ECLI:CZ:NSS:2012:7.AZS.8.2012:61
sp. zn. 7 Azs 8/2012 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Jana Passera a JUDr. Bohuslava
Hnízdila v právní věci žalobkyně: K. A., zastoupená Mgr. Ondřejem Rejskem, advokátem se
sídlem Buzulucká 431, Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad
Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 29. 9. 2011, č. j. 32 Az 6/2010 – 231,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 9. 2011,
č. j. 32 Az 6/2010 - 231, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 9. 2011,
č. j. 32 Az 6/2010 - 231, byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále
jen „ministerstvo“) ze dne 22. 3. 2010, č. j. OAM-7/ZA-06-K01-2008, kterým nebyla žalobkyni
(dále jen „stěžovatelka“) udělena mezinárodní ochrana podle ust. §12 až §14b zákona
č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“). V odůvodnění
rozsudku krajský soud uvedl, že stěžovatelka nebyla ve své vlasti nijak politicky činná
ani organizovaná, nemohla být proto ani pronásledována ve smyslu ust. §12 písm. a) zákona
o azylu. V řízení nebylo rovněž prokázáno, že by mohla mít důvodnou obavu z pronásledování
pro některý z důvodů podle ust. §12 písm. b) zákona o azy lu. Stěžovatelka potvrdila,
že do odjezdu z vlasti neměla žádné potíže se státními orgány, policií nebo soudy. Zemi původu
opustila na základě jediného telefonátu, kterým byla upozorněna, že by mohla mít potíže,
protože ji státní orgány na základě jistých blíže neobjasněných dokumentů považují za příslušnici
islámské organizace, aniž by uvedla bližší informace o této organizaci, její název apod.
Stěžovatelka spojuje své obavy se zatčením svého nevlastního bratra (říjen 2008), i když více
než rok po jeho zatčení až do dne svého odjezdu žádné potíže se státními orgány neměla.
Stěžovatelka nebyla v zemi původu vystavena žádnému jednání, které lze považovat
za pronásledování ve smyslu ust. §2 odst. 8 zákona o azylu. Krajský soud neshledal důvodnou
ani žalobní námitku týkající se nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Podklady,
které ministerstvo k posouzení případu stěžovatelky a jí tvrzenému důvodu odchodu ze země
původu shromáždilo, lze označit za standardní a dostačující. Nové skutečnosti, které stěžovatelka
uvedla při jednaní, a to národnostní otázku ohledně svého smíšeného původu a zejména obavu
o osud svého nevlastního bratra pro jeho smíšený kyrgyzsko-uzbecký původ a rovněž skutečnosti
ohledně zmizení své zletilé dcery, krajský soud odmítl s odkazem na ust. §75 odst. 1 s. ř. s.
Za správné, zákonné a zjištěným informacím odpovídající považoval krajsky soud i neudělení
azylu podle ust. §13 zákona o azylu, protože v případě stěžovatelky shledán pro jeho aplikaci
podklad, neboť není rodinným příslušníkem azylanta, jemuž byl udělen azyl podle ust. §12 nebo
§14 zákona o azylu. Udělení azylu podle §14 zákona o azylu je na volné úvaze správního orgánu,
přičemž tuto volnou úvahu, tedy zda byl dán důvod hodný zvláštního zřetele či nikoli, může soud
přezkoumávat pouze z hlediska překročení případných mezí správního uvážení, resp. z hlediska
případné libovůle ze strany správního orgánu. Ministerstvo mělo dostatek podkladů pro případné
rozhodnutí ve smyslu ust. §14 zákona o azylu a krajský soud neshledal překročení zákonem
stanovených mezí správního uvážení ani jeho zneužití. K doplňkové ochraně krajský soud uvedl,
že jejím smyslem a účelem je poskytnout subsidiární ochranu a možnost legálního pobytu
na území České republiky žadatelům o udělení mezinárodní ochrany, kterým nebyl udělen azyl,
ale u nichž by bylo z důvodů taxativně uvedených v ust. §14a zákona o azylu neúnosné nebo
jinak nežádoucí požadovat jejich vycestování. Při posouzení podmínek pro udělení doplňkové
ochrany vycházelo ministerstvo z informací uvedených stěžovatelkou i získaných v průběhu
správního řízení, které byly relevantní v době vydání napadeného rozhodnutí. Z dokumentů,
které stěžovatelka předkládala v průběhu přezkumného řízení, z úřední činnosti i ze sdělovacích
prostředků je krajskému soudu známo, že v dubnu 2010 došlo v Kyrgyzstánu ke státnímu
převratu a tím se dočasně změnila situace pro rozhodnutí ve smyslu ust. §14a zákona o azylu.
V době rozhodnutí krajského soudu však již byla situace v Kyrgyzstánu stabilizovaná a země
se připravovala na prezidentské volby (říjen 2011). Krajský soud tedy shrnul, že neuvedla-li
stěžovatelka žádnou perzekuci vůči své osobě ze strany státních orgánů Kyrgyzstánu, nelze
dospět k závěru, by v případě jejího návratu do vlasti byla ohrožena vážnou újmou ve smyslu
ust. §14a odst. 2 zákona o azylu. V Kyrgyzské republice v současné době nedochází
k mezinárodnímu nebo vnitřnímu ozbrojenému konfliktu a vycestování stěžovatelky
nepředstavuje rozpor s mezinárodními závazky České republiky. Důvody pro postup podle
ust. §14b zákona o azylu nebyly krajským soudem v daném případě rovněž zjištěny, jak správně
uvedlo a odůvodnilo ministerstvo.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti uvedla, že se krajský soud
nezabýval jejími zcela konkrétními argumenty uplatněnými v žalobě a v průběhu řízení
a v odůvodnění rozsudku pak neuvedl, z jakých důvodů považuje uplatněné argumenty
za vyvrácené, liché či bezvýznamné. Stěžovatelka ve správním řízení uváděla, že se obává
uvěznění a mučení. Touto její obavou se ministerstvo zabývalo zejména v souvislosti
s posuzováním doplňkové ochrany. Jako podstatný důvod pro neudělení doplňkové ochrany
uvedlo, že „po svém návratu do vlasti může žadatelka v případě jakýchkoli obtíží využít právního
systému své země, což dokládá informace MZV č. j. 116594/2008-LPTP
ze dne 19. června 2008.“ S odkazem na stejnou zprávu v souvislosti s posuzováním udělení azylu
uvedlo, že „lze v př ípadě poškození způsobeného porušováním práv a svobod vyhledat pomoc
u ombudsmana a v zemi působí cca 500 nevládních organizací, rozsah jejichž činnosti zahrnuje
vše. Správní orgán tak na základě výše uvedeného nemůže akce ptovat sdělení žadatelky,
že ve vlasti by jí nikdo nepomohl.“ S takto zjištěným stavem věci vyjádřila stěžovatelka nesouhlas
a předkládala dokumenty popisující případy porušování lidských práv, mučení, nelidského
a ponižujícího zacházení se zadrženými osobami a neuspokojivou situaci v Kyrgyzstánu,
a to již ve správním řízení. V žalobě namítala, že ministerstvo nezjistilo stav věci způsobem,
o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním
okolnostem případu. Tento žalobní bod rozvedla v podání ze dne 21. 9. 2011, kde zcela
konkrétně poukázala na nekorektní hodnocení informace MZV ze dne 19. 6. 2008 ministerstvem
s tím, že ze zprávy vyplývají jiné závěry, než jaké z ní vyvodilo ministerstvo. Dále poukázala
na to, že zpráva není aktuální, byla vyhotovena na objednávku ministerstva a dokonce rozlišuje
informace „oficiální“, určené k dalšímu použití, a „neoficiální“, které popisují realitu a rovněž
na to, že v trestní záležitosti nemůže hledat pomoc u ombudsmana, neboť nemá v trestních
věcech žádné kompetence. K těmto námitkám krajský soud reagoval tak, že podklady,
které ministerstvo shromáždilo, lze označit za standardní a dostačují pro rozhodnutí ve věci.
Závěr krajského soudu, že žalobní námitka nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci je
nedůvodná, je nesprávný. Na rozdíl od krajského soudu i ministerstva, zastává stěžovatelka
názor, že splňuje důvody pro udělení azylu podle ust. §12 zákona o azylu. Krajský soud
považoval za podstatné, že nebyla podrobena žádnému jednání, které lze považovat
za pronásledování. Ministerstvo shodně považovalo za podstatné, že materiály předložené
stěžovatelkou se nedotýkají přímo její osoby, a nemohou být proto přijaty jako důkaz jejího
pronásledování. Podle názoru stěžovatelky se pro udělení azylu podle ust. §12 písm. b) zákona
o azylu nevyžaduje, aby žadatel byl pronásledován, ale postačí, že má odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu uvedeného v daném ustanovení. Strach stěžovatelky z pronásledování
z důvodu národnostního původu je zejména vzhledem k osudu jejího bratra i k situaci v zemi
původu opodstatněný. Stěžovatelce se dostalo varování od vysokého pracovníka ministerstva
vnitra, že má být zahrnuta do islámské organizace a obviněna. Důvodně se proto obává zbavení
svobody, mučení, nelidského a ponižujícího zacházení ve věznicích a vzhledem k nulovým
zárukám spravedlivého procesu uložení nespravedlivého dlouholetého ponižujícího trestu.
Stěžovatelka splňuje i podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle ust. §14a zákona o azylu.
Předpokladem pro udělení doplňkové ochrany není, že cizinec již byl vystaven zacházení
způsobujícímu vážnou újmu, ale postačuje, že jsou důvodné obavy, že v případě návratu by mu
hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy. Stěžovatelka se důvodně obává uvěznění a mučení,
přičemž její obava je důvodná vzhledem k osudu jejího nevlastního bratra, vzhledem k varování,
kterého se jí dostalo, že má být zahrnuta do islámské organizace a obviněna, i vzhledem
k nelidskému a ponižujícímu zacházení se zadrženými osobami a jejich mučení, nulovým zárukám
spravedlivého procesu a celkově nebezpečnou situací v Kyrgyzstánu. O těchto skutečnostech
stěžovatelka předkládala dokumenty. V tomto směru je také důvodný její poukaz na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ve věci vedené pod sp. zn. 6 Azs 54/2009, podle něhož stav
dodržování lidských práv v Kyrgyzstánu je špatný a tuto zemi nelze považovat za bezpečnou
zemi původu. Proto stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti popřelo její oprávněnost,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak i podrobně odůvodněný rozsudek krajského
soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. Ministerstvo odkázalo na správní spis, zejména
na podání a výpovědi stěžovatelky učiněná ve správním řízení. Ke stížním námitkám uvedlo,
že v případě stěžovatelky nebyla shledána existence žádného z taxativně vymezených důvodů
pro udělení azylu podle ust. §12 zákona o azylu. Argumentačně správně a informacemi o zemi
původu byl podložen i závěr o neudělení doplňkové ochrany, neboť nedošlo k naplnění
některého z taxativně vymezených definičních znaků vážné újmy podle ust. §14a odst. 2 zákona
o azylu. Ministerstvo shromáždilo všechny potřebné podklady pro vydání rozhodnutí, provedlo
podrobné dokazování a zabývalo se všemi skutečnostmi, jež stěžovatelka ve správním ř ízení
uvedla. Podle jeho názoru byly shromážděné informace k danému případu dostatečné
a ministerstvo ani soud nepochybily při posuzování, zda je zde dána opodstatněnost pro udělení
azylu podle ust. §14 zákona o azylu. Ministerstvo považuje v kasační stížnosti stěžovatelkou
uváděné obavy za neopodstatněné, nikoli pouze s ohledem na nevěrohodnost její výpovědi.
Stěžovatelka v zemi původu žádné konkrétní potíže neměla. K uvěznění jejího bratra došlo
již v říjnu 2008 a až do odjezdu ze země původu dne 21. 12. 2009 nerušeně žila v místě svého
bydliště, pracovala, aniž by byla jakkoliv kyrgyzskými státními orgány kontaktována. Pokud by
měly o její osobu takový zájem, jak to popisuje, nic jím nebránilo, aby jí v období
před vycestováním ze země zadržely. Není také logické a pravděpodobné, že by v Kyrgyzstánu
v případě skutečného ohrožení zanechala svou dceru. Je sice pravdou, že v zemi dochází
k porušování lidských práv, avšak každou žádost je třeba v tomto směru posuzovat individuálně.
Na rozdíl od stěžovatelky ministerstvo nespatřuje ve svém postupu ani v postupu krajského
soudu žádné pochybení. Krajský soud se vypořádal se všemi sdělenými námitkami a žalobními
body. Podle názoru ministerstva nedošlo z jeho strany či ze strany krajského soudu k porušení
zákona o azylu nebo k vadám v průběhu řízení. Ministerstvo tudíž považuje kasační stížnost
za nedůvodnou, a proto navrhlo, aby byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ust. §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatelky. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud tak é nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jedna t v případě, že se kasační
stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost
v judikatuře může nastat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační
stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad
určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové
pochybení se může jednat především tehdy, nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné
intenzity, o němž se lze důvodně domníva t, že pokud by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí
krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, předevš ím procesního charakteru,
proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby byla důvodem přijatelnosti kasační
stížnosti.
V daném případě dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že se jedná o posledně uvedený
důvod přijatelnosti kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil a stěžovatelka v podané kasační
stížnosti, a přitom sám neshledal va dy uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Z obsahu správního spisu vyplynulo, že stěžovatelka ze země původu odjela
dne 22. 12. 2009. K důvodům svého odjezdu sdělila, že v souvislosti s událostmi v Ošské oblasti
byl dne 6. 10. 2008 zadržen její příbuzný (syn její tety, kterého vychovávala její druhá matka, dále
jen „nevlastní bratr“). Následně byl obviněn z příslušnosti k islámské organizaci a spolu s dalšími
20 lidmi byl odsouzen k 16-ti letům odnětí svobody a jeho majetek byl zabaven . Protože jejich
rodina je bohatá, dovozuje, že zatčení a odsouzení souvisí s majetkem i s politikou.
K okolnostem odjezdu uvedla, že dne 21. 12. 2009 k její matce přijel řidič jejich známého, který je
vysoce postaveným pracovníkem ministerstva vnitra. Stěžovatelka nastoupila k řidiči do auta
a ten jí předal mobilní telefon. Pak hovořila s tímto známým, který jí doporučil, aby do 24 hodin
opustila Kyrgyzstán. Varoval ji, že na ni přišly nějaké materiály, podle kterých byla také zahrnuta
do islámské organizace a má být obviněna. Po telefonátu řidič zničil SIM kartu. Svou dceru
nechala u matky, zajela si do bytu pro šperky a cenné věci a ještě v noci odjela. Cestovala autem
sama pouze s řidičem do Moskvy, kam dorazili dne 25. 12. 2009. V Moskvě ji řidič předal nějaké
dobře oblečené ženě v kožichu, která ji sdělila, že pojede do Prahy do tábora. Této ženě předala
všechny své cennosti kromě prstenů a dostala od ní vodu a nějaké jídlo. Poté nastoupila
do přistaveného kamionu a odjela ilegálně do České republiky, protože se obávala se o svůj život,
když její nevlastní bratr byl mučen. Až do uvedené události si žila v Kyrgyzstánu dobře.
V případě návratu se obává uvěznění, poměrů ve věznicích a zabití.
Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné zdůraznit zásadu materiální
pravdy, jež představuje jednu ze základních zásad správního řízení. Účelem této zásady
je, aby správní řízení posilovalo důvěru účastníků řízení ve správnost rozhodování.
Podle této zásady lze po správních orgánech oprávněně požadovat, aby jejich rozhodnutí byla
zákonná a aby vycházela ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci. Zásada materiální pravdy
je zakotvená v ust. §3 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní
řád“) a úzce souvisí i se zásadou vyhledávací (§51 odst. 2, 3 a §52 správního řádu) a se zásadou
volného hodnocení důkazů (§51 odst. 4 správního řádu).
Ministerstvo na základě zjištěného skutkového stavu dospělo k závěru, že stěžovatelkou
tvrzené skutečnosti nelze označit za pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Dále vyjádřilo jisté
pochybnosti o pravdivosti stěžovatelkou uváděných motivů, které ji vedly k odchodu ze země
původu. Ministerstvo také poukázalo na to, že stěžovatelka uvedla, že v souvislosti s událostmi,
při kterých byl zadržen její nevlastní bratr, bylo odsouzeno 20 lidí, zatímco ve výroční zprávě
Ministerstva zahraničí USA o svobodě vyznání v Kyrgyzstánu za rok 2009, která tyto události
popisuje, se hovoří celkem o 32 odsouzených. Dále uvedlo, že pokud by státní orgány měly
po uvěznění nevlastního bratra na osobě stěžovatelky takový zájem, jaký naznačovala, měly tyto
jistě možnost již dříve podniknout vůči ní nějaké kroky. K uvěznění nevlastního bratra však došlo
již v říjnu 2008, přičemž stěžovatelka až do svého odjezdu dne 2 2. 12. 2009 žila v místě svého
bydliště a pracovala, aniž by byla státními orgány jakkoliv kontaktována. Ministerstvo označilo
za velmi nepravděpodobné, že by kyrgyzské státní orgány za tak dlouhou dobu nepodnikly
proti stěžovatelce žádné kroky, pokud by na její osobě měly nějaký zájem. Motivy stěžovatelčina
odjezdu ze země původu působí podle ministerstva poněkud vykonstruovaně rovněž
po přihlédnutí k její rodinné situaci, kdy na jedné st raně stěžovatelka hovoří o zájmu státních
orgánů odebrat majetek místní bohaté elitě a tvrdí, že kvůli nevlastnímu bratrovi je do problémů
zatažena celá rodina, zároveň ale ve v zemi původu zanechala svou dceru s tím, že si ji netroufala
vzít s sebou. Přitom dcera podle sdělení stěžovatelky rovněž vlastní akcie, na které stěžovatelka
odkazuje jako na součást svého majetku, a tedy zdroj tvrzených potíží. Na základě výše
uvedených skutečností ministerstvo dospělo k závěru, že stěžovatelčiny důvody k podání žádosti
o udělení mezinárodní ochrany byly jiné, než jí tvrzené, přičemž s ohledem na její nelegální vstup
na území České republiky za skutečný důvod její žádosti považovalo snahu o legalizaci pobytu.
K důvodům pro udělení doplňkové ochrany ministerstvo uvedlo, že po zhodnocení výpovědi
stěžovatelky o okolnostech jejího pobytu v Kyrgyzstánu před odchodem ze země, a posouzení
jejích hlavních motivů odchodu a písemných informací o situaci v Kyrgyzstánu, dospělo k závěru,
že jí v případě návratu nehrozí mučení nebo nelidské či ponižující zacházení či trest. Krajský soud
se ztotožnil se závěry ministerstva a konstatoval, že podklady, které ministerstvo k posouzení
případu stěžovatelky a jí tvrzenému důvodu odchodu z vla sti shromáždilo, lze označit
za standardní a dostačující pro rozhodnutí ve věci.
V řízení o udělení mezinárodní ochrany musí ministerstvo často rozhodovat v důkazní
nouzi. Za této situace je nutné zohlednit i charakter země původu žadatele o azyl, způsob výkonu
státní moci v ní, možnost uplatňování politických práv a další okolnosti, které mají vliv
na naplnění důvodů pro udělení azylu. Je-li například o zemi původu žadatele známo, že stav
dodržování lidských práv je špatný, že občanům je upíráno právo na změnu vlády, že dochází
k nezákonným popravám, mizením osob, častému používání mučení atd., pak tyto skutečnosti
musí ministerstvo zohlednit v situaci důkazní nouze, a to ve prospěch žadatele o udělení
mezinárodní ochrany. Naopak, je-li země původu žadatele o azyl právním státem
s demokratickým režimem, je na žadateli, aby věrohodně doložil, že je skutečně pronásledován.
Není však jeho povinností, aby pronásledování své osoby prokazoval jinými důkazními
prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností ministerstva,
aby v pochybnostech shromáždilo všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí
žadatele o azyl vyvracejí či zpochybňují (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 – 57).
V dané věci podle názoru Nejvyššího správního soudu krajský soud vycházel, stejně jako
ministerstvo, z nedostatečně zjištěného stavu věci a jeho závěry vycházejí z víceméně
spekulativních úvah bez reálného podkladu. V podstatě jediným konkrétním důvodem
pro zpochybnění pravdivosti tvrzení stěžovatelky byla skutečnost, že v období od října 2008,
kdy byl zatčen její nevlastní bratr, až do jejího odjezdu ze země původu v prosinci 2009 neměla
žádné potíže se státními orgány Kyrgyzstánu. Stěžovatelčina skutková tvrzení jsou přitom
konzistentní a ministerstvem vytýkaný rozpor mezi její výpovědí a výroční zprávou Ministerstva
zahraničí USA o svobodě vyznání v Kyrgyzstánu za rok 2009, který se týká počtu odsouzených
osob, není natolik zásadní, aby bez dalšího měl za následek její zjevnou nevěrohodnost.
Stěžovatelka uváděla, že její obava z pronásledování či vzniku vážné újmy ze strany státních
orgánů Kyrgyzstánu souvisí se zatčením a odsouzením jejího nevlastního bratra pro jeho údajnou
příslušnost k islámské organizaci. Skutečnost, že k tomuto soudnímu procesu došlo, je přitom
podle citované výroční zprávy nesporná. Vzhledem ke stavu dodržování lidských práv
v Kyrgyzstánu nelze tato tvrzení bagatelizovat a bez řádně zj ištěného stavu věci dovodit,
že stěžovatelčiny obavy jsou neopodstatněné pouze proto, že pokud by o ni státní orgány
skutečně měly zájem, neměly by důvod ji nechat více než rok bez povšimnutí. Je proto nezbytné,
aby byl zjištěn stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, zejména s ohledem na výše
uvedená tvrzení stěžovatelky. Stěžovatelku je především třeba řádně vyslechnout ke všem
okolnostem jí tvrzeného skutkového stavu, např. kdo konkrétně byl jejím informátorem
z ministerstva vnitra, jak toho člověka znala, aby mu mohla bezvýhradně důvěřovat, zda a jakým
způsobem se stýkala se svým nevlastním bratrem před jeho zatčením, zda měl někdo v rámci širší
rodiny potíže se státními orgány, zda ona sama měla nějaké potíže při odjezdu ze země původu,
proč nemohla vzít s sebou i svou dceru, zda neměla obavy ze stejných důvodů jako u své osoby
o ni, atd. Teprve po takto doplněném dokazování, popř. provedení dalších důkazů, bude možno
posoudit důvodnost stěžovatelčiny žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
Z výše uvedených důvodů je kasační stížnost důvodná, a proto Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek krajského soudu podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje
Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho
nařízení.
V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem, který je vysloven
v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. února 2012
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu