ECLI:CZ:NSS:2012:7.AFS.27.2012:37
sp. zn. 7 Afs 27/2012 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Sluneční
terasy s. r. o., se sídlem Hradišťská 1955, Staré Město, zastoupen JUDr. Tomášem Kapounem,
advokátem se sídlem Gorkého 11, Brno, proti žalovanému: Městský úřad v Uherském
Hradišti, se sídlem Masarykovo náměstí 19, Uherské Hradiště, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2011, č. j. 30 A 65/2011 – 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2011, č. j. 30 A 65/2011 - 40,
byla odmítnuta žaloba podaná žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Městského
úřadu Uherské Hradiště, odboru dopravy (dále jen „městský úřad“) ze dne 17. 6. 2011,
č. j. MUUH-OD/50182/2011/7561/2011, kterým mu byl vyměřen místní poplatek za užívání
veřejného prostranství ve výši 2.175.924 Kč. Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl,
že stěžovatel podal žalobu, aniž využil možnost podat proti rozhodnutí městského úřadu řádný
opravný prostředek, a proto je jeho žaloba podle ust. §68 písm. a) s. ř. s. nepřípustná.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. V kasační stížnosti uvedl, že si je vědom existence
ust. §46 odst. 1 písm. d) ve vazbě na §68 písm. a) s. ř. s. , ale jeho situace je zcela odlišná.
S ohledem zejména na skutečnost, že jeho právní předchůdce PEQ Invest, s. r. o.,
který smlouvou o převodu práv a povinností ze smlouvy o dílo na něj převedl developerský
projekt, v rámci něhož došlo k vyměření předmětné poplatkové povinnosti, již v téže věci,
tj. vyměření poplatkové povinnosti na tytéž pozemky, vyčerpal všechny řádné i mimořádné
opravné prostředky. Stěžovatel zdůraznil strategické a likvidační načasování vyměření poplatkové
povinnosti k téže věci, pouze za jiné období, a to okamžitě poté, co jeho předchůdce uspěl
se žádostí o odklad vykonatelnosti prvního platebního výměru z roku 2010. Městskému úřadu nic
nebránilo vyměřit poplatkovou povinnost předchůdci stěžovatele již v roce 2010, ale záměrně tak
učinil až v okamžiku, kdy již nemohl vymáhat první platební výměr v téže věci. Stěžovatel dále
zdůraznil, že Krajský úřad Zlínského kraje jako odvolací orgán již v téže věci vyjádřil svůj právní
názor a je zcela jisté, že podané odvolání ve věci platebního výměru zamítne. Předchůdce
stěžovatele již v téže věci vyčerpal všechny řádné i mimořádné opravné prostředky k obraně
svých práv v rámci daňového řízení, avšak s jeho argumenty se ani jeden ze správních orgánů
nevypořádal. Pokud lze postavit na úroveň jistotě, že prostředky ochrany subjektivně veřejných
práv nacházející se uvnitř veřejné správy selhaly, stěžovatel nemá, vyjma obrany v trestním řízení
z hlediska pochybných praktik městského úřadu, možnost jiné spravedlivé ochrany svých práv.
Navíc vzhledem k tomu, že v tomto případě odvolací orgán k odvolání jiného účastníka řízení
o téže věci napadené správní rozhodnutí změnil v neprospěch stěžovatele, má za to, že žaloba je
přípustná. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby napadené usnesení bylo zrušeno
a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.
Městský úřad ve vyjádření ke kasační stížnosti označil argument stěžovatele,
kdy zdůrazňuje strategické a likvidační načasování vyměření poplatkové povinnosti, za zcela
bezpředmětný. Stěžovatel jako daňový subjekt byl povinen podat řádné daňové tvrzení, což
neučinil. Teprve poté, co nebylo podáno řádné daňové tvrzení, byl stěžovatel vyzván k jeho
podání a byla mu stanovena náhradní lhůta. Časová souslednost a návaznost období,
v němž nastaly skutečnosti, které jsou předmětem daně, byla řádně uvedena ve výzvě k podání
řádného daňového tvrzení a následně také v platebním výměru. V předmětné věci dále proběhlo
v předmětném časovém období v souladu s právními předpisy několik místních šetření
pracovníků odboru dopravy a příslušníků městské policie. Městský úřad se dále ohradil proti
tvrzení stěžovatele o pochybných praktikách tohoto úřadu. Stejně jako ve všech dalších řízeních
i v tomto se řídil platnými právními předpisy. Veškeré právní předpisy a jejich ustanovení, podle
kterých bylo v tomto konkrétním řízení postupováno, jsou uvedeny v jednotlivých rozhodnutích
a stěžovateli byla dána možnost se ke zjištěným skutečnostem vyjádřit.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě podané kasační stížnosti napadené
usnesení v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 4,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle ust. §68 písm. a) s. ř. s. žaloba je nepřípustná také tehdy, nevyčerpal-li žalobce
řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem, připouští-li je zvláštní zákon, ledaže
rozhodnutí správního orgánu bylo na újmu jeho práv změněno k opravnému prostředku jiného.
V daném případě je nesporné, že krajskému soudu byla dne 24. 6. 2011 doručena
žaloba stěžovatele proti rozhodnutí městského úřadu ze dne 17. 6. 2011,
č. j. MUUH-OD/50182/2011/7561/2011, kterým mu byl vyměřen místní poplatek za užívání
veřejného prostranství ve výši 2.175.924 Kč. Proti tomuto rozhodnutí měl možnost podat
stěžovatel odvolání, jak je stanoveno v ust. §109 zákona č. 280/2009 Sb., ve znění pozdějších
předpisů. O tom byl také řádně v rozhodnutí poučen, neboť v něm bylo uvedeno, že proti němu
je možné v souladu s citovaným ustanovením podat odvolání do 30 dnů ode dne jeho doručení.
Stěžovatel však toto poučení ponechal bez povšimnutí, možnosti podat řádný opravný
prostředek nevyužil a místo správného procesního postupu ve správním řízení podal žalobu
proti rozhodnutí správního orgánu, který rozhodl ve věci v I. stupni, k soudu. Za této situace
krajský soud postupoval v souladu se zákonem, pokud žalobu jako nepřípustnou odmítl.
Skutečnost, že daňový subjekt odlišný od stěžovatele (PEQ Invest, s. r. o.) uplatnil řádné či
mimořádné opravné prostředky proti rozhodnutí téhož správního orgánu ve věci vyměření
místního poplatku za užívání veřejného prostranství jiným správním rozhodnutím nemá vliv
na posouzení dané věci, neboť právně významný je pouze procesní postup stěžovatele, o jehož
právech a povinnostech bylo rozhodováno.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou
a podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl bez jednání postupem podle ust. §109 odst. 2 s. ř. s.,
podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a městskému úřadu žádné náklady s tímto
řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. října 2012
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu