ECLI:CZ:NSS:2012:7.AZS.18.2012:29
sp. zn. 7 Azs 18/2012 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: A. Z., t. č. bytem
Pobytové středisko Kostelec Nad Orlicí, Rudé armády 1000, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 2. 2012, č. j. 29 Az 12/2011 – 41,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 2. 2012,
č. j. 29 Az 12/2011 - 41, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 2. 2012,
č. j. 29 Az 12/2011 - 41, bylo zrušeno rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „stěžovatel“)
ze dne 28. 2. 2011, č. j. OAM-1204/VL-07-P09-R2-2005, kterým bylo rozhodnuto, že se žalobci
(dále jen „účastník řízení“) neuděluje mezinárodní ochrana podle ust. §12, 13 a 14 zákona
č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“) a uděluje se mu
doplňková ochrana podle ust. §14a zákona o azylu, a to na dobu 24 měsíců ode dne nabytí
právní moci tohoto rozhodnutí. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že se ztotožnil
se závěrem stěžovatele, že účastník řízení nebyl ohrožen pronásledováním, zejména jeho azylově
relevantní intenzitou v r. 2005, a že tedy nebyly naplněny podmínky pro udělení azylu
podle ust. §12 zákona o azylu. K námitce účastníka řízení, že nekoresponduje odůvodnění
napadeného rozhodnutí, co do udělení doplňkové ochrany, krajský soud uvedl, že správní orgán
seriozně a na základě všech shromážděných podkladů dospěl k závěru, že situace v Bělorusku
v době, kdy účastník řízení odjížděl, a v době po posledních volbách v r. 2010, byla odlišná.
Mezinárodní ochrana formou azylu přitom sleduje především naplnění azylově relevantních
důvodů v době opuštění vlasti žadatelem, zatímco v rámci doplňkové ochrany správní orgán
především zkoumá, zda se žadatel může bez většího problému do země původu aktuálně vrátit.
Stěžovatel správně poukázal na situaci, která v Bělorusku existovala v r. 2005, kdy účastník řízení
byl jednou zadržen policií poté, co byl přistižen s letáky, které měly protivládní obsah. Jeho
zadržení podle tvrzení účastníka řízení, bylo poté o 15 dní prodlouženo. Účastník řízení se právně
o případné hájení svých práv nepokusil, po propuštění vycestoval do České republiky.
Za popsaně situace nebyla podle názoru krajského soudu naplněna intenzita, potřebná
pro vyslovení pronásledování účastníka řízení v zemi původu či odůvodněných obav z něho.
Krajský soud se však neztotožnil se závěrem stěžovatele, pokud se jedná o zdůvodnění neudělení
azylu humanitárního charakteru. Stěžovatel neměl pro vážnost situace účastníka řízení dostatek
poznatků a podkladů a nedošlo tak k serioznímu zjištění skutkových okolností případu.
Stěžovatel výslovně v napadeném rozhodnutí na str. 10 uvedl, že „zdravotní stav žadatele, třebaže
není perfektní, jej nijak bezprostředně neohrožuje na životě“ a dále připomněl, že jako poživatel
doplňkové ochrany má vyřešenu otázku případné léčby. Za stavu, kdy se ve spise jak stěžovatele,
tak i soudu nalézá množství odborných vyšetření zdravotního stavu účastníka řízení a kdy bylo
ještě před vydáním napadeného rozhodnutí jasné, že musí podstoupit dlouhodobou hospitalizaci
a jeho zdravotní stav je vážný, krajský soud nemohl na citované odůvodnění napadeného
rozhodnutí bez dalšího přistoupit. Krajský soud naopak dospěl k závěru, že pro zhodnocení
vážnosti onemocnění účastníka řízení, pro vyslovení jeho možností co do zdravotních omezení,
i případného vycestování, si musí stěžovatel vyžádat odborné vyjádření a poté znovu zvážit,
zda podmínky hodné zvláštního zřetele jsou v případě účastníka řízení naplněny či nikoliv.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V kasační stížnosti poukázal na to, že krajský soud
výslovně potvrdil správnost a zákonnost správního rozhodnutí ve směru posouzení ust. §12
a §14a zákona o azylu. Jediným důvodem zrušení správního rozhodnutí tedy bylo neudělení
humanitárního azylu podle ust. §14 zákona o azylu. V této souvislosti stěžovatel konstatoval,
že v případě citovaného ustanovení se jedná o typ azylu, o němž rozhoduje správní orgán ve své
diskreční pravomoci. Krajský soud nerespektoval jednotnou judikaturu Nejvyššího správního
soudu (rozsudek ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs 12/2003) a nepřípustně zasáhl do správního
uvážení stěžovatele. Napadený rozsudek nemá oporu ve spisu, když krajský soud tvrdí,
že stěžovatel neměl dostatek podkladů pro svůj závěr o neexistenci zvláštního zřetele hodného
důvodu ve smyslu ust. §14 zákona o azylu. Stěžovatel mohl neudělení humanitárního azylu
odůvodnit pouze stručně (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 10. 2005,
sp. zn. 2 Azs 426/2004). Stěžovatel však postupoval tak, že svůj závěr o neudělení azylu
podle ust. §14 zákona o azylu odůvodnil velmi podrobně, pečlivě s uvedením konkrétních
důkazů, o něž opíral svůj závěr. Stěžovatel odmítl názor krajského soudu o nedostatečných
podkladech pro rozhodnutí o humanitárním azylu. Stěžovatel posoudil dostatečně zdravotní
dokumentaci účastníka řízení a vycházel z nejaktuálnější informace o jeho zdravotním stavu.
Pro posouzení možnosti jeho léčby v zemi původu shromáždil aktuální, věrohodné, dostačující
a použitelné zprávy o situaci v zemi jeho původu. Z těchto důkazů jednoznačně vyplynulo,
že systém zdravotní péče v Bělorusku je dostatečně účinný a nic by účastníku řízení nebránilo
v jeho využití. Existence zvláštního zřetele hodného důvodu podle ust. §14 zákona o azylu tedy
nebyla shledána. Zásadní skutečností, kterou krajský soud nezohlednil, je to, že účastníkovi řízení
byla udělena mezinárodní ochrana formou doplňkově ochrany na dobu 24 měsíců ode dne nabytí
právní moci správního rozhodnutí. Právě tato skutečnost umožňuje účastníku řízení legální pobyt
na území České republiky. Udělení doplňkové ochrany navíc znamená, že účastník řízení se stává
účastníkem veřejného zdravotního pojištění na území České republiky a otázka jeho léčby je tak
vyřešena. S ohledem na tuto zásadní okolnost je naprosto bezpředmětné tvrzení krajského soudu,
že účastníkovi řízení bezprostředně hrozí případné vycestování. Zmínka krajského soudu
o nebezpečí návratu do země původu, jako důvodu pro posuzování ust. §14 zákona o azylu,
postrádá jakoukoliv relevanci a zatěžuje odůvodnění rozsudku nesrozumitelností. Stěžovatel
pokládá napadený rozsudek za nezákonný zásah do svého správního uvážení a především
za nedůvodný postup krajského soudu, protože odůvodnění správního rozhodnutí je velmi
podrobné a podložené. Navíc udělením doplňkové ochrany účastníkovi řízení na dobu,
vymezenou ve správním rozhodnutí, je otázka jeho vycestování do země původu postavena
pouze do akademické roviny, neboť mu nebezpečí nuceného opuštění České republiky pojmově
hrozit nemůže. Krajský soud se svým závěrem dostal do rozporu s právním názorem Nejvyššího
správního soudu ohledně posuzování otázky humanitárního azylu, judikovaným např. v rozsudku
ze dne 25. 8. 2011, č. j. 4 Azs 7/2011 - 117. Navíc v daném případě nemá závěr krajského soudu
oporu ve skutečném stavu věcí. Krajský soud sice konstatoval, že stěžovatel má rozhodovat
pouze o otázce humanitárního azylu, avšak s ohledem na nedělitelnost výroku musel zrušit celé
správní rozhodnutí, takže by stěžovatel musel znovu přezkoumat případ účastníka řízení v celém
rozsahu a vydat nové rozhodnutí o udělení či neudělení mezinárodní ochrany, což je u žadatele,
jemuž byla udělena mezinárodní ochrana formou doplňkové ochrany, podle nelogické. Závěrem
stěžovatel uvedl, že rozhodl na základě dostatečně zjištěného stavu věci, přičemž rozsah
dokazování byl dán obsahem žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Podle jeho názoru je
napadené správní rozhodnutí plně v souladu se zákonem, dostatečně konkrétní a podložené
a zabývá se všemi okolnostmi případu účastníka řízení. Proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ust. §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud také nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak může jednat v případě, že se kasační stížnost týká
právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního
soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost v judikatuře může
nastat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační stížnost bude přijatelná
pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud
správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by
bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo
mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové pochybení se může jednat
především tehdy, nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský soud v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. V této souvislosti je však
třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci přijatelnosti povolán přezkoumávat
jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze
důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo
odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního charakteru, proto zpravidla nebudou
dosahovat takové intenzity, aby byla důvodem přijatelnosti kasační stížnosti.
V daném případě dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že se jedná o posledně uvedený
důvod přijatelnosti kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě podané kasační stížnosti napadený
rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 4,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatel při posuzování existence důvodů hodných zvláštního zřetele pro udělení
humanitárního azylu posuzoval osobní, rodinnou a sociální situaci účastníka řízení a přihlédl
i k jeho věku a zdravotnímu stavu. Jako další důvod své žádosti o udělení mezinárodní ochrany
účastník řízení označil svůj zdravotní stav a v této souvislosti předložil několik lékařských zpráv,
z nichž nejaktuálnější byla ze dne 27. 5. 2010. Na základě těchto podkladů stěžovatel konstatoval,
že účastník řízení byl léčen pro tuberkulózu již v Bělorusku. Po příjezdu do České republiky byl
více než jeden rok hospitalizován v sanatoriu v Jablunkově s tuberkulózou plic. Následně byl
léčen v Krči na multirezistentní jednotce, odkud byl v prosinci 2008 předán do ambulantní péče
Fakultní nemocnice v Plzni, kam pravidelně docházel na kontroly. Od 9. 2. 2010 do 15. 2. 2010
byl hospitalizován v Pneumologické klinice v Praze 4 se závěrem, že jde o progresi rozpadového
plicního procesu v pravém vrcholu s diseminací do středního laloku. Bylo mu doporučeno
chirurgické řešení kaverny, které ale odmítl a podepsal negativní revers. Vzhledem k progresi
nálezu mu bylo doporučeno další sledování v plicní ambulanci Fakultní nemocnice v Plzni.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se stěžovatel zabýval otázkou dostupností
zdravotní péče v Bělorusku. Vycházel při tom z Informací MZV ze dne 30. 11. 2010,
č. j. 11398/2010-LPTP, a ze dne 16. 5. 2004, č. j. 121826/2004-LP, z nichž vyplývá, že v řadě
ukazatelů stojí běloruské zdravotnictví mezi zeměmi bývalého Sovětského svazu na čelných
místech. V Bělorusku existují specializovaná zdravotnická zařízení pro léčení komplikovaných
onemocnění včetně tuberkulózy. Zdravotní péče je formálně bezplatná, reálně je však nutné
za řadu úkonů platit. Hospitalizace pacientů je prováděna pouze na základě doporučení
obvodních specialistů státních léčebných zařízení a v takovém případě jsou veškeré služby
prováděny bezplatně. Stěžovatel na základě těchto informací dospěl k závěru, že zdravotnický
systém v Bělorusku je dostatečný a nestaví účastníka řízení do situace, v níž by u něj byl dán
důvod hodný zvláštního zřetele.
Závěr krajského soudu, že stěžovatel neměl pro vážnost situace účastníka řízení dostatek
poznatků a podkladů, a že tedy v této souvislosti nedošlo k serioznímu zjištění skutkových
okolností případu, je proto podle názoru Nejvyššího správního soudu nesprávný. Pokud krajský
soud v odůvodnění napadeného rozsudku vyjádřil nesouhlas s názorem stěžovatele, že „zdravotní
stav žadatele, třebaže není perfektní, jej nijak bezprostředně neohrožuje na životě“,
protože již před vydáním napadeného rozhodnutí bylo jasné, že účastník řízení musí podstoupit
dlouhodobou hospitalizaci a jeho zdravotní stav je vážný, pak je v této souvislosti třeba poukázat
na to, že v době, kdy probíhalo správní řízení, účastník řízení docházel jednou za měsíc
na kontrolu k lékaři a odmítal chirurgický zákrok, k němuž dal souhlas až dne 26. 9. 2011,
tj. po vydání napadeného správního rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že mu byla udělena
doplňková ochrana na dobu 24 měsíců ode dne právní moci napadeného rozhodnutí, je otázka
jeho pobytu a případné léčky na území České republiky vyřešena. Nejvyšší správní soud tedy
dospěl k závěru, že v průběhu správního řízení nedošlo k porušení zákona č. 500/2004 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, konkrétně ustanovení §3, neboť před vydáním rozhodnutí
o neudělení mezinárodní ochrany byl stěžovatelem zjištěn přesně a úplně skutečný stav věci.
Stěžovatel tedy měl dostatek podkladů a informací, aby mohl posoudit, zda se u účastníka řízení
jedná o případ hodný zvláštního zřetele, tj. zda jsou u něj splněny podmínky pro udělení azyl
z humanitárního důvodu ve smyslu ust. §14 zákona o azylu.
Z výše uvedených důvodů je kasační stížnost důvodná, a proto Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek krajského soudu podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje
Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho
nařízení.
V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem, který je vysloven
v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. května 2012
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu