ECLI:CZ:NSS:2012:7.AS.51.2012:26
sp. zn. 7 As 51/2012 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: G. O. B.,
zastoupený JUDr. Radanou Schreiberovou, advokátkou se sídlem Hlinky 142a, Brno, proti
žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. města Prahy, odbor
cizinecké policie, se sídlem Křižíkova 12, Praha 8, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2012, č. j. 2 A 6/2012 – 20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni stěžovatele, JUDr. Radaně Schreiberové,
se p ř i z n á v á odměna v částce 5.760 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 1. 2012, č. j. 2 A 6/2012 – 20, zamítl žalobu
podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Policie České republiky, Krajské
ředitelství policie hl. města Prahy, odbor cizinecké policie ze dne 15. 12. 2011, č. j. KRPA-
84055/ČJ-2011-000022 (krajské ředitelství) o zajištění stěžovatele za účelem správního vyhoštění.
Na základě tohoto rozhodnutí byl stěžovatel umístěn v zařízení pro zajištění cizinců v Bělé -
Jezová a byla mu stanovena doba zajištění v délce 90 dnů od okamžiku omezení osobní svobody.
V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že krajské ředitelství nepochybilo, pokud
nezjišťovalo rodinné a soukromé vazby stěžovatele na území České republiky a nevzalo v úvahu,
že údajně pět let žije s občankou České republiky, neboť o žádném vztahu s ní se stěžovatel
během celého řízení o vyhoštění nezmínil. Naopak jakýkoli vztah s občanem České republiky
popíral. Jedná se tedy o nové tvrzení, navíc v rozporu s jeho výpověďmi v protokolu ze dne
25. 6. 2011 a ze dne 15. 12. 2011. Tvrzení o soužití rodinným životem s občankou České
republiky po dobu téměř 5 let označil městský soud za nevěrohodné mimo jiné s odkazem na
obsah úředního záznamu Policie ČR ze dne 14. 12. 2011, kdy byl stěžovatel zadržen v silně
podnapilém stavu na ubytovně při výtržnosti, které se dopustil. Předcházející jednání stěžovatele
podle městského soudu, tedy jeho skrývání se před realizací správního vyhoštění, neskýtá záruku
pro aplikaci zvláštního opatření podle ust. §123b odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Stěžovatel neuvedl v průběhu
správního řízení žádnou adresu svého pobytu na území České republiky a vzhledem k tomu, že
po vydání rozhodnutí ze dne 1. 9. 2011, kterým mu bylo uloženo správní vyhoštění z území
České republiky na dobu tří měsíců, se tomuto rozhodnutí nepodřídil, nadále se zdržoval bez
právního důvodu na území České republiky, s orgány Policie ČR nespolupracoval, takže je
odůvodněná obava, že tak bude činit i v budoucnosti. Proto krajské ředitelství nepochybilo,
pokud rozhodlo podle ust. §124 odst. 1 písm. b) a c) zákona o pobytu cizinců. Dostatečně
přitom zvážilo i důvody znemožňující vycestování podle ust. §179 odst. 2 písm. d) zákona o
pobytu cizinců a jeho rozhodnutí je řádně odůvodněno.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a, b), d) s. ř. s. V kasační stížnosti namítal, že městský soud
měl napadené rozhodnutí zrušit pro vady řízení, protože zjištěný skutkový stav nemá oporu
ve správním spisu a navíc nebyla dodržena pravidla a zásady správního řízení při jeho vydávání.
Stěžovatel měl být podle správního spisu ještě v ranních hodinách dne 14. 12. 2011 „silně
podnapilý“ a neschopný komunikace a podle odhadu lékaře by mohl být schopen dalších úkonů
až po 14. hodině. Podle úředních záznamů však byl omezen na svobodě 14. 12. 2011 již v 11 h,
aniž by byl jakkoli zdokumentován jeho zdravotní stav s ohledem na policií uváděný úder
do hlavy, kvůli kterému stěžovatele podle úředního záznamu odvezli do nemocnice. Obsah
správního rozhodnutí podle stěžovatele nepopisuje skutkový děj tak, jak je zaznamenán
ve správním spise. Ze správního spisu vyplývá, že nebyl chráněn jeho oprávněný zájem jako
účastníka řízení spočívající v tom, aby se při prováděných úkonech nacházel v takovém
zdravotním stavu, který by mu umožnil vnímat, co se děje, a účinně hájit svá práva. Lze dovodit,
že při poučeních, při předání rozhodnutí o zajištění a při následném výslechu stěžovatele nebyla
přítomna tlumočnice, která se patrně dostavila později. Podle vyčíslení odměny tlumočnice byla
tato přítomna dne 15. 12. 2011 při prováděných úkonech v době od 16 do 19 h. K vydání
a předání napadeného rozhodnutí o zajištění došlo ve 14 h, výslech stěžovatele probíhal
dle protokolu od 14.15 do 14.45, tedy zjevně bez skutečné přítomnosti tlumočnice. Tímto bylo
porušeno zákonem přiznané právo stěžovatele na přítomnost tlumočníka a tato vada řízení mohla
mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Dále stěžovatel namítal, že v napadeném
rozhodnutí uváděná skutková podstata, nemá oporu ve spise. Stěžejním tvrzením krajského
ředitelství, které má odůvodňovat zajištění stěžovatele, je obava, že by se skrýval. Tato domněnka
není ničím podložená a v podstatě ani řádně logicky odůvodněná. Ze správního spisu vyplývá,
že s předchozím rozhodnutím ze dne 1. 9. 2011 byl stěžovatel seznámen dne 11. 9. 2011, což je
doloženo jeho podpisem. Musel se tedy fyzicky dostavit. V rozporu s tvrzením krajského
ředitelství stěžovatel s policií spolupracoval. Při zadržení v prosinci 2011 bydlel stěžovatel
na ubytovně v Letňanech, což si policie ověřila, takže měl adresu, kterou mohl poskytnout
pro účely doručování. Krajské ředitelství pak nesprávně posoudilo i možnost aplikace ust. §123b
zákona o pobytu cizinců. Neexistují-li skutečnosti odůvodňující obavu, že se bude stěžovatel
skrývat, pak bylo krajské ředitelství povinno zvážit použití tohoto ustanovení. Stěžovatel v této
souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 3. 2012,
č. j. 9 As 130/2011 – 78. Dále poukazuje na skutečnost, že porušil „pouze“ správní rozhodnutí
o správním vyhoštění ze dne 1. 9. 2011, když k datu 7. 10. 2011 nevycestoval. Od tohoto data
pouze dva měsíce neoprávněně pobýval na území České republiky. Není tedy podloženo
ani tvrzení krajského ředitelství, že by stěžovatel opakovaně porušoval právní přepisy. Stěžovatel
rovněž namítal nesprávně posouzení otázky zásahu do soukromého života. Závěr městského
soudu, že teprve v žalobě stěžovatel poukázal na svůj vztah s občankou České republiky,
neodpovídá obsahu správního spisu. Stěžovatel netvrdí, že by byl ženatý, proto nemohl uvést
svůj vztah s občankou České republiky, neboť otázky krajského ředitelství se týkaly rodinných
a příbuzenských vazeb, nikoliv toho, zda měl k někomu vztah. Pouze byla položena otázka,
zda má být někdo o zajištění stěžovatele informován. Zde pak závisí na subjektivním dojmu
stěžovatele, zda vnímal své zajištění tak, že by nechtěl někomu dalšímu způsobit případné
problémy uvedením jeho jména. V tomto směru tedy nebyl zjištěn úplně skutkový stav a následně
došlo soudem k nesprávnému právnímu posouzení. Současně s podanou kasační stížností
stěžovatel navrhl, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek. Nepřiznání odkladného
účinku by pro něho mohlo mít vážné následky, zatímco přiznání odkladného účinku není v jeho
případě v rozporu s veřejným zájmem a nemůže poškodit či zasáhnout do práv jiného subjektu.
Z výše uvedených důvodů pak stěžovatel navrhl, aby napadený rozsudek městského soudu byl
zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3,
4 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů uplatněných v kasační stížnosti, přičemž neshledal vady uvedené
v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle obsahu správního spisu bylo stěžovateli rozhodnutím krajského ředitelství
ze dne 1. 9. 2011 uloženo správní vyhoštění na dobu tří měsíců. Toto rozhodnutí nabylo právní
moci dne 17. 9. 2011. V určené době stěžovatel nevycestoval a byl zařazen na seznam
nežádoucích osob. Dne 14. 12. 2011 provedla policie ČR zásah v ubytovně, kde stěžovatel
v podnapilosti vyvolal incident. Z důvodu vysoké opilosti byl odvezen na protialkoholní
záchytnou stanici. Dne 15. 2. 2011 bylo se stěžovatelem zahájeno řízení o zajištění, téhož
dne s ním byl sepsán protokol a bylo vydáno rozhodnutí, které napadl žalobou u městského
soudu.
Pokud stěžovatel namítal, že zjištěný skutkový stav nemá oporu ve správním spisu,
pak podle úředního záznamu ze dne 14. 12. 2011 byly výtržnosti stěžovatele hlášeny Policii ČR
telefonicky dne 14. 12. 2011 v 00.25 hodin. Po příjezdu policejní hlídky na ubytovnu byl
stěžovatel silně opilý. V 00.50 h ubytovnu opustila jedna z policejních hlídek, zatímco druhá
se stěžovatelem vyčkala do 01.20 h, kdy byl konzultován další postup. Opilost stěžovatele
se mezitím stupňovala, až se při jednom z vrávoravých pohybů udeřil do hlavy. Lékař se na místo
dostavil v 02.05 h a v 02.25 h byl stěžovatel převezen ho nemocnice. Protože nespolupracoval
při rentgenovém vyšetření, byl převezen na oddělení neurologie, kde bylo provedeno prvotní
vyšetření. Vzhledem k vysoké opilosti a nezjištění žádného zranění byl stěžovatel ve 04.10 h
předán záchytné stanici, kde byl hospitalizován. Podle odhadu lékaře měl být schopen dalších
úkonů kolem 14.00 hodin s tím, že Policie ČR bude vyrozuměna, až nebude stěžovatel
pod vlivem alkoholu. Z rekapitulace průběhu vyšetření a hospitalizace je zjevné, že stěžovatel
přinejmenším od 14. 12. 2011 02.25 hodin, kdy byl převezen do nemocnice, nepožil žádný
alkohol a měl tak více než den na vystřízlivění k úkonům provedeným dne 15. 12. 2011. Tuto
dobu považuje Nejvyšší správní soud za dostatečnou. Pokud stěžovatel namítá, že nebyl chráněn
jeho oprávněný zájem, aby se při prováděných úkonech nacházel v takovém zdravotním stavu,
který by mu umožnil vnímat, co se děje, a účinně hájit svá práva, tak neuvádí ani nedokládá,
že tomu tak nebylo. Ze spisu nevyplývá, že by byl stěžovatel během hospitalizace či po jejím
ukončení dále omezen zraněním, které si přivodil, že by na své zranění upozorňoval
či se dovolával dalšího vyšetření. Za takové situace podle názoru Nejvyššího správního soudu
nebylo povinností správního orgánu zdokumentovat zdravotní stav stěžovatele před provedením
procesních úkonů. Proto tuto stížní námitka vyhodnotil jako nedůvodnou.
Dále stěžovatel poukazoval na nepřítomnost tlumočnice při některých úkonech
v průběhu správního řízení. V řízení o správním vyhoštění stěžovatele byla ustanovena
tlumočnice D. V., která vyúčtovala tlumočné za provedení úkonů dne 15. 12. 2011 od 16:00 do
19:00 h. Tomu však neodpovídají její podpisy na každé straně oznámení zahájení správního řízení
a rozhodnutí o zajištění převzaté stěžovatelem ve 14:00 h a na protokolu o vyjádření účastníka
správního řízení převzatého ve 14:45 h. Přesto, že stěžovateli byla ustanovena tlumočnice, ten
v odvolání ze dne 22. 12. 2011 proti rozhodnutí o uložení správního vyhoštění ze dne
15. 12. 2011, č. j. KRPA-84055/ČJ-2011-000022, ke svému vztahu s A. M. uvedl, že „(j)de o velmi
silný vztah, kdy jsem se především kvůli partnerce také naučil český jazyk, který již ovládám na velmi dobré
úrovni. Znalost jazyka mi také usnadňuje pobyt na území České republiky.“ Rovněž v žalobě proti
rozhodnutí o zajištění ze dne 15. 12. 2011 stěžovatel uvedl, že „(z)ejména také díky tomuto vztahu je
s českým prostředím již plně sžit, bez problémů ovládá český jazyk.“ Přes pochybnosti o přítomnosti
tlumočnice v průběhu správního řízení v době před 16:00 h dospěl Nejvyšší správní soud
k závěru, že k porušení stěžovatelových procesních práv v tomto směru nedošlo, a ani dojít
nemohlo, a to vzhledem k jeho znalosti českého jazyka, která je, jak sám uváděl, na velmi dobré
úrovni.
Co se týče posouzení zásahu do soukromého života, vycházelo krajské ředitelství
z tvrzení stěžovatele ve vyjádření ze dne 15. 12. 2011 a mělo k dispozici také vyjádření
ze dne 25. 6. 2011, které předcházelo prvnímu rozhodnutí o správním vyhoštění. Ve vyjádření
dle ze dne 25. 6. 2011 stěžovatel uvedl, že po svém příjezdu do České republiky v květnu 2005
postupně pobýval v Táboře, v Podbořanech, v Račiněvsi a v Praze, kdy mu pomáhali jeho
přátelé. Po ukončení platnosti víza neodcestoval, hledal příležitostnou práci a čekal na rozhodnutí
soudu o azylu. Byl si přitom vědom toho, že se na území České republiky zdržuje neoprávněně.
Na otázku, na jaké adrese se zdržuje, odpověděl, že v současnosti nemá v České republice místo
pobytu, přespává v různých městech u kamarádů. Na otázku, zda má v České republice nějaké
příbuzné, případně někoho z rodiny, a jaké vazby to jsou, stěžovatel odpověděl, že v České
republice nikoho nemá. Negativně odpověděl i na otázku, zda je rodinným příslušníkem občana
České republiky nebo občana Evropské unie, zda s občanem Evropské unie žije ve společné
domácnosti nebo se o sebe ze zdravotních důvodů neokáže postarat bez osobní péče občana
Evropské unie. Stěžovatel nechtěl o svém zajištění informovat žádnou osobu zdržující
se na území České republiky a nebyla mu známa ani žádná překážka nebo důvod, který by mu
znemožňoval vycestování. Obdobně odpovídal stěžovatel i ve vyjádření ze dne 15. 12. 2011.
Uvedl, že po uložení správního vyhoštění pobýval v Praze, ale přesnou adresu si nepamatuje.
Na otázku, zda má v České republice nějaké příbuzné, případně někoho z rodiny, a jaké vazby to
jsou, stěžovatel odpověděl, že tu nemá žádnou rodinu. Negativně odpověděl i na otázku, zda
žádá vyrozumět o svém zajištění nějakou osobu, která se nachází na území České republiky a zda
je mu známa překážka nebo důvod, který by mu znemožňoval vycestování. Stěžovatel dále uvedl,
že není osobou ve smyslu ust. §15a zákona o pobytu cizinců.
Se zřetelem k těmto vyjádřením Nejvyšší správní soud neshledal, že by stěžovateli byla
v průběhu správního řízení odepřena možnost se vyjádřit, navrhovat důkazy tak, aby prokázal,
že jeho vycestování brání překážka nepřiměřeného zásahu do jeho rodinného a soukromého
života. Stěžovatel se ve správním řízení nezmínil o tom, že sdílí společnou domácnost
s občankou České republiky. Nejvyšší správní soud se tak přiklonil k závěru městského soudu
o účelovosti takového tvrzení. Pětiletému soužití s občankou České republiky neodpovídají další
tvrzení stěžovatele ohledně jeho pobytu na území České republiky, a to ze jména uvedení míst,
kde pobýval, skutečnosti, že mu pomáhali kamarádi, nebo naopak neuvedení adresy,
kde zdržoval. Správnost závěru městského soudu potvrzuje i obsah úředního záznamu
ze dne 29. 12. 2011 podle něhož správce ubytovny, kde byl stěžovatel zadržen při policejní
kontrole, uvedl, že stěžovatel zde bydlel a poslední dva měsíce neplatil nájemné. Ale i kdyby
se tvrzení stěžovatele o tom, že sdílí společnou domácnost se svou družkou, zakládala na pravdě,
v průběhu správního řízení tuto skutečnost nezmiňoval, ačkoliv mu k tomu byl poskytnut
dostatečný prostor. Není přitom pravdou, že by byl dotazován výhradně na skutečnosti týkající
se jeho rodiny v úzkém slova smyslu. Nejvyšší správní soud pokládá za pochybné a nelogické,
aby stěžovatel skutečnost podle svých následných tvrzení tak důležitou, jakou je jeho rodinný
život s partnerkou, neuvedl k dotazu na důvody znemožňující jeho vycestování, ačkoliv by to
mohlo svědčit v jeho prospěch. Pokud zamlčel existenci družky pod subjektivním dojmem
možnosti způsobení problémů uvedením jejího jména, nemůže se dožadovat, aby krajský úřad
sám existenci takové osoby zjišťoval.
K otázce zachování zásady proporcionality a zásady minimalizace zásahů do osobní
svobody při rozhodování o zajištění stěžovatele je třeba posoudit, zda bylo zváženo uložení
zvláštního opatření podle ust. §123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců, přičemž předpokladem
tohoto postupu je zjištění relevantních skutkových okolností. Jak již bylo uvedeno v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 3. 2012, č. j. 9 As 130/2011 – 78, www.nssoud.cz,
na který stěžovatel poukázal, zpravidla „bude vhodné zjistit, zda se cizinec zdržuje na určité adrese a je
ochoten se policii hlásit ve smyslu 123b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, případně zda cizinec sám, nebo
jiné osoby předvídané shora citovaným zákonným ustanovením, disponují finančními prostředky ke složení záruky
dle §123c zákona o pobytu cizinců. O možnosti využití zvláštních opatření by měl být cizinec informován.“
Zákon o pobytu cizinců rozlišuje tři důvody pro zajištění, a to za účelem správního
vyhoštění (§124 - §124a), za účelem vycestování (§124b) a za účelem předání nebo průvozu
(§129). Vůči stěžovateli byl aplikován první důvod, když k zajištění jeho osoby došlo
podle ust. §124 odst. 1 písm. b) a c) zákona o pobytu cizinců, podle kterého je policie oprávněna
zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním
vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl
uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států
Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud
je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění
[písm. b)], a pokud cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním
vyhoštění [písm. c)]. Zvláštním opatřením za účelem vycestování cizince z území je podle
ust. §123b zákona o pobytu cizinců povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu,
zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a pravidelně
se osobně hlásit policii ve lhůtě stanovené policií, nebo složení peněžních prostředků ve volně
směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním cizincem,
kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může
složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým
pobytem na území.
Nejvyšší správní soud se neztotožnil s názorem stěžovatele, že stěžejním důvodem jeho
zajištění je obava, že by se stěžovatel skrýval. Jedná se nicméně o stěžejní důvod pro nevyužití
zvláštních opatření za účelem vycestování podle ust. §123b zákona o pobytu cizinců.
Z rozhodnutí o zajištění musí být zřejmé, proč je zajištění nezbytné a proč správní orgán nezvolil
jiný způsob, jak zajistit realizaci správního vyhoštění. Krajské ředitelství svůj závěr o nebezpečí
stěžovatelova skrývání odůvodnilo opakovaným porušením zákona o pobytu cizinců
a nebezpečím maření výkonu úředního rozhodnutí. Podle krajského ředitelství stěžovatel neskýtá
záruku, že bude spolupracovat s orgány policie. Byť je takové odůvodnění stručné, lze jej
považovat za důvod nemožnosti využít zvláštní opatření. Dosavadní způsob života stěžovatele
na území České republiky rozhodně nevytváří předpoklad, že by s orgány policie následně
spolupracoval. Taková spolupráce je však základním předpokladem pro řádné fungování
zvláštního opatření. Stěžovatel mění místa pobytu, nebyl schopen uvést svoji adresu pobytu
ani při policejní kontrole prokázat svoji identitu. Protože za ubytování v ubytovně, kde byl
zadržen, neplatil, nelze očekávat jeho další a dlouhodobější pobyt na tomto místě. Součinnost
stěžovatele vyžaduje rovněž opatření podle ust. §123b odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců.
Pokud krajské ředitelství na podkladě zjištěných skutkových okolností dospělo k závěru,
že dosavadní jednání stěžovatele neskýtá záruku spolupráce s orgány policie, pak tím současně
deklarovalo, že využití těchto prostředků by nebylo v tomto případě účelné. S tím koresponduje
i obsah protokolu o výpovědi stěžovatele ve správním řízení. Stěžovatel si opatřoval finanční
prostředky na svou obživu vždy v závislosti na momentální situaci. Uvedl, že když pracuje,
vydělává peníze na pobyt a na vycestování peníze nemá. Ze zjištěného skutkového stavu vychází
i závěr krajského ředitelství, že stěžovatel se dopustil porušení zákona o pobytu cizinců
opakovaně. Nejedná se „pouze“ o nerespektování rozhodnutí o správním vyhoštění
ze dne 1. 9. 2011, ale rovněž pobýval na území České republiky bez povolení k pobytu
po ukončení platnosti víza po 23. 2. 2011, což bylo důvodem pro vydání rozhodnutí o správním
vyhoštění ze dne 1. 9. 2011. Převzetí rozhodnutí o uložení správního vyhoštění pak nelze samo
o sobě považovat za záruku další spolupráce s policejními orgány. Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že skutková podstata, z níž krajské ředitelství vycházelo, má oporu ve spise, a také
že dostatečně posoudilo možnosti využití zvláštních opatření za účelem vycestování.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle ust. §109
odst. 2 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje zpravidla bez jednání.
Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší správní soud rozhodl ve věci samé takřka
bezodkladně, nerozhodoval již o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a krajskému ředitelství žádné náklady s tímto
řízením nevznikly.
Nejvyšší správní soud ustanovil stěžovateli zástupkyní pro řízení o kasační stížnosti
advokátku JUDr. Radanu Schreiberovou a podle ust. §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě
odměnu advokátky včetně hotových výdajů stát. Podle ust. §7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1
písm. d) a f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, náleží advokátce odměna
za 2 úkony právní služby po 2.100 Kč (doplnění kasační stížnosti a nahlížení do spisu) a podle
ust. §13 odst. 3 citované vyhlášky náhrada hotových výdajů 2 x 300 Kč. Protože zástupkyně
stěžovatele je plátkyní daně z přidané hodnoty, zvyšuje se výsledná odměna o částku odpovídající
této dani, kterou je povinna odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
tj. o 960 Kč. Celkem tedy odměna činí 5.760 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. května 2012
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu