ECLI:CZ:NSS:2012:7.AFS.63.2012:34
sp. zn. 7 Afs 63/2012 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: PhDr. L. P.,
zastoupený JUDr. Alexandrem Klimešem, advokátem se sídlem Osovec 6, Osov,
proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 28, Praha
1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
12. 6. 2012, č. j. 10 Ca 19/2009 – 96 - 105,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 6. 2012, č. j. 10 Ca 19/2009 – 96 - 105,
zamítl žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutím Finančního ředitelství
pro hlavní město Prahu (dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 19. 11. 2008,
č. j. 16458/08-1300-106187, č. j. 16753/08-1300-106187, č. j. 16754/08-1300-106187,
č. j. 16755/08-1300-106187, č. j. 16756/08-1300-106187, č. j. 16757/08-1300-106187,
č. j. 16759/08-1300-106187, č. j. 16760/08-1300-106187, č. j. 16761/08-1300-106187
a č. j. 16762/08-1300-106187, kterými byla zamítnuta odvolání stěžovatele proti rozhodnutím
Finančního úřadu pro Prahu – Jižní město (dále jen „správce daně“) ze dne 30. 7. 2008,
č. j. 123258/08/011913/8701, č. j. 123238/08/011913/8701, č. j. 123240/08/011913/8701,
č. j. 123241/08/011913/8701, č. j. 12343/08/011913/8701, č. j. 123246/08/011913/8701,
č. j. 123249/08/011913/8701, č. j. 123251/08/011913/8701, č. j. 123254/08/011913/8701,
č. j. 123255/08/011913/8701, kterými byla zastavena řízení o žádosti stěžovatele o obnovu řízení
týkající se řízení ukončených vydáním dodatečných platebních výměrů ze dne 29. 4. 2003 na daň
z přidané hodnoty. Městský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že základní spornou právní
otázkou je, zda stěžovatel dodržel zákonnou lhůtu k podání žádosti o obnovu řízení ve smyslu
ust. §54 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o správě
daní a poplatků“). Předmětem posouzení však nemůže být otázka, zda rozhodnutí ukládající
plnění daňové povinnosti byla vydána věcně správně, popř. zda jim předcházelo úplné zjištění
skutkového stavu. Podle názoru městského soudu stěžovatel prokazatelně věděl o důvodech
obnovy již dne 29. 1. 2003, kdy podal trestní oznámení, tedy ještě v průběhu daňového řízení
ukončeného vydáním dodatečných platebních výměrů ze dne 29. 4. 2003 a proti nim nepodal
odvolání. Nemůže-li účastník řízení uplatnit určitou skutečnost jako důvod obnovy řízení,
protože ji svým zaviněním neuplatnil v původním řízení, je tato skutečnost jako důvod obnovy
vyloučena. Zaviněním se rozumí zavinění procesního povahy, tedy porušení či nevyužití
procesních předpisů v původním řízení. V dané věci se jedná o procesní zavinění stěžovatele,
který nesplnil v daňovém řízení důkazní povinnost ke svému tvrzení o zfalšovaných podpisech
na daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty, ač mu tato skutečnost byla známa. Pokud jde
o znalecký posudek Mgr. Jindry Železné, jednalo se sice o nově předložený důkaz, nikoliv však
o důkaz, který by stěžovatel nemohl bez svého zavinění uplatnit již v průběhu daňového řízení,
neboť mu nic nebránilo v tom, aby si takový posudek nechal vypracovat. Městský soud dále
zdůraznil, že předmětem soudního přezkumu nebylo rozhodnutí o první žádosti o obnovu řízení
ze dne 6. 6. 2003, nýbrž o druhé žádosti o obnovu ze dne 13. 6. 2005. Jak vyplývá ze správního
spisu, první žádost o obnovu řízení byla nejprve věcně zamítnuta rozhodnutím správce daně,
protože nebylo prokázáno, že rozhodnutí bylo učiněno na základě podvrženého nebo
zfalšovaného dokladu, a teprve po rozhodnutí, kterým finanční ředitelství zamítnutí žádosti
zrušilo z procesních důvodů, bylo rozhodnuto o zastavení řízení. Proti tomuto rozhodnutí
stěžovatel nepodal odvolání, ačkoli o této možnosti byl poučen.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů podle
ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., v níž namítal, že znalecký posudek nemohl nechat
vypracovat v průběhu daňového řízení z objektivních důvodů. V té době zjišťoval, za jakých
podmínek by mohl zajistit vypracování znaleckého posudku a zjistil, že by to trvalo delší dobu
a že by za zpracování posudku musel zaplatit částku, kterou v té době neměl k dispozici,
a zejména že pro znalecký posudek bylo potřeba větší množství srovnávacího materiálu, tedy
vzorů písma L. U., kterou podezíral z falšování svých podpisů a vzorů svých vlastních podpisů z
rozhodné doby, které neměl k dispozici a které bylo obtížné získat. Znalecký posudek tak je
novým důkazem ve smyslu ust. §54 odst. 1 písm. a) zákona o správě daní a poplatků, který
stěžovatel nemohl bez svého zavinění uplatnit již v průběhu daňového řízení a který mohl mít
podstatný vliv na výrok rozhodnutí. S touto námitkou se městský soud nevypořádal, takže jeho
rozsudek je nepřezkoumatelný. Stěžovatel poukázal také na to, že v žalobě namítal, že znalecký
posudek není jenom důkazem, ale i novou skutečností ve smyslu ust. §54 odst. 1 písm. a) zákona
o správě daní a poplatků. Před tím, než bylo znaleckým posudkem potvrzeno, že podpisy na
daňových přiznáních nejsou podpisy stěžovatele a že je nejspíše zfalšovala L. U., to bylo pouhé
tvrzení, které se stalo skutečností až po jeho potvrzení znaleckým posudkem. Finanční ředitelství
i městský soud v rozsudku ze dne 8. 4. 2008, č. j. 6 Ca 216/2006 - 148 uvedly, že údaje o dani na
výstupu lze považovat za zfalšované doklady, a proto důvod pro obnovu byl dán. Tento právní
názor ovšem není zcela přesný a vyčerpávající. Stěžovatel pojal podezření, že i údaje o dani na
výstupu by mohly být zfalšovány, ale jistě to nevěděl, neboť to nebylo prokázáno. I z tohoto
důvodu ostatně správce daně zamítl jeho první žádost o obnovu předmětného řízení. To, že
údaje o dani na výstupu zfalšovala L. U., bylo zjištěno až v průběhu trestního řízení. Podle
stěžovatele nelze ust. §54 odst. 1 písm. b) zákona o správě daní a poplatků vykládat tak, že se
řízení ukončené pravomocným rozhodnutím obnoví v případě, že má daňový subjekt podezření
o spáchání trestného činu nebo podezření, že nastaly jiné okolnosti, které citované ustanovení
uvádí. Podle ust. §28 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků si správce daně nemůže jako o
předběžné otázce učinit úsudek o tom, zda a kým byl spáchán trestný čin. Tím méně si takový
úsudek mohl učinit stěžovatel. Proto musel vyčkat na alespoň dílčí výsledky trestního řízení.
Jedním z jeho výsledků byl i znalecký posudek Mgr. Jindry Železné. Teprve tento znalecký
posudek potvrdil tvrzení stěžovatele, že nejde o jeho podpisy, a teprve tímto znaleckým
posudkem bylo prokázáno, že jsou dány důvody pro obnovu řízení ve smyslu ust. §54 odst. 1
písm. b) zákona o správě daní a poplatků. Stěžovatel to uváděl i v žalobě, ale městský soud se tím
nezabýval. Podle stěžovatele měl městský soud přihlédnout k námitce, že jestliže správce daně i
finanční ředitelství při zamítnutí první stěžovatelovy žádosti o obnovu řízení tvrdily, že zákonné
podmínky pro obnovu řízení nebyly splněny, pak finanční ředitelství nemůže v řízení v pořadí o
druhé žádosti o obnovu řízení tvrdit, že podmínky pro obnovu řízení byly splněny již při první
žádosti. Takový postup má znaky zneužití práva. Tím, že správce daně žádost o povolení obnovy
řízení zamítl a že finanční ředitelství zamítlo odvolání, byl stěžovatel poškozen ve svém právu na
spravedlivý proces. S ohledem na to navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
městského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že městský soud
v odůvodnění rozsudku ze dne 8. 4. 2008, č. j. 6 Ca 216/2006 – 148, uvedl, že rozhodnutí byla
učiněna na základě zfalšovaných dokladů, za které označil řádná daňová přiznání k dani z přidané
hodnoty opatřená nepravými podpisy stěžovatele. Že bylo na základě těchto zfalšovaných
dokladů rozhodováno, dovodil městský soud z toho, že správce daně část v nich uvedených
údajů (údaje o uskutečněných zdanitelných plněních) při daňové kontrole bez ověření jejich
správnosti akceptoval. O tom, že na daňových přiznáních, podaných jeho jménem, nejsou jeho
pravé podpisy, stěžovatel prokazatelně věděl nejpozději dne 29. 1. 2003, kdy tuto skutečnost
uvedl v trestním oznámení na svou bývalou účetní. Stěžovatel bez jakýchkoliv pochybností
oznamoval, že tyto podpisy jsou falešné. Ostatně lze i logicky předpokládat, že mu muselo být
známo, zda daňová přiznání za nejméně 11 zdaňovacích období podepsal či nikoliv.
Protože o skutečnosti, která byla soudem označena za důvod pro povolení obnovy řízení podle
ust. §54 odst. 1 písm. b) zákona o správě daní, stěžovatel prokazatelně věděl nejpozději v lednu
2003, šestiměsíční lhůta pro podání žádosti podle ust. v §54 odst. 3 zákona o správě daní
dodržena nebyla. S názorem stěžovatele, že běh šestiměsíční lhůty pro podání žádosti o obnovu
řízení je třeba počítat až od vypracování znaleckého posudku, vyslovilo finanční ředitelství
nesouhlas. Ode dne, kdy se stěžovatel dozvěděl o existenci znaleckého posudku, by bylo možné
šestiměsíční lhůtu počítat pouze v případě, kdyby tento posudek byl ve smyslu ust. §54 odst. 1
písm. a) zákona o správě daní a poplatků novým důkazem, který nemohl být stěžovatelem
bez jeho zavinění uplatněn již v původním řízení. Tato podmínka pro povolení obnovy řízení
však splněna nebyla. Ze znaleckého posudku stěžovatel nezjistil žádnou novou skutečnost,
která by ho k podání žádosti o obnovu řízení opravňovala. Tvrzení stěžovatele, že znalecký
posudek nemohl nechat vypracovat během původního řízení z objektivních důvodů, považuje
finanční ředitelství za účelová. Stěžovatel mohl správce daně požádat o posečkání s ukončením
daňové kontroly, než bude posudek vypracován, a potřebné finanční prostředky si mohl opatřit -
v předcházejícím období na základě údajů ve zmiňovaných daňových přiznáních neoprávněně
získal nejméně 800.000 Kč, které správce daně poukázal na jeho účet a s nimiž stěžovatel
disponoval. Pokud se týká údajného nedostatku srovnávacích materiálů, finanční ředitelství
nepovažuje za objektivní důvod znemožňující vypracování znaleckého posudku tvrzenou
nemožnost obstarat vzory svých vlastních podpisů. K první žádosti o obnovu řízení finanční
ředitelství uvedlo, že byla podána v době, kdy řízení, které mělo být obnoveno, ještě nebylo
ukončeno pravomocným rozhodnutím, což zákon o správě daní nepřipouští. O splnění ostatních
podmínek pro povolení obnovy řízení finanční ředitelství vzhledem k nesplnění této základní
podmínky, nerozhodovalo a odmítá tedy i tvrzení, že jejich splnění posoudilo způsobem, který
svědčí o zneužití práva. K tvrzení stěžovatele, že za zfalšované doklady, na jejichž základě bylo
rozhodováno, je nutno považovat nejen daňová přiznání, ale i samotné doklady vystavené jeho
jménem, finanční ředitelství uvedlo, že na základě takových dokladů rozhodováno nebylo,
a ani být nemohlo, neboť stěžovatel v průběhu daňové kontroly nepředložil účetnictví a správce
daně tak v otázce daně na výstupu vycházel z údajů uvedených v daňových přiznáních.
S tvrzením, že podmínka uvedená v ust. §54 odst. 1 písm. b) zákona o správě daní a poplatků
byla splněna i tím, že rozhodnutí bylo dosaženo trestným činem, finanční ředitelství rovněž
nesouhlasí, neboť splnění této podmínky by mohl prokazovat pouze rozsudek soudu. Existence
takového rozsudku není finančnímu ředitelství známa a stěžovatelem nebyla nikdy zmiňována.
Za doklad o spáchání trestného činu nelze považovat znalecký posudek či dílčí výsledky trestního
řízení zmiňované stěžovatelem, s nimiž finanční ředitelství ani není obeznámeno. S ohledem
na výše uvedené finanční ředitelství navrhlo, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
sám neshledal vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel namítal také nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku
městského soudu smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., zabýval se Nejvyšší správní soud
nejprve touto námitkou. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu je rozsudek
soudu nepřezkoumatelný ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., pokud není z jeho odůvodnění
zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč
žalobní námitky účastníka považuje za nedůvodné nebo vyvrácené, a to zejména tehdy, jde-li
o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou
argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její
nesprávnost spočívá (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS a dostupný na www.nssoud.cz).
Stěžovatel namítal, že městský soud se vůbec nezabýval jeho námitkou, že pokud správce daně
i finanční ředitelství při zamítnutí jeho první žádosti o obnovu řízení tvrdily, že zákonné
podmínky pro obnovu řízení nebyly splněny, pak nelze ve vztahu ke druhé žádosti o obnovu
řízení tvrdit, že podmínky pro obnovu řízení byly splněny již při první žádosti. Dále se městský
soud podle stěžovatele nedostatečně zabýval námitkou, že znalecký posudek je důvodem
pro obnovu řízení ve smyslu ust. §54 odst. 1 písm. b) zákona o správě daní a poplatků. K tomu
Nejvyšší správní soud uvádí, že předmětem posouzení v řízení o žalobě byla pouze otázka, zda
stěžovatel v druhé žádosti o obnovu řízení uplatnil její důvod v zákonné lhůtě, přičemž městský
soud v napadeném rozsudku zdůraznil, že se nezabýval výsledkem řízení o první stěžovatelově
žádosti o obnovu, pouze zrekapituloval, že toto řízení bylo pro předčasnost zastaveno
a stěžovatel proti tomuto rozhodnutí nepodal odvolání. Městský soud se také dostatečně zabýval
námitkami vztahujícími se ke znaleckému posudku a uvedl, že jej jako důkaz mohl stěžovatel
navrhnout i v průběhu daňového řízení. Městský soud se tak v odůvodnění svého rozsudku
dostatečným způsobem vypořádal s předmětnými žalobními body a stížní námitka
nepřezkoumatelnosti tak není důvodná.
Podle obsahu správního spisu stěžovatel požádal dne 13. 6. 2005 o obnovu řízení
s uvedením důvodu, že má k dispozici znalecký posudek prokazující, že všechny podpisy
na daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty jsou falešné. Dále v žádosti uvedl,
že v dohledné době budou k dispozici další důkazy potvrzující, že jeho účetní L. U. jej podvedla a
zneužila jeho účetnictví pro své potřeby. V trestním oznámení podaném v průběhu daňové
kontroly stěžovatel uvedl, že L. U. vede od roku 1999 jeho účetnictví a znemožnila mu předložit
kompletní účetnictví v předepsané lhůtě k daňové kontrole, neboť mu jej vůbec neodevzdala.
Stěžovatel neměl možnost kontroly účetních dokladů. V dokladech, které se mu i podařilo získat,
jsou hrubé nedostatky a chyby. V účetnictví je zařazena řada dokladů, o jejichž původu nic neví.
Jedná se o doklady o koupi zboží, které stěžovatel neobjednal ani neplatil a doklady o příjmech z
prodeje zboží, které nikdy neviděl ani neprodal. Peníze za zboží nikdy nepřijal ani hotově, ani na
běžný účet. Podle stěžovatele L. U. také falšovala podpisy na daňových přiznáních k dani
z přidané hodnoty. Stěžovatel neví, na základě jakých podkladů došla k údajům uvedeným
v těchto přiznáních. Proto stěžovatel vyslovil obavu, že jeho jméno a podpis byly zneužity v
dalších transakcích.
Podle ust. §54 odst. 1 písm. a) zákona o správě daní a poplatků se řízení ukončené
pravomocným rozhodnutím obnoví na žádost příjemce rozhodnutí nebo z úřední povinnosti,
jestliže dle písm. a) vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které nemohly být bez zavinění
daňového subjektu nebo správce daně uplatněny již dříve v řízení a mohly mít podstatný vliv
na výrok rozhodnutí, dle písm. b) jestliže rozhodnutí bylo učiněno na základě podvrženého nebo
zfalšovaného dokladu, křivé výpovědi svědka nebo křivého znaleckého posudku nebo rozhodnutí
bylo dosaženo jiným trestným činem.
Podle ust. §54 odst. 3 musí být žádost podána do šesti měsíců ode dne, kdy se žadatel
prokazatelně dozvěděl o důvodech obnovy řízení, nejpozději však před uplynutím lhůty,
ve které zaniká právo daň vyměřit nebo doměřit. Tyto lhůty nelze prodloužit ani povolit
navrácení v předešlý stav.
Při rozhodování o obnově řízení zkoumá správce daně, zda je dán některý ze zákonných
důvodů obnovy včetně toho, zda byla žádost o obnovu podána v zákonné lhůtě. Důvodem
obnovy řízení mohou být pouze ty skutečnosti a důkazy, které i přes svoji existenci nebyly
účastníkům ani správnímu orgánu známy. Důvodem obnovy řízení tedy může být pouze taková
skutečnost, která měla být součástí skutkových zjištění, na jejichž základě byla stanovena daňová
povinnost a z objektivních, daňovým subjektem nezaviněných, příčin nebyla její existence v době
rozhodování známa. Proto ani nebyla správcem daně vzata v úvahu. Tato skutečnost pak nově,
až po právní moci rozhodnutí, vyšla najevo. Jedním ze způsobů, jak taková skutečnost mohla
vyjít najevo je, že se o ní dozvěděl daňový subjekt. Pod pojmem „prokazatelně dozvěděl“
ve smyslu ust. §54 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků je pak nutno rozumět jakýkoli
způsob, jímž se do dispoziční sféry daňového subjektu dostane informace o takové skutečnosti,
která může mít vliv na rozhodnutí o výši daňové povinnosti. Od tohoto okamžiku se pak odvíjí
subjektivní lhůta pro podání žádosti o obnovu řízení (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 8. 2006, č. j. 2 Afs 149/2005 – 54, a ze dne 6. 12. 2006, č. j. 1 Afs 36/2006 - 86,
č. 1078/2007 Sb. NSS, dostupné na www.nssoud.cz). V rozsudku ze dne 31. 5. 2011,
č. j. 8 Afs 20/2011 – 68, dostupného na www.nssoud.cz, pak Nejvyšší správní soud vyslovil,
že za novou skutečnost ve smyslu ust. §54 odst. 1 písm. a) zákona o správě daní a poplatků nelze
považovat trestní rozsudek vydaný po pravomocném skončení řízení, jehož obnovy se daňový
subjekt domáhá, a to zejm. za situace, kdy tento subjekt mohl již v původním daňovém řízení
uplatnit skutečnosti uvedené v trestním rozsudku.
V dané věci stěžovatel nejpozději ke dni 28. 1. 2003, kdy podal trestní oznámení L. U.,
věděl, že nepodepisoval daňová přiznání k dani z přidané hodnoty a že část účetních dokladů
nepodepsal a že se týkala plnění, která nikdy neposkytl. Pokud by správce daně na základě těchto
dokladů rozhodl o stanovení daňové povinnosti, resp. pokud by je použil jako pomůcky,
stěžovatel se k nim mohl vyjádřit, a to minimálně při projednání zprávy o daňové kontrole. Dále
stěžovatel mohl podat proti dodatečným platebním výměrům řádný opravný prostředek, ve
kterém mohl namítat, že správce daně vzal v úvahu i částky za plnění, která nikdy nebyla
uskutečněna. Stěžovateli musel být znám přibližný rozsah jím uskutečněných zdanitelných plnění
a v tomto směru mohl správnost jak zprávy o daňové kontrole, tak poté i dodatečných platebních
výměrů zpochybnit. Stěžovateli nebránily žádné objektivní okolnosti v tom, aby brojil proti
dodatečným platebním výměrům, pokud by vycházely z údajů opřených o zfalšované doklady,
které dokládaly transakce, jež se nikdy neuskutečnily. Městský soud proto nepochybil, pokud
dospěl k závěru, že o skutečnosti tvrzené v žádosti o obnovu řízení stěžovatel věděl již v době
daňové kontroly, a nic mu nebránilo ji v daňovém řízení namítat. Procesní pasivitu stěžovatele
v daňovém řízení nelze zhojit podáním žádosti o obnovu tohoto řízení. Znalecký posudek také
není „novou skutečností“, nýbrž důkazem o skutečnosti, která byla stěžovateli známa již
v průběhu daňové kontroly. Stěžovateli nic nebránilo navrhnout jej jako důkaz v průběhu daňové
kontroly nebo v odvolání, která mohl podat, neboť si byl vědom způsobu vedení jeho účetnictví,
jak to popisoval v trestním oznámení ze dne 28. 1. 2003. Tvrdil-li stěžovatel, že některé účetní
doklady nepodepsal a že některé obchodní transakce se neuskutečnily, nejedná se o tvrzení, která
by nemohl uplatnit v průběhu daňového řízení.
Vzhledem k výše uvedenému městský soud dospěl ke správnému závěru, že ž ádost
o obnovu řízení ze dne 13. 6. 2005 byla podána opožděně, tedy po uplynutí subjektivní lhůty
ve smyslu ust. §54 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle ust. §109
odst. 2 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla
bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a finančnímu ředitelství žádné náklady s tímto
řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2012
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu