ECLI:CZ:NSS:2012:7.AZS.10.2012:19
sp. zn. 7 Azs 10/2012 - 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: Y. K.,
zastoupená JUDr. Norou Štrajtovou, advokátkou se sídlem Hlavní třída 1023/55, Ostrava –
Poruba, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 2011, č. j .
64 Az 15/2009 – 65,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 2011, č. j. 64 Az 15/2009 – 65,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 2011, č. j. 64 Az 15/2009 – 65,
byla zamítnuta žaloba podaná žalobkyní (dále jen „stěžovatelka“) proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne 28. 2. 2009, č. j. OAM-127/VL-18-08-2009, kterým byla
zamítnuta žádost stěžovatelky o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle
ust. §16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon
o azylu“). V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že bylo prokázáno, že stěžovatelka
do doby, než požádala o mezinárodní ochranu, žila v České republice po velmi dlouhou dobu,
přičemž došlo k jejímu správnímu vyhoštění. Pokud jde o důvody uplatněné v žádosti o udělení
mezinárodní ochrany se krajský soud zcela ztotožnil s právním názorem a závěrem ministerstva,
že je nelze podřadit pod některou z forem mezinárodní ochrany. Stěžovatelka měla možnost
vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k podkladům, případně navrhnout jejich doplnění. Pohovor
byl veden za účasti tlumočnice z jazyka ruského. Ministerstvo si opatřilo potřebné podklady pro
rozhodnutí, takže vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Z odůvodnění rozhodnutí
vyplývá, jaké skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami bylo ministerstvo vedeno
při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na jejichž základě rozhodovalo.
Ministerstvo tak nepochybilo a postupovalo správně, když zamítlo žádost stěžovatelky jako
zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu. Nebylo tedy také zjištěno, že by
porušilo kterékoliv ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen
„správní řád“) jak stěžovatelka bez jakýchkoliv důkazů v žalobě namítala.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Krajskému soudu i ministerstvu vytýkala
především to, že se nevypořádaly s tvrzeným domácím násilím ze strany jejího manžela a v této
souvislosti nezkoumaly schopnost a ochotu ukrajinských státních orgánů poskytnout jí ochranu
před pronásledováním či vážnou újmou. Manžel stěžovatelky pobýval v minulosti osm let ve
výkonu trestu odnětí svobody, po návratu vedl trvale nezřízený život, stěžovatelku fyzicky
napadal, vyhrožoval jí zabitím, trvale požíval alkoholické nápoje a odebral jí veškeré finanční
prostředky. Stěžovatelka se obrátila se žádostí o ochranu na ukrajinské policejní orgány,
které však zůstaly pasivní s odůvodněním, že se jedná o rodinné problémy. Požádala také
o ochranu orgány místní samosprávy, avšak bezvýsledně. Nejen z těchto důvodů se stěžovatelka
domnívala, že její žádost o udělení mezinárodní ochrany je oprávněná. Proto se neztotožnila
se závěry krajského soudu, že si ministerstvo opatřilo veškeré potřebné podklady pro rozhodnutí
ve věci. Stěžovatelka dále poukázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle
které soukromé osoby mohou být původci jak pronásledování, tak nebezpečí vážné újmy
ve smyslu zákona o azylu a ženy vystavené domácímu násilí mohou tvořit sociální skupinu
ve smyslu ust. §12 písm. b) zákona o azylu, pokud společenské ani právní prostředí neposkytuje
adekvátní ochranu před tímto patologickým jevem. Stěžovatelka do této skupiny patří a jako
takové jí ochrana náleží. Její pobyt na Ukrajině, a to v jakékoli části tohoto státu, umožní
pokračování domácího násilí ze strany manžela. Proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti popřelo její oprávněnost, neboť jak jeho
rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy.
Pro řízení o kasační stížnosti odkázalo na obsah správního spisu, zejména na podání a výpovědi
stěžovatelky v průběhu správního řízení. Ke stížním námitkám uvedlo, že nepochybilo
a postupovalo správně, když zamítlo stěžovatelčinu žádost o udělení mezinárodní ochrany jako
zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu. Během správního řízení bylo
prokázáno, že stěžovatelka neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena
pronásledování u důvodů uvedených v ust. §12 zákona o azylu a rovněž nebylo zjištěno, že by jí
měla být udělena doplňková ochrana ve smyslu ust. §14a zákona o azylu. Krajský soud zhodnotil
všechny skutečnosti, které stěžovatelka uváděla během správního i soudního řízení, a zabýval
se také její situací v případě návratu do země původu, přičemž v postupu ministerstva neshledal
žádné vady. Vzhledem k výše uvedenému ministerstvo navrhlo zamítnutí kasační stížnosti pro její
nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ust. §104a s. ř. s. nejprve zabýval tím, zda svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatelky. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatelky, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních
zájmů stěžovatelky je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak může jednat v případě, že se kasační stížnost týká
právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního
soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost v judikatuře může
nastat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační stížnost bude přijatelná
pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud
správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by
bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo
mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelky. O takové pochybení se může jednat
především tehdy, nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský soud v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. V této souvislosti je však
třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci přijatelnosti povolán přezkoumávat
jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze
důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo
odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního charakteru, proto zpravidla nebudou
dosahovat takové intenzity, aby byla důvodem přijatelnosti kasační stížnosti.
V daném případě dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že se jedná o posledně uvedený
důvod přijatelnosti kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v kasační stížnosti, a přitom shledal
vady uvedené v odstavci 4, k nimž musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatelka v kasační stížnosti zejména namítala, že krajský soud nevzal v úvahu její
pronásledování v zemi původu z důvodu příslušnosti k sociální skupině žen vystavených
domácímu násilí a neschopnosti ukrajinských úřadů zabránit páchání násilí ze strany fyzické
osoby, tedy jejího manžela. V této souvislosti poukázala na to, že se s žádostí o pomoc obrátila
jak na ukrajinskou policii, tak i na orgány místní samosprávy, ale bezvýsledně.
Protože s. ř. s. nemá ustanovení upravující soudní rozhodnutí, je třeba ve smyslu ust. §64
s. ř. s. použít přiměřeně ustanovení prvé a třetí části o. s. ř. Podle ust. §157 odst. 2 o. s. ř., není-li
dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal
a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží,
které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění
a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr
o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat
skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo
přesvědčivé. Pouze tehdy, má-li odůvodnění rozsudku náležitosti stanovené v ust. §157 odst. 2
o. s. ř., bude se jednat o rozhodnutí přezkoumatelné.
Krajský soud však v odůvodnění napadeného rozsudku pouze zcela obecně konstatoval,
že nebylo zjištěno, že by ministerstvo porušilo kterékoliv ustanovení správního řádu
a že nepochybilo a postupovalo správně, když zamítlo žádost stěžovatelky jako zjevně
nedůvodnou podle ust. §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu, aniž by se vypořádal se žalobními
námitkami. Stěžovatelka přitom v žalobě zcela konkrétně namítala, že patří do sociální skupiny
žen vystavených domácímu násilí, čímž splňuje podmínku pro udělení azylu podle ust. §12
písm. b) zákona o azylu a uvedla i okolnosti odůvodňující posouzení udělení doplňkové ochrany
podle ust. §14 odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Rovněž namítala, že ministerstvo nesprávně
vyloučilo soukromé osoby z okruhu původců pronásledování či vážné újmy a vůbec nezkoumalo
schopnost a ochotu ukrajinských státních orgánů poskytnout jí ochranu před pronásledováním
či vážnou újmou, ani dostupnost právních nástrojů ochrany před tímto pronásledováním
na Ukrajině. Z odůvodnění napadeného rozsudku ale není vůbec zřejmé, že by se krajský soud
těmito námitkami jakkoliv zabýval a na základě jakých právních úvah dospěl k závěru,
že ministerstvo nepochybilo a postupovalo správně, když rozhodlo negativně o stěžovatelčině
žádosti. Rozsudek krajského soudu tak postrádá úplnost, srozumitelnost a přesvědčivost,
která je zákonem požadována, a takové rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné ve smyslu
ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Ze všech výše uvedeného důvodu proto Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve věci
rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud
o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem, který je vysloven
v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. března 2012
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu