ECLI:CZ:NSS:2012:7.AZS.20.2012:26
sp. zn. 7 Azs 20/2012 - 26
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce:
A. I. M.I., zastoupený Mgr. Radimem Strnadem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2012, č. j. 56 Az 37/2011 -
37,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 2. 2012, č. j. 56 Az 37/2011 – 37,
zamítl žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra
(dále jen „ministerstvo“) ze dne 16. 6. 2011, č. j. OAM–91/ZA-06-K03-2009, kterým nebyla
stěžovateli udělena mezinárodní ochrana podle ust. §12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“). Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel
v zákonné lhůtě kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ust. §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem, byl do s. ř. s. zaveden zákonem
č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem
omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto
důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování
o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému
správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických
a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní procesní ochrana
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že kasační stížnost
se týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost
v judikatuře může vyvstat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační
stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad
určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. V této
souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního
charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu, aby uvedl, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Stěžovatel v řízení o udělení mezinárodní ochrany uvedl, že důvodem jeho žádosti je
snaha o legalizaci pobytu na území České republiky, neboť se nemá kam vrátit, Českou republiku
považuje za svůj domov, rád by zde zůstal a dokončil studium na lékařské fakultě Masarykovy
univerzity. Dále uvedl, že zde má přítelkyni, která je občankou České republiky. V kasační
stížnosti pak namítal nepřezkoumatelnost odůvodnění správního rozhodnutí ohledně neudělení
azylu podle ust. §14 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud se obdobnými otázkami již zabýval
v řadě svých rozhodnutí, z nichž lze uvést např. rozsudky ze dne 15. 10. 2003,
č. j. 3 Azs 12/2003 – 38 a ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48. V těchto rozsudcích
Nejvyšší správní soud uvedl, že na udělení azylu z humanitárního důvodu podle ust. §14 zákona
o azylu nemá žadatel subjektivní právo a správní orgán o něm rozhoduje na základě správního
uvážení. Správní rozhodnutí pak podléhá soudnímu přezkumu pouze v tom směru,
zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického
usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění
těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné
závěry. Lze rovněž odkázat na rozsudek ze dne 29. 8. 2005, č. j. 4 Azs 503/2004 – 70, v němž
k námitce ohledně nedostatečného odůvodnění neudělení humanitárního azylu Nejvyšší správní
soud uvedl, že „(v) souvislostech daného případu se nejedná o vadu, která by byla s to založit nezákonnost
rozhodnutí žalovaného. Ačkoli lze mít za to, že žalovaný svoje rozhodnutí ve smyslu §14 zákona o azylu
odůvodnil velmi stručně, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, zejména k samotným tvrzení stěžovatele
v průběhu řízení a ke zprávám o dodržování lidských práv na Ukrajině, považuje zdejší soud s ohledem na
zákaz libovůle, jež je ústředním aspektem, dle něhož je rozhodování žalovaného ve smyslu §14 zákona o azylu,
přezkoumávané, za dostatečné.“ V daném případě stěžovatel o udělení azylu z humanitárních důvodů
nepožádal, a ministerstvo tuto možnost proto vážilo jen z obecného hlediska, když vycházelo
z tvrzení o důvodech udělení mezinárodní ochrany. Ministerstvo se v odůvodnění rozhodnutí
zabývalo rodinnou, sociální i ekonomickou situaci stěžovatele, přičemž na základě všech
zjištěných informací dospělo k negativnímu závěru o existenci případu hodného zvláštního
zřetele ve smyslu ust. §14 zákona o azylu. Podle názoru Nejvyššího správního soudu skutková
zjištění učiněná ministerstvem jsou pro tento závěr dostatečná a ze správního spisu rovněž nelze
seznat žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že ministerstvo překročilo meze stanovené
zákonem a dopustilo se správní libovůle.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Z výše uvedených důvodů je kasační stížnost stěžovatele nepřijatelná, a proto ji Nejvyšší
správní soud odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst. 3 věta první za použití §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. července 2012
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu