ECLI:CZ:NSS:2012:7.AFS.47.2011:124
sp. zn. 7 Afs 47/2011 - 124
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Chmelařský
institut, s. r. o., se sídlem Kadaňská 2525, Žatec, zastoupen ý JUDr. Ing. Tomášem Matouškem,
advokátem se sídlem Dukelská 15, Hradec Králové, proti žalovanému: Finanční ředitelství
v Ústí nad Labem, se sídlem Velká Hradební 61/39, Ústí nad Labem, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 4. 2011,
č. j. 15 Ca 257/2008 – 95,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 4. 2011, č. j. 15 Ca 257/2008 – 95
a rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 10. 3. 2006,
č. j. 4677/06-1100 a č. j. 4836/06- 1110 se zrušují a věc se vrací
žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení o žalo bách
částku 18.134 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta
JUDr. Ing. Tomáše Matouška.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení o kasační stížnosti
částku 8.256 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta
JUDr. Ing. Tomáše Matouška.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 6. 4.2011 č. j. 15 Ca 257/2008 - 95
zamítl žaloby podané žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutím Finančního ředitelství
ze dne 10. 3. 2006 č. j. 4677/06-1100 a č. j. 4836/06-1100. Prvním rozhodnutím bylo zamítnuto
odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu v Žatci ze dne 24. 11. 2004,
č. j. 49661/04/203970/5652, kterým byla stěžovateli doměřena daň z příjmů fyzických osob
ze závislé činnosti a funkčních požitků za zdaňovací období roku 2001 ve výši 147. 580 Kč.
Druhým rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu
v Žatci ze dne 24. 11. 2004, č. j. 49782/04/203970/5652, kterým byla stěžovateli doměřena daň
z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků vybíraná srážkou za zdaňovací
období roku 2001 ve výši 1.749 Kč. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že se primárně
zabýval hmotně právním posouzením daného případu. Za podstatu sporu označil otázku,
zda ve vztahu k pracovníkům Študentského centra, spol. s r. o., s jehož organizační složkou
se sídlem Malnice 13, Postoloprty uzavřel stěžovatel smlouvu o dílo, vystupoval z daňového
hlediska v pozici zaměstnavatele či nikoliv. Při posuzování této otázky byl krajský soud vázán
právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 5. 9. 2008
č. j. 7 Afs 20/2008 - 48. S odkazem na závěry vyslovené v tomto rozsudku krajský soud
konstatoval, že Študentské centrum, spol. s r. o. je právnickou osobou se sídlem v zahraničí,
a vzhledem k tomu, že v souladu s ust. §7 obch. zák. nelze považovat organizační složku
za právnickou osobu, je nutno vycházet ze skutečnosti, že předmětná smlouva o dílo byla
uzavřena s právnickou osobou se sídlem v zahraničí. Proto při hodnocení daňové povinnosti
stěžovatele nelze odhlédnout od ust. §6 odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb., ve znění účinném v roce
2001, (dále jen „zákon o daních z příjmů“). Jak již uvedl Nejvyšší správní soud v citovaném
rozsudku, je nutno toto ustanovení vykládat tak, že určité taxativně vymezené kategorie pronájmu
pracovní síly jsou vztahy, u nichž má osoba, pro kterou pracovník na základě smlouvy
o pronájmu pracovní síly pracuje a která je českým rezidentem, postavení zaměstn avatele
ve smyslu citovaného ustanovení, i když příjem pracovníkovi nevyplácí ona, ale zahraniční osoba
(skutečný zaměstnavatel), který jeho pracovní sílu zaměstnavateli pronajal. Vycházeje z uvedené
premisy krajský soud uvedl, že správce daně ani finanční ředitelství nepochybily, když ve vztahu
ke stěžovateli postupovaly tak, jako by byl zaměstnavatelem daných pracovníků. Proto byla daň
předepsána oprávněně. Tuto žalobní námitku tedy krajský soud vyhodnotil i s přihlédnutím
k obsahu citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jako nedůvodnou. Protože právní
názor vyslovený Nejvyšším správním soudem je pro krajský soud závazný, nepřipadá v úvahu
možnost aplikace zásady in dubio mitius, protože text ust. §6 odst. 2 zákona o daních z příjmů je
jednoznačný a nejsou zde pochybnosti o smyslu zákona. Pokud bylo poukazováno na existenci
smlouvy o dvojím zdanění mezi Českou republikou a Slovenskou republikou, jedná se o zcela
novou námitku, kterou stěžovatel uplatnil až po uplynutí lhůty pro podání žaloby. Proto se touto
námitkou jako námitkou opožděně uplatněnou krajský soud nezabýval. Rovněž tak všechny
žalobní námitky procesního charakteru vyhodnotil krajský soud jako nedůvodné.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
nesprávného posouzení právní otázky ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) a zčásti také
pro nepřezkoumatelnost rozsudku ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. V kasační stížnosti
vyjádřil přesvědčení, že krajský soud provedl nepřípustnou myšlenkovou zkratk u v úvaze,
že správní orgány nepochybily, když postupovaly tak, jako by stěžovatel byl zaměstnavatelem
pracovníků Študentského centra, spol. s r. o. Dále poukázal na to, že ze zrušujícího rozsudku
Nejvyššího správního soudu, na který se krajský soud odvolává, nevyplývá závazný právní názor,
že stěžovatel má být považován za zaměstnavatele daných pracovníků. Krajský soud tak podle
názoru stěžovatele dostatečně nezohlednil text aplikovaného právního předpisu, tj. ust. §6
odst. 2 zákona o daních z příjmů. Toto ustanovení označuje za zaměstnavatele osobu,
u které pracovníci vykonávají práci na základě jejich příkazů, i když příjmy jsou na základě
smluvního vztahu vypláceny prostřednictvím osoby se dílem v zahraničí. Krajský soud se však
dostatečně nezabýval otázkou, zda došlo k výkonu práce na základě příkazů stěžovatele.
V daňovém i žalobním řízení stěžovatel tvrdil, že dotyční pracovníci nejednali na základě jeho
příkazů, nýbrž na základě příkazů svého vlastního nadřízeného, tj. zaměstnance Študentského
centra, s. r. o. K tomu byla v daňovém řízení provedena řada důkazů, které tuto skutečnost
potvrdily. Pokud správní orgány aplikovaly ust. 2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, bylo jejich povinností prokázat, že formální právní stav (smlouva o dílo) je
zastřený stavem skutečným a liší se od něho. Toto důkazní břemeno však neunesly a z tohoto
důvodu měla být napadená rozhodnutí zrušena. Žalobní námitky týkající se nedostatečného
odůvodnění závěrů finančního ředitelství o tom, že stěžovatel řídil jednotlivé pracovníky
a že s nimi zacházel jako s vlastními kmenovými zaměstnanci, krajský soud v podstatě označil
za irelevantní s tím, že podle Nejvyššího správního soudu je po dstatná pouze skutečnost,
že se jednalo o pronájem mezinárodní síly a nikoliv stěžovatelovo chování vůči pracovníkům.
V tomto hodnocení stěžovatel opět spatřuje nesprávné posouzení věci krajským soudem
(ev. nepřezkoumatelnost jeho rozsudku), který měl samostatně vyhodnotit, zda ve světle ust. §6
odst. 2 zákona o daních z příjmů stěžovatel řídil dotyčné pracovníky, tj. zda pracovali podle jeho
pokynů. Krajský soud jako by rozlišoval na jedné straně pronájem mezinárodní pracovní síly
a na straně druhé práci podle příkazů. Tyto záležitosti ale tvoří jediný nerozlučný celek,
neboť mezinárodní pronájem pracovní síly je podmíněn právě postupem zaměstnanců
podle příkazů stěžovatele. Problematikou postupu podle smlouvy o dílo a vykonávání prací podle
příkazů objednatele (domnělého zaměstnavatele), se soudy opakovaně zabývaly, např. v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2005, č. j. 2 Afs 62/2004 - 70. I když v tomto rozsudku
bylo rozhodováno o aplikaci ust. §6 odst. 1 písm. a) zákona o daních příjmů, lze k podanému
výkladu přihlédnout, protože kritéria stanovená zákonem pro posuzování vztahu „zaměstnání“
podle ust. §6 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona o daních z příjmů jsou prakticky totožné. V této
souvislosti odkázal stěžovatel na závěr vyslovený krajským soudem v předchozím zrušeném
rozsudku v dané věci, že vztah stěžovatele a pracovníků dodavatelské firmy nelze považovat
za „obdobný poměr“ ve smyslu ust. §6 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů. Je proto
obtížně pochopitelné, na základě jakého přehodnocení důkazů krajský soud opustil svůj
předchozí závěr, že pracovníci Študentského centra, s. r. o. nepracovali podle příkazů stěžovatele.
Dále stěžovatel namítal, že se krajský soud nedůvodně odmítl zabývat jeho žalobní námitkou
o nemožnosti zdanění s ohledem na text Smlouvy o zamezení dvojího zdanění mezi Českou
republikou a Slovenskou republikou z důvodu, že byla podána opožděně. Tuto námitku
stěžovatel uplatnil v návaznosti na hodnocení věci ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního
soudu, přičemž se nejednalo o nový žalobní bod, ale pouze o rozvedení argumentace v žalobě
již obsažené. Z uvedených důvodů proto stěžovatel navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen.
Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázalo na všechna svá předchozí
vyjádření a správní spisy. K obsahu napadeného rozsudku uvedlo, že se plně ztotožňuje
s právním názorem, který v něm krajský soud vyslovil a současně se jím cítí být vázáno. Krajský
soud se řádně vypořádal se všemi žalobními námitkami, právní otázku posoudil správně a úplně,
řízení před soudem nebylo stiženo žádnou vadou a rozsudek byl obsáhle odůvodněn. Finanční
ředitelství vyslovilo nesouhlas s argumentací stěžovatele, pro kterou nemůže nalézt oporu
v zákonné úpravě ani ve spisové dokumentaci. Na základě uvedených skutečností navrhlo,
aby kasační stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvo dy, které uplatnil stěžovatel
v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady u vedené v odstavci 4, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Z obsahu spisu vyplynulo, že správce daně provedl u stěžovatele v průběhu roku 2004
kontrolu daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za zdaňovací
období roku 2001 až 2003. V průběhu této kontroly zjistil, že stěžovatel uzavíral s organizační
složkou se sídlem Malnice 13, Postoloprty firmy Študentské centrum, spol. s r. o. se sídlem
v Košicích, Vysokoškolská 11 (dále jen „dodavatel“) smlouvy o dílo, jejichž p ředmětem bylo
vykonání služeb při zavádění chmele pracovníky dodavatele a vykonání služeb při sklizni chmele
na pracovišti stěžovatele farma Stekník. Podle čl. IV. Ostatních ujednání této smlouvy byl
chmelař stěžovatele povinen denně konzultovat a převzít vykonanou práci od vedoucího
pracovní skupiny dodavatele a potvrdit vykonanou práci a její kvalitu svým podpisem. Svědek
Ing. V. C., vedoucí účelového hospodářství Stekník, uvedl, že od roku 1969 je pracovníkem
stěžovatele a v letech 2001 až 2003, a v současné době také, vykonával funkci vedoucího
účelového hospodářství Stekník. Komunikaci mezi stěžovatelem a dodavatelem zajišťovali
zástupce dodavatele, který měl na starosti pracovníky a za stěžovatele P. B. a P. K. Práce byla
realizována tak, že bylo předáno pracoviště a převzata odvedená práce po ukončení. Zadávání
díla probíhalo předáním toho kterého úseku, který byl zapotřebí provést. Kontrolu prováděl
chmelař a agronom při předávání díla a způsob záležel na povaze díla. Odsouhlasení částky za
odvedenou práci probíhalo s pracovníkem dodavatele, který práce řídil. Svědek P. B. uvedl, že
v rozhodném období vykonával funkci agronoma rostlinné výroby v účelovém hospodářství
Stekník, ale se slovenskou firmou nepřišel vůbec do styku. Svědek P . K. uvedl, že je
zaměstnancem stěžovatele od r. 1993 a pracuje v účelovém hospodářství Stekník ve funkci
chmelaře. Za dodavatele jednal s panem K., kterému předal chmelnici a po jejím očesání ji zase
převzal s tím, že na ní nesměl zůstat chmel. Svědek zadal pr áci a po ukončení díla jej je převzal.
Kdo prováděl dohled nad pracovníky neví. O to, kolik lidí bude práci provádět, se svědek
nestaral. Kontrola provedené práce byla prováděna vždy po ukončení určitého úseku. Svědek
Ing. K. K., manažer dodavatele, uvedl, že dodavatel má pracovní skupinu, dva směnové vedoucí
a manažera, jímž byl svědek. Směnový vedoucí přiděluje pracoviště jednotlivým pracovníkům,
kontroluje kvalitu jejich práce a výsledky vykonané práce odevzdává svědkovi. Na základě těchto
podkladů svědek realizoval výpočet mzdy a určil ji ve smyslu dohody. Provedenou práci
odevzdával zodpovědnému pracovníkovi stěžovatele. Zpracování výplat pak prováděl dodavatel.
Pokud jde o přidělování práce jednotlivým směnám, určil agronom, na které chmelnici se mělo
pracovat a rozdělení pracovníků určil směnový vedoucí. Ten také usměrňoval jednotlivé pracovní
skupiny a operativně řešil přesuny pracovníků v rámci pracovní skupiny.
V návaznosti na dosavadní průběh soudního řízení považuje Nejvyšší správní soud
především za nezbytné zdůraznit, že v předchozím zrušujícím rozsudku ze dne 5. 9. 2008,
č. j. 7 Afs 20/2008 - 48 vyslovil závazný právní názor pouze v tom směru, že dodavatel není
tuzemským subjektem, ale zahraniční právnickou osobou, a proto je třeba, aby krajský soud
posuzoval spornou právní otázku z hlediska ust. §6 odst. 2 zákona o daních z příjmů, což
v předchozím řízení neučinil, neboť zaujal nesprávný právní názor, že dodavatel je tuzemskou
právnickou osobou. Žádný jiný závazný právní názor v tomto rozsudku vysloven nebyl.
Podle ust. §6 odst. 1 zákona o daních z příjmů jsou příjmy ze závislé činnosti
a) příjmy ze současného nebo dřívějšího pracovněprávního, služebního nebo členského poměru
a obdobného poměru, v nichž poplatník při výkonu práce pro plátce příjmu je povinen dbát
příkazů plátce. Těmito příjmy se rozumějí i příjmy za práci žáků a studentů z praktického výcviku,
b) příjmy za práci členů družstev, společníků a jednatelů s polečností s ručením omezeným
a komanditistů komanditních společností, a to i když nejsou povinni při výkonu práce
pro družstvo nebo společnost dbát příkazů plátce,
c) odměny členů statutárních orgánů a dalších orgánů právnických osob,
d) příjmy plynoucí v souvislosti se současným, budoucím nebo dřívějším výkonem závislé
činnosti podle písmen a) až c) nebo funkce bez ohledu na to, zda plynou od plátce, u kterého
poplatník vykonává závislou činnost nebo funkci, nebo od plátce, u kterého poplatník závislou
činnost nebo funkci nevykonává.
Podle ust. §6 odst. 2 zákona o daních z příjmů je poplatník s příjmy ze závislé činnosti
a z funkčních požitků dále označen jako "zaměstnanec", plátce příjmu jako "zaměstnavatel".
Zaměstnavatelem je i poplatník uvedený v §2 odst. 2 nebo v §17 odst. 3, u kterého zaměstnanci
vykonávají práci podle jeho příkazů, i když příjmy za tuto práci jsou na základě smluvního vztahu
vypláceny prostřednictvím osoby se sídlem nebo bydlištěm v zahraničí. Z hlediska dalších
ustanovení zákona se takto vyplácený příjem považuje za příjem vyplácený poplatníkem
uvedeným v §2 odst. 2 nebo v §17 odst. 3. V případě, že v ú hradách zaměstnavatele osobě
se sídlem nebo bydlištěm v zahraničí je obsažena i částka za zprostředkování, považuje
se za příjem zaměstnance nejméně 60 % z celkové úhrady.
Z dikce ust. §6 od st. 2 zákona o daních z příjmů vyplývá, že je doplněním vymezeného
rozsahu vztahů spadajících pod ust. §6 odst. 1 citovaného zákona o další typ vztahů, nikoliv jeho
upřesněním. Citovaný zákon tak v ust. §6 odst. 2 věta druhá a třetí stanoví, že v určité přesně
vymezené kategorii pronájmu pracovní síly, má osoba, pro kterou pracovník vykonává práci
na základě smlouvy o pronájmu pracovní síly a která je českým daňovým rezidentem (§2 odst. 2,
§17 odst. 3 ZDP), postavení „zaměstnavatele“, i když příjem pracovník ovi nevyplácí ona, ale je
mu vyplácen zahraniční osobou. Zákon dokonce reflektuje i skutečnost, že za pronájem pracovní
síly je placena částku, která v sobě může obsahovat nejen úhradu skutečných nákladů na mzdové
a související výdaje spojené s pronájmem pracovníka, nýbrž i částku za zprostředkování.
Proto v ust. §6 odst. 2 věta čtvrtá zákona o daních z příjmů se z důvodu ztížení možnosti
obcházení zákona pro případ, že v úhradách „zaměstnavatele“ osobě se sídlem nebo bydlištěm
v zahraničí je obsažena i částka za zprostředkování, považuje za příjem zaměstnance nejméně
60 % z celkové úhrady. A contrario pak platí, že jiné vztahy mezi osobami, které si pronajaly
pracovní sílu, a pronajatými pracovníky, nejsou vztahy, u nichž by měl nájemce pracovní síly
postavení „zaměstnavatele“ ve smyslu ust. §2 odst. 2 věty první a druhé zákona o daních
z příjmů, a že u těchto jiných vztahů je zaměstnavatelem ten, který pracovníky pronajímá.
Smyslem a účelem ust. §6 odst. 2 věta druhá až čtvrtá zákona o daních z příjmů je zpřísnění
režimu pronájmu pracovní síly prostřednictvím zahraničních subjektů, které nepodléhají jurisdikci
českých daňových orgánů, a které jsou jimi proto jen velmi obtížně kontrolovatelné, a tím
zabránit obcházení českých daňových zákonů. U pronájmu pracovní síly mezi tuzemskými
subjekty lze účinněji koordinovaným prověřováním kontrolovat nájemce i pronajímatele pracovní
síly, a proto zákonodárce pro tyto vztahy žádný zvláštní zpřísněný režim nestanovil.
Rozhodujícím kritériem pro posouzení, zda lze poplatníka, který příjmy za práci vyplácí
pracovníkům na základě smluvního vztahu prostřednictvím osoby se sídlem nebo bydlištěm
v zahraničí, podřadit pod ust. §6 odst. 2 zákona o daních z příjmů je, zda vykonávají práci podle
jeho příkazů. To znamená, že výkon práce musí být prováděn přímo podle příkazů pronajímatele.
Musí se jednat o bezprostřední vztah bez jakéhokoli prostředníka. Nestačí, aby povinnost řídit
se příkazy toho, pro koho pracovník vykonává pracovní činnost, byla založena pouze nepřímo,
např. příkazem daným tomuto pracovníkovi třetí osobou. Nestačí tedy, že se pracovník řídí
pokyny osoby, pro níž pracuje, jen proto, že mu povinnost tak činit uložila třetí osoba nebo
že se na tom s třetí osobou dohodl z titulu toho, že mezi touto třetí osobou a pracovníkem
existuje právní vztah, jehož obsahem je mimo jiné povinnost řídit se pokyny třetí osoby.
V daném případě bylo provedenými důkazy (svědecké v ýpovědi pracovníka dodavatele
a pracovníků stěžovatele a smlouvami o dílo), které Nejvyšší správní soud neshledal rozpornými,
prokázáno, že pracovníci dodavatele nevykonávali práci přímo podle příkazů stěžovatele.
Příslušný pracovník stěžovatele totiž pouze určil pracoviště, na němž bylo třeba práci vykonat,
a následně zkontroloval, zda byla určená práce v požadované kvalitě na určeném pracovišti
vykonána, zatímco konkrétní organizace práce byla zcela v kompetenci směnového vedoucího
dodavatele. Ten určoval, kteří konkrétní pracovníci budou práci vykonávat, jejich počet, pracovní
dobu, po kterou bude výkon práce prováděn, operativně rozhodoval o přesunech pracovníků
v rámci pracovní skupiny, zajišťoval nové pracovníky v případě onemocnění či úrazu stávajících
pracovníků, apod. Na základě takto zjištěného skutkového stavu, nelze dovodit, že stěžovatel byl
ve vztahu k pracovníkům dodavatele v postavení „zaměstnavatele“ ve smyslu ust. §6 odst. 2 věta
druhá zákona o daních z příjmů.
S ohledem na tento právní závěr není důvod, aby se Nejvyšší správní soud zabýval
druhou stížnou námitkou, protože by to bylo nadbytečné.
Nejvyšší správní soud proto rozsudek krajského soudu podle ust. §110 odst. 1 věty první
s. ř. s. zrušil a současně zrušil i rozhodnutí finančního ředitelství, protože již v řízení
před krajským soudem byly pro takový postup důvody (§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.). Rozhodnutí
finančního ředitelství jsou totiž založena na nesprávném posouzení právní otázky.
O kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud bez jednání, neboť nepovažoval
za vhodné je nařídit a dokazování nebylo třeba provádět (§109 odst. 2 s. ř. s.).
Podle ust. §110 odst. 3 věta druhá s. ř. s. rozhodl-li Nejvyšší správní soud současně
o zrušení rozhodnutí správního orgánu, rozhodne i o nákladech řízení, které předcházelo
zrušenému rozhodnutí krajského soudu.
Výrok o náhradě nákladů řízení před krajským soudem se opírá o ust. §60 odst. 1 věta
první s. ř. s., podle něhož, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, jež důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Žalobce měl v řízení o žalobě úspěch, proto má právo na náhradu
nákladů řízení. Neúspěšné finanční ředitelství je proto povinno zaplatit mu na náhradě nákladů
řízení částku sestávající ze zaplaceného soudního ve výši 2 x 2.000 Kč a odměny za právní
zastoupení JUDr. Pavlem Cibulkou za čtyři úkony právní služby 4 x 1.000 Kč [§9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006],
náhrady hotových výdajů 4 x 75 Kč (§13 odst. 3 citované vyhlášky), za jeden úkon právní služby
(účast u jednání) 2.100 Kč [§9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
ve znění účinném od 1. 9. 2006], náhrady hotových výdajů 300 Kč citované vyhlášky, náhrady
za ztrátu času 4 x 100 Kč [§14 odst. 1 písm. a), odst. 3 citované vyhlášky], cestovné 744 Kč
a částky 1.490 Kč, kterou je povinen advokát odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, dále odměny za právní zastoupení JUDr. Ing. Tomášem Matouškem za dva
úkony právní služby 2 x 2.100 Kč [§9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. a) a d) citované]
a náhrady hotových výdajů 2 x 300 Kč (§13 odst. 3 citované vyhlášky), celkem tedy
částka 18.134 Kč.
Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opír á o ust. §60 odst. 1 věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, jež důvodně vynaložil
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce měl v řízení úspěch, a proto má právo
na náhradu nákladů řízení. Finanční ředitelství je proto povinno zaplatit žalobci na náhradě
nákladů řízení zaplacený soudní poplatek v částce 3.000 Kč, odměnu za právní zastoupení
JUDr. Pavlem Cibulkou za jeden úkon právní služby [§9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 2006] 2.100 Kč, náhradu hotových výdajů
300 Kč (§13 odst. 3 citované vyhlášky), částku 456 Kč, kterou je povinen advokát odvést podle
zákona č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále odměnu za právní zastoupení
JUDr. Ing. Tomášem Matouškem za jeden úkon právní služby [§9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1
písm. d) citované vyhlášky] 2.100 Kč a náhradu hotových výdajů 300 Kč (§13 odst. 3 citované
vyhlášky), celkem částku 8.256 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2012
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu