ECLI:CZ:NSS:2012:6.ADS.33.2012:54
sp. zn. 6 Ads 33/2012 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobce: Ing. V. Š.
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení
o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2012, č. j. 43
Ad 4/2011 - 20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalobci se nepřizná v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojí žalovaná proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 31. 1. 2012, č. j. 43 Ad 4/2011 - 20, kterým bylo zrušeno rozhodnutí žalované
z 16. 8. 2011, č. j. X1, a věc byla vrácena žalované k dalšímu řízení. Uvedeným rozhodnutím byly
zamítnuty námitky žalobce a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení č. j. X ze dne 28. 6.
2011 bylo potvrzeno. Žalobce žádal o přiznání starobního důchodu podle §74a odst. 2 zákona č.
155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o
důchodovém pojištění“). Tato jeho žádost byla zamítnuta s odůvodněním, že nesplnil podmínky
ustanovení §74 písm. a) odst. 2 uvedeného zákona. V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaná
uvedla, že k žádosti žalobce, aby mu do odpracované doby byly započítány všechny doby, které
skutečně odpracoval v I.AA pracovní kategorii, tedy, jak vyplývá z žádosti o důchod ze dne 9. 2.
2011, doba praxe, kterou absolvoval během studií na Střední průmyslové škole v Příbrami a celá
doba od 1. 8. 1980 do 17. 2. 1992, kromě období od 29. 1. 1983 do 30. 9. 1983, žalovaná uvedla,
že zařazení zaměstnání do preferované pracovní kategorie provádí zaměstnavatelská organizace,
případně nástupnická organizace, která disponuje s potřebnými údaji a následně za potvrzené
údaje nese i plnou odpovědnost. Žalovaná rozhoduje o hodnocení dob zaměstnání u preferované
pracovní kategorie výhradně na podkladě dokladů, které vystavil zaměstnavatel případně
nástupnická organizace spravující potřebné záznamy, jedná se především o evidenční listy
důchodového zabezpečení a evidenční listy důchodového pojištění, případně o přílohu č. 126.
Žalovaná nerozhoduje o hodnocení dob zaměstnání v preferované pracovní kategorii na
podkladě místopřísežných prohlášení svědků. Z ustanovení §85 odst. 5 zákona č. 582/1992 Sb.,
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, vyplývá, že čestnými prohlášeními dvou svědků
lze prokázat výhradně dobu pojištění, nikoliv jiné skutečnosti rozhodné z hlediska důchodových
nároků pojištěnce. Žalobce podle zjištění z jeho evidenčních listů důchodového zabezpečení
získal I.AA kategorie pouze 8 roků a 237 dnů zaměstnání a nesplnil tudíž podmínky §21 odst. 1
písm. a) zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění účinném do 31. 12. 1995.
Žalobce tedy nesplnil požadavky ustanovení §74a zákona o důchodovém pojištění ve znění
pozdějších předpisů; důchodový věk u žalobce nečiní 55 let. Vzhledem k těmto zjištěným
skutečnostem žalovaná námitkám žalobce nevyhověla.
Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu, v níž namítal, že po celou dobu výkonu
pracovního poměru u zaměstnavatele či jeho právního předchůdce vykonával práce za stejných
podmínek. Zaměstnavatel neprovedl na základě zcela nezpochybnitelných zjištění, kde žalobce
skutečně práci konal, dodatečnou změnu přeřazení vykonávané práce žalobcem. Žalobce je
přesvědčen, že vykonával zaměstnání na stejných pracovištích a za stejných podmínek,
které odpovídají popisu pracovní činnosti pro práce I.AA pracovní kategorie. Žalovaná
totiž vůbec ve svém rozhodnutí nevzala v úvahu svědecké výpovědi, naopak vycházela
z nepravdivých, neúplných a nedostatečných podkladů. Svědeckými výpověďmi a předloženými
dobovými doklady bylo dostatečně prokázáno, že žalobce pracoval v I.AA pracovní kategorii
a nerespektování svědeckých výpovědí a listinných důkazů v rozhodnutí žalované považuje
žalobce ze strany žalované za čistě účelové a formalistické. Svědci a listinné doklady,
které žalobce žalované předložil, potvrdili, že žalobce vykonával činnost v čestném prohlášení
uvedenou a zakládá se na skutečnostech, které umožní souhlasit s odpracovanou dobu v I.AA
pracovní kategorii. Žalobce je toho názoru, že z toho, co uvedl, je třeba dospět k závěru,
že vykonával zaměstnání na stejných pracovištích a za stejných podmínek, které odpovídají
popisu pracovní činnosti zařazenou do I.AA pracovní kategorie pro účely důchodového
zabezpečení. DIAMO, státní podnik Stráž pod Ralskem, jako zaměstnavatel a právní nástupce,
v tomto případě řádně nesplnil svou povinnost podle §147 vyhlášky č. 149/1988 Sb.,
totiž v evidenci, kterou organizace vedla o žalobci pro účely sociálního zabezpečení, uvést
označení druhu činnosti a doby jeho trvání.
Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku, jímž zrušil rozhodnutí žalované, především
konstatoval, že napadené rozhodnutí se se stěžejní námitkou žalobce nevypořádalo správně.
Krajský soud nepovažuje za správný závěr žalované, že se v řízení neuplatní jiné důkazní
prostředky než evidenční listy důchodového zabezpečení a že z uvedeného důvodu není namístě
se důkazními návrhy žalobce a tvrzenou nesprávností evidenčních listů důchodového
zabezpečení zabývat. Podle krajského soudu nelze ani mít za to, že případná nesprávnost údajů
v evidenčních listech důchodového zabezpečení je záležitostí, jíž si musí vyřešit žalobce ve vztahu
ke svému zaměstnavateli a že pro žalovanou záležitost končí tím, když jí zaměstnavatel k její
výzvě potvrdí správnost údajů evidenčních listů důchodového zabezpečení. Krajský soud dále
poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, zejména na rozsudky ve věcech
sp. zn. 2 Ads 67/2003 a sp. zn. 6 Ads 129/2009, z nichž lze zejména dovodit,
že pokud se správní orgán bez řádného odůvodnění přikloní ke skupině důkazů, které podporují
jedno skutkové zjištění, a pomine důkazy, ze kterých vyplývá opak, vybočuje tím ze zákonných
mezí pro hodnocení důkazů. Z uvedené judikatury je zřejmé, že právní úprava řízení
o důchodových dávkách v zákoně o organizaci sociálního zabezpečení nezbavuje žalovanou
povinnosti postupovat při zjišťování skutkového stavu podle úpravy dokazování ve správním
řádu. Ustanovení §84 a 85 zákona o organizaci sociálního zabezpečení tak pouze stanoví,
že po prokázání určitých skutečností je žalovaná povinna akceptovat čestné prohlášení či určité
konkrétně specifikované důkazní prostředky. Z těchto ustanovení však nelze dovodit,
že v případech, kdy žalovanou tradičně používané důkazní prostředky (zejména evidenční list
důchodového zabezpečení) selhávají, ať už proto, že chybí, jsou vnitřně rozporné či evidentně
zpochybněné jinými důkazními prostředky, by nebylo možné užít jiných důkazních prostředků,
které se nabízejí. Žalovaná je vázána ustanovením §51 odst. 1 správního řádu, podle něhož lze
k provedení důkazů užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci
a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Jde zejména o listiny,
ohledání, svědeckou výpověď a znalecký posudek. Vedle listinných důkazů tak mnohdy nezbude,
než využít i svědeckých výpovědí, zejména za situace, kdy původní doklady již nejsou
dohledatelné.
Krajský soud dále zdůraznil, že žalovaná se přitom nemůže spoléhat na to, že břímě
případného dokazování přenese na soud. Správní soudnictví je totiž založeno na koncepci
přezkumu rozhodnutí správních orgánů. Tato rozhodnutí až na nepodstatné výjimky musí
obsahovat odůvodnění a v rámci něj též vylíčení pro výrok nezbytných skutkových a právních
zjištění včetně úvah, pomocí nichž správní orgán v rámci zásady volného hodnocení důkazů vážil
zjištění učiněná z jednotlivých provedených důkazních prostředků. Úkolem soudu tedy není
prvotní vytváření takových zjištění. Správní soud je pouze povinen doplnit dokazování v rozsahu
nezbytném k rozhodnutí o žalobních námitkách. Není však povinen a vlastně s ohledem
na princip dělby státní moci ani nesmí nahrazovat důkazní činnost správních orgánů tam,
kde závěru o skutkovém stavu nepředcházelo nezbytné dokazování, resp. kde toto dokazování je
s ohledem na námitky uplatněné již v průběhu správního řízení jen zcela fragmentární
a evidentně nedostačující. Nastane-li situace, jako v nyní projednávané věci, kdy skutková zjištění
správního orgánu jsou zcela nedostatečná (je jedno zda v důsledku nedbalého vedení správního
řízení či v důsledku nesprávného výkladu procesních předpisů upravujících dokazování), správní
soud napadené rozhodnutí podle §76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“) bez jednání zruší.
Protože z obsahu správního spisu je zřejmé, že správnost údajů v evidenčním listu
důchodového zabezpečení byla podstatnou mírou zpochybněna, neboť nejen z tvrzení žalobce,
ale i z dokladů o dosažení nejvyšší přípustné expozice vystavených bývalým zaměstnavatelem
se podávají jiné skutečnosti než uváděné v evidenčním listu důchodového zabezpečení, byla
žalovaná povinna se pokusit o odstranění těchto nesrovnalostí, ať již doplněním dokazování
svědeckými výpověďmi či dalšími listinnými důkazy, z nichž by vyplynulo, z které z listin
vystavených zaměstnavatelem lze vycházet, popř. není-li spolehlivá ani jedna, jakou délku
zaměstnání v preferované kategorii lze podle provedeného dokazování mít za prokázanou jinak.
Rozhodnutí žalované krajský soud nerušil pro nepřezkoumatelnost, neboť žalovaná
v rozhodnutí uvedla důvody, proč k námitkám žalobce nepřihlížela, byť tyto důvody byly
shledány nesprávnými. Je však zřejmé, že skutkový stav, z nějž vycházelo napadené rozhodnutí,
si vyžaduje rozsáhlé a zásadní doplnění dokazování, které není úkolem pro správní soud.
Proto bylo přistoupeno ke zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení
podle §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. V novém řízení pak bude žalovaná povinna doplnit dokazování
v rozsahu krajským soudem naznačeném tak, aby došlo k řádnému vypořádání námitek žalobce.
Proti uvedenému rozsudku podala žalovaná kasační stížnost z důvodů uvedených v §103
odst. 1 písm. a) d) s. ř. s . Pokud jde o problematiku týkající se prokazování zaměstnání
v preferované pracovní kategorii pro účely důchodového pojištění, žalovaná opětovně opakuje,
že rozhoduje výhradně na podkladě dokladů, které vystavil zaměstnavatel, případně nástupnická
organizace. K použití jiných důkazních prostředků ve smyslu pokynu krajského soudu,
především svědeckých výpovědí, žalovaná uvádí, že svědecké prohlášení jako důkazní prostředek
nahrazující předložení listiny připouští v rámci správního řízení §53 odst. 5 správního řádu
v případě, že tak stanoví zvláštní zákon. Tato speciální úprava je obsažena v zákoně
č. 582/1991 Sb., kde se sice připouští v oblasti důchodového pojištění instituce čestného
prohlášení, podpořeného svědeckou výpovědí, avšak pouze k prokázání doby pojištění
(zaměstnání), nikoliv však k prokázání zařazení tohoto zaměstnání do preferované pracovní
kategorie.
K hodnocení doby studia žalobce v preferované pracovní kategorii a k námitce soudu
o neprovedení jiných důkazů ke zjištění informací o době a průběhu praxí žalovaná uvádí,
že v preferované pracovní kategorii lze hodnotit pouze profese, které jsou taxativně uvedeny
v příslušném resortním seznamu, přičemž do okruhu těchto zaměstnání nelze samovolně
ani na základě podobnosti přiřazovat další povolání. Vzhledem ke skutečnosti, že v resortních
seznamech je zařazeno pouze zaměstnání „hornického učně v období odborného rozvoje
vykonávané v rámci učebního poměru v preferované pracovní kategorii“, nelze hodnotit dobu
studia na středních školách, a to ani dobu studia na odborných školách se zaměřením na přípravu
pro výkon zaměstnání v preferované pracovní kategorii.
Žalovaná se neztotožňuje s názorem krajského soudu, který ve svém rozsudku uvádí,
že správnost údajů v evidenčním listu důchodového zabezpečení byla podstatnou měrou
zpochybněna, neboť v dokladech o dosažení nejvyšší přípustné expozice, vystavených bývalým
zaměstnavatelem, se podávají jiné skutečnosti, než jaké jsou uváděné v evidenčním listu
důchodového zabezpečení. Toto své tvrzení krajský soud nijak nespecifikoval ani nezdůvodnil
a žalovaná zmiňované rozpory neshledala.
Žalovaná z uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského
soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K podané kasační stížnosti podal žalobce velmi podrobné vyjádření, v němž
především poukázal na to, že přestože dlouhodobě předkládal žalované řadu listinných důkazů,
včetně odkazů na příslušné zákony nebo na konkrétní zákonná ustanovení platná v dané době,
nesetkal se s ochotou daný problém řešit. Žalobce se také opírá o vyjádření Veřejného ochránce
práv JUDr. Pavla Varvařovského, který měl k dispozici, ke studiu, kompletní spisovou
dokumentaci. Žalobce se ztotožňuje s jeho názorem, že správní orgán musí rozhodovat
na základě skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, což v případě žalobce
žalovaná neprovádí. Dále se žalobce ztotožňuje s názorem Veřejného ochránce práv,
že z žádného právního předpisu z oblasti důchodového pojištění neplyne upřednostnění důkazu
provedeného zvláštním způsobem (tedy např. ve formě potvrzení vystaveného zaměstnavatelem),
před důkazy předloženými účastníkem řízení. K námitce žalované, že neshledala, že by správnost
údajů v evidenčních listech důchodového zabezpečení byla podstatnou měrou zpochybněna
jinými skutečnosti uváděnými v dokladech o dosažení nejvyšší přípustné expozice, žalobce uvádí,
že pokud má v dokladu o nejvyšší přípustné expozici uvedeno pro rok 1981, že odpracoval
89 směn ve Vrančicích v kategorii vyhlášené NPE uranových dolů (tj. 2100 směn), nemůže mít
v evidenčním listu důchodového zabezpečení uvedenou dobu ve dnech, která odpovídá
těmto směnám, vykázánou v pracovní kategorii I.A a navíc bez uvedení uranové zátěže.
I toto tvrzení žalované tedy podle žalobce ukazuje na to, že se s žalobcem uvedenými
skutečnostmi řádně neseznámila nebo seznámit nechtěla. Např. v příloze k žádosti o důchod
ze dne 8. 2. 2011 jsou v bodě 3 uvedeny některé konkrétní rozpory a nesrovnalosti
mezi evidenčním listem důchodového zabezpečení a ostatními doklady. Přesto žalovaná tvrdí,
že žádné zpochybnění těchto evidenčních listů neshledala. Navíc ve všech dokladech, které
žalobce předložil se nejednalo jenom o rozpory mezi evidenčním listem důchodového
zabezpečení a dokladem o dosažení nejvyšší přípustné expozice. Jednalo se i o rozpory mezi
evidenčním listem spolu s doklady o „Mzdovém (platovém) zařazení“ na straně jedné a řadou
dokladů a listinných důkazů, které žalobce přiložil jako přílohy k žádosti o důchod a k žalobě
na straně druhé. Dále pak žalobce podrobně poukazuje na nesrovnalosti a rozpory mezi
evidenčním listem důchodového zabezpečení ze dne 25. 7. 1994 a evidenčními listy
vystavovanými státním podnikem DIAMO odštěpný závod SÚL Příbram. V další části svého
vyjádření pak žalobce poukazuje na rozpory a nesrovnalosti v „Osobním listu důchodového
pojištění“, v dokumentu „Nejvyšší přípustná expozice“, který s odstupem času vypracoval
v srpnu 2000 M. V., na zásadní rozpory a nesrovnalosti mezi dokumentem „Nejvyšší přípustná
expozice“ ze srpna 2000 a evidenčním listem důchodového zabezpečení 25. 7. 1994. Žalobce pak
poukazuje na to, že ke svým tvrzením předložil žalované a později i soudu následující listinné
důkazy, které pod bodem 1 až 8 podrobně popisuje. Na závěr svého vyjádření žalobce nesouhlasí
s tvrzením žalované, že v preferované pracovní kategorii lze hodnotit pouze profesi taxativní
uvedenou v resortním seznamu, kde je zařazeno pouze zaměstnání „hornického učně v období
odborného rozvoje vykonávaného v rámci učebního poměru v preferované pracovní kategorii“.
Namítá, že žalovaná nespecifikuje, o který resortní seznam se jedná, přičemž podle názoru
žalobce je tento případný resortní seznam právní norma nižšího právního účinku než příslušný
zákon. V době, kdy žalobce studoval na Střední průmyslové škole, platil zákon č. 101/1964 Sb.
a jeho prováděcí vyhláška č. 102/1964 Sb. Žalobce se domnívá, že na něj se v plné míře
vztahoval §2 odst. 1, §123 písm. h), §125, §126, §127, §128, §129 uvedené vyhlášky.
Žalobce své vyjádření ke kasační stížnosti žalované doplnil písemným podáním
z 3. 5. 2012, v němž vyslovil nesouhlas s námitkami žalované obsaženými v její kasační stížnosti.
Poukázal na to, že krajský soud provedl ve svém odůvodnění velmi zevrubné zhodnocení
podle rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu a i Ústavního soudu, které je v uvedené
problematice předmětem sporu mezi účastníky a odpovědí na všechny námitky žalované. Nově
pak odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu z 23. 5. 2011 sp. zn. 4 Ads 153/2010,
který žalované musí být znám, když se jí týká. Tuto rozhodovací praxi hodnotí jako ustálenou,
konstantní. Jestliže i přes toto obsáhlé právní vyhodnocení žalovaná podává opakovaně opravné
prostředky ohledně stále stejných předmětů (zařazování do preferovaných pracovních kategorií,
hodnocení přípustnosti důkazů apod.), nelze hodnot přístup žalované jinak, než že vykazuje
znaky svévole. Žalobce hodnotí na základě uvedených důvodů kasační stížnost žalované
jako nedůvodnou a navrhuje, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti napadenému rozsudku přípustná
za podmínek ustanovení §102 a 104 s. ř. s. Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační
stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů; zkoumal přitom, zda napadené
rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a 3
s. ř. s.). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
V projednávané věci jde o posouzení, zda žalobce splňuje podmínky pro poskytnutí
starobního důchodu podle §74a odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, podle něhož
u pojištěnců, kteří vykonávali před 1. lednem 1993 aspoň po dobu 10 let zaměstnání v těžbě,
průzkumu a zpracování uranové rudy, které bylo podle předpisů účinných před tímto dnem
zařazeno mezi zaměstnání I. pracovní kategorie zákládající nárok na starobní důchod při dosažení
věku aspoň 55 let, činí důchodový věk 55 let, pokud tohoto věku dosáhli po 30. červnu 2006
a nesplňují podmínky uvedené v odst. 1.
Podmínky pro mimořádné poskytnutí starobního důchodu upravovalo nařízení vlády
České a Slovenské federativní republiky č. 557/1990 Sb., o mimořádném poskytování starobního
důchodu některým horníkům. Podle §1 odst. 2 uvedeného nařízení vybranými zaměstnáními
v hornictví se pro účely tohoto nařízení rozumí zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví
se stálým pracovištěm v podzemí v hlubinných dolech uvedená pod č. 1 až 7 a 11 v příloze č. 2
nařízení vlády Československé socialistické republiky č. 117/1988 Sb., o zařazování zaměstnání
do I. a II. pracovní kategorie pro účely důchodového zabezpečení. Zaměstnání I. pracovní
kategorie v hornictví, která se vykonávají v podzemí v hlubinných dolech, se od 1. 7. 1982
rozdělovalo do dvou skupin, na které se váže v důchodovém zabezpečení rozdílný rozsah
zvýhodnění. Jde o zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví se stálým pracovištěm v podzemí
v hlubinných dolech (§14 odst. 2 písm. a) zákona č. 100/1988 Sb. – tzv. I.AA pracovní
kategorie) a ostatní zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví vykonávaná v podzemí
v hlubinných dolech (§14 odst. 2 písm. b) uvedeného zákona). Nařízení vlády č. 74/1982 Sb.,
o některých úpravách v nemocenském pojištění a důchodovém zabezpečení pracujících
v hornictví v čl. II stanovilo, že zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm v podzemí
v hlubinných dolech pro účely důchodového zabezpečení jsou zaměstnáni I. pracovní kategorie
uvedená v části I. připojeného seznamu. Ustanovením §9 nařízení vlády č. 117/1988 Sb. byla
část I. přílohy nařízení vlády č. 74/1982 Sb. zrušena a pro posouzení důchodových nároků
žalobce tedy nutno vycházet pouze z ustanovení nařízení vlády č. 117/1980 Sb. V příloze 2
uvedeného nařízení je pak uveden seznam zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví se stálým
pracovištěm v podzemí v hlubinných dolech (na tuto přílohu 2 odkazuje nařízení vlády
č. 557/1990 Sb., o mimořádném poskytování starobního důchodu některým horníkům).
Česká správa sociálního zabezpečení své rozhodnutí o zamítnutí žádosti žalobce
o poskytnutí starobního důchodu odůvodnila tím, že žalobce získal v I. AA pracovní kategorii
pouze 8 roků a 237 dnů zaměstnání (podmínkou přitom je získání 10 roků v I. AA pracovní
kategorii v uranových dolech). V odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo dále uvedeno, že pracovní
kategorie I. AA byla žalobci započtena dle dokladů od organizace DIAMO v Příbrami ze dne
6. 6. 2011, stejný závěr o získané době I. AA kategorie převzala i žalovaná v napadeném
rozhodnutí. Žalovaná se přitom vůbec nezabývala námitkami žalobce, vznesenými již v řízení
před správním orgánem, že veškerá zaměstnání jím vykonávaná spadala do I. AA pracovní
kategorie a rovněž se nijak nevypořádala s námitkou žalobce o rozporech v evidenčních listech
důchodového zabezpečení. V této souvislosti není vůbec zřejmé, jak žalovaná posuzovala
zařazení žalobce v době, kdy jako druh činnosti je u něho vykazováno „provozní inženýr“.
V roce 1980 a 1981 byl totiž žalobce coby provozní inženýr zařazen do I. A pracovní kategorie
a v následující době, byl již jako provozní inženýr zařazen do I. AA kategorie. Podle nařízení
vlády č. 117/1988 Sb. se přitom podle Přílohy 2 do zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví
se stálým pracovištěm v podzemí v hlubinných dolech zařazuje i provozní inženýr. Je zřejmé,
že se žalovaná vůbec nezabývala charakterem žalobcem skutečně vykonávané práce v podzemí
ve vztahu k příslušným předpisům sociálního zabezpečení, pouze mechanicky převzala zařazení
této činnosti do pracovní kategorie, jak je učinil bývalý zaměstnavatel žalobce, a zdůraznila,
že zaměstnavatel již jednou správnost tohoto pracovního zařazení prověřoval. Přitom již Ústavní
soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 1415/10 shledal takovýto postup
nesprávným.
Závěr žalované, že jediným relevantním dokladem pro hodnocení doby zaměstnání
ve výhodnější pracovní kategorii je evidenční list důchodového zabezpečení, případně „příloha
č. 126“ a že jiné důkazy nejsou pro účely hodnocení doby zaměstnání ve výhodnější pracovní
kategorii dostačující, není správný. Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s názorem krajského
soudu, že žalovaná je vázána ustanovením §51 odst. 1 správního řádu, podle nějž lze k provedení
důkazu užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou
získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Je proto na žalované, aby v dalším řízení
provedla všechny v úvahu přicházející důkazy k objasnění skutečného stavu věci,
tj. zda i v dalších časových obdobích přichází v úvahu zařazení žalobce do pracovní kategorie
I. AA. V této souvislosti se nabízí nejen výslech žalobcem navržených svědků k objasnění,
jaké práce žalobce ve skutečnosti vykonával, ale i provedení důkazů řadou listinných dokladů,
které žalobce předkládá a nabízí.
Námitka žalované, že institut čestného prohlášení ve smyslu §85 odst. 5 zákona
o důchodovém pojištění je připuštěn pouze k prokázání doby pojištění (zaměstnání),
nikoliv však k prokázání zařazení tohoto zaměstnání do preferované pracovní kategorie je
nesprávný, protože nic takového k uvedenému prokazování zaměstnání do preferované pracovní
kategorie nevyplývá. V této souvislosti lze zmínit rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 1. 2010, č. j. 6 Ads 129/2009 - 74, na nějž odkázal již krajský soud, v němž bylo upozorněno,
že §85 a §84 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení
sice zavádí specifika dokazování řízení ve věcech důchodového pojištění, avšak dokazování
v oblasti pracovních kategorií neupravuje.
Nejvyšší správní soud shledal důvodnou pouze námitku žalované, že vzhledem
ke skutečnosti, že v resortních seznamech je zařazeno pouze zaměstnání „hornického učně
v období odborného rozvoje vykonávané v rámci učebního poměru v preferované pracovní
kategorii“, nelze hodnotit dobu studia na středních školách, a to ani dobu studia na odborných
školách se zaměřením na přípravu pro výkon zaměstnání v preferované pracovní kategorii.
K tomu lze uvést, že v Seznamu zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví se stálým
pracovištěm v podzemí v hlubinných dolech uvedeného v Příloze 2 nařízení vlády
č. 117/1988 Sb. je uveden pouze žák středního odborného učiliště hornického. Odkaz žalobce
na příslušná ustanovení vyhlášky č. 102/1964 Sb. není důvodný, protože v §2 odst. 1 uvedené
vyhlášky je pamatováno pouze na dobu učebního poměru učně vychovávaného pro zaměstnání
I. pracovní kategorie, a pokud ustanovení §2 odst. 2 této vyhlášky uvádí, že ustanovení
předchozího odstavce platí obdobně i pro osoby připravující se k výkonu zaměstnání mimo
učební poměr, lze za takovéto osoby považovat pouze osoby, které se zapracovávají k zaměstnání
vykonávanému v I. pracovní kategorii; v žádném případě se to však netýká studentů středních
škol.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1, věty druhé, s. ř. s. zamítl.
Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti je odůvodněn tím, že úspěšný žalobce
náhradu těchto nákladů nepožadoval.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2012
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu