ECLI:CZ:NSS:2012:7.AS.13.2012:108
sp. zn. 7 As 13/2012 - 108
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v pr ávní věci žalobce: JUDr. Z. A.,
proti žalovanému: Pozemkový fond České republiky, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2011,
č. j. 10 Ca 87/2009 – 78,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce domáhá u Nejvyššího správního soudu vydání
rozsudku, kterým by bylo zrušeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2011,
č. j. 10 Ca 87/2009 – 78, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným usnesením žalobci nepřiznal
osvobození od soudních poplatků pro řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 13. 1. 2010, č. j. 10 Ca 87/2009 - 52 (dále jen „usnesení
ze dne 13. 1. 2010“), kterým byla odmítnuta žaloba žalobce proti Stanovisku výkonné ho výboru
- sekce privatizace Pozemkového fondu České republiky ze dne 30. 12. 2008, zn. 2016/09/priv.
Městský soud při svém rozhodování vyšel z toho, že v kasační stížnosti proti usnesení
ze dne 13. 1. 2010 nebyly obsaženy žádné důvody, které by mohly mít vztah k napadenému
usnesení. Kasační stížnost je blanketní a výslovně uvádí, že je podávána z opatrnosti,
přičemž předběžně je namítán bez další argumentace protiústavní postup. Žalobce byl
proto vyzván k odstranění vad této kasační stížnosti, avšak na výzvu nereagoval a další
prodloužení lhůty již není možné, neboť se jedná o lhůtu propadnou (žalobce včas nepožádal
o prodloužení této lhůty). Jelikož kasační stížnost proti usnesení ze dne 13. 1. 2010 zjevně
nemůže být úspěšná, městský soud žalobci podle ust. §36 odst. 3 věty druhé s. ř. s. nepřiznal
osvobození od soudních poplatků. Pro úplnost dodal, že žalobce nepředložil takové doklady,
z nichž by bylo možno komplexně posoudit jeho majetkovou situaci. Žalobce uvádí,
že se zdržuje v zahraničí a jeho přípisy jsou většinou datovány „V Curychu dne …“. Je tedy
zřejmé, že jediný zdroj příjmu žalobce nemůže tvořit exekučně nepostižitelné minimum jeho
starobního důchodu vypláceného v České republice.
Proti tomuto usnesení městského soudu podal žalobce jako stěžovatel (dále jen
„stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, jež se obsahově opírá o ustanovení §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. V tomto mimořádném opravném prostředku zejména namítl, že městský soud
zpochybňuje spravedlivost nestranného a nezávislého kasačního řízení ve věci osvobození
od soudních poplatků, když v rozporu s čl. 95 Ústavy ignoruje protiústavnost zákona, a jeho
použitím předjímá rozhodnutí kasačního soudu o návrhu na osvobození od soudních poplatků.
Správní soud svým postupem omezuje článkem 4 Ústavy zaručené právo na soudní ochranu,
když své rozhodnutí váže nikoli obecně na poměry účastníka, ale jen na doložení nedostatku
prostředků. Porušuje též zákaz diskriminace, když dovozuje, že ten, kdo v rámci Schengenské
smlouvy využívá právo svobody pohybu a pobytu, ztrácí v České republice právo na poplatkovou
povinností nediskriminovanou soudní ochranu svých základních práv a svobod. Stěžovatel
naznačuje, že poskytnutí střechy nad hlavou a stravy nabídnuté mu těmi, kdo mají obavu,
aby se takováto „civilizační sněť“ nezanášela jako v případech MUS a dalších do Švýcarska,
nemůže být důvodem k odepření jeho práva na soudní ochranu. Považuje napadené usnesení
za protiústavní a domáhá se spravedlivého procesu. Uvádí, že do řádného objasnění vraždy jeho
právního zástupce, je uplatnění jeho práv před soudy značně ztíženo, a předestírá okolnosti
předcházející zavraždění JUDr. E. V. Dodává, že v dané věci se domáhá základního práva
podmiňujícího nezávislost advokacie – práva na smluvní odměnu za poskytnutou právní pomoc.
Vyjadřuje se k řadě otázek týkajících se postupu státních orgánů, které jsou v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky a jež mají svůj základ v tom, že dosud nebyly zákonem
stanoveny podmínky a podrobnosti soudní ochrany práv zaručených mezinárodními smlouvami,
jako je Úmluva o zákazu nelidského zacházení, T restněprávní úmluva o korupci
a Občanskoprávní úmluva o korupci. Stěžovatel je, jako na státní moci nezávislý advokát,
nelidsky kriminalizován trestním stíháním pro plnění zákonné povinnosti. Žádá, aby Nejvyšší
správní soud splnil povinnost vyplývající z ustanovení §5 o. s. ř. a poučil jej, jakým procesním
postupem se má bránit ústavně nepřípustné diskriminaci. Do doby, než bude takto poučen,
se kasační stížností domáhá poplatkovou povinností nediskriminované soudní ochrany institutem
osvobození od soudního poplatku, který i v rámci kasačního řízení uplatňuje nikoli
pro nedostatek finančních prostředků, ale k uplatnění práva na soudní ochranu proti ústavně
nepřípustné diskriminaci. Stěžovatel v rámci svého mandátu advokáta členské země Evropské
unie uplatňuje právo na soudní ochranu proti jakékoli diskriminaci připojením návrhu podle
čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie na postoupení věci Soudnímu dvoru. Dovolává
se soudní ochrany komunitárními předpisy chráněného institutu nezávislosti advokacie na státní
moci, zaručeného Chartou základních principů evropské advokacie, Etickým kodexem advokátů
EU a Doporučením výboru ministrů členským státům ke svobodě výkonu advokáta. Navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud před rozhodnutím věci požádal Soudní dvůr o výklad Smluv ve věci
soudní ochrany institutu nezávislosti soudní advokacie, a uvádí několik otázek, které mají být
předloženy Soudnímu dvoru k posouzení a rozhodnutí. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní
soud zrušil napadené usnesení městského soudu a osvobodil jej od soudních poplatků v řízení
sp. zn. 10 Ca 87/2009.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napaden é usnesení městského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Nejvyšší správní soud v souladu se svou konstantní judikaturou (srov. rozsudek
ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 – 37 , všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz) netrval na zaplacení soudního poplatku
za kasační stížnost, neboť s ohledem na povahu rozhodnutí, proti němuž kasační stížnost
směřuje, by trvání na splnění poplatkové povinnosti znamenalo řetězení řešeného problému.
Stěžovatel předně namítá, že samotná poplatková povinnost je v jeho případě v rozporu
s ústavním pořádkem. K tomu je nutno poznamenat, že tuto námitku stěžovatel nemůže úspěšně
uplatnit proti rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, nýbrž pouze
proti případnému usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Stěžovatel
tímto totiž vůbec nerozporuje to, že by u něj skutečně nebyly splněny podmínky pro osvobození
od soudních poplatků, nýbrž se domáhá toho, aby nebyl vůbec vyzýván k zaplacení soudního
poplatku, tj. aby rozhodnutí ve věci samé nebylo podmiňováno zaplacením soudního poplatku.
Uvedená námitka se proto zcela míjí s důvody, pro které městský soud vydal napadené usnesení.
Městský soud v tomto usnesení neposuzoval otázku, zda je stěžovatel povinen uhradit soudní
poplatek, nýbrž toliko otázku, zda naplnil zákonné podmínky pro osvobození od soudních
poplatků a zda lze tedy vyhovět jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků. Nejvyšší
správní soud pouze na okraj ve stručnosti poznamenává, že neshledává protiústavnost samotné
poplatkové povinnosti v řízení o kasační stížnosti, stejně jako právní úpravy osvobození
od soudních poplatků. Stěžovatelem namítané skutečnosti nesvědčí o protiústavnosti této právní
úpravy, o jejím diskriminačním charakteru či rozporu s právem na spravedlivý proces.
Co se týče námitky, že správní soud své rozhodnutí váže nikoli obecně na poměry
účastníka, ale jen na doložení nedostatku prostředků, pak i v tomto případě je nutno konstatovat,
že se námitka míjí s důvody, pro které městský soud vydal napadené usnesení. Důvodem
pro nepřiznání osvobození od soudních poplatků byla zjevná neúspěšnost kasační stížnosti
proti usnesení ze dne 13. 1. 2010 (tedy důvod uvedený v ust. §36 odst. 3 věta druhá s. ř. s.) .
Nedoložení nedostatku prostředků bylo vysloveno pouze jako obiter dictum, když tyto úvahy soudu
byly uvozeny slovy: „Pro úplnost soud dodává“.
Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu, námitky, které se zcela míjí
s důvody, pro které vydal soud své rozhodnutí, je nutno považovat za nedůvodné
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2007, č. j. 8 Afs 161/2005 - 87).
Jedinou námitkou, kterou stěžovatel skutečně brojí prot i důvodům napadeného usnesení,
je tak tvrzení, že městský soud předjímá rozhodnutí kasačního soudu.
Podle ust. §36 odst. 3 s. ř. s. , účinného v době rozhodování městského soudu, účastník,
který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy
senátu osvobozen od soudních poplatků. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže
být úspěšný, takovou žádost zamítne. Přiznané osvobození kdykoliv za řízení odejme, popřípadě
i se zpětnou účinností, jestliže se do pra vomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka
přiznané osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly.
Nemůže-li tedy být návrh zjevně úspěšný, není potřeba zkoumat majetkové poměry
žadatele a jeho žádost musí být zamítnuta na základě ust. §36 odst. 3 věty druhé s. ř. s. Otázkou,
kdy může správní soud předjímat rozhodnutí kasačního soudu, se již Nejvyšší správní soud
zabýval v řadě případů.
Ve svém rozsudku ze dne 24. 3. 2006, č. j. 4 Ads 19/2005 - 105 (č. 909/2006 Sb. NSS)
Nejvyšší správní soud vyslovil, že „zjevná neúspěšnost návrhu by měla být zjistitelná bez pochyb, okamžitě,
měla by být nesporná a naprosto jednoznačná bez toho, aby bylo prováděno dokazování .“ Pokud se týká věcné
legitimace k posouzení zjevnosti návrhu, v rozsudku ze dne 2 8. 6. 2006, č. j. 3 As 26/2006 – 69
(č. 1616/2008 Sb. NSS), pak konstatoval, že „ závěr o zjevné neúspěšnosti podaného návrhu by si byl soud
prvního stupně oprávněn učinit toliko v situaci, kdy by např. kasační stížnost byla podána opožděně, osobou
k tomu zjevně neoprávněnou, či by byla podána proti rozhodnutí, proti němuž není kasační stížnost přípustná. “
V rozsudku ze dne 30. 6. 2011, č. j. 4 As 19/2011 - 75, nakonec uvedl, že „pojem uvedený
v ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. „návrh, který nemůže být zjevn ě úspěšný“ je třeba interpretovat za použití
gramatického a logického výkladu a s přihlédnutím k aktuální judikatuře. Uvedenému pojmu lze proto podřadit
takové návrhy, jejichž neúspěšnost je bez jakýchkoliv pochybností a dokazování zcela jednoznačná, nesporná
a okamžitě zjistitelná. Takovým „zjevně neúspěšným návrhem“ může být např. opožděně podaná žaloba, návrh
na prominutí zmeškání zákonné lhůty, kterou nelze prominout; návrh, který je výslovně (bez meritorního
posouzení povahy žalobou napadeného úkonu) v yloučen z meritorního přezkoumání, jako je např. kasační
stížnost proti usnesení o přerušení řízení. Naproti tomu o „zjevně neúspěšný návrh“ nejde tehdy, je-li „zjevnost“
závislá na předběžném zkoumání a posouzení povahy návrhu. “
V souladu s uvedenými závěry Nejvyšší správní soud konstatuje, že i v posuzované věci
se jedná o případ, kdy kasační stížnost zjevně nemůže být úspěšná. Je- li totiž podána blanketní
kasační stížnost, která není přes výzvu soudu doplněna v propadné lhůtě dle ust. §106
odst. 3 s. ř. s., jedná se o nedostatek, pro který nelze kasační stížnost věcně projednat. Po uplynutí
propadné lhůty pro doplnění kasační stížnosti již neexistuje způsob jak tento nedostatek
odstranit. Skutečnost, že kasační stížnost nemůže být úspěšná, je v takovém případě natolik
zjevná, že závěr o zjevné neúspěšnosti kasační stížnosti může učinit již městský soud. Nejvyšší
správní soud se přitom shoduje s hodnocením městského soudu, že kasační stížnost
proti usnesení ze dne 13. 1. 2010 zjevně neobsahovala žádné konkrétní stížní důvody. Byly
proto splněny podmínky pro to, aby sám městský soud aplikoval ust. §36 odst. 3 věty druhé
s. ř. s.
Lze tedy shrnout, že ve věci byl dán důvod pro nepřiznání osvobození od soudních
poplatků na základě ust. §36 odst. 3 věty dr uhé s. ř. s., neboť kasační stížnost proti usnesení
ze dne 13. 1. 2010 zjevně nemůže být úspěšná. Městský s oud tak postupoval v souladu
se zákonem.
Ve zbytku stěžovatel namítá toliko obecně protiústa vnost postupu městského soudu
a odkazuje na skutečnosti, které nijak nesouvisí s napadeným usnesením. Z některých pasáží
kasační stížnosti je navíc zřejmé, že původně byly psány stěžovatelem ve zcela jiné věci a s nyní
projednávanou věcí nijak nesouvisí. V rozsáhlé pasáži věnované obecným tvrzením
o protiústavnosti postupu žalované například uvádí, že „[…] byl do vyškrtnutí toliko členem žalované
[…]“. Z kontextu kasační stížnosti vyplývá, že v této pasáži považuje stěžovatel za žalovanou
ve skutečnosti Českou advokátní komoru a nikoliv Pozemkový fond České republiky. Nejvyšší
správní soud mezi skutečnostmi, které stěžovatel obšírně popis uje, neshledal žádný důvod,
pro který by mělo být napadené usnesení zrušeno.
Nejvyšší správní soud zároveň neshledal, že by projednávaná věc spadala do působnosti
práva Evropské unie, a proto nepoložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru dle čl. 267 Smlouvy
o fungování Evropské unie, jak stěžovatel navrhoval. Nebyla totiž splněna podmínka stanovená
v citovaném ustanovení, a sice, že rozhodnutí o předběžné otázce považuje soud za nezbytné
k vynesení svého rozsudku. V řízení o kasační stížnosti nevyvstala žádná otázka výkladu
či platnosti normy unijního práva, která by byla na případ bezprostředně použitelná. Pokud
stěžovatel poukazoval na Chartu základních principů evropské advokacie a Etický kodex
advokátů EU, již z jeho tvrzení je zřejmé, že se nejedná o akty orgánů Evropské unie
nýbrž o dokumenty vydané sdružením Council of Bars and Law Societies of Europe. Doporučení
výboru ministrů členským státům ke svobodě výkonu profese advokáta pak nepředstavuje
bezprostředně aplikovatelnou normu práva Evropské unie. Jak vyplývá z čl. 288 Smlouvy
o fungování Evropské unie, doporučení nejsou závazná. Nejvyšší správní soud navíc považuje
za nade vší pochybnost zřejmé (tedy acte clair ve smyslu judikatury Soudního dvora; viz rozsudek
ve věci 283/81 CILFIT, Sb.rozh. 1982, s. 3415, body 10 – 20), že by výklad uvedeného
doporučení nemohl zpochybnit postup městského soudu. Nepřiznání osvobození od soudních
poplatků v situaci, kdy návrh nemůže být zje vně úspěšný, nelze v žádném ohledu považovat
za rozporný s právem Evropské unie.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je
nedůvodná, a proto ji zamítl (§11 0 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní
soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první s. ř. s.
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspě ch neměl, a nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému pak podle obsahu spisu žádné náklady
v řízení o kasační stížnosti před soudem nevznikly. Nejvyšší spr ávní soud proto rozhodl tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. února 2012
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu