ECLI:CZ:NSS:2012:9.AFS.83.2012:19
sp. zn. 9 Afs 83/2012 - 19
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobce: R. T., zast.
Ing. Markem Piechem, daňovým poradcem sídlem Otická 758/19, Opava, proti žalovanému:
Generální finanční ředitelství, se sídlem Lazarská 7, Praha 1, proti rozhodnutí Ministerstva
financí ze dne 6. 4. 2009, č. j. 39/13 495/2009-392, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2012, č. j. 7 Ca 154/2009 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora
označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým bylo zrušeno
rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 6. 4. 2009, č. j. 39/13 495/2009-392, a věc byla
žalovanému vrácena k dalšímu řízení. Současně byla výrokem II. tohoto rozsudku uložena
žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 6 800 Kč, a to do 30 dnů
ode dne právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje jediný důvod, kterým je namítané nesprávné
označení stěžovatele jako žalovaného v záhlaví rozsudku městského soudu. V důsledku toho
je pak dle stěžovatele jako s účastníkem řízení jednáno se správním orgánem, který nevydal
rozhodnutí v posledním stupni, ani na něj nepřešla působnost původně žalovaného Ministerstva
financí. V této souvislosti odkazuje na podrobnější argumentaci, kterou uplatnil v kasační
stížnosti podané proti opravnému usnesení městského soudu ze dne 18. 10. 2012,
č. j. 7 Ca 154/2009 - 29. Řízení o této kasační stížnosti je u Nejvyššího správního soudu vedeno
pod sp. zn. 9 As 160/2012.
Z předloženého soudního a správního spisu zjistil zdejší soud pro věc následující
podstatné skutečnosti. Dne 23. 12. 2008 požádal žalobce podle ustanovení §55a zákona o správě
daní a poplatků o prominutí daně z příjmů a daně z přidané hodnoty za zdaňovací období roku
1993, které mu byly vyměřeny dodatečnými platebními výměry ze dne 14. 10. 1997,
č. j. 124153/97/384914/2306, a č. j. 124184/97/384912/7087. Důvodem pro podání této
žádosti byla nesrovnalost při uplatňování daňových zákonů plynoucích z aplikace ustanovení §47
zákona o správě daní a poplatků ve vazbě na nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008,
sp. zn. I. ÚS 1611/07, týkající se způsobu počítání prekluzivních lhůt v daňovém řízení.
Rozhodnutím ze dne 6. 4. 2009, č. j. 39/13 495/2009-392, rozhodlo Ministerstvo financí
o zamítnutí žalobcovy žádosti. Proti tomu se žalobce bránil žalobou podanou městskému soudu
dne 5. 6. 2009, který rozsudkem ze dne 20. 9. 2012, č. j. 7 Ca 154/2009 - 30, napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Téhož dne bylo vyhotoveno zkrácené
znění rozsudku, které bylo vyvěšeno na úřední desku soudu, v němž bylo jako žalovaný uvedeno
Ministerstvo financí, zast. JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova
17. Následně městský soud dne 18. 10. 2012 rozhodl usnesením o tom, že záhlaví uvedeného
rozsudku se v části označení žalovaného mění tak, že nadále bude jako žalovaný uvedeno
Generální finanční ředitelství, se sídlem Praha 1, Lazarská 7. Městský soud poté dne 19. 10. 2012
vyhotovil plné znění rozsudku ze dne 20. 9. 2012 (č. l. 30 – 32), v jehož záhlaví jako žalovaného
označil Generální finanční ředitelství, a toto znění rozsudku spolu s opravným usnesením rozeslal
účastníkům řízení dle záhlaví, tj. žalobci a Generálnímu finančnímu ředitelství. Tento rozsudek
městského soudu je napaden nyní projednávanou kasační stížností.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a za stěžovatele jedná ve smyslu ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s. zaměstnanec,
který má vysokoškolské právnické vzdělání, které je dle zvláštního předpisu požadováno
pro výkon advokacie. Zjistil však, že kasační stížnost není přípustná z důvodu podle ustanovení
§104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), neboť se opírá jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v ustanovení §103
s. ř. s.
Povinností Nejvyššího správního soudu při posuzování přípustnosti kasační stížnosti
je vždy zkoumat, zda lze důvod uplatněný v kasační stížnosti podřadit pod některý z důvodů
uvedených v §103 s. ř. s. Podmínkou tedy je, aby stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, jaké
rozhodovací důvody městského soudu napadá a z jakých důvodů.
Jak již zdejší soud výše uvedl, kasační stížnost směřuje pouze do označení žalovaného
v záhlaví rozsudku, věcná správnost ani jednoho z výroků rozsudku napadena není. Z povahy
věci je tedy zřejmé, že tyto námitky nesměřují do rozhodovacích důvodů městského soudu
vedoucích k vydání napadeného rozsudku, které mají odraz ve výrocích rozhodnutí. Kasační
důvody naopak obsahově směřují jen do záhlaví rozhodnutí, resp. proti výše specifikovanému
opravnému usnesení městského soudu, které však není v tomto řízení kasační stížností napadeno.
Podle úpravy obsažené v s. ř. s. lze totiž kasační stížnost podat jen z důvodu
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem [§103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s.], vad řízení podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., zmatečnosti řízení před soudem [§103
odst. 1 písm. c) s. ř. s.], nepřezkoumatelnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. či nezákonnosti
v případech, je-li návrh odmítnut nebo řízení zastaveno [§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.].
Argumentace uplatněná v kasační stížnosti se zcela míjí s rozhodovacími důvody městského
soudu a ve vztahu k napadenému rozsudku ji tak nelze podřadit pod žádný z výše taxativně
vyjmenovaných kasačních důvodů.
Nejvyšší správní soud na základě shora uvedených skutečností dospěl k závěru,
že v kasační stížnosti je uplatněn pouze jiný důvod, než které jsou uvedeny v §103 s. ř. s., a proto
je kasační stížnost podle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná. Nejvyššímu správnímu soudu
tak nezbylo, než pro nepřípustnost kasační stížnost stěžovatele podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Nad rámec rozhodovacích důvodů Nejvyšší správní soud pro úplnost uvádí, že stěžovatel
má možnost účinně se domáhat ochrany ve věci nesprávného označení žalovaného kasační
stížností proti usnesení městského soudu ze dne 18. 10. 2012, č. j. 7 Ca 154/2009 - 29, což
ostatně již učinil. Kasační stížnost proti opravnému usnesení je dle konstantní judikatury
Nejvyššího správního soudu přípustná (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 2. 2007, č. j. 4 Ans 3/2006 - 123, publikovaný též pod č. 1177/2007 Sb. NSS a dostupný též
na www.nssoud.cz) a bude o ní rozhodnuto samostatným rozhodnutím ve věci vedené u zdejšího
soudu pod sp. zn. 9 As 160/2012.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2012
JUDr. Radan Malík
předseda senátu