ECLI:CZ:NSS:2012:8.AS.34.2011:85
sp. zn. 8 As 34/2011 - 85
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: Q. T. P., zastoupen Mgr. et
Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem Václavské nám. 21, Praha 1, proti žalované:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3,
proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 10. 2009, čj. CPR-6931/ČJ-2009-9CPR-C231, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2010,
čj. 8 Ca 331/2009 - 58,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké policie Praha, Inspektorát
cizinecké policie Poděbrady rozhodnutím ze dne 20. 3. 2009, čj. CPPH-10432/CI-2008-64,
zrušila povolení k dlouhodobému pobytu žalobce na území České republiky podle §46 odst. 1
ve spojení s §37 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“). Současně stanovila, že žalobce je povinen vycestovat z území republiky nejpozději
do 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.
[2] Žalovaná rozhodnutím ze dne 19. 10. 2009, čj. CPR-6931/ČJ-2009-9CPR-C231, zamítla
odvolání proti shora uvedenému správnímu rozhodnutí.
II.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou. V ní namítl, že se správní orgány odmítly
zabývat zásahem napadeného rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života. Výklad
žalované je podle žalobce zcela nepřípustný a restriktivní, neboť nezohledňuje relevantní
mezinárodní smlouvy, konkrétně pak čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
a Úmluvu o právech dítěte. Žalobce má na území České republiky veškeré osobní a rodinné
zázemí a je pro svou rodinu primárním zdrojem příjmů. Cizinci musí být poskytnuta možnost
styku se svým dítětem. Žalovaná podle žalobce vyšla z nesprávného právního názoru, porušila
zásadu zákonnosti a nešetřila práva a oprávněné zájmy žalobce a osob jemu blízkých nabytá
v dobré víře. Tím porušila základní zásady správního řízení ve smyslu §2 odst. 2 a 3 a §3
správního řádu. Oba správní orgány dále pochybily tím, že se odmítly zabývat hlubším
zkoumáním trestné činnosti žalobce. Neposoudily závažnost, společenskou nebezpečnost ani
druh trestné činnosti, které se dopustil. Ne každé trestní jednání je podle žalobce natolik
závažným porušením, které by mohlo mít vliv na jiná správní řízení cizince. Žalobce poukázal
na aspekt dvojího trestání a zdůraznil, že vyjma odsouzení vedl řádný život a trestní soud
podmínečně upustil od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti.
[4] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 9. 2010, čj. 8 Ca 331/2009 – 58, žalobu
zamítl.
[5] Vyšel přitom z toho, že žalobce byl pravomocně odsouzen pro trestný čin podle §201
odst. 1 trestního zákona. Zákonné podmínky pro zrušení platnosti víza k pobytu nad 90 dnů
na základě §37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců byly tedy splněny. Podle §46 odst. 1
zákona o pobytu cizinců platí pro povolení k dlouhodobému pobytu obdobně §37 téhož zákona.
Městský soud odmítl námitku dvojího trestání, neboť postup správních orgánů byl jednoznačně
dán zákonem o pobytu cizinců a podmíněn pravomocným odsouzením žalobce pro úmyslný
trestný čin. Stejně tak odmítl porušení §2 správního řádu tím, že se správní orgány neřídily
Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Úmluvou o právech dítěte, neboť obě
nezletilé děti žalobce žijí trvale ve Vietnamu.
III.
[6] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a), d) a e) s. ř. s.
[7] Přestože zákon o pobytu cizinců přímo neupravuje povinnost správního orgánu zabývat
se otázkou přiměřenosti zásahu rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince, vyplývá
podle stěžovatele uvedená povinnost ze zásady přiměřenosti ve smyslu §2 odst. 3 a 4 správního
řádu, i z mezinárodních dokumentů, zejména z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod. Napadené správní rozhodnutí zasahuje do práv a oprávněných zájmů stěžovatele coby
živitele rodiny, i celé jeho rodiny, která má vytvořeno veškeré zázemí na území České republiky.
Žalovanou provedený výklad §37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců je podle stěžovatele
restriktivní, neboť se opírá toliko o národní, a nikoliv mezinárodní relevantní právní úpravu.
Městský soud měl v dané věci zkoumat nezákonnost správního rozhodnutí, nikoliv nahrazovat
povinnost správního orgánu vyplývající z §3 a §50 odst. 3 správního řádu. Ze spisového
materiálu je přitom evidentní, že stěžovatel žije na území České republiky se svou manželkou,
která zde má povolen dlouhodobý pobyt, a vyvíjí zde podnikatelskou činnost, prostřednictvím
které obstarává prostředky k živobytí. Správní orgány obou stupňů tyto skutečnosti zcela
pominuly. V této souvislosti stěžovatel poukázal na zásadu přiměřenosti zásahu správního orgánu
do práv dotčených osob a zákaz nadbytečného použití jinak racionálně povolených nástrojů
regulace. S ohledem na nedostatek odůvodnění v oblasti namítané přiměřenosti rozhodnutí
je rozsudek městského soudu podle stěžovatele nepřezkoumatelný.
[8] Stěžovatel dále namítl, že se správní orgány obou stupňů i městský soud odmítli zabývat
jakýmkoliv hlubším zkoumáním konkrétní trestné činnosti stěžovatele a paušálně aplikovali
jednotlivá ustanovení zákona, aniž by posoudili závažnost a společenskou nebezpečnost, které
uvedené jednání dosahovalo. Podle stěžovatele ne každé trestní jednání cizince může způsobovat
natolik závažné porušení, aby bylo třeba postupovat podle §37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu
cizinců. Takové čistě formální rozhodnutí by bylo v rozporu se zásadou materiálně právního
státu. Správní orgány by pro zachování co největší míry spravedlnosti při rozhodování o zrušení
pobytu cizince měly posuzovat skutečnou společenskou škodlivost a nebezpečnost trestního
jednání cizince. Stěžovatel přitom poukázal na to, že dosud nebyl soudně trestán ani projednáván
pro vážnější přestupek. Usnesením Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 3. 3. 2009,
čj. 1 T 42/2008 - 70, bylo upuštěno od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti a byla mu stanovena
zkušební doba, v níž se řádně osvědčil. Uvedený názor stěžovatele podporuje také nová právní
úprava §37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, účinná od 1. 1. 2011. Stěžovatel závěrem
odkázal na stanovisko rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu publikované
pod č. 906/2006 Sb. NSS (pozn. NSS - rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005,
čj. 6 A 25/2002 – 42).
IV.
[9] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
V.
[10] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.).
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Stěžovatel kasační stížnost opřel o stížní důvody podle §103 odst. 1 písm. a), d) a e)
s. ř. s. V případě, kdy městský soud žalobu stěžovatele neodmítl a ani řízení ve věci nezastavil,
ale naopak žalobu věcně přezkoumal a rozhodl o ní rozsudkem, není na místě uplatňovat stížní
bod ve smyslu §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
[13] V dané věci se jednalo o zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu stěžovatele
na území České republiky za účelem podnikání. Podle §46 odst. 1 zákona o pobytu cizinců
pro povolení k dlouhodobému pobytu platí obdobně mimo jiné §37 téhož zákona. Podle §37
odst. 1 písm. a) předmětného zákona, v tehdy účinném znění, policie zruší platnost víza k pobytu
nad 90 dnů, jestliže byl cizinec pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu.
Součástí předloženého správního spisu je rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne
13. 5. 2008, čj. 1 T 42/2008 - 30, kterým byl stěžovatel uznán vinným z trestného činu ohrožení
pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 trestního zákona, kterého se dopustil tím,
že v podnapilém stavu, maje v dechu nejméně 2,09 promile alkoholu, řídil na pozemní
komunikaci motorové vozidlo. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí
svobody v trvání čtyř měsíců, přičemž výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen na zkušební
dobu jednoho roku a dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení
motorových vozidel na dobu sedmnácti měsíců. Krajský soud v Praze usnesením ze dne
30. 9. 2008, čj. 10 To 358/2008 - 42, odvolání stěžovatele zamítl.
[14] Stěžovatel v kasační stížnosti vyjádřil přesvědčení, že správní orgán měl při zvažování
aplikace §37 odst. 1 písm. a) posuzovat povahu jím spáchaného trestného činu a současně
poukázal na stávající znění daného ustanovení, které v podstatě zpřísnilo kritéria pro možnost
jeho aplikace.
[15] Stěžovatel má pravdu v tom, že správní orgány ani městský soud hlouběji neposuzovali
obsah trestné činnosti stěžovatele. Takovou povinnost totiž ani neměli. Správní orgán
při rozhodování o zrušení platnosti víza k pobytu nad 90 dnů podle §37 odst. 1 písm. a) zákona
o pobytu cizinců, resp. o zrušení dlouhodobého pobytu, není povolán ke zkoumání trestného
jednání stěžovatele z pohledu trestního práva, ale posuzuje toliko podmínku stanovenou daným
ustanovením, a sice zda byl stěžovatel pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného
činu. Z dikce §37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců plyne, že správní orgán není oprávněn
rozhodovat o tom, zda dané ustanovení bude s ohledem na specifika věci v konkrétním případě
aplikovat. Nemá tedy možnost správního uvážení v tom smyslu, že by mohl u určitého trestného
činu či v některých specifických případech shledat, že nenastaly podmínky pro zrušení
dlouhodobého pobytu cizince, zatímco v jiných případech, že takové podmínky existují. Naopak,
pokud došlo k pravomocnému odsouzení cizince za spáchání úmyslného trestného činu v době
následující po vydání povolení k dlouhodobému pobytu, správní orgán musel přistoupit
ke zrušení povolení k dlouhodobému pobytu. V jeho pravomoci tedy není zvažovat další kritéria
či konkrétní okolnosti a specifika rozhodované věci jako kupř. povaha a závažnost spáchaného
trestného činu, kooperace s orgány činnými v trestním řízení, dosavadní bezúhonnost stěžovatele
ani jeho řádný život po vydání odsuzujícího rozsudku. Nejvyšší správní soud konstatuje,
že pokud by příslušné správní orgány nebo městský soud přihlíželi ke stěžovatelem
uváděným aspektům, postupovali by v rozporu s předmětnou právní normou.
[16] Za situace, kdy tu není správní uvážení, nelze na danou věc vztáhnout závěry plynoucí
ze stěžovatelem poukazovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005,
čj. 6 A 25/2002 – 42, (všechna rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), který
se vztahuje k vyloučení existence absolutního či neomezeného správního uvážení v moderním
právním státě a dále k možnosti soudního přezkumu mezí správního uvážení.
[17] Skutečnost, že v době podání kasační stížnosti došlo ke změně právní úpravy,
a to tak, že ke zrušení platnosti víza k pobytu nad 90 dnů dojde tehdy, pokud byl cizinec
pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu k trestu odnětí svobody v délce
převyšující 3 roky, nemůže mít na danou věc žádný vliv. Žalovaná byla povinna vycházet z tehdy
účinné právní úpravy.
[18] Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítl, že zrušením povolení k dlouhodobému pobytu
dojde k nevratnému zásahu do jeho práva na rodinný a soukromý život.
[19] Zákon o pobytu cizinců v §37 v odst. 1 a odst. 2 vymezuje různé situace, při kterých
správní orgán zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů; při aplikaci §46 téhož předpisu pak
platnost povolení k dlouhodobému pobytu. Zatímco v případě důvodů vymezených ve druhém
odstavci §37 zákon o pobytu cizinců stanoví, že správní orgán musí při posuzování přiměřenosti
rozhodnutí přihlížet zejména k dopadům tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života
cizince, v případě odstavce prvého taková podmínka stanovena není.
[20] Sám stěžovatel uznal, že zákon o pobytu cizinců v jeho případě nestanoví správnímu
orgánu povinnost se zabývat otázkou přiměřenosti zásadu rozhodnutí do jeho soukromého
a rodinného života. Tuto povinnost stěžovatel ovšem dovozuje jednak z §2 odst. 3 a 4 správního
řádu a jednak z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
[21] Správní orgán, mimo jiné s ohledem na §2 odst. 4 správního řádu, dbá na to, aby přijaté
řešení bylo v souladu s veřejným zájmem. Právě možnost zrušit dlouhodobý pobyt cizince
s odkazem na §37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců představuje vyjádření veřejného
zájmu na tom, aby na území České republiky dlouhodobě nepobývali cizinci, kteří se dopustili
úmyslné trestné činnosti. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 18. 12. 2008,
čj. 7 As 21/2008 - 101, vyjádřil přesvědčení, že proporcionální posuzování práva stěžovatele
na ochranu jeho rodiny a veřejného zájmu na ochraně společnosti provedl již zákonodárce
přijetím předmětné zákonné úpravy a shledal, že zájem státu a společnosti na tom,
aby se na území České republiky nezdržovali cizinci, kteří spáchali úmyslný trestný čin, za nějž
byli odsouzeni, a mohli tedy představovat byť jen potencionální hrozbu pro společnost,
je mnohem důležitější a závažnější, než individuální právo tohoto cizince na ochranu jeho
rodinného života.
[22] Nejvyšší správní soud v předmětném rozsudku dále dovodil, že výjimkou z pravidla, kdy
by správní orgán nemusel aplikovat určitý právní předpis nebo měl užít „zmírňujícího“ správního
uvážení, by mohly být jen mimořádné okolnosti, zejména to, že aplikací uvedeného právního
předpisu by se správní orgán dopustil jednání, které by bylo v rozporu s principy materiálního
právního státu, zejména v rozporu s principy lidskosti. Připustil, že takovou situací by obecně
mohly být i případy, kdy by hrozil zásah do rodinného života dotčené osoby.
[23] Taková mimořádná situace však v posuzovaném případě nepochybně nenastala.
Stěžovatel ve svém odvolání, v podstatě v návaznosti na tvrzení správního orgánu prvého stupně,
že zákon o pobytu cizinců v §37 odst. 1 písm. a) nevyžaduje zkoumání přiměřenosti dopadů
rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince, uvedl, že je třeba se v jeho případě touto
otázkou zabývat. Jak v odvolání, tak i v žalobě se v podstatě omezil na obecné konstatování
existence zásahu a na ekonomickou závislost rodiny na stěžovateli; na území České republiky
přitom pobývá jen manželka stěžovatele, jejich děti zůstaly ve Vietnamu. Stěžovatel v průběhu
řízení tedy nespecifikoval, v čem konkrétně mělo podle něj dojít k onomu natolik intenzivnímu,
nepřiměřenému a bezdůvodnému zásahu do soukromého a rodinného života, které vedlo
k porušení zmiňovaných principů materiálního právního státu a z čeho je třeba dovodit
povinnost, aby právo na soukromý a rodinný život stěžovatele převážilo nad ochranou veřejného
zájmu. Nejvyšší správní soud neshledal výklad práva příliš restriktivní. Stejně tak ve výsledném
rozhodnutí nespatřuje porušení zásady proporcionality. S ohledem na shora uvedené se městský
soud zabýval stěžovatelem poukazovaným kritériem přiměřenosti v dostačujících mezích. Jeho
rozhodnutí proto obstojí i z hlediska přezkoumatelnosti.
[24] Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek městského soudu
nezákonným, kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[25] Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti (§60 odst. 1 a contrario za použití §120 s. ř. s.). Žalované, jíž by jinak právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.), Nejvyšší
správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť jí podle obsahu soudního spisu nevznikly
náklady řízení nad rámec běžné činnosti. Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. ledna 2012
JUDr. Jan Passer
předseda senátu