ECLI:CZ:NSS:2012:7.AS.10.2012:26
sp. zn. 7 As 10/2012 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Ing. A. K.,
zastoupen Mgr. Dagmar Beníkovou, advokátkou se sídlem Legionářská 3, Olomouc,
proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 1191/40a,
Olomouc, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
28. 11. 2011, č. j. 58 Ca 15/2008 – 70,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2011, č. j. 58 Ca 15/2008 – 70,
se zrušuje , a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce - Ing. A. K. domáhá u Nejvyššího správního
soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne
28. 11. 2011, č. j. 58 Ca 15/2008 – 70, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě (dále též „krajský soud“) napadeným rozsudkem
ze dne 28. 11. 2011, č. j. 58 Ca 15/2008 – 70, zamítl jako nedůvodnou žalobu A. K., kterou se
domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Olomouckého kraje,
odbor dopravy (dále také „žalovaný“) ze dne 8. 2. 2008, č. j. KUOK/12576/2008, sp. zn.
KÚOK/3866/2008/ODSH/359, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a současně potvrzeno
rozhodnutí Magistrátu města Olomouce, odboru agendy řidičů a motorových vozidel, ze dne
28. 11. 2007, č. j. SmOl/AŘMV/2/1503/2007/Sla.
Krajský soud při svém rozhodování vyšel z toho, že rozhodnutím prvostupňového
správního orgánu byl žalobce uznán vinným přestupkem proti bezpečnosti a plynulosti provozu
na pozemních komunikacích podle ustanovení §22 odst. 1 písm. f) bodu 7 zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „zákon
o přestupcích“), neboť porušil ustanovení §17 odst. 5 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o provozu na pozemních komunikacích“), kterého se dopustil tím, že dne 26. 7. 2007
v 11.35 hod. při řízení automobilu tov. značky Hyunday Accent, registrační značky X,
v Olomouci na ulici Polská předjížděl na přechodu pro chodce vozidlo Iveco Autoškola
Novotný, registrační značky X, za což byla ž alobci uložena pokuta ve výši 5500 Kč a zákaz
činnosti řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců ode dne právní moci rozhodnutí.
Krajský soud zdůraznil, že jádrem sporu je posouzení otázky, zda žalobce přejížděl na přechodu
pro chodce, či nikoliv. Správní orgány v této otázce vyšly z oznámení orgánů Policie České
republiky, ze svědeckých výpovědí policistů a některých členů osádky vozidla, které bylo předjeto
žalobcem, žalobce však na druhé straně tvrdil, že předjíždějící manévr dokončil ještě před
přechodem a tuto skutečnost svědecky potvrdila jeho spolujezdkyně. Krajský soud
se po přezkoumání provedených důkazů ve správním řízení ztotožnil se skutkovým závěrem
žalovaného, který dovodil, že to byl žalobce, kdo jako řidič vozidla Hyundai Accent, RZ X,
předjížděl dne 26. 7. 2007 v 11.35 hod. v obci Olomouc na ulici Polská vozidlo Iveco, Autoškola
Novotný, RZ X, a že se tak stalo na přechodu pro chodce. Žalobce se proto tímto jednáním
dopustil přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle
ustanovení §22 odst. 1 písm. f) bodu 7 zákona o přestupcích. Správním orgánem uložené sankce
nejsou ale nepřiměřené, protože při jejich ukládání postupoval zcela v souladu s ust. §22 odst. 7
zákona o přestupcích za použití ust. §11 a §12 téhož zákona (sankce byly uloženy při samé
spodní hranici zákonné sazby). Nic na tom nemění ani skutečnost, že i takto uložené sankce
mohou ohrozit profesní život žalobce. Sankcionování za správní delikty nezná obecné instituty
zmírnění sankcí pod spodní hranici sazby a upuštění od potrestání. Krajský soud nepřisvědčil ani
výhradám žalobce stran neúplnosti a nedostatečnosti skutkových zjištění a pochybení při
zjišťování skutkového stavu, zejména pokud jde o nesprávné hodnocení důkazů – svědeckých
výpovědí. Výpověď svědků spolu s dalšími písemnými materiály založenými ve správním spise
tvoří ucelený důkazní řetězec, z něhož lze spolehlivě dovodit odpovědnost žalobce za
přestupkové jednání. Krajský soud nevyhověl ani návrhu na doplnění dokazování provedením
znaleckého posudku a výpovědí svědka – npor. O. N., které měly objasnit dopravní situace
v místě, v němž mělo dojít ke spáchání přestupku. Správní soud v této souvislosti zdůraznil, že
„vhodnost“ či „nevhodnost“ dopravního značení nemůže mít vliv na posouzení, zda došlo ke
spáchání předmětného přestupku žalobcem.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce - Ing. A. K., jako stěžovatel (dále
jen „stěžovatel“) kasační stížnost, kterou výslovně opřel o důvod obsažený v ust. §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s.
Stěžovatel zejména namítl, že krajský soud v rozporu se zákonem aproboval svým
rozsudkem vady v řízení před žalovaným (vady při zjišťování skutkového stavu věci
a při dokazování). Šlo především o neprovedení navrhovaného důkazu výslechem svědka Ing. O.
N., který mohl osvětlit vadnost značení komunikace, kde mělo dojít k přestupku. Vadnost
značení spočívala v absenci svislého výstražného označení přechodu pro chodce a nesprávného
vodorovného značení mezi dvěma přechody přerušovanou středovou čarou, umožňující
předjížděni zakončené přechodem pro chodce, kde je již předjíždění zakázáno. Tato vada ve
značení musela nutně každého řidiče přinejmenším zmást. Uvedené platí tím spíše, když dle
písemného stanoviska tohoto navrhovaného svědka bylo vodorovné značení značně sjeté a méně
viditelné. V přímém důsledku intervence stěžovatele na vadné značení tohoto úseku pozemní
komunikace, pak bylo toto značení opraveno. Přerušovaná středová čára byla nahrazena čarou
plnou zakazující předjíždění mezi dvěma přechody pro chodce a byla i doplněna svislá výstražná
značka. Neprovedení důkazu výslechem svědka Ing. N. se promítlo v nedostatečně zjištěném
skutkovém stavu věci. V tomto směru pochybil nejen žalovaný správní orgán, ale i krajský soud,
který na uvedenou vadu ve správním řízení nereagoval a sám rovněž neprovedl navrhovaný
důkaz. V tomto směru je přitom nesprávný závěr správního soudu, že svislého značení nebylo
třeba. Podle ust. §7 odst. 1 písm. m) vyhlášky č. 30/2001 Sb., kterou se provádějí pravidla
provozu na pozemních komunikacích, platí, že výstražná dopravní značka „Pozor, přechod pro
chodce" (č. A 11), se použije v obci v odůvodněných případech, například v nepřehledném úseku
pozemní komunikace. Za situace, kdy mezi oběma přechody pro chodce vodorovné značení
umožňovalo předjíždění, je naprosto zřejmé, že se o právě takový odůvodněný případ jednalo.
Otázkou vadného a nepřehledného značení úseku komunikace v místě předmětného přestupku,
se však žalovaný správní orgán ani krajský soud nezabývaly. Uvedené nezjišťované skutečnosti
jsou ale rozhodnými faktory pro případné posouzení otázky, zda zde nebylo důvodu pro aplikaci
ust. §2 odst. 2 zákona o přestupcích. Je totiž otázkou, co je závažnějším následkem. Je to manévr
řidiče, který dokončí předjíždění pomalu jedoucího nákladního vozidla, jež tvoří překážku
v provozu, na v tu chvíli prázdném přechodu či bezprostředně před ním [jemuž ale nezbude nic
jiného než tento manévr dokončit, protože např. prudké brzdění a vracení se do pravého jízdního
pruhu by mohlo způsobit mnohem závažnější následek, jakým je ohrožení vozidel jedoucích
v protisměru, resp. vozidel jedoucích za vozidlem předjížděným]. Stěžovatel má za to, že řidič má
být včas, čitelně a předvídatelně informován o podmínkách na pozemní komunikaci. Pokud ale
příslušný správní orgán zmatečným dopravním řešením na místě samém tyto zásady poruší, nelze
k tíži řidiče přičítat, že se dopustil dopravního přestupku. Krajský soud v rozporu se zákonem
nepřihlédl ani k tomu, že správní orgány v rozporu s ust. §50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neprovedly důkaz místním
šetřením, či alespoň situačním plánem. Z těchto důkazů by musel dovodit – pouhým výpočtem
vzdáleností obou přechodů, vzdálenosti odbočky vpravo, na kterou pak řidič odbočil a z rychlostí
všech 3 vozidel, že k inkriminovanému přestupku nemohlo dojít. Nelze proto souhlasit s
krajským soudem, který aproboval postup správních orgánů, jež neprovedly prakticky žádný
z navrhovaných důkazů. Krajský soud též přehlédl významné rozpory v jednotlivých výpovědích
svědků – stran barvy předjížděcího vozidla, doby spáchání přestupku či hustoty provozu,
o něž se ale opřel při svém závěru o prokázání viny přestupkem (rozporné a vyvrácené jinými
důkazy byly právě ty výpovědi svědků, od nichž je dovozováno prokázání spáchání přestupku).
Naproti tomu krajský soud pomíjí důkazní hodnotu výpovědi svědčících ve prospěch stěžovatele
(H. N.) s tím, že jde o nevěrohodné svědectví. Krajský soud se ani neřídil předcházejícím
závazným právním názorem zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu, když pouze
poupravil odůvodnění svého nového rozsudku. V neposlední řadě se stěžovatel domáhá, aby jeho
kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek. Je tomu tak proto, že právní následky napadeného
správního rozhodnutí by v současné situaci pro něj znamenaly citelnou újmu v podobě ztráty
zaměstnání, přičemž na straně druhé by se přiznání odkladného účinku nedotklo práv třetích
osob.
Žalovaný se k podané kasační stížnosti A. K. nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v kasační stížnosti a sám dospěl k závěru, že je třeba napadený rozsudek krajského
soudu zrušit, a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Z obsahu správního spisu vyplývá, že oznámením o zahájení řízení a předvoláním
ze dne 25. 9. 2007 prvostupňový správní orgán stěžovateli oznámil jednak zahájení
přestupkového řízení (na základě oznámení Policie České republiky o přestupku
ze dne 26. 7. 2007) a jednak předvolal stěžovatele k ústnímu jednání na den 17. 10. 2007. Tohoto
dne bylo provedeno ústní jednání za přítomnosti stěžovatele a svědků nstržm. L. P., P. N., M. Z.
a H. N. Správní orgán I. stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že stěžovatel
v Olomouci, při řízení osobního automobilu v Rooseweltově ulici, ještě před železničním
přejezdem, dojel nákladní vozidlo s označením „Autoškola“, které jelo pomalu, přičemž obě
motorová vozidla odbočila do ulice Polská. V této ulici na křižovatce Polská - Domovina pak
započalo vozidlo řízené stěžovatelem předjížděcí manévr, a na přechodu pro chodce předjelo
nákladní vozidlo. Posléze pak byl automobil řízený stěžovatelem zastaven příslušníky Policie
České republiky v jednosměrné ulici vedoucí k ulici 17. listopadu. Rozhodnutím Magistrátu města
Olomouce, odboru agendy řidičů a motorových vozidel, ze dne 28. 11. 2007, č. j.
SmOl/AŘMV/2/1503/2007/Sla., byl stěžovatel uznán vinným přestupkem proti bezpečnosti a
plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle ustanovení §22 odst. 1 písm. f) bodu 7
zákona o přestupcích, neboť porušil ustanovení §17 odst. 5 písm. d) zákona o provozu na
pozemních komunikacích. Tohoto ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích se
dopustil tím, že dne 26. 7. 2007 v 11.35 hod. při řízení automobilu tov. značky Hyunday Accent,
registrační značky X, v Olomouci na ulici Polská předjížděl na přechodu pro chodce vozidlo
Iveco Autoškola Novotný, registrační značky X, za což pak byla stěžovateli uložena pokuta ve
výši 5500 Kč a zákaz činnosti řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců ode dne právní
moci rozhodnutí. Rozhodnutím Krajského úřadu Olomouckého kraje, odboru dopravy
a silničního hospodářství, ze dne 8. 2. 2008, č. j. KÚOK/12576/2008,
sp. zn. KÚOK/3866/2008/ODSH/359, bylo zamítnuto odvolání stěžovatele Ing. A. K. proti
rozhodnutí Magistrátu města Olomouce, odboru agendy řidičů a motorových vozidel, ze dne
28. 11. 2007, č. j. SmOl/AŘMV/2/1503/2007/Sla., a současně potvrzeno toto prvostupňové
rozhodnutí. Proti rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje, odboru dopravy a silničního
hospodářství, ze dne 8. 2. 2008, č. j. KÚOK/12576/2008,
sp. zn. KÚOK/3866/2008/ODSH/359, podal stěžovatel žalobu. Rozsudkem Krajského soudu
v Ostravě ze dne 30. 6. 2009, č. j. 58 Ca 18/2008 - 28, byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Nejvyšší
správní soud rozsudkem ze dne 29. 10. 2009, č. j. 7 As 69/2009 - 52, zrušil uvedený rozsudek
krajského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Kasační soud uložil krajskému
soudu, aby se znovu zabýval všemi žalobními námitkami, s nimiž se musí po jejich přezkoumání
a vyhodnocení náležitým způsobem konkrétně vypořádat. Krajský soud v Ostravě posléze
po provedení ústního jednání rozsudkem ze dne 28. 11. 2011, č. j. 58 Ca 15/2008 - 70, žalobu
opět zamítl. Proti tomuto rozsudku směřuje nyní projednávaná kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud předesílá, že i v řízení o kasační stížnosti se jako kasační soud řídí
dispoziční zásadou. Je provedením této dispoziční zásady, jestliže ustanovení §106 odst. 1 s. ř. s.
ukládá stěžovateli povinnost označit rozsah napadení soudního rozhodnutí a uvést, z jakých
důvodů (skutkových a právních) toto soudní rozhodnutí napadá a považuje výroky tohoto
rozhodnutí za nezákonné a že kasační soud je pak vázán rozsahem kasační stížnosti (§109 odst. 2
s. ř. s.) a důvody kasační stížnosti (§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.). Činnost kasačního
soudu je ohraničena rámcem takto vymezeným (rozsah napadení soudního rozhodnutí
a skutkové a právní důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí) a tento soud se musí omezit
na zkoumání napadeného rozhodnutí jen v tomto směru, nejde-li ovšem o vadu, k níž musí
hledět z úřední povinnosti (§109 odst. 3 věta za středníkem s. ř. s.). I při nejmírnějších
požadavcích proto musí být z kasační stížnosti poznatelné, v kterých částech a po jakých
stránkách má kasační soud napadené soudní rozhodnutí zkoumat, přičemž kasační soud není
povinen, ale ani oprávněn sám vyhledávat možné nezákonnosti soudního rozhodnutí.
Z obsahu podané kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatel vytýká krajskému soudu
nesprávné posouzení otázky úplnosti zjištěného skutkového stavu věci a hodnocení důkazů
správními orgány. Tyto otázky se týkaly především správnosti a úplnosti vyhodnocení samotného
provedení předjížděcího manévru a svědeckých výpovědí osádky vozidla autoškoly v kontextu
konkrétních podmínek dopravní situace na místě samém, resp. stavu správnosti značení pozemní
komunikace. Podle stěžovatele nebyl skutkový stav zjištěn dostatečně, když nebylo ohledáno
místo samé, nebyl vyslechnut ani navrhovaný svědek npor. Ing. O. N. ke stavu značení sporného
úseku komunikace na ulici Polská v Olomouci, popřípadě jiní svědci, a nebyl proveden ani
navrhovaný znalecký posudek. Krajský soud pak i přes tyto žalobou vytýkané vady nedoplnil
skutková zjištění stran správnosti značení pozemní komunikace
Jak již uvedl ve svém rozsudku krajský soud, základní otázkou, kterou je třeba v tomto
řízení objasnit, je otázka, zda stěžovatel prováděl a dokončil předjížděcí manévr na přechodu
pro chodce nebo bezprostředně před ním, a zda tím spáchal přestupek, který mu je kladen
za vinu. Naopak spornou není otázka, kdy byl předjížděcí manévr vozidla Iveco Autoškola
Novotný započat (v úseku komunikace označené podélnou přerušovanou vodorovnou čarou)
před přechodem pro chodce na křižovatce ulic Polská a Domovina.
Správní orgány i krajský soud dospěly ke shodnému skutkovému závěru, že stěžovatel
dokončil předjížděcí manévr na přechodu pro chodce nebo bezprostředně před ním. Oba správní
orgány i krajský soud se opřely o svědecké výpovědi osádky předjížděného vozidla IVECO
Autoškola Novotný a z části o svědeckou výpověď policisty L. P., který osvědčil okamžik
zahájení předjížděcího manévru.
Nejvyšší správní soud neshledal, že by tento skutkový závěr byl v nesouladu s důkazy
obsaženými v předložených spisech. Svědci (Z. i N.) vypověděli, že sice neví, kdy přesně byl
předjížděcí manévr započat, ale že byl zcela jistě ukončen na přechodu pro chodce na křižovatce
ulic Polská a Domovina, neboť jejich vozidlo bylo na shodné úrovni s vozidlem stěžovatele. Na
tom ničeho nemění ani dílčí nesrovnalosti výpovědi svědka M. Z. a P. N. v konfrontaci
s výpovědí svědka L. P. (zasahujícího policisty) a svědkyně H. N. ohledně hustoty provozu a času
předjížděcího manévru stěžovatele či barvy jeho vozu. Je tomu tak proto, že nelze spravedlivě po
svědcích požadovat, aby si vše uchovávali v paměti do nejmenšího detailu. Podstatné na celé věci
však bylo to, že oba nezávislí svědci osvědčili provádění předjížděcího manévru, resp. jeho
ukončení na přechodu pro chodce a na úrovni jejich vozidla. Uvedený závěr pak není sto bez
dalšího zvrátit ani svědectví svědkyně H. N., spolujezdkyně stěžovatele.
Stranou pozornosti krajského soudu ale zůstala otázka možných důsledků „nevhodného
či nedostatečného dopravního značení“ pozemní komunikace ulice Polská, jehož objasnění
se stěžovatel marně domáhal prostřednictvím svědecké výpovědi npor. Ing. O. N. za
účelem objasnění dopravní situace v místě, kde mělo dojít ke spáchání přestupku.
Krajský soud správně vyložil, že vodorovné dopravní značení přechodu pro chodce (V7)
nemusí být vždy doplněno svislou výstražnou značkou (A 11), a dospěl obdobně jako žalovaný
k závěru, že bez ohledu na to, nesmí řidič předjíždět na přechodu nebo bezprostředně před ním.
Nezabýval se však již skutkovou otázkou, kterou chtěl objasnit právě stěžovatel, a to, v jakém
stavu bylo v inkriminovanou dobu vodorovné dopravní značení na ulici Polská v Olomouci.
Jinak řečeno, správní soud se nezabýval tím, zda bylo toto dopravní značení dostatečně výrazné
(viditelné nebo značně sjeté), tedy ve stavu, kdy by se jednalo o odůvodněný případ
pro obligatorní použití značky A 11 [srov. §7 odst. 1 písm. m) prováděcí vyhlášky
č. 30/2001 Sb.], která tam však v inkriminovanou dobu ještě (oproti době po přestupku) nebyla].
Krajský soud se nezabýval možnou protichůdností vodorovného dopravního značení
před přechodem Polská/Domovina, kterou mohl taktéž objasnit navrhovaný svědek
npor. Ing. O. N., nebo případné ohledání místa spáchání přestupku ve správním řízení. Nelze ani
vyloučit, že v případě, kdy by přerušovaná vodorovná čára bezprostředně navazovala na
vodorovnou značku přechod pro chodce, by tato skutečnost mohla mít za následek aplikaci ust.
§2 odst. 2 zákona o přestupcích. Takto vadně provedené vodorovné značení by bylo nejen
protichůdné, ale pokud by jej účastníci silničního provozu dodržovali, nutně by se dopouštěli
téhož přestupku, jaký je přičítán stěžovateli. Je-li totiž zakázáno předjíždět bezprostředně před
přechodem, lze si jen stěží představit, a předvídat, že zde bude současně i povoleno předjíždění
vodorovnou dopravní značkou (V7). Jinak řečeno, lze jen stěží dovozovat a předvídat, že je-li
vodorovným značením povoleno předjíždění vozidel, že na toto značení bude bezprostředně
navazovat vodorovné značení přechodu pro chodce, kde se nutně při realizaci předjížděcího
manévru jedná o porušení zákona o provozu na pozemních komunikacích. Krajský soud se tedy
nezabýval skutkovými okolnostmi věci, které mohly ve svém důsledku vést k aplikaci ust. §2
odst. 2 zákona o přestupcích.
Případný není poukaz krajského soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 3. 2010, č. j. 8 As 68/2009 - 83. V poukazované věci přestupce nerespektoval dopravní
značení k zákazu zastavení dopravní značkou č. V 12c, a tím spáchal přestupek. Správní soud
neuznal jeho argumentaci, že toto značení bylo nevhodné a konstatoval, že mu nepřísluší
hodnotit vhodnost či nevhodnost dopravního značení. V projednávané věci však nešlo o totožný
(obdobný) případ. Zde stěžovatel tvrdí, a tomu odpovídají i zjištěné skutkové okolnosti,
že dopravní značení, které nebylo v řádném stavu, respektoval, ale že bylo nedostatečné (absence
svislé značky přechodu pro chodce), a navzájem si odporovalo (vodorovná přerušovaná podélná
čára navazovala na přechod pro chodce). V důsledku toho pak měl spáchat k tíži mu kladený
přestupek. Nejde tedy o obdobnou věc, jak mylně dovozuje krajský soud, když zamítl návrh na
doplnění dokazování. Naopak rozpornost, či nedostatečná výraznost stávajícího dopravního
značení na rozhodném úseku, mohla mít zásadní vliv na posouzení subjektivní stránky
předmětného přestupku. Stěžovatel se tedy oprávněně domáhal provedení svědecké výpovědi
npor. Ing. O. N. za účelem objasnění dopravní situace v místě, v němž mělo dojít ke spáchání
přestupku.
Otázkou stavu vodorovného dopravního značení a jeho možných důsledků ve vztahu
k zavinění stěžovatele, tedy subjektivní stránkou přestupku, se však ani žalovaný ani krajský soud
nezabývali, ačkoliv byla namítána v žalobě i kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud proto
konstatuje, že právní závěr krajského soudu o spáchání dopravního přestupku stěžovatelem je
založen na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci, který má dopady především ve vztahu
k zavinění stěžovatele.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů došel k závěru, že kasační stížnost stěžovatele
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2011, č. j. 58 Ca 15/2008 – 70, je
opodstatněná, a proto napadený rozsudek podle ustanovení §110 odst. 1 věta prvá
před středníkem s. ř. s. zrušil, a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
V tomto řízení bude na krajském soudu, aby doplnil svá skutková zjištění stran stavu
pozemní komunikace a jejího dopravního značení, a teprve po té se opětovně
a přezkoumatelným způsobem zabýval zaviněním stěžovatele s tím, zda v předmětné věci byly,
či nebyly dány okolnosti, které by zavinění stěžovatele vylučovaly. Jinak řečeno, aby v mezích
bodů správní žaloby, účinné právní úpravy a vysloveného právního názoru Nejvyššího správního
soudu opětovně posoudil zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného, a teprve po té
vydal rozhodnutí, které bude odpovídat zákonu.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je tento soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl v souladu s ustanovením §109 odst. 2 s. ř. s.,
podle něhož rozhoduje kasační soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, neboť neshledal
důvody pro jeho nařízení.
Kasační soud již nerozhodoval o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, protože bez prodlení (ihned po předložení spisu a po nezbytném poučení
účastníků řízení) rozhodl o věci samé. Za této situace potom nemohou skutečnosti tvrzené jako
důvod pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ani nastat (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 8. 2003, č. j. 2 Azs 3/2003 - 44, který byl publikován
pod č. 173/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. března 2012
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu