ECLI:CZ:NSS:2012:9.APS.1.2012:47
sp. zn. 9 Aps 1/2012 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: R. Š., zast.
JUDr. Vladimírem Škrétou, advokátem se sídlem U Soudu 363/10, Liberec II, proti
žalovanému: Finanční úřad v Jilemnici, se sídlem Jungmannova 151, Jilemnice, ve věci
ochrany před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci
ze dne 22. 2. 2012, č. j. 59 A 37/2011 - 100,
takto:
I. Kasační stížnost proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky
v Liberci ze dne 22. 2. 2012, č. j. 59 A 37/2011 – 100, se odmítá .
II. Kasační stížnost proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem –
pobočky v Liberci ze dne 22. 2. 2012, č. j. 59 A 37/2011 – 100, se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí proti shora
označenému rozsudku Krajského sodu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (dále jen „krajský
soud“).
Výrokem I. napadeného rozsudku krajský soud připustil změnu žaloby. Původně
se stěžovatel domáhal toho, aby krajský soud zakázal žalovanému provádět u stěžovatele
daňovou kontrolu daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007. Krajský soud
připustil změnu žaloby, kterou stěžovatel nově usiloval o to, aby krajský soud určil, že předmětná
daňová kontrola byla nezákonná. Šlo o reakci na skutečnost, že dne 14. 11. 2011 byla stěžovateli
v průběhu řízení před krajským soudem doručena zpráva o daňové kontrole.
Výrokem II. napadeného rozsudku krajský soud žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl,
že nelze dojít k závěru, že daňová kontrola je nezákonným zásahem vždy, když v jejím průběhu
dojde ze strany správce daně k porušení zákona, odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 7. 2006, č. j. 8 Aps 2/2006 - 95 (všechna zde citovaná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). K zákonnosti daňové kontroly
ve vztahu k jejímu zahájení krajský soud uvedl, že správce daně n emusí při zahájení daňové
kontroly mít konkrétními skutečnostmi podložené podezření, že daňový subjekt nesplnil řádně
daňovou povinnost, soud odkázal v tomto smyslu na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne
8. 11. 2011, sp. zn. Pl. ÚS-st. 33/11. Krajský soud též neshledal, že by stěžovatel byl zkrácen
na svém právu na právní pomoc postupem při zahájení daňové kontroly. Dne 2. 8. 2010,
kdy bylo se se stěžovatelem uskutečněno ústní jednání, při němž mu bylo oznámeno zahájení
daňové kontroly, neměl prokazatelně správce daně k dispozici žádnou plnou moc udělenou
stěžovatelem pro daňové řízení týkající se daně z příjmů fyzických osob za rok 2007 a byl
tak oprávněn v této věci jednat přímo se stěžovatelem. Po stěžovatelem tvrzeném, avšak
z protokolu o ústním jednání nevyplývajícím upozornění na udělení plné moci zástupkyni
a požadavku na její přítomnost, omezil správce daně svoji činnost jen na formální upozornění
na zahájení daňové kontroly – při tomto ústním jednání správce daně neučinil žádné úkony, jimiž
by ukládal nějaké povinnosti či po stěžovateli poža doval okamžité sdělení určitých údajů
či okamžité předložení účetních dokladů. Krajský soud dále konstatoval, že požadavek
na předložení daňové evidence za rok 2007 byl té ž formální, správce daně v daném okamžiku
stěžovateli ani nestanovil lhůtu k předložení požadovaných dokladů. Hned následující den
správce daně vydal konkrétní výzvu, kterou na ústní jednání ze dne 2. 8. 2010 navázal a kde jsou
specifikovány pochybnosti správce daně ohledně osvobození některých příjmů žalobce od daně.
Správce daně touto výzvou, která byla doručena i zástupkyni stěžovatele, požadoval předložení
důkazních prostředků a k tomu určil i přiměřenou lhůtu. Od 4. 8. 2010 již správce daně jednal
se zástupkyní stěžovatele. Dle krajského soudu tak stěžovatel nebyl zkrácen na svém právu
na právní pomoc postupem při zahájení daňové kontroly. Správce daně byl o provedeném úkonu
povinen sepsat protokol, přestože úkonu nebyla přítomna zástupkyně žalobce. Tvrzená
pochybení správce daně při protokolaci a poučování žalobce při ústním jednání dne 2. 8. 2010
(řádně nezachycený průběh jednání, rozsah poučení) dle krajského soudu nejsou takové povahy,
aby mohla způsobit nezákonnost daňové kontroly jako takové. Výrokem III. pak krajský soud
rozhodl o nákladech řízení.
Stěžovatel rozsudek krajského soudu napadl kasační stížností, v níž namítl, že krajský
soud v rozsudku uvedl, že daňová kontrola byla zahájena jen formálně. Pokud ovšem krajský
soud považoval úkon správce daně ze dne 2. 8. 2010 pouze za formální, je v rozporu s právem
na spravedlivý proces, aby takový úkon považoval za zahájení daňové kontroly. Stěžovatel uvedl,
že formální úkon nepožívá soudní ochrany. Stěžovatel dále namítl, že v rozhodnutí krajského
soudu je rozpor, pokud krajský soud na jedné straně akceptuje tvrzení stěžovatele, že při zahájení
jednání bylo sděleno, že si zvolil zástupkyni, a na druhé straně soud tvrdí, že žalovaný byl
oprávněn jednat přímo se stěžovatelem, jelikož neměl k dispozici plnou moc. Krajský soud
se tak dle stěžovatele rozdílně vyjádřil o existenci plné moci a její účinnosti vůči žalovanému.
Stěžovatel dále poukázal na to, že krajský soud neprovedl navržený důkaz výslechem
svědka, který měl být přítomen jednání dne 2. 8. 2010, přičemž si nevyjasnil okamžik uděle ní plné
moci a její význam vůči žalovanému. Stěžovatel byl oprávněn se ústně plné moci ze dne
26. 7. 2010 dovolávat, a pokud žádal, aby bylo jednáno ve věci s jeho zástupkyní, bylo již dne
2. 8. 2011 povinností žalovaného jednat s označenou zástupkyní, jiný postup znamená zasažení
práva na zastoupení od počátku řízení. Krajský soud opomněl, že plnou moc lze udělit též ústně
do protokolu a toto právo mu pracovnice žalovaného upřely. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas
s hodnocením soudu, že po upozornění na existenci plné moci správce daně omezil svou činnost
jen na formální upozornění na zahájení daňové kontroly, které nemá oporu ve spisovém
materiálu. Stěžovatel má za to, že pracovnice žalovaného svou činnost neomezovaly, naopak
odmítly uznat plnou moc, a to neje n ve vztahu k dani z příjmů fyzických osob za rok 2007,
ale i pro daň z přidané hodnoty, pro kterou byla u správce daně uložena písemná plná moc.
Stěžovatel navrhl zrušit rozsudek krajského soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaný ke kasační stížnosti podal vyjádření, ve kterém uvedl, že při zahájení daňové
kontroly na daň z příjmů fyzických osob za rok 2007 správce daně neměl plnou moc týkající
se této daně k dispozici, nemohla proti němu být tak účinná. Jestliže měla být plná moc sepsaná
již dne 26. 7. 2010 účinná, mohl mít její stejnopis daňový subjekt jistě u sebe a mohl jej tak dne
2. 8. 2010 správci daně předložit, což ovšem neučinil. Dne 3. 8. 2010 zaslal správce daně
stěžovateli i jeho zástupkyni výzvu k prokázání skutečností. Výzva byla zaslána jak stěžovali,
tak jeho zástupkyni z toho důvodu, že se týkala nejen kontroly daně z příjmů fyzických osob
za rok 2007, ale i kontroly daně z příjmů fyzických osob za rok 2008 a daně z přidané hodnoty
za všechna zdaňovací období roku 2008, k nimž byla u správce daně uložena plná moc. Žalovaný
navrhl kasační stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud posléze přistoupil k hodnocení kasační stížnosti.
K výroku I. tohoto rozsudku:
Kasační stížností stěžovatel požadoval zrušení rozsudku krajského soudu, požadoval tedy
jeho zrušení i ve výroku I., kterým krajský soud připustil změnu žaloby tak, že krajský soud nově
rozhodoval o tom, zda daňová kontrola u daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období
roku 2007 byla nezákonná. Původně stěžovatel požadoval, aby bylo žalovanému zakázáno
provádění této kontroly. Vzhledem k tomu, že kasační stížnost neobsahovala důvody,
proč stěžovatel napadá též výrok I. rozsudku krajského soudu, stěžovatel byl Nejvyšším správním
soudem usnesením ze dne 24. 5. 2012, č. j. 9 Aps 1/2012 - 40, vyzván, aby kasační stížnost
doplnil o tyto důvody ve lhůtě jednoho měsíce. Stěžovatel byl současně poučen, že nevyhoví-li
této výzvě, bude jeho kasační stížnost v části, v níž směřuje proti výroku I. krajského soudu ,
odmítnuta. Uvedené usnesení bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 28. 5. 2012.
Do dne vydání tohoto rozsudku na výzvu k doplnění stěžovatel nereagoval.
Nejvyšší správní soud tak konstatuje, že absence důvodů, ze kterých stěžovatel napadá
výrok I. rozsudku krajského soudu, brání zdejšímu soudu v projednání kasační stížnosti v té části,
v níž směřuje proti tomuto výroku rozhodnutí krajského soudu, tento nedostatek kasační
stížnosti nebyl ani přes výzvu odstraněn. Zdejší soud proto postupem dle §37 odst. 5 ve spojení
s §120 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), odmítl kasační stížnost v té její části, v níž směřovala proti výroku I. rozsudku
krajského soudu.
K výroku II. tohoto rozsudku:
Zdejší soud ověřil, že kasační stížnost obsahuje důvody, pro které stěžovatel požaduje
zrušit rozhodnutí krajského soudu v jeho výroku II., kterým byla zamítnuta žaloba, jíž
se stěžovatel domáhal ochrany před nezákonným zásahem. I další formální náležitosti kasační
stížnosti jsou naplněny. Kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas,
jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, stěžovatel je v řízení o kasační
stížnosti zastoupen advokátem, soudní poplatek za kasační stížnost byl uhraze n.
Důvody kasační stížnosti odpovídají důvodům vymezeným v §103 odst. 1 písm. a)
a písm. d) s. ř. s. Stěžovatel sám podřadil důvody kasační stížnosti též pod §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s., tento důvod ovšem z povahy věci nebude možné uplatit proti rozsudkům krajských
soudů, kterými bylo rozhodnuto o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo
donucením dle §82 a následujících s. ř. s. Kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
předpokládá existenci napadeného rozhodnutí správního orgánu a před krajským soudem
vytýkanou vadu, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto vadu měl soud napadené rozhodnutí zrušit. Dle dikce ust. §82 s. ř. s.
je možno domáhat se ochrany proti zásahu, který není rozhodnutím, příp. domáhat se určení
toho, že takový zásah byl nezákonný. Z toho, že zásah ve smyslu §82 s. ř. s. není rozhodnutím
a kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. předpokládá rozhodnutí správního orgánu,
vyplývá, že tento důvod není v dané věci použitelný. Ke shodnému závěru dospěl zdejší soud
např. v rozsudku ze dne 14. 6. 2007, č. j. 1 Aps 2/2007 - 75, či rozsudku ze dne 30. 7. 2010,
č. j. 8 Aps 3/2010 - 116.
Jak vyplynulo ze spisového materiálu, pracovnice žalovaného se dne 2. 8. 2010 dostavily
do provozovny stěžovatele, aby zde zahájily daňovou kontrolu týkající se daně z příjmů fyzických
osob za rok 2007 a daně z přidané hodnoty za jednotlivá zdaňovací období roku 2007. Zdejší
soud předestírá, že předmětem přezkumu vymezeným stěžovatelem v žalobě byla pouze daňová
kontrola týkající se daně z příjmů fyzických osob za rok 2007. K této kontrole se upínal přezkum
ze strany krajského soudu a úkolem Nejvyšší správního soudu v nynější věci je přezkum
rozhodnutí krajského soudu.
Krajský soud ve svém rozhodnutí vyšel z toho, že v době před ústním jednáním
se stěžovatelem dne 2. 8. 2010 nebyla žalovanému známa plná moc datovaná dnem 26. 7. 2010,
kterou stěžovatel zmocnil daňovou poradkyni Ing. Jitku Ro utkovou, aby jej zastupovala
ve věcech daně z příjmů fyzických osob, a to včetně příslušenství (tato plná moc byla žalovanému
předložena dne 4. 8. 2010). Do ústního jednání dne 2. 8. 2010 byla vůči žalovanému uplatněna
jen plná moc ze dne 9. 7. 2010, kterou byla zmocněna uvedená daňová poradkyně k zastupování
stěžovatele ve věcech daně z příjmů fyzických osob od zdaňovacího období roku 2008, ve věcech
daně z přidané hodnoty a k dalším v plné moci vyjmenovaným úkonům, tedy ve věcech jiných
daní, než kterých se týká nyní posuzovaná daňová kontrola. Nejvyšší správní soud konstatuje,
že správce daně nemůže ve své činnosti reflektovat zastoupení daňového subjektu ještě před tím,
než je vůči němu uplatněna plná moc udělená daňovým subjektem . Neměl-li správce daně
žádnou povědomost o plné moci týkající se daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období
roku 2007 v době, kdy zahajoval dne 2. 8. 2010 ústní jednání přímo se stěžovatelem, nelze
spatřovat pochybení v tom, že pracovnice žalovaného zašly přímo za stěžovatelem, pokud chtěly
zahájit daňovou kontrolu u této daně.
Nebylo možno přisvědčit ani námitce, že bylo zasaženo do stěžovatelova práva na právní
pomoc. Jak bylo již výše uvedeno, žalovaný za situace, kdy proti němu nebyla uplatněna plná moc
týkající se daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007, byl oprávněn se v této
věci obrátit přímo na stěžovatele, proto s ním dne 2. 8. 2010 zahájil jednání, o čemž pak musel
být sepsán protokol [srov. §12 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění
účinném v rozhodné době (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“)]. Pokud nebyl žalovaný
zpraven o plné moci týkající se daně z příjmů fyzických osob za rok 2007, nebyl ani jakkoli
povinen zajišťovat přítomnost zvolené zástupkyně na samém počátku ústního jednání,
kdy sděloval zahájení daňové kontroly a kdy ještě nedisponoval ani ústně podanou informací
o existenci plné moci; v daném ohledu nelze spatřovat porušení práva na právní pomoc. Dle
svého tvrzení ani stěžovatel nebyl s to při jednání dne 2. 8. 2010 zástupkyni telefonicky
kontaktovat a její přítomnost případně takto zajistit .
Ve svém rozhodnutí dále krajský soud vyšel ze stěžovatelova tvrzení, že při ústním
jednání dne 2. 8. 2010 oznámil žalovanému, že je ve věci daně z příjmů fyzických osob
za zdaňovací období roku 2007 zastoupen a plnou moc k prokázání má zástupkyně. Dle
krajského soudu toto stěžovatelovo tvrzení žalovaný nezpochybnil. Zdejší soud k danému
konstatuje, že krajský soud vyšel ze stěžovatelova tvrzení uvedeného na straně 2 žaloby:
„Když pracovnice žalovaného před ostatními zákazníky oznámily důvod svého příchodu, a to , že s žalobcem přišly
zahájit daňovou kontrolu, tak jim sdělil, že u předmětných daní si již zvolil pro zastupování zástupkyni (plná
moc ze dne 9. 7. 2010 a 26. 7. 2010), a žádá, aby bylo jednáno se zástupkyní a kontrola byla zahájena v její
přítomnosti.“ Žalovaný za takového stavu zůstal u toho, že se stěžovatelem podepsal protokol
o jednání, v němž bylo uvedeno, že se u stěžovatele zahajuje daňová kontrola daně z příjmů
fyzických osob za rok 2007 a daně z přidané hodnoty za jednotlivá zdaňovací období roku 2007.
Zdejší soud se plně ztotožňuje s krajským soudem, že ze samotného oznámení zahájení daňové
kontroly neplynou přímo negativní důsledky, co se týče konkrétních zjištění z daňové kontroly.
Pokud tedy stěžovatel protokol o ústním jednání, kde byla kontrola zahájena, podepsal bez
přítomnosti své zástupkyně za situace, kdy žalovaný nebyl povinen účast zástupkyně zajišťovat
před konáním ústního jednání a ani stěžovateli se nepodařilo její přítomnost zajistit, nedošlo
k zásahu do stěžovatelova práva na právní pomoc. Protokol o ústním jednání též obsahoval
požadavek žalovaného na předložení daňové evidence za rok 2007 bez udání lhůty k předložení,
i zde lze souhlasit s krajským soudem, že ani v daném ohledu nebyl stěžovatel zkrácen v právu
na právní pomoc. Správce daně totiž nepožadoval předložení této evidence hned při ústním
jednání dne 2. 8. 2010, o požadavku na její předložení byla navíc posléze stěžovatelova
zástupkyně informována. Hned následující den po ústním jednání (tj. 3. 8. 2010) žalovaný sepsal
výzvu č. j. 25798/10/259930608127, kterou zaslal jak stěžovateli, tak jeho zástupkyni
(ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvedl, že výzva byla zaslána vedle samotného
stěžovatele též zástupkyni z toho důvodu, že se kromě daně z příjmů fyzických osob za rok 2007
týkala též daně z přidané hodnoty, pro kterou stěžovatel vůči správci daně uplatnil plnou moc již
dříve). V této výzvě žalovaný vedle požadavku, aby se stěžovatel vyjádřil k jeho konkrétně
formulovaným pochybnostem týkajícím se správného určení daňové povinnosti, uvedl,
že u stěžovatele byla zahájena daňová kontrola daně z příjmů fyzických osob za rok 2007,
a je zde obsažena výzva k předložení daňové evidence za rok 2007 ve lhůtě 15 dnů. Zástupkyně
stěžovatele byla tedy uvedenou výzvou ze dne 3. 8. 2010, která jí byla doručena dne 10. 8. 2010,
informována jak o zahájení daňové kontroly, tak požadavku na předložení daňové evidence.
Stěžovateli tak bylo umožněno, aby při svém dalším postupu i ve vztahu k předložení daňové
evidence za rok 2007 využil právní pomoci zvolené zástupkyně. Pro úplnost lze dodat, že dne
4. 8. 2010 byla zástupkyní stěžovatele vůči žalovanému uplatněna plná moc vztahující se k dani
z příjmů fyzických osob za rok 2007 a žalovaný se následně, jak vyplývá ze spisu, ohledně této
daně na zástupkyni vždy obracel. Nejvyšší správní soud proto namítané zasažení do práva
na právní pomoc neshledal.
Krajský soud se vypořádal i se žalobní námitkou, že plnou moc lze udělit i do protokolu,
a pokud pracovnice správce daně při ústním jednání stěžovateli tuto možnost upřely, zasáhly
do jeho práva na právní pomoc. Krajský soud v dané souvislosti zcela přiléhavě odkázal na
rozsudek zdejšího soudu ze dne 31. 7. 2006, č. j. 8 Aps 2/2006 - 95, kde je uvedeno: „Daňová
kontrola může představovat nezákonný zásah (§82 a násl. s. ř. s.) ve svém celku, např. tím, že vůbec nejsou
splněny podmínky pro její provádění, jedná se o kontrolu bezdůvodně opakovanou apod. V takovém případě dojde
k nezákonnému zásahu zpravidla již samotným zahájen ím daňové kontroly, která se dotkne svobodné sféry
jednotlivce. Podrobně se k aspektům daňové kontroly jako nezákonného zásahu vyjádřil Nejvyšší správní soud
v usnesení rozšířeného senátu ze dne 31. 8. 2005, čj. 2 Afs 144/2004–110 (publikovaném pod č. 735/ 2006
Sb. NSS). Od daňové kontroly, stižené nezákonností již od jejího zahájení, je třeba odlišit daňovou kontrolu
zákonnou (zahájenou zákonným způsobem), v jejímž průběhu dojde k nezákonnému postupu (úkonu) ze strany
pracovníka správce daně. Vliv nezákonného postupu pracovníka správce daně při provádění daňové kontroly
na zákonnost kontroly samotné se vzpírá zobecnění a bude záležet vždy na posouzení konkrétních okolností
případu a posouzení vlivu nezákonného úkonu na výsledek kontroly. Ne každá nezákonnost při provádění
daňové kontroly pak představuje nezákonný zásah.“ Stěžovatelem tvrzená pochybení při protokolaci
nepovažoval krajský soud za tak zásadní, aby v daném případě mohla způsobit nezákonnost celé
daňové kontroly. S tímto hodnocením se zdejší soud ztotožňuje. Při přezkumu uvedeného
hodnocení krajského soudu ve světle namítaného porušení práva na právní pomoc lze odkázat na
závěry učiněné již výše, že postupem žalovaného při ústním jednání nebyl shledán zásah
do tohoto práva. K uvedenému lze dodat, že ani kdyby byla plná moc udělena do protokolu již
2. 8. 2010, nemělo by to vliv na neúčast zástupkyně stěžovatele na ústním jednání konaném toho
dne, vzhledem k tomu, že žalovaný z důvodu nevědomosti o zastoupení neměl důvod předem
informovat zástupkyni o ústním jednání a přítomnost zástupkyně při jednání se ani stěžovateli
nepodařilo telefonicky zajistit. Dále lze poukázat na to, že dne 4. 8. 2010 byla žalovanému
předložena plná moc pro zástupkyni stěžovatele týkající se daně z příjmů fyzických osob
za zdaňovací období roku 2007, jehož se týká nyní posuzovaná daňová kontrola, od tohoto dne
žalovaný plně vycházel z toho, že stěžovatel je zastoupen a obracel se na jeho zástupkyni.
V mezidobí mezi 2. a 4. srpnem 2010 učinil žalovaný jen výzvu ze dne 3. 8. 201 0, která byla
doručena i zástupkyni stěžovatele, ani zde tedy není možno shledat zásah do práva na právní
pomoc.
Nejvyšší správní soud shledal, že z rozhodnutí krajského soudu je patrné, že nedošlo
k zásahu do stěžovatelových práv ani ve vztahu k argumentaci stěžovatele týkající se okamžiku
udělení plné moci, resp. její účinnosti vůči žalovanému. Krajský soud zcela správně vyšel z toho,
že plná moc může být vůči správci daně účinná až tehdy, když je vůči němu uplatněna,
když se o ní řádným způsobem dozví. Dle §10 odst. 3, věty třetí, zákona o správě daní
a poplatků zástupce jedná v rozsahu plné moci udělené písemně nebo ústně do protokolu . Krajský soud
ve svém rozsudku reflektoval, že písemná plná moc k zastupování i ohledně daně z příjmů
fyzických osob za zdaňovací období roku 2007 byla žalovanému předložena dne 4. 8. 2010, zdejší
soud dodává, že je nepochybné, že toho dne plná moc byla vůči správci daně uplatněna
způsobem plně respektujícím citované ustanovení §10 odst. 3, věty třetí, zákona o správě dan í
a poplatků. Krajský soud také hodnotil stěžovatelem tvrzená pochybení při protokolaci (kam lze
zařadit i to, že do protokolu nebylo zaneseno tvrzení stěžovatele, že je zastoupen) a s ohledem
na okolnosti daného případu v uvedeném krajský soud neshledal porušení práv stěžovatele,
které by vedlo k závěru o nezákonnosti zahájení daňové kontroly, s čímž se zdejší soud ztotožnil
(viz výše). Nejvyšší správní soud tak konstatuje, že s okolnostmi případu, na které poukazoval
stěžovatel, se krajský soud vypořádal v dostatečném rozsahu potřebném k posouzení, zda
nedošlo k zásahu do stěžovatelových veřejných subjektivních práv, k jejichž ochraně jsou dle §2
s. ř. s. soudy ve správním soudnictví povolány.
Zdejší soud nemohl přisvědčit ani námitce, která brojila proti hodnocení krajského soudu,
že poté, co byl žalovaný upozorněn na udělení plné moci, omezil svou činnost jen na oznámení
o zahájení daňové kontroly. Stěžovatel tomuto hodnocení oponoval tvrzením, že pracovnice
žalovaného neomezily svou činnost, ale naopak odmítly akceptovat zastoupení stěžovatele. Zdejší
soud k tomu uvádí, že smyslem daňové kontroly je zjištění nebo prověření daňového základu
nebo jiných okolností rozhodných pro správné stanovení daně (srov. §16 odst. 1 zákona
o správě daní a poplatků). Z tvrzení o tom, že pracovnice žalovaného při jednání 2. 8. 2010
odmítly akceptovat zastoupení stěžovatele, nevyplývá, že by měly být činěny jakékoli kroky
bezprostředně zaměřené na to, aby byl zjištěn nebo prověřen daňový základ nebo jiné okolnosti
rozhodné pro správné stanovení daně. Ze spisového materiálu pak skutečně nevyplývá, že by dne
2. 8. 2010 žalovaný činil nějaké takové kroky nad rámec toho, co je zachyceno v protokolu
z ústního jednání z uvedeného dne.
Stěžovatel v otázce jím namítaného porušení práva na právní pomoc odkazoval
na rozsudek zdejšího soudu ze dne 26. 5. 2010, č. j. 8 Aps 1/2009 - 159, se strohým
konstatováním, že jde o obdobnou věc. Jde o naprosto obecný odkaz na rozsudek, z něhož není
zřejmé, co konkrétně tímto odkazem stěžovatel n amítá. Stěžovatel ani neobjasnil,
proč se domnívá, že šlo o obdobnou věc jako v nynějším případě. Ve věci pod
sp. zn. 8 Aps 1/2009 bylo jednáno přímo s daňovým subjektem bez zástupkyně při třech ústních
jednáních (ve dnech 27. 11. 2007, 22. 2. 2008 a 2. 9. 2008), ačkoli byl zastoupen a správci daně nic
nebránilo, aby byla zástupkyně vyrozuměna o úmyslu zahájit daňovou kontrolu. V nynější věci
je patrný naopak zásadní rozdíl v tom, že žalovaný neměl důvod informovat zástupkyni
stěžovatele o úmyslu zahájit daňovou kontrolu na daň z příjmů fyzických osob, když v daném
okamžiku nevěděl o tom, že jí byla udělena plná moc týkající se této daně. Další podstatná
odlišnost pak tkví v tom, že žalovaný v nynější věci od uplatnění plné moci dne 4. 8. 2010
komunikoval se zástupkyní stěžovatele. Zdejší soud z důvodu skutkových odlišností nyní
posuzované věci a stěžovatelem odkazované věci nespatřuje , v čem by měl být odkaz na rozsudek
č. j. 8 Aps 1/2009 - 159 relevantní, a to zvláště za situace, kdy stěžovatel ani neozřejm il,
proč by závěry tohoto rozsudku měly být významné pro nynější věc.
Nejvyšší správní soud neshledal v rozsudku krajského soudu ani namítanou rozpornost,
kterou stěžovatel spatřoval v tom, že krajský soud na jedné straně akcept oval tvrzení stěžovatele,
že při zahájení jednání bylo sděleno, že si zvolil zástupkyni, a na druhé straně soud tvrdil,
že žalovaný byl oprávněn jednat přímo se stěžovatelem, jelikož neměl k dispozici plnou moc.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud respektoval časovou s ouvislost jednotlivých
událostí a rozpornost v jeho rozhodnutí obsažena není. Krajský soud zcela logicky uvedl,
že stěžovatel před zahájením ústního jednání dne 2. 8. 2010 vůči žalovanému neuplatil plnou moc
týkající se daně z příjmů fyzických osob za rok 2007, byť šlo o plnou moc datovanou dnem
26. 7. 2010. O této plné moci žalovaný tak nevěděl, proto ji nemohl ve svém postupu zohlednit
a ve věci této daně se proto obrátil přímo na stěžovatele. Právě uvedené se tedy týká doby před
ústním jednáním uskutečněným dne 2. 8. 2010 a okamžiku jeho úplného zahájení. Co se týče
následného sledu událostí, krajský soud dále připustil stěžovatelovo tvrzení, že poté,
co pracovnice žalovaného stěžovateli oznámily dne 2. 8. 2010 předmět jednání – zahájení daňové
kontroly, stěžovatel poukázal na to, že udělil plnou moc; toto tvrzení krajský soud nezpochybnil
a v rozsudku z něj vycházel. Nejde přitom o žádný rozpor, ale o souslednost jednotlivých
událostí.
Pokud stěžovatel poukázal na to, že krajský soud neprovedl výslech na vrženého svědka,
který měl prokázat, že se dovolával plné moci a telefonoval své zástupkyni o radu, nespatřuje
v uvedeném zdejší soud vadu řízení před krajským soudem. Dle §52 odst. 1 s. ř. s. soud rozhodne,
které z navržených důkazů provede, a může provést i důkazy jiné. Z citovaného ustanovení vyplývá,
že soud není povinen provést každý navržený důkaz. Pokud ovšem soud některý z navržených
důkazů neprovede, musí tento svůj postup odůvodnit. Krajský soud výslech tohoto svědka
neprovedl a uvedl, že tak učinil z důvodu nadbytečnosti takového důkazu, dále uvedl, že tvrzení
o tom, že stěžovatel při ústním jednání pracovnicím žalovaného oznámil, že je zastoupen,
žalovaný nijak nezpochybnil a mezi stranami je nesporné. Krajský soud z tohoto tvrzení při svých
úvahách pak vycházel. Stěžovatel tak nemohl být postupem krajského soudu, který vyšel z jeho
tvrzení, k jehož prokázání navrhl svědeckou výpověď, aniž by výslech tohoto svědka z výše
uvedených důvodů provedl, zkrácen na svých právech.
Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s námitkou, že krajský soud posoudil úkon
žalovaného dne 2. 8. 2010 jako formální, není možné, aby jej považoval za úkon, kterým byla
zahájena daňová kontrola. Nejvyšší správní soud v prvé řadě konstatuje, že krajský soud sice
ve vztahu k ústnímu jednání uskutečněnému dne 2. 8. 2010 konstatoval, že se správce daně
omezil na „formální upozornění na zahájení daňové kontroly“, čímž ovšem dle kontextu jeho
rozhodnutí mínil pouze, že při tomto ústním jednání správce daně neučinil žádné úkony, jimiž by
stěžovateli bez přítomnosti zástupkyně ukládal nějaké povinnosti či po něm požadoval okamžité
sdělení určitých skutečností či okamžité předložení dokladů. Z rozsudku krajského soudu naopak
vyplývá, že použil-li soud výrazu „formální upozornění na zahájení daňové kontroly“, hodnotil
tím pouze to, zda žalovaný chtěl po stěžovateli něco bezprostředně při ústním jednání dne
2. 8. 2010 vykonat nebo sdělit, ale na základě uvedeného není možné se domnívat, že by krajský
soud považoval daňovou kontrolu za pouze formálně zahájenou. Takové hodnocení by ostatně
nebylo možno ani učinit vzhledem k tomu, že hned následující den po ústním jednání konaném
dne 2. 8. 2010, v němž bylo stěžovateli oznámeno zahájení daňové kontroly, správce daně
vyhotovil výzvu ze dne 3. 8. 2010, č. j. 25798/10/259930608127, která byla dne 4. 8. 2010
doručena stěžovateli a dne 10. 8. 2010 jeho zástupkyni. V této výzvě správce daně popsal své
konkrétní pochybnosti, že příjmy obdržené stěžovatelem prostřednictvím poštovních poukázek
jsou příjmy za prodej movitých věcí (jízdních kol a náhradních dílů na kola), které by podléhaly
osvobození od daně dle §4 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném
v rozhodné době. Pochybnosti správce daně měl mj. z toho důvodu, že stěžovatel sice uvedl,
že toto zboží bylo použité, maximálně nějaký plášť mohl být nový, nicméně správci daně
se výzvami k součinnosti třetích osob povedlo zjistit, že příjmy za zboží obdržené poštovními
poukázkami byly i za zboží nové, při prodejích stěžovatel použ íval své obchodní jméno a razítko
firmy a vystavoval prodejní doklady se všemi náležitostmi. Stěžovatel byl vyzván,
aby se k uvedenému vyjádřil a dále byl vyzván mj. k předložení daňové evidence za zdaňovací
období roku 2007. Správce daně tedy hned následující den poté, co oznámil stěžovateli zahájení
daňové kontroly, začal činit konkrétní kroky ke zjištění nebo prověření daňového základu
či jiných okolností rozhodných pro správné stanovení daně, nehledě k tomu, že požadavek
na předložení daňové evidence 2007 byl již obsahem protokolu o ústním jednání ze dne
2. 8. 2010. Daňovou kontrolu na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007
tak ani nelze považovat jen za formálně zahájenou. Zcela shodně lze pak uvést, že krajský soud
v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že požadavek na předložení daňové evidence v protokolu
o ústním jednání ze dne 2. 8. 2010 byl formální, čímž krajský soud dle svého rozhodnutí mínil,
že nebyla stanovena žádná lhůta k předložení požadovaných dokladů. Ani z této části rozsudku
krajského soudu jakkoli nevyplývá, že by považoval daňovou kontrolu za pouze formálně
zahájenou.
Zdejší soud neshledal důvodnou žádnou z námitek, která směřovala proti meritornímu
posouzení zákonnosti daňové kontroly krajským soudem, neshledal též, že by napadený rozsudek
trpěl některou z vad, k nimž Nejvyšší správní soud dle §109 odst. 4 s. ř. s. přihlíží z úřední
povinnosti. Vzhledem k tomu, že v kasačním přezkumu obstál výrok II. rozhodnutí krajského
soudu o zamítnutí žaloby, obstál na něm závislý výrok III. rozhodnutí krajského soudu
o nákladech řízení o žalobě před krajským soudem. Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud
kasační stížnost směřující proti výrokům II. a III. rozsudku krajského soudu zamítl dle §110
odst. 1, věty poslední, s. ř. s.
K výroku III. tohoto rozsudku:
Výrok o nákladech řízení se opírá o §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. a o §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Dle §60 odst. 3 s. ř. s. nemá právo na náhradu nákladů
žádný z účastníků, byla-li žaloba odmítnuta, výrokem I. tohoto rozsudku byla kasační stížnost
odmítnuta v části, v níž směřovala proti výroku I. rozsudku krajského soudu. Dle §60 odst. 1
s. ř. s. má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů před soudem,
které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Výrokem II. tohoto
rozsudku byla kasační stížnost zamítnuta v části, v níž směřovala proti výrokům II. a III.
rozsudku krajského soudu, žalovaný měl v tomto rozsahu ve věci úspěch, nevznikly mu vš ak
žádné náklady přesahující jeho běžnou úřední činnost. Stěžovatel v tomto rozsahu nebyl ve věci
úspěšný, nenáleží mu proto náhrada nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. července 2012
JUDr. Radan Malík
předseda senátu