ECLI:CZ:NSS:2012:8.AFS.29.2011:78
sp. zn. 8 Afs 29/2011 - 78
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v rozšířeném senátu složeném z předsedy
JUDr. Josefa Baxy a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, JUDr. Miluše Doškové, JUDr. Jaroslava
Hubáčka, JUDr. Michala Mazance, JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní
věci žalobce: OBAL CENTRUM, s. r. o., se sídlem Veská 35, Sezemice, zastoupeného
JUDr. Františkem Hanákem, advokátem se sídlem Adámkova 149, Hlinsko v Čechách,
proti žalovanému: Finanční ředitelství v Hradci Králové, se sídlem Horova 824/17, Hradec
Králové, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 5. 2010, čj. 3154/10-1200-602944, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 2. 2011,
čj. 31 Af 83/2010 - 44,
takto:
I. Lhůty stanovené pro zánik práva vyměřit či doměřit daň podle §47 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, neběží před soudem ani po dobu řízení
o kasační stížnosti (§41, §120 s. ř. s.).
II. Věc se vrací k projednání a rozhodnutí osmému senátu.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze 4. 5. 2010 změnil dodatečný platební výměr Finančního úřadu
v Pardubicích z 19. 10. 2005 a snížil žalobci původně stanovený základ daně z příjmů
právnických osob za zdaňovací období roku 2000, a tím i dodatečně vyměřenou daň
z 648.210 Kč na 561.410 Kč.
[2] Žalovaný přitom rozhodoval ve věci znovu poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo
zrušeno v pořadí již třetím rozsudkem vydaným v dané věci Krajským soudem v Hradci Králové.
Předchozí dvě zrušující rozhodnutí krajského soudu byla na základě kasačních stížností podaných
žalovaným zrušena Nejvyšším správním soudem.
[3] I rozhodnutí žalovaného ze 4. 5. 2010 napadl žalobce žalobou u Krajského soudu
v Hradci Králové, který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Krajský soud nepřisvědčil
názoru žalobce, podle kterého již uběhla prekluzivní lhůta podle §47 starého daňového řádu
(zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) a žalovaný tak neměl právo daň doměřit.
Soud zejména nesouhlasil s tvrzením žalobce, že prekluzivní lhůta běžela i v průběhu řízení
o kasačních stížnostech žalovaného podaných proti předešlým dvěma rozhodnutím krajského
soudu.
[4] Na svém názoru žalobce (dále též „stěžovatel“) setrval i v kasační stížnosti, kterou brojil
proti rozsudku krajského soudu. Stejně jako v žalobě, i v kasační stížnosti upozornil
na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vydané ve věci sp. zn. 2 Ans 3/2006, podle něhož
bylo povinností žalovaného dále v řízení konat i přesto, že žalovaný podal kasační stížnost.
Má-li pak žalovaný uloženou povinnost pokračovat v řízení, musí se tak dít pouze při běhu lhůt
podle §47 starého daňového řádu.
II. Důvody předložení věci rozšířenému senátu a dosavadní judikatura
[5] Osmý senát při předběžném posouzení kasační stížnosti dospěl k závěru, že dosavadní
výklad §41 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., k jakému dospěly rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze 14. 5. 2009, čj. 9 Afs 75/2008-46, a z 12. 5. 2010, čj. 8 Afs 58/2009-65, je v rozporu
jednak s právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího správního soudu z 15. 8. 2008,
čj. 5 Afs 4/2008-108, jednak s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
z 24. 4. 2007, čj. 2 Ans 3/2006-49, č. 1255/2007 Sb. NSS.
[6] Zároveň osmý senát snesl další argumenty, proč se domnívá, že je nesprávný názor
prezentovaný v rozsudcích čj. 9 Afs 75/2008-4 a čj. 8 Afs 58/2009-65, podle nichž §41 s. ř. s.
dopadá také na řízení o kasační stížnosti žalovaného podané proti zrušujícím rozsudku krajského
soudu.
[7] Protože §120 s. ř. s. uvádí, že se části třetí hlavy I. užije pro řízení o kasační stížnosti
„přiměřeně“, má osmý senát za to, že by se určitého ustanovení této části s. ř. s., a tedy i §41, mělo
v řízení o kasační stížnosti užít tehdy, pokud dané ustanovení dopadá na konkrétní procesní
situaci, jeho použití je v řízení před Nejvyšším správním soudem možné a zároveň jeho aplikace
odpovídá smyslu, resp. účelu odkazované normy. Obdobně Nejvyšší správní soud rozsudkem
z 15. 8. 2008, čj. 5 Afs 4/2008-108, odmítl možné použití §41 s. ř. s. u řízení o žalobě na ochranu
před nezákonným zákonem, neboť to vylučuje právě účel tohoto ustanovení.
[8] Osmý senát se ztotožnil s argumentem stěžovatele, který s odkazem na usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu čj. 2 Ans 3/2006-49 tvrdí, že zrušil-li krajský
soud rozhodnutí správního orgánu, je povinností správního orgánu pokračovat v řízení a řídit
se závazným právním názorem vyjádřeným v rozhodnutí krajského soudu bez ohledu na to, zda
byla ve věci podána kasační stížnost. Je-li tedy správní orgán povinen pokračovat v řízení, není
dán důvod pro stavění běhu lhůty.
III. Posouzení věci rozšířeným senátem
IV. 1. Pravomoc rozšířeného senátu
[9] Před samotným posouzením předložené právní otázky nejprve rozšířený senát zkoumal,
zda je dána jeho pravomoc a zda může v předmětné věci rozhodovat. Podle §17 odst. 1 s. ř. s.
platí, že senát Nejvyššího správního soudu postoupí věc k rozhodnutí rozšířenému senátu, pokud
dospěje při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru
již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
[10] Osmý senát nesouhlasí se závěry rozsudků Nejvyššího správního soudu
čj. 9 Afs 75/2008-4 a čj. 8 Afs 58/2009-65 ohledně použití §41 s. ř. s. pro řízení o kasační
stížnosti v případě, že kasační stížností brojí žalovaný proti zrušujícímu rozsudku krajského
soudu. Přestože se rozšířený senát, z důvodů, které budou rozebrány dále v textu, neztotožňuje
s osmým senátem v tom, že právní argumentace obsažená v uvedených rozsudcích je popřena
rozsudkem čj. 5 Afs 4/2008-108 a usnesením rozšířeného senátu čj. 2 Ans 3/2006-49, k aktivaci
rozšířeného senátu zcela postačuje, že osmý senát uplatňuje právní názor, jenž směřuje proti
doposud v judikatuře Nejvyššího správního soudu zastávanému výkladu, obsaženému právě
v rozsudcích čj. 9 Afs 75/2008-4 a čj. 8 Afs 58/2009-65.
IV. 2. Sporná právní otázka
[11] Rozšířenému senátu přísluší posoudit, zda se po dobu řízení o kasační stížnosti podané
proti zrušujícímu rozhodnutí krajského soudu staví běh prekluzivní lhůty podle §47 starého
daňového řádu, resp. zda se i v tomto případě uplatní §41 s. ř. s.
[12] Zásadní je v této věci výklad §41 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., neboť lhůta podle §47
starého daňového řádu je pouze jeden z možných příkladů prekluzivní lhůty, s nimiž §41 s. ř. s.
počítá. Podle §41 s. ř. s. se po dobu soudního řízení staví prekluzivní lhůty ve věcech správních
deliktů, daní a jiných poplatků a odvodů. Od 1. 1. 2012 totéž platí pro prekluzivní lhůty ve věcech
cel a promlčecí lhůty ve věcech náhrady škody nebo nemajetkové újmy způsobené při výkonu
veřejné moci. Pro posouzení nyní předkládané právní otázky přitom není podstatné, čeho věcně
se dané řízení týká, zda daní, cel či přestupků. Jak upozornil postupující senát, zbytečné je zabývat
se případně i tím, jaký dopad by (ne)použití §41 s. ř. s. mělo na právní sféru účastníků řízení a jak
by dále ovlivnilo konkrétní správní řízení, neboť to se případ od případu může různit. Tak právě
např. u §47 starého daňového řádu si lze představit situace, kdy stavění prekluzivní lhůty může
být jak ve prospěch, tak neprospěch daňového subjektu, a to i pokud kasační stížnost podá
žalovaný, jak ostatně zaznělo již v usnesení o postoupení věci rozšířenému senátu.
[13] Za zásadní naopak osmý senát považuje právě znění §120 s. ř. s., jenž uvádí,
že se v řízení o kasační stížnosti uplatní část třetí hlavy I. s. ř. s. jen „přiměřeně“. Osmý senát tedy
dovozuje, že se musí vždy přihlížet k tomu, zda použití toho kterého ustanovení z této
části s. ř. s. v kontextu daného řízení „dává smysl“. Podle osmého senátu by pak byl rozdíl mezi
řízením o kasační stížnosti směřující proti zamítavému rozhodnutí krajského soudu a řízením
o kasační stížnosti, kterou by bylo napadáno rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo zrušeno
rozhodnutí správního orgánu. Zatímco v prvém případě by se §41 s. ř. s. uplatnit měl
a prekluzivní lhůta by se měla stavět, aby ze strany žalobců nebyly účelově podávány kasační
stížnosti a aby správnímu orgánu neuběhla lhůta např. pro stanovení povinnosti, v případě
druhém by naopak podle osmého senátu bylo stavění prekluzivní lhůty v rozporu s účelem právní
úpravy. Po zrušení správního rozhodnutí krajským soudem totiž správní orgán nejen může,
ale v souladu s usnesením rozšířeného senátu čj. 2 Ans 3/2006-49 je dokonce povinen
pokračovat ve správním řízení. S tím je navíc spojen další problém. Podle osmého senátu právě
v této situaci může ztratit na významu následné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu,
neboť správní orgán může mezitím vydat nové rozhodnutí, byť na základě nesprávného
právního názoru krajského soudu.
[14] S popsanými úvahami se však rozšířený senát neztotožňuje a takovéto de facto arbitrární
užití §41 s. ř. s. musí zásadně odmítnout. Ve výkladu, podle něhož by se §41 s. ř. s. v dané věci
použil v závislosti pouze na tom, jak dopadlo řízení před krajským soudem, naopak spatřuje
zásadní narušení právní jistoty adresátů právních norem a znepřehlednění právní úpravy.
Rozšířený senát tak považuje za správné setrvat na dosud zastávaném výkladu vyskytujícím
se v dosavadních rozhodnutích Nejvyššího správního soudu, mezi něž patří právě rozsudky
čj. 9 Afs 75/2008-4 a čj. 8 Afs 58/2009-65, a má tedy za to, že §41 s. ř. s. se uplatní i u řízení
o kasační stížnosti, a to bez ohledu na to, s jakým výsledkem skončilo řízení před krajským
soudem.
[15] Nic na tom nemění ani závěry rozšířeného senátu vyjádřené v jeho usnesení
čj. 2 Ans 3/2006-49 a rozšířený senát je toho názoru, že přestože by neběžela prekluzivní lhůta
(např. podle §47 starého daňového řádu), může správní orgán dále ve správním řízení
pokračovat a činit v něm úkony. Pokud pak tato lhůta nepoběží, bude mít naopak ať již správní
orgán či účastník řízení více prostoru pro revizi případného nového rozhodnutí, které by správní
orgán vydal jsa vázán názorem krajského soudu, jenž by se však následně po jeho přezkumu
Nejvyšším správním soudem mohl ukázat jako nesprávný. Přichází rovněž v úvahu,
že v některých případech by pak správní orgán mohl na základě nového právního názoru sám své
nesprávné rozhodnutí v přezkumném řízení zrušit, případně také účastník řízení bude mít větší
prostor napadnout případně toto nové nesprávné rozhodnutí.
[16] Ostatně situaci, kdy správní orgán koná a pokračuje ve správním řízení,
přestože se zároveň staví lhůty ve smyslu §41 s. ř. s., Nejvyšší správní soud „posvětil“ již ve svém
rozsudku z 12. 4. 2012, čj. 2 Afs 79/2011-171. Jak zaznělo v tomto rozsudku, správní orgán
může být činný i v případě, probíhá-li zároveň soudní řízení a lhůty se podle §41 s. ř. s. staví.
Správní orgán tak souběžně s probíhajícím soudním řízením může vést např. řízení o obnově
řízení či řízení o uspokojení navrhovatele podle §62 s. ř. s.
[17] Podle rozšířeného senátu není jeho závěr ani v rozporu s rozsudkem
čj. 5 Afs 4/2008-108, podle něhož §41 s. ř. s. nelze použít v případě, že soud vede řízení
o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem či žalobě proti nečinnosti správního orgánu.
V těchto případech se totiž jedná o zcela specifický typ soudních řízení správních a i v případě,
že by proti rozhodnutí krajského soudu byla podána kasační stížnost, §41 s. ř. s. by se neuplatnil.
Avšak pouze proto, že se jedná o zcela samostatné větve soudního řízení správního, které sledují
vlastní procesní linii. Sám osmý senát se přitom ve svém usnesení vyjadřoval výlučně k soudnímu
řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu a to, zda by bylo použití §41. s. ř. s.
v souvislosti s řízením o kasační stížnosti přípustné, chtěl odvozovat pouze od výsledku řízení
před krajským soudem, což rozšířený senát označil výše za nepřípustné.
[18] Konkrétně k prekluzivní lhůtě pro stanovení daňové povinnosti rozšířený senát pouze
podotýká, že také nový daňový řád (zákon č. 280/2009 Sb.) dnes sám, v tomto ohledu
jako lex specialis k s. ř. s., v §148 odst. 4 písm. a) stanoví, že tato lhůta neběží po dobu řízení,
které je v souvislosti se stanovením daně vedeno před soudem ve správním soudnictví,
což zahrnuje jak krajské soudy, tak také Nejvyšší správní soud. Uvedené ustanovení dokonce
počítá s tím, že lhůta se bude stavět rovněž po dobu řízení před Ústavním soudem.
IV. Závěr
[19] Rozšířený senát na základě výše uvedených úvah dospěl k závěru, že §41 s. ř. s. dopadá
také na řízení o kasační stížnosti, a to bez ohledu na to, jak o žalobě rozhodl krajský soud.
Po dobu řízení o kasační stížnosti se tak tedy v souladu s §41 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
staví běh prekluzivní lhůty podle §47 starého daňového řádu.
[20] Rozšířený senát v dané věci posoudil předloženou spornou právní otázku. V souladu
s ustanovením §71 odst. 1 Jednacího řádu Nejvyššího správního soudu rozhodl usnesením
jen o této otázce a věc vrací osmému senátu, který o ní rozhodne v souladu s vysloveným
právním názorem.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. září 2012
JUDr. Josef Baxa
předseda rozšířeného senátu
Odlišné stanovisko podle §55a s. ř. s. soudce Jakuba Camrdy k odůvodnění usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2012, čj. 8 Afs 29/2011 - 78,
k němuž se připojil soudce Michal Mazanec
[1] Jakkoli se ztotožňuji s právním názorem vyjádřeným ve výroku většinového rozhodnutí,
domnívám se, že k němu rozšířený senát mohl dospět pouze při současné revizi svého právního
názoru vyjádřeného v usnesení rozšířeného senátu ze dne 24. 4. 2007, čj. 2 Ans 3/2006-49,
publikovaného pod č. 1255/2007 Sb. NSS. Namísto toho se ovšem většinové rozhodnutí
pokouší smířit nesmiřitelné, totiž toto dosavadní stanovisko rozšířeného senátu, podle něhož
zruší-li krajský soud rozhodnutí správního orgánu, je povinností správního orgánu pokračovat
v řízení a řídit se přitom závazným právním názorem vyjádřeným v pravomocném soudním
rozhodnutí i v případě, kdy proti zrušujícímu rozsudku krajského soudu podal žalovaný správní
orgán kasační stížnost, s výkladem §41 ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož prekluzívní lhůty
pro vyměření či doměření daně neběží před soudem ani po dobu řízení o kasační stížnosti, byť
by tuto kasační stížnost podal proti zrušujícímu rozsudku krajského soudu právě žalovaný správní
orgán.
[2] Na vzájemnou neslučitelnost těchto právních názorů již velmi případně poukazoval
předkládající senát, jeho argumentace není v odůvodnění většinového rozhodnutí ani dostatečně
rekapitulována, natož aby se s ní většinové rozhodnutí řádně vypořádalo. Jednoduše řečeno, není
možné na jedné straně tvrdit, že po zrušení rozhodnutí žalovaného správního orgánu krajským
soudem má žalovaný povinnost pokračovat v řízení a vydat nové rozhodnutí v souladu
se závazným právním názorem krajského soudu i v případě, že žalovaný proti tomuto zrušujícímu
rozsudku krajského soudu podá kasační stížnost, a že v případě, že žalovaný nerespektuje
tuto svou povinnost, může se jednat o nečinnost, proti níž se žalobce může bránit podáním
žaloby podle §79 a násl. s. ř. s., a na druhé straně vycházet z toho, že po dobu řízení
o této kasační stížnosti žalovaného se staví podle §41 s. ř. s. lhůty pro vyměření, resp. doměření
daně. Nezákonná (podle většinového rozhodnutí) nečinnost finančních orgánů tedy nemůže mít
za následek prekluzi daně, a to ani v případech (převládajících), kdy by tato prekluze byla
ve prospěch daňového subjektu (žalobce). Tyto dvě linie argumentace jsou z hlediska logiky,
racionality právních norem, kterými se rozšířený senát rád zaštiťuje, zcela rozporné.
[3] Přitom odhlížím od navazujících výkladových obtíží spojených s uvedenou kombinací
obou právních názorů, jako například, jak budou posuzovány úkony, k nimž budou finanční
orgány i po podání kasační stížnosti, tedy v době stavění prekluzívní lhůty, nuceny, pokud
by jinak tyto úkony měly za následek přerušení této lhůty podle §47 odst. 2 zákona o správě daní
a poplatků či její prodloužení podle §148 odst. 2 nového daňového řádu. To platí tím spíše,
že v současné době je stavění lhůty po dobu řízení ve správním soudnictví upraveno přímo
v §148 odst. 4 písm. a) nového daňového řádu. Také není příliš přesvědčivé odlišení nyní
posuzované situace od právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze
dne 15. 8. 2008, čj. 5 Afs 4/2008-108. V něm Nejvyšší správní soud ze smyslu prekluzívních lhůt
pro vyměření daně a jejich stavění podle §41 s. ř. s. dovodil, že tyto lhůty běží i po dobu řízení
o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, neboť finančním orgánům
po dobu tohoto soudního řízení správního nic nebrání v tom, aby pokračovaly v daňovém řízení,
přestože se i na řízení o tomto typu žaloby vztahují obecná procesní ustanovení soudního řádu
správního, mezi něž je zařazen i §41 s. ř. s., a to přímo, nikoliv tedy pouze přiměřeně, jak je tomu
v řízení o kasační stížnosti.
[4] Uvedený právní názor rozšířeného senátu vyjádřený v jeho usnesení ze dne 24. 4. 2007,
čj. 2 Ans 3/2006-49, způsobil a nadále způsobuje v praxi nemalé problémy, a to nejen v oblasti
správy daní, ale v podstatě ve všech oborech veřejné správy. Nejenže je správní orgán nucen
pokračovat v řízení a činit často nevratné úkony podle právního názoru krajského
soudu, proti němuž zároveň brojí kasační stížností, ale je nucen podle tohoto právního názoru
také rozhodnout, aniž by vyčkal, jak jeho argumenty uvedené v jeho kasační stížnosti posoudí
Nejvyšší správní soud. Za situace, kdy zmiňované rozhodnutí rozšířeného senátu zároveň stanoví
natolik striktní podmínky pro případné přiznání odkladného účinku kasační stížnosti žalovaného,
že není možné tento odkladný účinek přiznat právě jen pro zabránění procesním komplikacím
spojeným s pokračováním v řízení po podání této kasační stížnosti, se tím Nejvyšší správní soud
v řadě případů vlastně sám odsuzuje do role akademické instance, jejíž verdikt snad může být
zajímavý pro budoucí právní praxi, nemůže však již nijak ovlivnit danou konkrétní věc.
[5] Skutečný procesní problém ovšem nastává žalovanému v případě, že Nejvyšší správní
soud nakonec uzná jeho kasační stížnost jako důvodnou a zrušující rozsudek krajského soudu
zruší. Tím podle převažujícího názoru „obživne“ původní rozhodnutí žalovaného, mezitím byl
ovšem už žalovaný nucen vydat rozhodnutí nové, většinou zcela protichůdné, při jehož vydání
byl vázán nyní popřeným právním názorem krajského soudu. V takovém případě tedy existují dvě
protichůdná rozhodnutí o téže věci, což je situace za pomoci institutů obsažených v nyní
účinných procesních předpisech pro správní řízení, tedy především v novém daňovém řádu
a ve správním řádu, jen velmi obtížně řešitelná, pokud vůbec. Možnost zrušit nové rozhodnutí
v přezkumném řízení podle §121 a 123 nového daňového řádu po té, co přezkoumání tohoto
rozhodnutí musí nejprve podle §122 nového daňového řádu nařídit nadřízený správce daně,
považuji za situace, kdy zde v každém případě již stojí proti sobě dvě pravomocná rozhodnutí
o téže věci produkující protichůdné právní účinky, jako velmi problematickou. Ještě složitější
by byl dle mého soudu obdobný postup podle správního řádu, a to nejen z hlediska lhůt
pro zahájení přezkumného řízení (§96 odst. 1 správního řádu) a pro rozhodnutí v přezkumném
řízení (§97 odst. 2 správního řádu), ale i pro další podmínky stanovené správním řádem
pro možnost zrušení nezákonného rozhodnutí v přezkumném řízení (viz §94 správního řádu).
[6] Určité řešení nabízí až §124a nového daňového řádu, vložený zákonem č. 458/2011 Sb.,
podle něhož „(d)ojde-li v řízení o kasační stížnosti ve správním soudnictví ke zrušení pravomocného rozhodnutí
krajského soudu, na jehož základě bylo správcem daně vydáno nové rozhodnutí ve věci v souladu s právním
názorem krajského soudu, stává se toto rozhodnutí neúčinným dnem nabytí právní moci nového rozhodnutí
krajského soudu, kterým je žaloba zamítnuta nebo ve kterém dojde ke změně právního názoru oproti zrušenému
pravomocnému rozhodnutí krajského soudu“. Toto ustanovení nového daňového řádu ovšem nabude
účinnosti až dne 1. 1. 2015, navíc jeho obdoba ve správním řádu zatím absentuje.
[7] Řešení uvedeného problému přitom mělo být hlavním důvodem nedávné novelizace
soudního řádu správního, provedené zákonem č. 303/2011 Sb., a byť se o jeho možných
variantách v průběhu přípravy tohoto zákona dlouze diskutovalo, nakonec se žádná z nich
do jeho konečné podoby nedostala. Přitom postačovalo vložit do daňového a správního řádu,
případně dalších procesních předpisů upravujících správní řízení možnost správního orgánu
přerušit řízení, jestliže byla podána kasační stížnost (případně i osobou zúčastněnou na řízení)
proti zrušujícímu rozhodnutí krajského soudu v dané věci. Taková úprava by nabízela spravedlivé
řešení z hlediska toho, že by i nadále pravomocné zrušující rozhodnutí krajského soudu
produkovalo právní účinky ve prospěch žalobce, stejně jako pravomocné rozhodnutí, jímž byla
žaloba zamítnuta, tak činí v jeho neprospěch, není-li jeho kasační stížnosti Nejvyšším správním
soudem přiznán odkladný účinek. Žalovaný správní orgán by tedy byl nucen akceptovat,
že po zrušujícím rozsudku krajského soudu již zde není pravomocně vyměřená daň
či pravomocně uložená pokuta za přestupek či jiný správní delikt se všemi důsledky z toho
vyplývajícími, nicméně nebyl by nucen do doby, než Nejvyšší správní soud rozhodne o jeho
kasační stížnosti, pokračovat v řízení a vydávat nové rozhodnutí.
[8] I přesto se domnívám, že je možné tento problém, který byl vytvořen nesprávnou
judikaturou rozšířeného senátu (zmiňovaným usnesením ze dne 24. 4. 2007,
čj. 2 Ans 3/2006-49), stejnou cestou, bez nutnosti legislativních změn, také odstranit, tedy učinit
v této otázce nezbytný judikatorní obrat. Oprávnění správního orgánu nepokračovat v řízení,
jestliže podal proti zrušujícímu rozsudku krajského soudu kasační stížnost, a to do doby
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o této kasační stížnosti, vyplývá totiž dle mého názoru
již z toho, že soudní řád správní vůbec přiznává žalovanému právo takovou kasační stížnost
podat (§102 s. ř. s.). Mám za to, že ke korekci dosavadního právního názoru rozšířeného senátu,
který se v praxi neosvědčil, nabízela vhodnou příležitost právě nyní posuzovaná věc, jejíž význam
vzhledem k tomu, že jde primárně o výklad §41 s. ř. s. ve spojení s ustanoveními soudního řádu
správního o kasační stížnosti, samozřejmě dalece přesahuje oblast daňového řízení, natož pak
dnes již zrušeného zákona o správě daní a poplatků. Většina rozšířeného senátu se však bohužel
rozhodla tuto příležitost nevyužít.
[9] Ze všech uvedených důvodů mám tedy za to, že odůvodnění k jinak správnému výkladu
§41 s. ř. s. ohledně stavění prekluzívních lhůt v případě podání kasační stížnosti žalovaným
správním orgánem proti zrušujícímu rozsudku krajského soudu, které obsahuje většinové
rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, nemůže obstát.
V Brně dne 18. září 2012
JUDr. Jakub Camrda
člen rozšířeného senátu
JUDr. Michal Mazanec
člen rozšířeného senátu