ECLI:CZ:NSS:2012:7.AZS.31.2012:35
sp. zn. 7 Azs 31/2012 - 35
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalob ce: E. H., zastoupený
JUDr. Monikou Rutland, advokátkou se sídlem Betlémské nám. 6, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2012, č. j. 2 Az 17/2011 – 43,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobci se vrací k rukám advokátky JUDr. Moniky Rutland zaplacený soudní
poplatek ve výši 3.000 Kč, který bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu do 30
dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 5. 2012, č. j. 2 Az 17/2011 – 43, zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen
„ministerstvo“) ze dne 5. 10. 2011, č. j. OAM-269/LE-P08-K01-2011, kterým byla podle
ust. §16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1995 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), ve znění
pozdějších předpisů, jako zjevně nedůvodná zamítnuta žádost stěžovatele o udělení mezinárodní
ochrany.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost, ve které
namítal, že městský soud nedostatečně posoudil jím uváděné důvody pro udělení mezinárodní
ochrany podle ust. §12 zákona o azylu. Odůvodněný strach z pronásledování má stěžovatel
z toho důvodu, že jeho matce hrozí v zemi původu politicky motivované trestní stíhání a zároveň
jí hrozí zbavení rodičovských práv. Městský soud se touto skutečností nijak nezabýval. V případě
neudělení mezinárodní ochrany by došlo k porušení jeho zájmu, když je na své matce objektivně
psychicky i fyzicky závislý. Jednalo by se o porušení čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Městský soud ve vztahu k této skutečnosti pouze odkázal na řízení o udělení mezinárodní
ochrany vedené ve věci matky stěžovatele. V nedostatečném posouzení otázky oprávněných obav
z pronásledování pak stěžovatel spatřuje vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž
ministerstvo v napadeném rozhodnutí vycházelo, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu. Městský soud vycházel zejména z informací o zemi původu stěžovatele, které nejsou
dostatečné ve vztahu k roku 2009, kdy byla na Ukrajině přijata novela trestního zákoníku
zakazující dovoz, prodej nebo distribuci pornografických materiálů. Absentují také informace
z posledních let ohledně případů policejní agrese, nepřiměřeného používání policejních technik
či dalších forem psychického či fyzického nátlaku. Nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku
důvodů rozhodnutí spatřuje stěžovatel v tom, že městský soud nezkoumal tvrzení jeho matky
nijak více, než že odkázal pohovor s ní vedený, který byl velmi krátký a pouze obecný co se týče
důvodů pro udělení mezinárodní ochrany.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se nejprve ve smyslu
ust. §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná.
Kasační stížnost ve věcech azylu může být přijata k věcnému projednání jen tehdy,
přesahuje-li vlastní zájmy stěžovatele a rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu
zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví. K tomu
dochází v případě, že důvodem podání kasační stížnosti je „…natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné
vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního
případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních
veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti soudů“
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 41, dostupný
na www.nssoud.cz). Takovým případem může být také situace, kdy krajský soud nerespektoval
ustálenou judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet
i v budoucnu, či hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba
zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv
pochybení krajského soudu, ale pouze tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat,
že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové
intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Ve vztahu k námitce existence důvodů pro udělení mezinárodní ochrany Nejvyšší správní
soud odkazuje na svoji konstantní judikaturu, ve které se vyslovil k posuzování provázaných
žádostí rodinných příslušníků o mezinárodní ochranu. Např. v rozsudku ze dne 5. 11. 2008,
č. j. 9 Azs 14/2008 – 57, www.nssoud.cz, uvedl, že „žádosti o udělení mezinárodní ochrany jsou v případě
rodinných příslušníků zpravidla vzájemně provázané a dotýkají se rodiny jako celku. Postavení dítěte žádajícího o
mezinárodní ochranu se přitom ve většině případů odvíjí od postavení rodičů žádajících o udělení mezinárodní
ochrany. V případě stěžovatelky, která se narodila na území České republiky a důvody své žádosti o mezinárodní
ochranu odvozovala od důvodů svých rodičů, kterým byly žádosti o azyl příslušnými správními orgány zamítnuty,
tak bylo na místě i v jejím případě legitimně oče kávat zamítavé rozhodnutí správního orgánu.“ V případě
projednání žádosti o udělení mezinárodní ochrany podané rodinným příslušníkem předchozího
žadatele ze shodných důvodů se proto nejedná o zákonné důvody pro opakované projednání
žádosti stěžovatele, neboť hlavním smyslem a účelem institut u opakované žádosti o udělení
mezinárodní ochrany je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by
mohly ovlivnit postavení žadatele a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího řízení
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2009, č. j. 9 Azs 2/2009 – 141,
www.nssoud.cz) Zpravidla se přitom může jedna t o takové skutečnosti, ke kterým došlo během
času a jako takové lze připomenout zejména změnu situace v zemi původu nebo změnu poměrů
ve vztahu k osobě žadatele (např. udělení azylu matce nezletilého žadatele, jehož žádost již byla
pravomocně zamítnuta apod.). K tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
5. 11. 2008, č. j. 9 Azs 14/2008 – 57, www.nssoud.cz, podle kterého: „…byla-li by matka nezletilé
stěžovatelky v dalším řízení před správním orgánem úspěšná, tj. bylo- li by shledáno, že je v zem i původu
pronásledována, resp. byl-li by shledán její odůvodněný strach z pronásledování v zemi původu nebo hrozba
nebezpečí vážné újmy, mohla by v novém řízení o udělení mezinárodní ochrany uspět i její nezletilá dcera. “
Z výše uvedeného vyplývá, že nezletilé děti v zásadě sledují osud svých rodičů a pokud
rodičům reálně hrozí v zemi původu pronásledování, jsou v důsledku své osobní závislosti
na nich ohroženy takovým pronásledováním, ať už přímo či nepřímo, také ony. Dále se k této
otázce vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 5. 2008, č. j. 3 Azs 24/2008 - 73,
www.nssoud.cz, v němž uvedl, že „argumentací a maiori ad minus je pak nutno dospět k závěru, že platí-li
výše uvedené ve vztahu k žadateli, jenž nabyl zletilosti ještě před podáním žádosti o udělení azylu, tím spíše musí
toto pravidlo platit ve vztahu k žadateli, kterému je v době správního řízení teprve několik týdnů. Nejvyšší
správní soud si je vědom toho, že k žádostem nezletilých žadatelů o mezinárodní ochranu je třeba přistupovat vždy
nanejvýš individuálně, neboť spektrum rodinných situací, které mohou nastat, je velmi pestré. Lze si jistě
představit případy, kdy důvody udělení mezinárodní ochrany budou svědčit pouze jednomu z rodičů (např. v zemi
původu politicky se profilujícímu), nikoli však již ostatním členům rodiny, nebo naopak pouze dítěti či dětem
(např. pro odlišnou barvu pleti), nikoli však již některému z jejich rodičů. Zásadně však platí, že nezletilé děti
sledují osud svých rodičů a pokud tedy rodičům reálně hrozí v zemi původu pronásledování, jsou v důsledku své
osobní závislosti na nich ohroženy takovým pronásledováním (ať už přímo či nepřímo) také ony.“ Dále je
možné odkázat na stejné závěry vyslovené v usneseních Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 1. 2012, č. j. 8 Azs 17/2011 – 80, nebo ze dne 25. 10. 2011, č. j. 9 Azs 17/2011 – 91, obě
dostupná na www.nssoud.cz.
Napadený rozsudek není nepřezkoumatelný z důvodu, že by se některou ze žalobních
námitek městský soud nedostatečně vypořádal. Naopak z jeho odůvodnění je jednoznačně
patrné, že se žalobními námitkami stěžovatele zabýval, a to jak námitkou porušení čl. 9 odst. 1
Úmluvy o právech dítěte, tak námitkou strachu z pronásledování v zemi původu. Z ároveň je
zřejmé, z jakých důvodů dospěl k závěrům o nedůvodnosti žaloby. Hlavním důvodem bylo, že již
bylo rozhodnuto o žádosti matky stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany , rozhodnutí
ministerstva bylo následně přezkoumáno Krajským soudem v Brně a kasační stížnost proti
rozsudku krajského soudu byla Nejvyšším správním soudem odmítnuta pro nepřijatelnost.
V usnesení ze dne 28. 2. 2012, č. j. 1 Azs 2/2012 – 39, www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud
ohledně důvodů matky stěžovatele a jejích dvou synů pro udělení mezinárodní ochrany
konstatoval, že postup policie a orgánu sociálně-právní ochrany dětí popsaný matkou stěžovatele
nelze považovat za vážné porušení základních lidských práv, a to nejen ve vztahu k jednotlivým
úkonům, ale ani v souhrnu všech úkonů. Dále konstatoval, že není s to hodnotit zákonnost počínání
ukrajinských policejních orgánů a že „Z běhu věcí, jak jej popsala ve správním řízení stěžovatelka ad a),
nicméně nelze dovodit, že by jak celé vyšetřování podezření ze spáchání trestného činu, tak některý z úkonů
provedený v jeho rámci měly diskriminační či excesivní povahu nebo byly provedeny diskriminačním způsobem.
Nenasvědčují tomu ani doklady, které stěžovatelka ad a) předložila ve správním řízení. Nelze tedy souhlasit se
stěžovateli, že opatření státních orgánů země původu směřovaná vůči nim dosáhla intenzity pronásledování ve
smyslu §2 odst. 8 zákona o azylu.“ Nejvyšší správní soud v tomto usnesení dospěl k závěru,
že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahovala vlastní zájmy stěžovatelů.
K odlišnému závěru nelze dospět ani v případě nyní posuzované kasační stížnosti, neboť
kasačními námitkami brojí stěžovatel proti zjištění skutkového stavu a posouzení důvodů, které
uplatňovala ve své žádosti o udělení mezinárodní ochrany jeho matka. Z kasační stížnosti přitom
nevyplývají žádné skutečnosti, pro které by stěžovatel ne měl následovat osud své matky
v posouzení důvodů pro udělení mezinárodní ochrany. I v tomto případě tak platí, že ustálená
a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď
na všechny námitky obsažené v kasační stížnosti.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Proto byla shledá na
nepřijatelnou a podle ust. §104a s. ř. s. byla odmítnuta.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 3 věta první ve spojení s §120
s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační
stížnost odmítnuta.
Stěžovatel zároveň s podáním kasační stížnosti uhradil soudní poplatek ve výši 3.000 Kč.
Protože je však ve věcech mezinárodní ochrany ze zákona osvobozen od soudního poplatku
[§11 odst. 2 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů], rozhodl Nejvyšší
správní soud o jeho vracení tak, jak je uvedeno ve výroku.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2012
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu