a kvalitní plnění
těchto úkolů je však současně ve veřejném zájmu celé společnosti. K předpokladu výjimečnosti
služby přesčas stěžovatel uvádí, že z §54 odst. 1 služebního zákona vůbec nevyplývá podmínka
výjimečnosti, tak jak vyvozuje krajský soud. Toto ustanovení poskytuje služebnímu funkcionáři
manévrovací prostoj pro případy, kdy ví, že výkon služby nebude možné zajistit s určitým počtem
příslušníků v určitém časovém prostoru. Výjimečnost je presumována až v §54 odst. 2
služebního zákona v případě, je-li nařizována služba přesčas ve veřejném zájmu. Podle názoru
stěžovatele nelze zpochybnit skutečnost, že plnění úkolů Policie České republiky je ve veřejném
zájmu celé společnosti. Krajský soud však s odkazem na paušalizaci úkolů Policie České republiky
argumentaci stěžovatele ve věci nařizování služby přesčas ve veřejném zájmu odmítl,
aniž by se blíže zabýval skutečností, že žalobce byl zařazen na integrovaném operačním středisku,
což je ve výroku soudem zrušeného rozhodnutí explicitně uvedeno. Ve vyjádření k žalobě je
pak podrobně rozvedeno, o jaké úkoly Policie České republiky se jedná, avšak soud
tyto skutečnosti vůbec nezohlednil a nezabýval se jimi. Veřejný zájem byl v tomto případě
dostatečně specifikován.
Stěžovatel dále znovu opakuje to, co již uvedl ve svém rozhodnutí, že o nařízení služby
přesčas není vedeno řízení ve věcech služebního poměru a není ani vydáváno rozhodnutí
ve věcech služebního poměru, proto nelze proti nařízení služby přesčas podat ani odvolání
dle §190 služebního zákona. A není-li možno podat odvolání, není možný ani soudní přezkum.
Soudy ve správním soudnictví tudíž nemohou přezkoumávat ani mantinely dodržení povinnosti
odůvodnit nařízení služby přesčas. Jinak řečeno, soudu nepřísluší přezkoumávat konkrétní
důvody, které v jednotlivých případech vedly k nařízení služby přesčas. Stěžovatel je toho názoru,
že právní názor ohledně odůvodňování nařizování výkonu služby přesčas, vyslovený
v napadeném rozsudku, vytváří doslova začarovaný kruh, neboť vedoucí příslušník není
ve smyslu §171 písm. h) služebního zákona povinen odůvodňovat nařizování výkon služby
přesčas, avšak soud vyslovil, že pokud nebude přezkoumatelně odůvodněn, tak je nezákonný.
Soud pak nad rámec zákona zavazuje bezpečnostní sbor k novým povinnostem, které v zákoně
stanoveny nejsou, přičemž zákonnost nařizování služby přesčas podmiňuje splněním
těchto nových povinností. Stěžovatel je proto přesvědčen, že při aplikaci §54 odst. 1 služebního
zákona postupoval správně a zákonně. Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud podle §110
odst. 1 s. ř. s. napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalovaný kasační stížnost doplnil podáním z 30. 5. 2012, v němž své stížnostní důvody
dále rozvedl.
Ke kasační stížnosti podal vyjádření žalobce, který především uvedl, že se zcela
ztotožňuje se všemi skutkovými i právními závěry krajského soudu vtělených do soudního
rozhodnutí. Uvádí, že žalovaný opakuje ve své kasační stížnosti svou argumentaci,
kterou již uplatňoval v řízení před krajským soudem, kterou žalobce považuje za zcela lichou.
Žalobce zdůrazňuje, že předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí žalovaného o určení výše
odchodného žalobci, které bylo nesprávným způsobem vypočteno. Předmětem soudního
přezkumu tady není samotné rozhodnutí o nařízení přesčasových prací žalobci, jak se mylně
žalovaný domnívá, a jak argumentuje. Je toho názoru, že v rámci přezkumu rozhodnutí
o odchodném krajský soud zcela správně zkoumal, zda-li došlo u žalobce k přípustnému nařízení
přesčasových prací či nikoliv, neboť zodpovězení této otázky bylo nezbytně nutné pro učinění
závěru o přezkoumatelnosti či naopak nepřezkoumatelnosti žalobcem napadeného rozhodnutí
o výši odchodného. Žalobce se ztotožňuje se závěry krajského soudu, že v daném případě nebylo
ze strany žalované prokázáno, že by u žalobce došlo k přípustnému nařízení přesčasových prací,
když nařizování přesčasových prací je služebním zákonem podmíněno jednak jejích výjimečností
a jednak jejich řádným odůvodněním. Zcela se ztotožňuje s argumentací soudu, že nařízení
přesčasových prací nelze činit systémově k dlouhodobému vykrývání personálních problémů
žalovaného, tak jak k nařizování přesčasových prací na pracovišti, kde žalobce působil, běžně
docházelo. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.), a tuto kasační stížnost podal
včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). V kasační stížnosti uplatňuje důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
a pro tento důvod je kasační stížnost shledána přípustnou. Nejvyšší správní soud za této situace
napadený rozsudek krajského soudu v mezích řádně uplatněných kasačních důvodů a v rozsahu
kasační stížnosti podle §109 odst. 3, 4 s. ř. s. přezkoumal, přitom dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Především je namístě uvést, že Ústavní soud rozhodoval o návrhu skupiny 45 poslanců
Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na zrušení celé věty první §112 odst. 2
zákona č. 361/2003 Sb., která zní: „Příslušníkovi je stanoven služební příjem s přihlédnutím
k případné službě přesčas v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce.“, a §112 odst. 4 uvedeného
zákona. Nálezem ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. PL. ÚS 20/09, Ústavní soud návrh zamítl.
V odůvodnění nálezu uvedl, že shledal, že napadená ustanovení §112 odst. 2 věty prvé zákona
č. 361/2003 Sb. a §112 odst. 4 uvedeného zákona nejsou v rozporu s ústavním pořádkem České
republiky, a návrh proto podle ustanovení §70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zamítl.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí v podstatě tytéž námitky jako ve vyjádření k žalobě,
přičemž s těmito námitkami se krajský soud náležitým způsobem vypořádal, Nejvyšší správní
soud proto pro stručnost odkazuje na podrobné a výstižné odůvodnění napadeného rozsudku,
s nímž se plně ztotožňuje. K jednotlivým stížnostním námitkám lze pak dodat následující:
Podle §54 odst. 1 služebního zákona „Příslušníkovi lze v důležitém zájmu služby nařídit
výkon služby přesčas nejvýše v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce“. Stěžovatel
si toto ustanovení ve spojitosti s §201 služebního zákona a zákonem č. 273/2008 Sb. vykládá tak,
že postup, kdy jsou odstraňovány překážky, které brání v plnění úkolů stanovených zákonem
č. 273/2008 Sb., je postup v důležitém zájmu služby. Následně není rozhodné, o jaké překážky
se jedná a jak dlouhé mají trvání, neboť podstata je splnění právě těchto úkolů. Nejvyšší správní
soud sdílí názor krajského soudu, že s takto pojatým výkladem platné právní úpravy nelze
souhlasit, když předpoklad výjimečnosti služby přesčas vyplývá především ze skutečnosti,
že zákonodárce její přípustnost podmínil existencí určitých zákonných podmínek,
bez jejichž identifikace výkon služby přesčas nařídit nelze. Z toho, co stěžovatel uvádí, lze
dovodit, že práci přesčas lze nařídit vždy, kdy je služebnímu funkcionáři známo, že výkon služby
nebude možné zajistit s určitým počtem příslušníků v určitém časovém prostoru.
S tímto názorem by bylo možno souhlasit, kdyby ustanovení §54 odst. 1 služebního zákona
znělo tak, že „Příslušníkovi lze nařídit výkon služby přesčas nejvýše v rozsahu 150 hodin
v kalendářním roce“. Takto však uvedené ustanovení nezní, neboť předpokládá, že k nařízení
výkonu služby přesčas lze přistoupit pouze v důležitém zájmu služby. Tento důležitý zájem služby
nelze pak shledat v tom, jak na to poukázal již krajský soud, když je dlouhodobý až trvalý
nedostatek osob nahrazován zvýšenými nároky na stávající příslušníky nařizováním služeb
přesčas s odkazem na důležitý zájem služby. Krajský soud správně prostor pro takový výklad
platné právní úpravy nespatřil a správně poukázal na to, že napadené rozhodnutí se námitkami
žalobce nezabývalo do té míry, aby bylo zřejmé, z jakých důvodů je žalovaná považuje
za neodůvodněné. Jak již správně uvedl krajský soud, lze si představit vznik neočekávané situace
způsobené např. momentální indispozici či absenci některého z příslušníků např. ze zdravotních
či jiných důvodů, jež by byla oprávněně subsumovatelná pod §54 resp. §201 služebního zákona.
Zda v takovýchto odůvodněných případech byla žalobci nařizována práce přesčas,
však z odůvodnění rozhodnutí žalovaného není vůbec zřejmé.
Pokud stěžovatel v kasační stížnosti opakovaně odkazuje na §171 písm. h) služebního
zákona, podle kterého se na nařizování služby přesčas nevztahuje řízení ve věcech služebního
poměru, takže vedoucí příslušník není ve smyslu uvedeného ustanovení povinen odůvodňovat
nařizování výkonu služby přesčas, avšak soud vyslovil, že pokud nebude přezkoumatelně
odůvodněn, tak je nezákonný, jde o zřejmé nepochopení odůvodnění napadeného rozsudku.
Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku výslovně uvedl, že nerozporuje tvrzení
žalované o tom, že na nařizování služby přesčas se podle §171 písm. h) služebního zákona
nevztahuje řízení ve věcech služebního poměru. Uvedl-li pak krajský soud, že je třeba,
aby žalovaná jednoznačným, průkazným a nezpochybnitelným způsobem prokázala, že služba
přesčas není z jejich strany využívána k jiným účelům a za jiných podmínek, než které připouští
platná právní úprava, má to dopad na případy, kdy jsou uplatňovány nároky vyplývající
z nesprávné aplikace §54 odst. 1 služebního zákona, tak jak je to namítáno žalobcem
v tomto případě.
Nejvyšší správní soud proto neshledal v postupu krajského soudu žádnou vadu řízení,
která by mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí, kasační stížnost byla
proto jako nedůvodná zamítnuta (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu
nákladů řízení nenáleží. Toto právo náleží žalobci, jehož advokátka podala ve věci vyjádření
ke kasační stížnosti, za což jí náleží odměna za jeden úkon právní služby v částce 2100 Kč
s připočtením režijního paušálu 300 Kč (§11 odst. 3 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb). S připočtením
20 % DPH činí odměna advokáta celkem částku 2880 Kč, jejíž náhrada byla uložena
neúspěšnému stěžovateli.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. září 2012
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu