ECLI:CZ:NSS:2012:8.AS.20.2011:131
sp. zn. 8 As 20/2011 - 131
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: M. V., zastoupeného
JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, advokátem se sídlem Bráfova tř. 52, Třebíč, proti
žalovanému: Krajský úřad kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, za účasti osoby
zúčastněné na řízení: S. Č., proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 1. 2009, čj. KUJI 1254/2009,
sp. zn. OUP 481/2008-Ko-4, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 24. 11. 2010, čj. 31 Ca 126/2009 – 91,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává .
IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Úřad městyse Okříšky, stavební úřad, rozhodnutím ze dne 10. 10. 2008,
sp. zn. Výst. 972/08-M, na základě žádosti osoby zúčastněné na řízení dodatečně povolil stavbu
„Přestavba a přístavba rodinného domu K. č. p. 4“ na pozemku st. p. 7/1 v katastrálním území
Kouty u Třebíče.
[2] Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce, vlastník sousední nemovitosti, odvolání,
které Krajský úřad kraje Vysočina, Odbor územního plánování a stavebního úřadu, zamítl
rozhodnutím ze dne 7. 1. 2009, čj. KUJI 1254/2009, sp. zn. OUP 481/2008-Ko-4.
II.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně. V ní předně
namítl nepřezkoumatelnost napadeného správního rozhodnutí. Žalovaný se nevypořádal
s námitkou narušení a ohrožení rodinného a soukromého života žalobce, způsobeného vikýři
nasměrovanými do jeho dvora, ani s namítanou kolizí práva na ochranu osobnosti žalobce
a vlastnického práva stavebníka. V tomto směru žalobce poukázal na §25 vyhlášky
č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území. Napadené rozhodnutí
nerespektuje zásadu šetření práv nabytých v dobré víře ani zásadu, aby přijaté rozhodnutí bylo
v souladu s veřejným zájmem. Správní orgán neobjasnil, jakým způsobem zohlednil místní šetření
a měření ve svém rozhodnutí. Opomněl rovněž žalobcův návrh na zpracování znaleckého
posudku. Žalobce dále namítl, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nevydala
oprávněná úřední osoba, nýbrž starosta obce, který nevykonává ve výše uvedených věcech
přenesenou působnost. Napadené rozhodnutí je tak v rozporu s §2 odst. 2 správního řádu,
neboť se jedná o rozhodnutí samosprávy, nikoliv o rozhodnutí státní správy.
[4] Krajský soud rozsudkem ze dne 24. 11. 2010, čj. 31 Ca 126/2009 - 91, žalobu zamítl.
Neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, neboť žalovaný se vyjádřil
ke všem odvolacím námitkám a řádně je odůvodnil. Stejně tak napadené rozhodnutí neobsahuje
žádné vady ve skutkových zjištěních, o něž by žalovaný opřel své rozhodovací důvody. Soud
objasnil, proč dospěl k závěru, že soukromí žalobce není ohroženo. Zdůvodnil i z jakých důvodů
neprovedl žalobcem navrhovaný znalecký posudek.
[5] Krajský soud neshledal, že by žalovaný postupoval v rozporu s §2 odst. 4 správního řádu.
V řízení o dodatečném povolení stavby musí být zkoumán veřejný zájem. Požadavek na splnění
technických podmínek povolení stavby nelze striktně oddělovat od jejího souladu s veřejným
zájmem. Žalovaný dostatečně objasnil, že v přezkoumávané věci bylo dodrženo ustanovení
§25 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území. Pokud došlo
ke snížení vzdálenosti mezi rodinnými domy ze 7,0 m na 6,8 m, bylo to zapříčiněno dřívějším
postupem žalobce při jeho stavební činnosti, navíc snížení této vzdálenosti je velmi nízké.
K umístění vikýřů krajský soud poukázal na §25 citované vyhlášky, která zřetelně rozlišuje,
kdy právo na soukromí může být narušeno umístěním oken v protilehlých částech stěn obytných
místností, ale to pouze v případě nedodržení vzdálenosti staveb od společných hranic pozemků.
V daném případě však volný prostor mezi oběma rodinnými domy až na malou část není menší
než 7 m a sporná vikýřová okna nesměřují do zdi rodinného domu, ale pouze do dvora žalobce.
Krajský soud nepopírá právo žalobce na jeho vlastní chápání pojmu soukromí.
Není však přípustné, aby svou individuální potřebu zaštiťoval institutem veřejného zájmu
ve smyslu stavebních a stavebně technických předpisů.
[6] Dále krajský soud podotkl, že uplatněné žalobní námitky jsou převážně občanskoprávní
povahy, dílem povahy technické. Subjektivní nároky zúčastněných osob nevybočují v podstatné
míře od obecných oprávněně požadovaných standardů, a to s ohledem na místní podmínky dané
lokality. V daném případě jistě nelze hovořit o absolutní ztrátě soukromí či pohody bydlení.
Pozemky u řadových výstaveb rodinných domů stejně nezaručují soukromí, jaké by si asi
představoval žalobce. V řízení nebyly shledány ani žádné okolnosti, na jejichž základě by se dalo
usuzovat, že vlastník domu, jehož součástí jsou namítané vikýře, bude nad přiměřenou míru
pozorovat žalobce a tím vážně ohrožovat výkon jeho práv. Závěry správních orgánů proto
krajský soud pokládal za souladné se zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování
a stavebním řádu (stavební zákon), i s §127 občanského zákoníku.
[7] Námitku ztráty soukromí nelze posuzovat z hlediska imateriální imise, obtěžování
pohledem. Za imisi nelze považovat samotnou možnost nahlížení do oken v sousední budově
nebo na sousední pozemek, zejména jde-li o budovu umístěnou v souvislé zástavbě. Soud
poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2010, čj. 7 As 13/2010 - 145,
zabývající se situací, kdy lze obtěžování pohledem považovat za imisi. Ta však v souzené věci
nenastala. Kdo se cítí být obtěžován pohledem, má provést opatření, která by tomuto obtěžování
zabránila.
[8] Krajský soud shledal, že správní rozhodnutí prvního stupně bylo vydáno k tomu
oprávněnou osobou. Žalovaný odůvodnil oprávněnost starosty podepsat správní rozhodnutí,
a to s odkazem na §15 odst. 2 a §69 odst. 1 správního řádu a §6 odst. 1 vyhlášky
č. 646/2004 Sb., o výkonu služby (pozn. NSS - o podrobnostech výkonu spisové služby),
podle které dokumenty podepisuje zaměstnanec k tomu pověřený vnitřními předpisy. Spisový řád
městyse Okříšky umožňuje, aby starosta podepisoval písemnosti nebo je před podpisem
schvaloval. Jelikož stavební úřad nemá stanoveného vedoucího, je podepisování rozhodnutí
podle uvedeného spisového řádu vyhrazeno starostovi městyse. Totéž lze dovodit z §109 odst. 1
zákona č. 128/2000 Sb., o obcích.
III.
[9] Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
[10] Správní orgán se podle stěžovatele vůbec nevypořádal s námitkami k narušení a ohrožení
jeho rodinného a soukromého života. Tento zásah je způsoben vikýři nasměrovanými do dvora
stěžovatele. Nezabýval se ani tvrzenou kolizí práva na ochranu osobnosti stěžovatele
a vlastnického práva stavebníka. Správní orgán bez řádného odůvodnění dal přednost
vlastnickému právu stavebníka, přestože právo na ochranu osobnosti je kvalitativně hodnotnější.
[11] Napadené správní rozhodnutí nerespektuje jednu ze základních zásad činnosti správního
orgánu, neboť nešetří práva nabytá v dobré víře ani oprávněné zájmy dotčených osob.
Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1629/99, nelze aplikovat
na posuzovaný případ. Stěžovatel nemůže přijmout takové technické řešení,
které by znemožňovalo sousedovi nahlížet na jeho dvůr. Podle stěžovatele je proto třeba
posoudit, zda je jeho situace obecná nebo mimořádná. Závěr žalovaného i krajského soudu,
že situace stěžovatele není atypická, nemá oporu ve spisech. Správní orgán v tomto směru zcela
pominul dokazování, neprovedl místní šetření, ani nevypracoval znalecký posudek. Přesto
dovodil nedostatek mimořádnosti dané situace. Stěžovatel se vymezil proti odůvodnění krajského
soudu o existenci soukromí u řadových výstaveb. V jeho případě totiž nejde o řadovou výstavbu
a stěžovateli není zřejmé, na základě čeho tak krajský soud usoudil.
[12] Stěžovatel dále poukázal na to, že v žalobě namítal, že správní orgán v řízení nešetřil
práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy dotčených osob. Do těchto zájmů zasáhl
nad rámec §2 odst. 3 správního řádu. S touto námitkou se krajský soud vůbec nezabýval
a v rozporu s žalobními body se vypořádával se souladem správního rozhodnutí s §2 odst. 4
správního řádu. Součástí veřejného zájmu je rovněž soukromý zájem jednotlivých osob,
přičemž správní orgán nemůže ignorovat soukromé zájmy. Při svém rozhodování tak byl podle
principu proporcionality povinen sladit vlastnické právo stavebníka a právo na ochranu soukromí
stěžovatele. Preference vlastnického práva před právem na soukromí odporuje principu
proporcionality, a je protiústavní. Pokud bylo možné v daném případě zásah do soukromí omezit
např. velikostí vikýřů, umístěním matných skel apod., pak bylo třeba toto učinit. Stěžovatel
souhlasí, že správní orgán je vázán návrhem stavebníka a nemůže bez jeho vědomí návrh měnit.
Pokud je však podán návrh, který zasahuje do ústavních práv stěžovatele nad nezbytnou míru,
je třeba takový návrh zamítnout. Správní orgán nepostupoval tak, aby omezení práv stěžovatele
bylo co nejmenší. Podle stěžovatele nelze odhlédnout od skutečnosti, že se jednalo o dodatečné
povolení stavby, tedy, že stavba byla zprvu vystavěna nezákonně a až následně byla
tato nezákonnost legalizována.
[13] Stěžovatel nesouhlasí ani s hodnocením právní otázky ohledně možnosti starosty obce
podepsat správní rozhodnutí. Starosta není a ani z povahy věci nemůže být zaměstnancem obce.
Oprávnění starosty podepisovat správní rozhodnutí nelze odůvodňovat odkazem na §6 odst. 1
vyhlášky č. 646/2004 Sb.
[14] Rozsudek krajského soudu pokládá stěžovatel za nepřezkoumatelný, neboť se nezabýval
námitkami stěžovatele uvedenými v replice k vyjádření správního orgánu. Konkrétně se jednalo
o měření vzdálenosti mezi dvorem stěžovatele a vikýři stavebníka. Stěžovatel ve vztahu k měření
vzdáleností mezi domy připustil, že část jeho domu se nachází na sousedním pozemku. Při stavbě
však postupoval v souladu se stavebním povolením. Ze stěžovatelem nově pořízeného
geometrického plánu plyne, že i pozemek stěžovatele je zčásti zastavěn nemovitostí ve vlastnictví
osoby zúčastněné na řízení. Stěžovatel předložil geometrický plán jako důkaz, nicméně krajský
soud se jím nikterak nezabýval.
IV.
[15] Žalovaný nevyužil svého práva podat vyjádření ke kasační stížnosti.
[16] Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázala na to, že pohled
na dvůr souseda je obvyklou záležitostí. Stěžovatel vyžaduje vyšší míru ochrany soukromí,
než je obvyklé. Nezdůvodnil ani, v čem je jeho případ mimořádný, jak tvrdí, a proč by občasný
pohled z okna na sousední dvůr měl být považován za narušení soukromí, jestliže z vikýřů nelze
nahlédnout do místností sousedního domu. Krajský soud správně uvedl, že situace je v lokalitě
obvyklá a nevybočuje z obecně požadovaných standardů. Soud neměl důvod ke srovnávání práva
na ochranu osobnosti a práva vlastnického, shledal-li, že právo na soukromí není narušeno.
Pouhá možnost nahlížení z oken zbudovaných vikýřů nepředstavuje ještě imisi.
[17] Soud i správní orgány správně posoudili i skutečnost, že povolená stavba není v rozporu
s §25 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Snížení vzdálenosti mezi stavbami na 6,8 m způsobil stěžovatel,
který prováděl stavební úpravy svého domu. Stejně tak lze souhlasit i s právním hodnocením
oprávnění starosty podepsat správní rozhodnutí právního stupně. Osoba zúčastněná na řízení
se vymezila proti návrhům stěžovatele na dodatečné omezení velikosti vikýřů či umístění matných
skel do oken. Tyto úkony by stejně neznemožňovaly pohled na sousedův dvůr. Nadstavba vikýřů
je užívána v dobré víře na základě kolaudačního rozhodnutí. Skutečnosti vyplývající
z geometrického plánu nejsou podstatné pro rozhodnutí věci.
V.
[18] Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[19] Kasační stížnost není důvodná.
[20] Podstatná část kasačních námitek směřovala proti porušení ochrany soukromí stěžovatele.
Stěžovatel se domnívá, že vydaným dodatečným stavebním povolením a realizací předmětné
stavby – umístění vikýřů s okny směřujících na jeho dvůr - došlo k narušení jeho rodinného
a soukromého života.
[21] Ochrana soukromí v rámci sousedských vztahů je oblastí dílem spadající do soukromého
práva a dílem do práva stavebního. Občanský zákoník v §127 reguluje vzájemné vztahy
mezi vlastníky sousedních nemovitostí. Osoba nesmí výkonem svého vlastnického práva rušit
vlastnictví někoho jiného. V souladu s tímto ustanovením nesmí osoba zúčastněná na řízení coby
stavebník a vlastník vedlejší nemovitosti zasahovat do vlastnických práv stěžovatele nad míru
přiměřenou poměrům. Onu míru je třeba posuzovat vždy individuálně, a to s ohledem na místní
poměry a konkrétní okolnosti věci.
[22] Ačkoliv nyní posuzovaný případ není výslovně zmíněn v nejtypičtějších případech
tzv. imisí ve smyslu §127 odst. 1 občanského zákoníku, i obtěžování pohledem může být
narušením sousedských práv. Nebude tomu však vždy. Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne
5. 9. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1150/99, a ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1629/99, konstatoval,
že i obtěžování pohledem může být v určitých případech považováno za imisi. Imisí
však není samotná možnost nahlížet do okna v sousední budově, zejména jde-li o budovu
umístěnou v souvislé zástavbě. Aby bylo možno obtěžování pohledem považovat za imisi,
muselo by se jednat o mimořádnou situaci, při které by bylo soustavně a závažným způsobem
narušováno soukromí vlastníka sousední nemovitosti; při posuzování věci je třeba přihlížet
k oprávněným zájmům všech účastníků řízení.
[23] V rámci zástavby v intravilánu obce je zpravidla nemožné dosáhnout úplného soukromí,
pokud jde o možný pohled do oken, na dvory či zahrad sousedních nemovitostí. Zbudováním
vikýřů směřujících na dvůr stěžovatele došlo nepochybně k omezení jeho soukromí oproti
předcházejícímu stavu. Žalovaný i krajský soud ovšem správně vyložili, že nastalý stav
nepředstavuje ono mimořádné obtěžování, jež by převyšovalo přípustnou míru přiměřenou
poměrům v dané lokalitě. Na jejich odůvodnění lze plně odkázat.
[24] Měl-li stěžovatel za to, že v jeho případě došlo k porušení jeho práv plynoucích
z §127 odst. 1 občanského zákoníku, mohl se bránit i tzv. zápůrčí žalobou v režimu civilního
soudnictví. Nejvyšší správní soud přezkoumává posuzovaný případ pouze z hlediska stavebně
právních předpisů.
[25] Podmínky pro dodatečné povolení stavby jsou obsaženy v §129 odst. 2 stavebního
zákona, který mimo jiné stanoví požadavek, aby dodatečně povolovaná stavba nebyla v rozporu
s obecnými požadavky na výstavbu nebo s veřejným zájmem chráněným zvláštním právním
předpisem. Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem v tom, že stavební úřad musí při svém
rozhodování postupovat s respektem k vlastnickému právu a k právu na ochranu soukromí
dotčených osob. To však podle zdejšího soudu neznamená, že v daném případě bylo možné
žadateli o vydání dodatečného stavebního povolení nevyhovět jenom proto, že z oken stavby
bude vidět na dvůr stěžovatele, čímž se částečně sníží standard jeho soukromí.
[26] Na tomto místě lze poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2010,
čj. 7 As 13/2010 - 145 (všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
Jeho závěry lze aplikovat i na nyní posuzovanou věc. Soud vyslovil, že pokud se nejedná
o obtěžování mimořádné, převyšující míru přiměřenou poměrům, je přednostně na tom,
kdo se cítí být obtěžován, aby provedl opatření (např. zřízením zeleného atria),
která by ho chránila před pohledy ze strany sousedů. Soud v uvedeném rozhodnutí dále uvedl,
že vlastník sousední nemovitosti si nemůže osobovat právo na to, aby byla vyloučena každá
stavební změna v sousedství, která by snížila míru jeho soukromí. Skutečnost, že na sousedním
pozemku dosud nestála stavba, jejíž povaha umožní, aby někteří její uživatelé viděli na pozemek
stěžovatelů či do oken jejich domu, nezakládá stěžovatelům právo na to, aby tento stav přetrval
i do budoucna. Stěžovatel vůči sousednímu pozemku „nevydržuje“ žádné právo na to,
aby se výstavba na něm omezila více, než jaká omezení standardně vyžadují obecné poměry
v území, jež jsou vyjádřeny v územním plánu.
[27] Z napadeného správního rozhodnutí i z rozsudku krajského soudu je zjevné, že námitky
stěžovatele byly řádně vypořádány. Žalovaný i krajský soud se zabývali tím, zda povolením stavby
vikýře s okny nedojde k mimořádnému narušení soukromí stěžovatele. Nejvyšší správní soud
se s jejich závěry ztotožňuje. V této části tak lze uzavřít, že správní orgány i krajský soud dospěly
ke správnému závěru, že povolení umístění vikýřů nepředstavuje porušení veřejného
subjektivního práva stěžovatele, a že stěžovatelovy námitky nepředstavují skutečnost,
která by bránila vydání dodatečného povolení stavby osobě zúčastněné na řízení.
[28] Zdejší soud rovněž neshledal, že by vydáním správního rozhodnutí došlo k zásahu
do některého z ústavně garantovaných práv, omezení základního lidského práva stěžovatele
ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod či k porušení principu proporcionality.
Jelikož stěžovatel porušení svých práv v ústavněprávní rovině v žalobě ani nenamítal, zdejší soud
se jím s ohledem na §104 odst. 4 s. ř. s. blíže nezabýval.
[29] V další kasační námitce stěžovatel namítl, že se krajský soud vůbec nezabýval namítaným
porušením §2 odst. 3 správního řádu, podle kterého správní orgán šetří práva nabytá v dobré
víře, jakož i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správního orgánu v jednotlivém případě
dotýká, a může zasahovat do těchto práv jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném
rozsahu. Krajský soud se na místo toho zabýval možným porušením §2 odst. 4 správního řádu,
ačkoliv takto stěžovatel svou námitku rozhodně neformuloval.
[30] Ani tato námitka není důvodná. Stěžovatel v žalobě konstatoval porušení §2 odst. 3
správního řádu i porušení §2 odst. 4 správního řádu. Porušení prvně uvedeného ustanovení
namítl v souvislosti s narušením svého osobního a rodinného života způsobeného stavbou vikýřů
a nedostatečně řešenou kolizí práva na ochranu osobnosti stěžovatele a vlastnickým právem
stavebníka. Porušení §2 odst. 4 správního řádu pak namítl v souvislosti s odstupovými
vzdálenostmi mezi rodinnými domy ve smyslu §25 vyhlášky č. 501/2006 Sb., a tím, že pokud
povolovaná stavba narušuje soukromý a rodinný život stěžovatele, nemůže být v souladu
s veřejným zájmem a nesmí být povolena.
[31] Žalobní body související s porušením obou ustanovení správního řádu se s ohledem
na způsob svého koncipování vzájemně prolínají. Ačkoliv krajský soud ve svém rozsudku
výslovně neuvedl, že v daném případě neshledal porušení §2 odst. 3 správního řádu, neznamená
to, že by tento žalobní okruh pominul. Naopak, jak již bylo uvedeno výše, s námitkami
stěžovatele se vypořádal, a to ve vztahu k narušení soukromí stěžovatele zbudováním vikýřů,
i ve vztahu ke vzájemným odstupům obou staveb.
[32] Stěžovatel krajskému soudu v souvislosti s odstupovými vzdálenostmi rovněž vytkl,
že se nezabýval jím uváděnými skutečnostmi v replice k vyjádření žalovaného k podané žalobě.
Konkrétně se jednalo o předložení nového geometrického plánu, ze kterého vyplývá,
že stěžovatel sice částečně zastavěl pozemek ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení, ale osoba
zúčastněná na řízení částečně zastavěla pozemek ve vlastnictví stěžovatele.
[33] Nejvyšší správní soud připouští, že se krajský soud výslovně nevyjádřil k dodatečně
předloženým geometrickým plánům, ale toto opomenutí nemohlo mít vliv na zákonnost
či přezkoumatelnost rozsudku. Krajský soud se totiž ve svém rozhodnutí, sice nikterak podrobně,
avšak plně v intencích žalobních bodů uplatněných v souladu s §71 odst. 2 a §72 odst. 1 s. ř. s.,
vypořádal s námitkou odstupových vzdáleností mezi nemovitostmi ve vlastnictví stěžovatele
a osoby zúčastněné na řízení.
[34] V této souvislosti Nejvyšší správní soud v obecné rovině poukazuje na rozsudky ze dne
9. 10. 2007, čj. 9 As 35/2007 - 81, a ze dne 14. 7. 2011, čj. 1 As 69/2011 - 176. Soud
v nich připustil, že právo na soukromí (či obecně veřejný zájem) může být narušeno umístěním
oken v protilehlých částech stěn obytných místností, a to pouze v případě nedodržení vzdálenosti
staveb od společných hranic pozemků. Obtěžování pohledem z obytné místnosti stavebníků
je při sníženém odstupu sousedních staveb patrné a může představovat zásah do práva
na soukromí; to platí současně i obráceně, neboť právě stavebníci se následně mohou cítit
obtěžování pohledy ze stěžovatelova pozemku do jejich obytné místnosti.
[35] Obytné místnosti i dvůr domu představují prostory, kde se odehrává osobní a rodinný
život osob. Neděje se to však stejnou měrou, proto i tyto prostory zaslouží různou intenzitu
ochrany. V posuzovaném případě se jedná o dvůr, tedy zázemí domu. Dvůr není uzavřeným
prostorem. Vyhláška č. 501/2006 Sb. v §25 přiznává zvýšenou ochranu soukromí obytným
místnostem, tedy uzavřeným prostorům, kde se největší měrou odehrává soukromý a rodinný
život osob. Z popsaných důvodů je v odstavci druhém a čtvrtém předmětného ustanovení
zakotven specifický odstup staveb pro případ, že se v protilehlých stěnách staveb nacházejí okna
obytných místností.
[36] Současně je však nutno dodat, že stěžovatel v kasační stížnosti již nebrojil přímo proti
problematice odstupů mezi nemovitostmi, ale zabýval se spíše tím, kdo způsobil, že odstupová
vzdálenost nečiní vždy požadovaných 7 m, ale v jednom místě je to 6,8 m. Žalovaný i krajský
soud přitom svá rozhodnutí nezaložili na otázce zavinění snížení odstupové vzdálenosti.
Ačkoliv krajský soud poukázal na to, že ke snížení vzdálenosti došlo dřívější stavební činností
stěžovatele, nepokládal tuto skutečnost za rozhodující. Krajský soud pokládal za podstatné,
že volný prostor mezi oběma rodinnými domy není až na malou část menší než 7 m a okna
umístěná ve vikýři směřují do dvora žalobce, nikoliv do oken obytných místností. Přistavením
vikýřů rovněž nedošlo ke zmenšení odstupové vzdálenosti mezi domy stěžovatele a osoby
zúčastněné na řízení, ta zůstala nadále stejná. Stěžovatel ostatně namítl narušení svého soukromí
ve vztahu k obtěžování pohledem směrem na dvůr, nikoliv do obytných místností svého domu.
[37] Otázka vzdáleností byla posuzována i s ohledem na závěry vyplynuvší z místního šetření
konaného dne 7. 10. 2008. Hodnocení zjištěných skutečností je obsaženo v rozhodnutích
žalovaného i krajského soudu. Žalovaný ve svém rozhodnutí neopomněl ani návrh stěžovatele
na provedení znaleckého posudku.
[38] Nejvyšší správní soud neshledal důvodnost kasační stížnosti ani ve vztahu k námitce
nesprávného posouzení oprávnění starosty obce městyse Okříšky opatřit svým podpisem správní
rozhodnutí prvého stupně. Stěžovatel své námitky stavěl na tom, že starosta není zaměstnancem
úřadu a jak uvedl v žalobě, nemůže v dané věci vykonávat přenesenou působnost.
[39] V obecné rovině lze poukázat na to, že starosta je ve smyslu §5 zákona o obcích orgánem
městyse. Stojí v čele úřadu městyse, který je hlavním vykonavatelem státní správy svěřené městysi
[§109 odst. 3 písm. b) zákona o obcích]. Ačkoliv je jako volený orgán povolán zejména k výkonu
samosprávy, není vyloučeno, aby v některých případech vykonával i státní správu. Obecně platí,
že pokud nebyla v městysi zřízena funkce tajemníka, výkon přenesené působnosti zabezpečuje
právě starosta, a to zpravidla prostřednictvím úředníků, kteří se podílejí na výkonu státní správy
a na vydávání správních rozhodnutí (§103 odst. 4 písm. f) a 110 odst. 3 zákona o obcích).
[40] Nejvyšší správní soud při posuzování této námitky vycházel z konkrétních okolností
daného případu a faktických poměrů v městysi, v němž nebyl určen žádný vedoucí stavebního
úřadu, státní správu vykonávali toliko dva referenti a v městysi nebyla zřízena funkce tajemníka.
[41] Nejvyšší správní soud nepochybuje, že předmětné stavební povolení bylo vydáno
v režimu přenesené působnosti a že se jednalo o výkon státní správy na úseku stavebního řádu.
Z obsahu předloženého správního spisu je zřejmé, že jménem stavebního úřadu městyse jednala
zejména J. M., referentka stavebního úřadu. Z ničeho pak nelze dovodit, že skutečnost, že
dodatečné stavební povolení podepsal starosta, znamenala, že by rozhodnutí vydala obec
jako právnická osoba v rámci výkonu své samostatné působnosti. Ostatně, v posuzovaném
případě byly splněny podmínky stanovené v §111 odst. 2 zákona o obcích, který určuje,
že písemnosti vyhotovené orgánem obce v přenesené působnosti se v záhlaví označují slovy
"Úřad městyse" s uvedením názvu městyse. V předmětném dodatečném stavebním povolení
je uvedeno Úřad městyse Okříšky, stavební úřad.
[42] V posuzované věci ovšem nejde o to, kdo vydal příslušné dodatečné stavební povolení,
ale o to, kdo byl oprávněn jej podepsat. Písemné vyhotovení správního rozhodnutí přitom musí
dle §67 odst. 2 ve spojení s §69 odst. 1 správního řádu mimo jiné obsahovat jméno, příjmení,
funkci nebo služební číslo a podpis oprávněné úřední osoby. Podle Nejvyššího správního soudu
je třeba odlišovat konání správního řízení směřujícího k vydání správního rozhodnutí,
dále vyhotovování tohoto rozhodnutí a konečně jeho podepsání. Podpisem správního
rozhodnutí je formálně dovršován proces vydání tohoto rozhodnutí. Jak již bylo uvedeno,
z obsahu spisu nevyplývá, že by starosta ve věci dodatečného povolení stavby učinil jiný úkon,
než podepsal správní rozhodnutí. Nevykonával tak konkrétní činnosti stavebního úřadu,
pouze svým podpisem deklaroval završení procesu vydání rozhodnutí.
[43] Podle §15 odst. 2 správního řádu jsou úkony správního orgánu v řízení svěřeny úřední
osobě oprávněné k tomu podle vnitřních předpisů správního orgánu nebo pověřené vedoucím
správního orgánu. Osobou oprávněnou k podepisování správních rozhodnutí je zpravidla
vedoucí zaměstnanec. Správní řád však umožňuje, aby to byla i osoba či osoby jiné. Oním
vnitřním předpisem správního orgánu byl v době vydání dodatečného stavebního povolení
Spisový, archivní a skartační řád Obecního úřadu Okříšky ze dne 28. 12. 2006. Podle jeho čl. 7,
bodu 1 mohl písemnosti podepisovat starosta, místostarostka a referent stavebního úřadu.
Starosta přitom byl v souladu s čl. 7, bodem 2.1. oprávněn si vyhradit v rámci celého úřadu,
nebo jemu svěřených podřízených pracovníků, podepisování písemností nebo jejich schvalování
před podpisem.
[44] Nejvyšší správní soud nespatřuje v uvedeném postupu ani porušení zákona
č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, a na něj navazující
vyhlášky č. 646/2004 Sb., o podrobnostech výkonu spisové služby. Předmětem této právní
úpravy není a nemůže být obecná úprava rozsahu oprávnění starosty při výkonu přenesené
působnosti obce. Avšak ani výkladem těchto právních předpisů nelze dospět k názoru,
který stěžovatel zastává. Vyhláška v §6 odst. 1 stanoví, že dokumenty podepisuje zaměstnanec
k tomu pověřený vnitřními předpisy určeného původce (tj. v daném případě Úřadu městyse
Okříšky). „Zaměstnance obce“ přitom nelze v tomto případě vykládat čistě pohledem pracovně
právních předpisů, ale šířeji, neboť zaměstnancem se podle §2 písm. l) zákona č. 499/2004 Sb.
rozuměla osoba ve služebním poměru, pracovněprávním nebo jiném obdobném vztahu. Nejvyšší
správní soud neshledal důvodu, pro který by touto osobou nemohl být v posuzovaném případě
i starosta městyse.
[45] Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek krajského soudu
nepřezkoumatelným ani nezákonným, kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[46] Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení
o této kasační stížnosti (§60 odst. 1 a contrario za použití §120 s. ř. s.). Žalovanému,
jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s.), soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu žádné náklady
nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly. Osoba zúčastněná na řízení má dle §60 odst. 5 s. ř. s.
právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti uložené
soudem. V tomto řízení však nebyla osobě zúčastněné na řízení uložena žádná povinnost,
a proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že rovněž nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 30. dubna 2012
JUDr. Jan Passer
předseda senátu