ECLI:CZ:NSS:2012:9.AFS.56.2011:135
sp. zn. 9 Afs 56/2011 - 135
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce:
Mr. Tobacco s.r.o., se sídlem Malá Strana 143, Stěžery, proti žalovanému: Celní ředitelství
Hradec Králové, se sídlem Bohuslava Martinů 1672/8a, Hradec Králové, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1616/2009-060100-21, ve věci spotřební daně z tabákových
výrobků, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 29. 4. 2011, č. j. 30 Af 25/2010 - 104,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů říz ení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojí žalovaný (dále jen „stěžovatel“) proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), kterým bylo
zrušeno rozhodnutí stěžovatele ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1616/2009-060100-21, kterým bylo
zamítnuto odvolání žalobce proti platebnímu výměru Celního úřadu Hradec Králové
č. 3/0661/08 ze dne 2. 9. 2008, č. j. 9128/08-066100-024. Tímto platebním výměrem byla žalobci
vyměřena spotřební daň z tabákových výrobků ve výši 8 384 Kč z 69 kusů balení cigaretového
tabáku GOLEM směs EXTRA po 150 g .
Krajský soud ve věci rozhodoval znovu poté, co jeho původní rozsudek ve věci ze dne
24. 11. 2009, č. j. 30 Ca 27/2009 - 37, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 6. 2010, č. j. 9 Afs 3/2010 - 58 (všechna zde citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou
dostupná z www.nsssoud.cz). V nyní napadeném rozsudku krajský soud vyšel ze závazného
právního názoru Nejvyššího správního soudu vysloveného v dané věci a konstatoval, že namítané
pochybení při odběru vzorků tabáku nemělo vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.
Krajský soud ve svém rozhodnutí dále uvedl, že celní orgány při hodnocení podstaty
sporu, tj. zda výrobky zajištěné u žalobce jsou tabákovým výrobkem ve smyslu §101 zákona
č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „zákon
o spotřebních daních“), vycházely z odborného posudku Celně technické laboratoře Generálního
ředitelství cel v Praze ze dne 30. 1. 2007, zn. PH3298/06, resp. z protokolu o zkoušce z tohoto
dne. Ze zmíněného protokolu vyplynulo, že zkoumaný vzorek lze naplnit do cigaretové dutinky
a kouřit. Krajský soud shledal pochybení stěžovatele v tom, jakým způsobem se vypořádal
s odvolací námitkou, v níž žalobce poukázal na znalecký posudek ze dne 31. 10. 2002,
zn. PH0110F/02, který se taktéž zabýval zbožím GOLEM směs EXTRA, avšak s rozdílným
výsledkem, co se týče možnosti jej kouřit v cigaretové dutince. Soud za neuspokojivé označil
odmítnutí takového posudku ze strany stěžovatele pouze s odůvodněním, že dochází
k neustálému vývoji v oblasti analýzy a zkoumání tabáku, a proto je argumentace historickým
posudkem celně technické laboratoře nepřípadná. Krajský soud uvedl, že bylo povinností
stěžovatele, aby objasnil, jak na existenci dvou odborných posudků nahlíží a aby ji v návaznosti
na odvolací námitku zhodnotil, tedy objasnil, jak na obsah znaleckých posudků nahlíží a závěrům
kterého dal přednost s uvedením důvodů. To dle názoru krajského soudu stěžovatel neučinil.
V napadeném rozsudku je dále uvedeno, že stěžovatel nerespektoval povinnosti, které
pro něj vyplývají z §2 odst. 1, §3, §50 odst. 3 a 4 a §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a to ve vztahu
k náležitostem rozhodnutí a posouzení zásadní otázky, zda zajištěné zboží naplňuje znaky
tabákových výrobků dle §101 zákona o spotřebních daních. Dle krajského soudu je již
v odůvodnění rozhodnutí správní orgán povinen uvést, o jaké zjištěné skutkové okolnosti
se v rozhodnutí opíral a jak k nim dospěl. Nepostačuje, když svůj postup vysvětlí až následně,
z tohoto důvodu nepřihlížel k předloženému rozhodnutí vedenému o správním deliktu,
které bylo vydáno až po přezkoumávaném rozhodnutí stěžovatele.
Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž poukázal
na samostatné postavení finančního a správního práva a uvedl, že mezi zákonem č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „zákon o správě daní
a poplatků“), a správním řádem neexistuje žádný vztah subsidiarity, nelze tak průběhu daňového
řízení vytýkat vady dle správního řádu, jak to učinil krajský soud. Stěžovatel dále vyjádřil
nesouhlas s krajským soudem v tom, že daňové řízení je přes nesporně shodný skutkový základ
řízením zcela samostatným od řízení o správním deliktu dle §135b odst. 1 písm. g) zákona
o spotřebních daních, jehož se dopustí právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba,
která neoprávněně skladuje nebo prodá neznačené tabákové výrobky na daňovém území České
republiky. Předmětné daňové řízení následovalo po provedené kontrole značení tabákových
výrobků podle §115 zákona o spotřebních daních, která skončila rozhodnutím ve věci správního
deliktu, kde byla vypořádána skutková otázka, zda předmětný tabákový výrobek je vhodný
ke kouření a zda jako takový podléhá povinnému značení tabákovou nálepkou. Daňové řízení
tak sledovalo výsledek řešení této primární otázky a mělo ke správnímu řízení ve věci kontroly
značení akcesorickou povahu (následné zrušení takového výsledku ze správního řízení
je způsobilé vyvolat obnovu předmětného daňového řízení). Nelze jej tak označit za zcela
samostatné.
Stěžovatel dále namítl, že krajský soud přes upozornění stěžovatele sám vyřešil
prejudiciální otázku, ač mu to nepříslušelo dle §135 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), ve spojení s §64 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Krajský soud byl před skončením řízení vázán předloženým pravomocným rozhodnutím
správního orgánu o tom, že byl spáchán správní delikt, popř. z výsledku takového řízení měl soud
alespoň vycházet, nikoli jej odmítnout, jak to učinil. Stěžovat el dále uvedl, že se v době
rozhodování o odvolání nemohl podrobněji zabývat znaleckým posudkem z roku 2002
a odstraňovat případné rozpory mezi posudkem pozdějším, když jej neměl v té době vůbec
k dispozici. Žalobce pouze zmínil existenci takového posudku s tím, že si jej má celní úřad opatřit
sám. Pokud bylo starším posudkem argumentováno v žalobě a soud rozpornost znaleckých
posudků skutečně shledal, pak měl tuto rozpornost odstranit sám. Tím by nenahrazoval činnost
správce daně, naopak rozhodovací praxe soudů ve správním soudnictví odstranění takových
rozporů připouští, a to právě ve vztahu ke kauzám tabákových výrobků (stěžovatel poukázal na
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2010, č. j. 1 Afs 71/2009 - 113, či rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 2008, č. j. 22 Ca 53/2007 - 50). Stěžovatel přitom
krajskému soudu nabídl v daném ohledu důkazy, které mohly být provedeny. Krajský soud sice
připustil, že je mu celostátní charakter skutkově i právně totožných kauz tabákových výrob ků
Golem a Cézar znám, ale v napadeném rozsudku se uchýlil k tvrzení o neztotožnitelnosti
těchto řízení s projednávanou věcí. Na straně šesté svého rozhodnutí stěžovatel uvedl,
co je mu o výsledku těchto kauz bez ohledu na účastníky známo z jeho činnosti, z činnosti jiných
správců daně včetně výsledků těchto rozhodnutí ve správním soudnictví. Dle stěžovatele
by nemělo racionální smysl, aby se správce daně neustále vracel podrobně již ke známým
skutečnostem, že předmětný tabák je vhodný ke kouření a nově je posu zovat s každým daňovým
subjektem či dokonce s jedním subjektem v různých řízeních jakoby s hypotetickou možností
odlišného posouzení. Stěžovatel navrhl rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu
řízení.
Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas,
jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, za stěžovatele jedná v řízení o kasační
stížnosti jeho zaměstnanec, který má vysokoškolské právnické vzdělání, jež je podle zvláštních
zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§105 odst. 2 s. ř. s.). Důvod kasační stížnosti
odpovídá důvodům podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Zdejší soud přezkoumal napadený
rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, zkoumal
při tom, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3
a odst. 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud v první řadě konstatuje, že důvodem, proč krajský soud k žalobním
námitkám zrušil napadené rozhodnutí stěžovatele, byla jeho nepřezkoumatelnost [§76 odst. 1
písm. a) s. ř. s.]. Stěžovatel se v napadeném rozhodnutí zabýval otázkou, zda výrobek GOLEM
směs EXTRA obsahující tabák lze kouřit a spadá tak pod vymezení tabáku ke kouření ve smyslu
§101 odst. 3 písm. c) zákona o spotřebních daních. Při řešení této otázky vyšel stěžovatel
ze znaleckého posudku celně technické laboratoře ze dne 30. 1. 2007, zn. PH3298/06-422,
dle něhož uvedený výrobek lze kouřit po naplnění do cigaretové dutinky pomocí plničky dutinek.
Krajský soud stěžovateli vytkl, že se ve svém rozhodnutí zcela nedostatečně vypořádal s existencí
dřívějšího znaleckého posudku celně technické laboratoře (zn. PH0110F/02), na který odkazoval
žalobce ve svém odvolání a který se dle tvrzení žalobce též vztahoval k výrobku GOLEM směs
EXTRA, ale dospěl k závěru, že jej není možno kouřit ani v cigaretové dutince. V nedostatečné
reakci na žalobcem odkazovaný znalecký posudek krajský soud shledal nepřezkoumatelnost
rozhodnutí stěžovatele.
Předmětem přezkumu ze strany zdejšího soudu je otázka, zda krajský soud nepochybil,
když v dané věci odmítl přihlížet ke skutečnosti, že v jiném rozhodnutí stěžovatele (ze dne
25. 2. 2011, č. j. 1068-4/2011-060100-21), které bylo vydáno až po vydání žalobou napadeného
rozhodnutí, byla hodnocena rozdílnost zjištění ve znaleckých posudcích zn. PH0110F/02
a zn. PH3298/06-422. Uvedené rozhodnutí ze dne 25. 2. 2011 se týkalo žalobce a bylo vydáno
ve věci správního deliktu dle §135b odst. 1 písm. g) zákona o spotřebních daních, jehož
se dopustí právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba, která neoprávněně skladuje nebo
prodá neznačené tabákové výrobky na daňovém území České republiky. I v tomto řízení bylo
hodnoceno, zda lze výrobek GOLEM směs EXTRA kouřit v cigaretových dutinkách.
Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem, že zodpovězení otázky, zda předmětný
výrobek GOLEM směs EXTRA je tabákem ke kouření ve smyslu §101odst. 3 písm. c) zákona
o spotřebních daních, a tedy tabákovým výrobkem dle §101 odst. 2 uvedeného zákona, bylo
ve věci žalobce podstatné jak pro daňové řízení ve věci spotřební daně z tabákových výrobků,
tak pro řízení o správním deliktu dle §135b odst. 1 písm. g) zákona o spotřebních daních.
Pro daňové řízení relevantnost zodpovězení této otázky spočívala v tom, že tabákové výrobky
podléhají spotřební dani; pro řízení o správním deliktu v tom, že tabákové výrobky musí být
značeny. Jde tedy o dílčí otázku významnou shodně pro obě řízení. Zdejší soud ovšem nesouhlasí
se stěžovatelem v tom, že by tato skutečnost měla mít v dané věci pro rozhodnutí krajského
soudu relevanci. Stěžovatel totiž otázku, zda výrobek GOLEM směs EXTRA lze kouřit,
posuzoval v daňovém řízení zcela autonomně a vycházel při tom z výsledků dokazování
v daňovém řízení. Krajský soud v takovém případě k žalobním námitkám hodnotil, zda stěžovatel
dostál všem svým povinnostem vážícím se k náležitému zjištění skutkového stavu.
Zdejší soud nepřisvědčil námitce, že krajský soud přes upozornění stěžovatele vyřešil sám
prejudiciální otázku, ačkoli mu to dle stěžovatele nepříslušelo podle §135 o. s. ř. ve spojení s §64
s. ř. s., jelikož byl vázán předloženým pravomocným rozhodnutím správního orgánu o tom,
že byl spáchán správní delikt, popř. měl z výsledku takového řízení vycházet.
Nejvyšší správní soud v prvé řadě konstatuje, že dle §64 s. ř. s. se použije pro řízení
ve správním soudnictví přiměřeně ustanovení prvé a třetí části o. s. ř., nestanoví- li s. ř. s. jinak.
V §52 odst. 2 s. ř. s. je obsažena vlastní úprava pro řízení před soudy ve správním soudnictví, dle
které o jiných otázkách než o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, jakož
i o rozhodnutích soudu o osobním stavu, si soud učiní úsudek sám; je-li tu však rozhodnutí
o nich, soud z něj vychází, popřípadě tam, kde o nich náleží rozhodovat soudu, může uložit
účastníku řízení, aby takové rozhodnutí vlastním návrhem vy volal. Jelikož má s. ř. s. vlastní
úpravu, nebylo v daném ohledu možno aplikovat úpravu v ust. §135 odst. 1 o. s. ř., která je ve
vztahu k jiným správním deliktům, o něž jde v nynější věci, odlišná od úpra vy v s. ř. s. (především
dle s. ř. s. z takových rozhodnutí soud vychází, dle o. s. ř. je jimi soud vázán). Pro posouzení
stěžovatelovy námitky je proto relevantní ust. §52 odst. 2 s. ř. s., nikoli ust. §135 o. s. ř.
Nelze se ztotožnit se stěžovatelem, že by krajský soud vyřešil v řízení prejudiciální otázku,
o níž již bylo pravomocně rozhodnuto, jak namítal stěžovatel. Nejvyšší správní soud konstatuje,
že krajský soud nerušil rozhodnutí stěžovatele z toho důvodu, že by se věcně neztotožnil s tím,
jak stěžovatel ve svém rozhodnutí vyřešil odvolací námitky. Pochybení, které konstatoval krajský
soud, se týkalo postupu stěžovatele v řízení při zjišťování skutkového stavu a spočívalo
v neuvedení úvah, jak stěžovatel nahlíží na odborný posudek, na který poukazoval žalobce
v odvolacích námitkách. Důvody, pro které krajský soud napadené rozhodnutí zrušil, se tak
bezprostředně týkaly řízení, které zrušenému rozhodnutí předcházelo. Hodnocení jednotlivých
důkazních prostředků je totiž vázáno na konkrétní řízení před správcem daně a má i dopady
na další postup v řízení. Dle §31 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků správce daně dbá,
aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji a není při tom vázán
jen návrhy daňových subjektů. Podle citovaného ustanovení, které dopadá i na stěžovatele, bylo
možno napadené rozhodnutí vydat až tehdy, když byly co nejúplněji zjištěny rozhodné
skutečnosti, jinak by stěžovatel musel volit postup vedoucí k doplnění zjištění o těchto
skutečnostech. Součástí úvah stěžovatele o postupu v řízení před ním proto muselo být
zhodnocení, zda a jak poukaz žalobce na existenci posudku, který obsahuje závěry rozdílné
od těch, z nichž stěžovatel v napadeném rozhodnutí vyšel, ovlivňuje splnění povinnosti dle §31
odst. 2 uvedeného zákona. Při svém hodnocení musel stěžovatel ve smyslu §2 odst. 3 zákona
o správě daní a poplatků přihlížet ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo. Lze tak shrnout,
že vypořádání odvolací námitky týkající se odborného posudku muselo být zasazeno
do podmínek daňového řízení, v němž byla námitka uplatněna, zohlednit vše, co zde vyšlo
najevo, a tím objasnit, proč stěžovatel v daném řízení považoval rozhodné skutečnosti
pro stanovení daňové povinnosti za co nejúplněji zjištěné, a necítil tak potřebu zjištění o nich
doplňovat.
V rozhodnutí ze dne 25. 2. 2011, č. j. 1068-4/2011-060100-21, se stěžovatel sice pro účely
řízení o správním deliktu zabýval tím, proč nevyšel z odborného posudku zn. PH0110F/02,
na který poukazoval žalobce. Takové posouzení však nemůže být vyřešení prejudic iální otázky
ve smyslu §52 odst. 2 s. ř. s. pro daňové řízení. Nelze totiž soudit, že by v rozhodnutí ze dne
25. 2. 2011 přihlížel ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo, když uvedené rozhodnutí
vzešlo z řízení o správním deliktu, kde nemuselo nutně v yjít najevo vše, co v daňovém řízení.
V rozhodnutí ze dne 25. 2. 2011 jsou objasněny úvahy, kterými se správní orgán řídil v řízení
jemu předcházejícím, nelze ovšem bez dalšího soudit, že stejnými úvahami se nutně řídil též
v daňovém řízení, z nějž vzešlo rozhodnutí přezkoumávané před krajským soudem a které
rozhodnutí ze dne 25. 2. 2011 časově předcházelo. Z rozhodnutí ze dne 25. 2. 2011 tak není
možno dovodit, jak v podmínkách daňového řízení stěžovatel hodnotil žalobcem namítaný
znalecký posudek. Krajský soud proto nepochybil, když z takového rozhodnutí nevycházel.
Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí stěžovatele ve vztahu k úvahám o náležitém zjištění
skutkového stavu tak nebylo možno napravit následně po jeho vydání tím, že stěžovatel v řízení
před krajským soudem poukazoval na své jiné rozhodnutí ve věci správního deliktu. Vypořádání
těchto námitek mělo být obsaženo již v rozhodnutí, které bylo předmětem přezkumu ze strany
krajského soudu v nynější věci.
Nejvyšší správní soud se dále neztotožnil s námitkou, že se stěžovatel nemohl v době
rozhodování zabývat znaleckým posudkem z roku 2002, když jej neměl k dispozici a žalobce jej
nepředložil, pouze jej v odvolání zmiňoval s tím, že si jej stěžovatel má opatřit sám. K danému
lze uvést, že Nejvyšší správní soud nevidí důvod (a stěžovatel jej ani neuvedl), který by bránil
stěžovateli – Celnímu ředitelství Hradec Králové, aby si vyžádal existující odborný posudek Celně
technické laboratoře Praha, který žalobce v odvolání označil značkou (PH0110F/02) a str učným
uvedením toho, k jakým závěrům měl posudek dojít. O nedůvodnosti této námitky svědčí
také to, že ve spise stěžovatele je reprodukce tohoto posudku založena.
Krajský soud ve svém rozsudku stěžovateli v návaznosti na nepřezkoumatelnost jeho
rozhodnutí vytknul ve věci spotřební daně, že stěžovatel nedostál požadavkům kladeným
správním řádem na správní rozhodnutí. Dle §99 zákona o správě daní a poplatků se však
při správě daní nepoužije správní řád s výjimkou §175 při vyřizování stížností. Nejvyšší správní
soud tak souhlasí se stěžovatelem, že není možné posuzovat vady rozhodnutí vydaného
v daňovém řízení dle §68 odst. 3 správního řádu, dle kterého se v odůvodnění uvedou důvody
výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil
při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán
vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Není
též možné použít §50 odst. 3 a 4 správního řádu týkající se podkladů pro vydání rozhodnutí.
Toto pochybení krajského soudu však nemělo vliv na zákonnost jeho rozsudku. Krajský soud
specifikoval konkrétní požadavky, kterým stěžovatelovo rozhodnutí nedostálo ve vztahu
k odvolacím námitkám týkajícím se znaleckého posudku. Obdobné požadavky lze nalézt
v zákoně o správě daní a poplatků, podle kterého měl stěžovatel postupovat. Jde o §50 odst. 7
zákona o správě daní a poplatků, dle kterého se musí odvolací orgán vypořádat se všemi důvody
v odvolání uvedenými, a již zmíněné ust. §31 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, dle něhož
správce daně dbá, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly
zjištěny co nejúplněji. Samotná skutečnost, že krajský soud odkázal na nesprávná ustanovení
správního řádu, nevede k nezákonnosti jeho rozhodnutí, pokud zákon o správě daní a poplatků
pro rozhodnutí vyžaduje náležitosti, které ve stěžovatelově rozhodnutí krajský soud neshledal.
Totéž se týká odkazu krajského soudu na zásadu zákonnosti v §2 odst. 1 správního řádu.
Zdejší soud konstatuje, že tuto zásadu obsahuje též zákon o správě daní a poplatků v §2 odst. 1.
I v případě odkazu krajského soudu na §3 správního řádu, dle něhož postupuje správní orgán
tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou d ůvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který
je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v §2 správního řádu, je možno
podobný požadavek přímo pro správu daní vyvodit např. z již citovaného §31 odst. 2 zákona
o správě daní a poplatků. I zde tak lze pro požadavky, které na rozhodnutí stěžovatele kladl
krajský soud, nalézt zákonný podklad přímo v zákoně o správě daní a poplatků.
Za situace, kdy krajský soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí stěžovatele
je nepřezkoumatelné, a to v souvislosti s rozdílností zjištění ve znaleckých posudcích, která byla
namítána v odvolání, nebylo na místě, aby tuto rozdílnost zkoumal krajský soud a případně
ji dokazováním vysvětlil či odstranil. Tímto postupem by totiž soud v daném případě nahradil
činnost správce daně. Ve vztahu k odvolacím námitkám totiž mělo být již z rozhodnutí
stěžovatele patrné, jak stěžovatel hodnotí namítanou rozpornost znaleckých posudků a z jakých
konkrétních důvodů dal přednost zjištění pozdějšího posudku. Pokud by v takovém případě
krajský soud provedl dokazování a na jeho základě se vypo řádal s odlišnými zjištěními
ve znaleckých posudcích, byl by to až rozsudek krajského soudu, který by se touto otázkou
poprvé zabýval. Krajský soud by tak v návaznosti na žalobní námitky nepřezkoumával závěry
správce daně, ale byl by první, kd o by je v dané věci vyslovil, což není přípustné za situace,
kdy tyto závěry měl vyslovit v návaznosti na odvolací námitky již stěžovatel.
Stěžovatel v kasační stížnosti poukázal na řízení před soudy, které se i v rámci dokazování
při jednání obdobnou rozdílností zjištění ve znaleckých posudcích zabývaly (konkrétně stěžovatel
poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2010, č. j. 1 Afs 71/2009 - 113,
a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 2008, č. j. 22 Ca 53/2007 - 50, publikovaný
pod č. 1801/2009 Sb. NSS). Zdejší soud k danému konstatuje, že v uvedených rozsudcích soudy
nedospěly k závěru, že by napadené správní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, co se týče
hodnocení toho, proč správní orgán vycházel z pozdějších posudků. Uvedený závěr tak mohly
soudy přezkoumat, a to např. zopakováním či doplněním dokazování k možnosti předmětný
výrobek kouřit.
Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, proto ji dle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl. O věci přitom
rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti
rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, vět u první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. a contrario). Žalobci žádné náklady řízení
o kasační stížnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. července 2012
JUDr. Radan Malík
předseda senátu