ECLI:CZ:NSS:2012:7.ANS.17.2012:33
sp. zn. 7 Ans 17/2012 - 33
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: G. G., zastoupena
Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem Václavské náměstí 21, Praha 1,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2012, č. j. 6 A
330/2011 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobkyni se vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 5.000 Kč, který bude
vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně G. G. domáhá u Nejvyššího správního
soudu vydání rozsudku, kterým by bylo zrušeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne
20. 7. 2012, č. j. 6 A 330/2011 - 34, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným usnesením zastavil řízení
o žalobě (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
(výrok II.) a že se žalobkyni vrací zaplacený soudní poplatek snížený na částku 1.000 Kč (výrok
III.). Žalobou se žalobkyně původně domáhala ochrany proti nečinnosti žalovaného v řízení o její
žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. Městský soud řízení
zastavil na základě ust. §47 písm. a) s. ř. s., neboť žalobkyně vzala podanou žalobu zpět. Druhý
výrok napadeného usnesení městský soud odůvodnil ust. §60 odst. 3 věty prvé s. ř. s. Podmínky
pro postup podle věty druhé tohoto ustanovení městský soud neshledal, neboť nepřisvědčil
důvodnosti podané žaloby. Žalovaný v dané věci konal úkony nezbytné k rozhodnutí o žádosti
žalobkyně a dřívějšímu rozhodnutí bránila skutečnost, že žalobkyně k žádosti nepředložila
všechny zákonem požadované náležitosti (doklady). O vrácení soudního poplatku rozhodl soud
podle ust. §10 odst. 3 věty prvé zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“).
Proti tomuto usnesení městského soudu podala žalobkyně jako stěžovatelka (dále jen
„stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou výslovně opřela o ustanovení §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Pokud se týká výroku I. napadeného usnesení, stěžovatelka poukázala na argumentaci
soudu, ze které lze dovozovat závěry o předčasnosti podaného návrhu. Z odůvodnění výslovně
nevyplývá, zda se správní orgán nečinnosti dopustil či nikoliv. Vzhledem k tomu, že soud
nepřisvědčil důvodnosti podané žaloby, lze z takového postupu dovozovat závěr, že žalovaný
nebyl nečinný. Pokud žalovaný nebyl nečinný, lze dovodit, že stěžovatelka podala žalobu
předčasně. Za takového předpokladu pak měl soud rozhodnout nikoliv o zastavení řízení,
ale odmítnutí návrhu dle ust. §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. I kdyby Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že výrok I. odpovídá zákonným požadavkům, považuje stěžovatelka za nezákonný
především výrok II. Z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 1. 6. 2010, č. j. 7 Afs 1/2007 - 64, dovozuje přípustnost kasační stížnosti i proti tomuto
výroku. Neztotožňuje se se závěry o nedůvodnosti svého návrhu. Žádost podala dne 23. 5. 2011
a záznam o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu byl vydán dne 15. 4. 2012.
Úkony správního orgánu byly úkony standardní, které zákonodárce při stanovení zákonné lhůty
pro vydání rozhodnutí předpokládal, a řízení se nevyznačovalo neobvyklou složitostí.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení městského soudu
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, popř. aby kasační stížnost proti výroku I. zamítl,
výrok II. zrušil a rozhodl o nákladech řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Před věcným posouzením kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud zabýval splněním
podmínek řízení, přičemž shledal, že kasační stížnost není přípustná.
Předně neshledal Nejvyšší správní soud přípustnou námitku formálně brojící proti výroku
o zastavení řízení. Stěžovatelka svým podáním ze dne 12. 4. 2012 vzala žalobu na ochranu
proti nečinnosti správního orgánu v plném rozsahu zpět. Pro případ zpětvzetí žaloby stanoví
zákon [§47 písm. a) s. ř. s.] zcela jednoznačný postup soudu, kterým je zastavení řízení, nejde-li
o společnou žalobu více osob. Nejvyšší správní soud nepochybuje, že stěžovatelka svým
jednoznačným projevem vůle spočívajícím ve zpětvzetí žaloby nezamýšlela nic jiného nežli
dosáhnout právě výroku o zastavení řízení. Prostřednictvím kasační stížnosti tedy fakticky
neusiluje o změnu tohoto výroku, resp. dosažení jiného výroku: tedy výroku o odmítnutí žaloby,
jak uvádí v kasační stížnosti. Uvedená námitka stěžovatelky je zcela zástupná. Stěžovatelka
se zjevně domáhá pouze změny výroku II. napadeného usnesení. To ostatně ani příliš neskrývá,
když uvádí, že „považuje […] za nezákonný především výrok II.“ a při formulaci petitu kasační
stížnosti alternativně navrhuje, aby byla její kasační stížnost proti výroku I. zamítnuta.
Spíše pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že odmítnutí žaloby pro předčasnost
v důsledku ukončení nečinnosti vůbec nepřichází v úvahu. Tato skutečnost je totiž v souladu
s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu, která musí být zástupci stěžovatele známa,
toliko důvodem pro zamítnutí žaloby (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. 6. 2008, č. j. 1 Ans 4/2008 - 62, nebo ze dne 18. 2. 2011, č. j. 5 Ans 5/2010 - 49,
všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
Tím spíše odmítnutí žaloby nepřicházelo v úvahu v situaci, kdy dala stěžovatelka zpětvzetím
žaloby jednoznačně najevo, že v soudním řízení nehodlá nadále pokračovat. Soud tak neměl jinou
možnost, než zastavit řízení podle ust. §47 písm. a) s. ř. s..
Lze tak konstatovat, že za situace, kdy skutečným úmyslem stěžovatelky nebyl a z povahy
věci ani nemohl být jiný výrok, než jakým rozhodl městský soud, brojí stěžovatelka fakticky jen
proti důvodům výroku o zastavení řízení. Taková stížní námitka je podle ust. §104 odst. 2 s. ř. s.
nepřípustná. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost proti výroku I. napadeného usnesení
odmítl podle ust. §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s ust. §104 odst. 2 s. ř. s. a §120 s. ř. s.
V důsledku toho neshledal Nejvyšší správní soud přípustnými ani zbylé kasační námitky,
směřující proti výroku II. napadeného usnesení, tedy proti výroku o nákladech řízení. Nejvyšší
správní soud přihlédl k závěrům, obsaženým v usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 6. 2010,
č. j. 7 Afs 1/2007 – 64 (č. 2116/2010 Sb. NSS), ve kterém se zabýval možností aplikace ust. §104
odst. 2 s. ř. s. na případy, kdy je kasační stížností napaden mimo výroku o nákladech řízení
rovněž výrok ve věci samé. Rozšířený senát rozlišuje situace, kdy kasační stížnost napadá pouze
výrok o nákladech řízení, od případů, kdy napadá i jiné výroky. V prvním případě je podle
rozšířeného senátu třeba kasační stížnost pro nepřípustnost odmítnout, byť by bylo rozhodnutí
krajského (městského) soudu o nákladech řízení věcně nesprávné, ve druhém případě je kasační
stížnost přípustná. Zákonodárce nemínil absolutně a bezvýjimečně vyloučit přezkum výroku
o nákladech řízení, ale hodlal jej umožnit tam, kdy Nejvyšší správní soud věcně přezkoumává
výrok o věci samé. Podle rozšířeného senátu jsou z přezkumu vyloučeny nejen kasační stížnosti,
které směřují pouze proti výroku o nákladech řízení, ale i ty, které obsahují námitky proti výroku
o věci samé, ale ty jsou z hlediska ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustné.
Skutečnost, že Nejvyšší správní soud shledal nepřípustnost kasační stížnosti ve vztahu
k výroku o zastavení řízení, vylučuje, aby se Nejvyšší správní soud věcně zabýval námitkami
brojícími pouze proti výroku II. napadeného usnesení (výrok o nákladech řízení), a to nezávisle
na tom, zda by byly případně důvodné či nikoliv. I v této části proto Nejvyšší správní soud
kasační stížnost odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s §104 odst. 2 s. ř. s.
a §120 s. ř. s.
Ze stejného důvodu je pak nepřípustná kasační stížnost i ve vztahu k výroku III.
napadeného usnesení. Tímto výrokem byla stěžovatelce vrácena poměrná část soudního
poplatku, svou povahu se tedy taktéž jedná o výrok o nákladech řízení. V souladu s citovanou
judikaturou a s ohledem na výše vyslovené závěry Nejvyšší správní soud kasační stížnost i v této
části odmítl pro nepřípustnost dle ust. §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s §104 odst. 2 s. ř. s.
a §120 s. ř. s. Stěžovatelka ostatně pouze uvedla, že kasační stížnost směřuje i proti tomuto
výroku, ale žádné konkrétní námitky ve vztahu k němu neuplatnila.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 3 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Vzhledem k tomu, že kasační stížnost byla odmítnuta před prvním jednáním, Nejvyšší
správní soud na základě §10 odst. 3 in fine zákona o soudních poplatcích rozhodl,
že se stěžovatelce vrací zaplacený soudní poplatek v plné výši. Soudní poplatek ve výši 5.000 Kč
bude stěžovatelce vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2012
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu