ECLI:CZ:NSS:2012:9.AS.110.2011:67
sp. zn. 9 As 110/2011 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: J. B. M. L.,
zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Václavské nám. 21, Praha 1, proti
žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, odbor
cizinecké policie, se sídlem Křižíkova 12, Praha 8, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
1. 5. 2011, č. j. KRPA-27510/ČJ-2011-000022, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2011, č. j. 5 A 112/2011 - 38,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2011,
č. j. 5 A 112/2011 - 38, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá v záhlaví
označený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 5. 2011, č. j. KRPA-27510/ČJ-2011-000022.
Uvedeným rozhodnutím byl stěžovatel podle ustanovení §124 odst. 1 písm. b), c), e) zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajištěn za účelem
správního vyhoštění a doba zajištění stanovena na 90 dnů ode dne omezení osobní svobody.
II. Kasační stížnost
Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel kasační stížností z důvodů vymezených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
v platném znění (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel předně apeluje na neoprávněnost omezení jeho svobody, resp. zajištění
dle ustanovení §124 zákona o pobytu cizinců, jelikož je přesvědčen, že žalovaný při užití
takto mimořádného a krajního institutu postupoval nezákonně. Namítá, že se žalovaný
nevypořádal se skutečností, že na území České republiky pobýval bez platného víza pouhý jeden
den a navíc v situaci, kdy nemohl z objektivních zdravotních důvodů vycestovat. Z odůvodnění
rozhodnutí žalovaného tak dle stěžovatele nelze dovodit, na základě jakých skutečností, podkladů
a informací správní orgán ve věci postupoval. Stěžovatel je dále, vzhledem k období, kdy byl
vykonatelný rozsudek ukládající mu trest vyhoštění, přesvědčen, že se neoprávněně nachází
v evidenci nežádoucích osob, a nelze jej tedy považovat za osobu, která maří výkon správního
rozhodnutí o vyhoštění. Současně stěžovatel vytýká žalovanému, že se nezabýval otázkou jeho
nadstandardního rodinného zázemí v České republice, které s odkazem na judikaturu Nejvyššího
správního soudu může bránit realizaci správního vyhoštění a správní orgán je povinen
jej zkoumat již v řízení o zajištění cizince. Své rozhodnutí tak žalovaný dle názoru stěžovatele
zatížil vadou nepřezkoumatelnosti. S poukazem na zásadu přiměřenosti vytýká stěžovatel
rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelnost též v otázce nezohlednění délky neoprávněného
pobytu stěžovatele na území České republiky a doložení lékařské zprávy prokazující jeho
problematický zdravotní stav.
Stěžovatel je dále přesvědčen, že žalovaný v rozhodnutí relevantně neodůvodnil vyloučení
aplikace zvláštních opatření za účelem vycestování dle ustanovení §123b zákona o pobytu
cizinců. V kontextu intenzity porušení zákona stěžovatelem (pouze jednodenní pobyt bez víza,
předložení lékařské zprávy), nelze dle jeho názoru použití tohoto ustanovení a priori vyloučit,
a to navíc s přihlédnutím ke skutečnosti, že žalovanému bylo z obsahu protokolu o vyjádření
účastníka řízení známo, že stěžovatel disponuje adekvátními finančními prostředky.
Nepřezkoumatelnost rozhodnutí městského soudu spatřuje stěžovatel v absenci
vypořádání žalobní námitky týkající se neoprávněného vedení jeho osoby v evidenci nežádoucích
osob. Je přesvědčen, že vypořádání této námitky má fatální dopad na posouzení oprávněnosti
nejen jeho zajištění, ale též samotného vyhoštění.
Stěžovatel proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
Žalovaný svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužil.
IV. Relevantní skutkové okolnosti vyplývající ze správního spisu
Ze správního spisu předloženého žalovaným bylo ke skutkovému průběhu věci zjištěno,
že stěžovatel byl dne 30. 4. 2011 ve 22:40 hod. kontrolován hlídkou Oddělení hlídkové služby
Vinohrady v nočním baru „ORION“, které předložil hraniční průvodku s vyznačeným výjezdním
vízem s platností do 29. 4. 2011. Lustrací v dostupných evidencích Policie České republiky bylo
dále zjištěno, že stěžovatel je od 17. 7. 2009 do 17. 1. 2012 veden v evidenci nežádoucích
obyvatel a byl Okresním soudem ve Frýdku-Místku odsouzen k trestu vyhoštění z území České
republiky. Na základě těchto zjištění bylo se stěžovatelem zahájeno řízení o správním vyhoštění.
Dalším šetřením bylo zjištěno, že stěžovatel přicestoval do České republiky v roce 1997 s platným
turistickým vízem. Rozhodnutím Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby
cizinecké a pohraniční policie Praha ze dne 15. 7. 2005, č. j. SCPP-1682/PH-OPK3-SV-2005,
bylo stěžovateli uloženo správní vyhoštění s dobou platnosti 1 rok, tj. do 15. 7. 2006, s povinností
vycestovat z území České republiky do 13. 8. 2005. Ze spisu dále vyplývá, že v době stanovené
pro vycestování stěžovatel zažádal o udělení azylu, který mu nebyl rozhodnutím ze dne
10. 1. 2006 udělen a stěžovatel následně neuspěl ani v řízení před správními soudy. Součástí
spisového materiálu je dále rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. 5. 2006,
č. j. 3 T 192/2005 - 81, kterým byl stěžovatel uznán vinným z trestného činu maření úředního
rozhodnutí, za což mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky v trvání 2 let
a 6 měsíců. Ve správním spise je dále založen záznam o tom, že stěžovateli byla výjezdním
příkazem stanovena doba vycestování od 31. 3. 2011 do 29. 4. 2011, a lékařská zpráva
ze Všeobecné fakultní nemocnice v Praze sepsaná dne 29. 4. 2011 ve 23:50 hod. o provedeném
vyšetření stěžovatele s diagnózou růže – erysipelas.
Do protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ve věci správního vyhoštění
sepsaného dne 1. 5. 2011 stěžovatel mimo jiné uvedl, že z území České republiky nevycestoval,
jelikož zde má dvě děti, u kterých je zapsán v rodném listě jako otec. Děti s ním nežijí,
střídá se v jejich péči se svojí přítelkyní P. M., která se zdržuje na adrese, kterou si nepamatuje.
Doplnil, že vyživovací povinnost má k jednomu dítěti, u druhého má dohodu, že ne. Dále
potvrdil, že si je vědom svého protiprávního jednání v souvislosti s neoprávněným pobytem na
území České republiky, avšak dodal, že byl nemocen, a tedy nemohl vycestovat. Na dotaz, zda
disponuje finančními prostředky potřebnými k dalšímu pobytu a vycestování z území České
republiky, uvedl, že peníze má, ale vycestovat nechce.
Žalovaný ještě téhož dne přistoupil k vydání rozhodnutí o zajištění stěžovatele za účelem
správního vyhoštění podle ustanovení §124 odst. 1 písm. b), c), e) zákona o pobytu cizinců,
tj. z důvodu nebezpečí, že by stěžovatel mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním
vyhoštění [písm. b)], nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění
[písm. c)] a je evidován v systému smluvních států [písm. e)]. Své rozhodnutí žalovaný dále
s odkazem na dosavadní jednání stěžovatele doplnil odůvodněním, že mírnější donucovací
opatření by nebyla účinná a uložení zvláštních opatření za účelem vycestování podle ustanovení
§123b zákona o pobytu cizinců je z hlediska jednání stěžovatele nedostačující a není zde záruka,
že by z území vycestoval. Doplnil, že existuje nebezpečí skrývání stěžovatele. Dále žalovaný
konstatoval, že rozhodnutí o zajištění je zcela přiměřené, neboť stěžovatel dlouhodobě porušuje
právní předpisy České republiky, a současně uvedl, že neshledal žádné překážky,
které by znemožňovaly jeho zajištění.
Rozhodnutí žalovaného napadl stěžovatel žalobou ve správním soudnictví. Žalobní
námitky stěžovatel směřoval proti oprávněnosti a přiměřenosti jeho zajištění s tím,
že z rozhodnutí žalovaného nelze dovodit, na základě jakých skutečností, podkladů a informací
žalovaný ve věci postupoval. Domáhal se zejména zohlednění skutečnosti, že výjezdní příkaz
porušil o jeden den, doložil lékařskou zprávu a na území České republiky má nadstandardní
rodinné zázemí, které je žalovaný s ohledem na judikaturu zdejšího soudu povinen zkoumat.
Současně zpochybnil oprávněnost vedení jeho osoby v evidenci nežádoucích osob.
Dále stěžovatel žalovanému vytýkal nedostatečné odůvodnění vyloučení aplikace zvláštních
opatření za účelem vycestování ve smyslu ustanovení §123b zákona o pobytu cizinců.
V. Řízení před městským soudem
Městský soud ve věci rozhodl při jednání konaném dne 9. 6. 2011. V rámci tohoto jednání
zástupce žalovaného předložil zprávu o provedené pobytové kontrole na adrese prarodičů
nezletilé dcery stěžovatele, kteří uvedli, že stěžovatel má dceru rád, ale navštěvuje ji pouze
nárazově, velice nepravidelně. Na dceru neplatí, jelikož prý nemá žádné peníze. Naposledy,
když ji stěžovatel vzal s sebou do Prahy, skončila prý v zařízení Klokánek, zatímco stěžovatel byl
v herně. Matka dcery stěžovatele, P. M., potvrdila slova svých rodičů a doplnila, že četnost
návštěv stěžovatele u dcery je přibližně dvakrát za tři měsíce. V poslední době ji stěžovatel
telefonicky kontaktoval a chtěl se k nim vrátit, což ona považuje pouze za účelové. Uzavřela, že
stěžovatele nechce zatracovat jako otce, ale další budoucnost s ním neplánuje.
V odůvodnění napadeného rozsudku městský soud s odkazem na obsah rozhodnutí
žalovaného nepřisvědčil námitce stěžovatele, že z odůvodnění rozhodnutí žalovaného nelze
dovodit, na základě jakých podkladů a informací žalovaný ve věci rozhodl. K otázce nedodržení
výjezdního příkazu o jeden den městský soud konstatoval, že stěžovatel zcela pomíjí své chování
na území České republiky, kdy po skončení platnosti turistického víza zde pobýval neoprávněně
a nerespektoval ani správní a trestní vyhoštění, která mu byla uložena. Soud rovněž poukázal
na skutečnost, že lékařskou zprávu dokladující zdravotní stav stěžovatele, který mu bránil
ve vycestování, si stěžovatel opatřil 10 minut před tím, než mu končil výjezdní příkaz, a následně
nekontaktoval správní orgán, aby mu tuto překážku sdělil a doložil. Namísto toho byl policií
zadržen v nočním baru.
Obdobně městský soud shledal zcela přezkoumatelnými důvody, pro které žalovaný
nepřistoupil k aplikaci zvláštních opatření za účelem vycestování cizince ve smyslu ustanovení
§123b zákona o pobytu cizinců.
Námitka stěžovatele týkající se povinnosti správního orgánu zkoumat v rozhodnutí
o zajištění jeho rodinné zázemí se opírá o názor zdejšího soudu, který byl v době rozhodování
městského soudu o žalobě stěžovatele předložen k posouzení rozšířenému senátu. Městský soud
proto s ohledem na tuto skutečnost rozhodl v souladu s dosavadní judikaturou, tj. že soukromý
a rodinný život cizince je zkoumán až v řízení o jeho správním vyhoštění. K projednávané věci
však konstatoval, že na základě zjištění učiněných správním orgánem v okamžiku rozhodování
o zajištění nelze tvrdit, že správní vyhoštění vůbec nepřipadalo v úvahu a nebylo ani potenciálně
možné. Na základě těchto důvodů městský soud žalobu podle ustanovení §78 odst. 7 s. ř. s.,
jako nedůvodnou zamítl.
VI. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou
v ní uplatněny důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s., tj. vada řízení spočívající
v tom, že skutková podstata a nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí.
Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost je z části důvodná.
Stěžovatel vytýkal městskému soudu mimo jiné to, že jeho rozhodnutí trpí
nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Nejvyšší správní
soud se proto nejprve věnoval této námitce, neboť pouze v případě přezkoumatelného
rozhodnutí je zpravidla možno hodnotit i jeho zákonnost. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek
důvodů je ostatně vadou natolik závažnou, že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy,
pokud by ji stěžovatel nenamítal, tedy z úřední povinnosti [srov. §109 odst. 3 s. ř. s.].
Nedostatek důvodů stěžovatel spatřoval v tom, že městský soud nevypořádal žalobní bod,
ve kterém s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu namítal, že uložené trestní vyhoštění
již zřejmě uplynulo a není zřejmé, proč byl stěžovatel zařazen do evidence nežádoucích osob
až 17. 7. 2009, tedy zda stěžovatel není veden v evidenci nežádoucích osob neoprávněně. Městský
soud se k této námitce ve svém rozhodnutí explicitně nevyjádřil, pouze na str. 6 napadeného
rozsudku ve stručnosti konstatoval, že stěžovatel „je veden v evidenci nežádoucích osob na základě
pravomocného trestního rozsudku, kterým mu byl uložen trest vyhoštění na dobu 2,5 roku, právní moc tohoto
rozsudku nastala dne 7. 8. 2006. Po dobu řízení o mezinárodní ochranu byla účinnost výkonu trestu vyhoštění
pozastavena“. Zejména s ohledem na skutečnost, že zařazení stěžovatele do evidence nežádoucích
osob představovalo jednu ze skutkových podstat odůvodňujících zajištění stěžovatele [§124
odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců], nelze toto strohé konstatování pokládat za řádné
vypořádání žalobní námitky stěžovatele. V rozhodnutí městského soudu absentuje úvaha,
ve které by se soud zabýval oprávněností zařazení stěžovatele do evidence nežádoucích osob
až od 17. 7. 2009, který navíc v této souvislosti poukázal na relevantní judikaturu Nejvyššího
soudu.
V důsledku nedostatečně vypořádané žalobní námitky je nutno rozsudek městského
soudu označit za nepřezkoumatelný dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nepřezkoumatelné
rozhodnutí v této části již z podstaty věci nelze podrobit meritornímu zkoumání; to ovšem
neznamená, že tak nelze učinit z pohledu dalších stížních námitek stěžovatele.
Zdejší soud se v tomto ohledu naopak plně ztotožňuje se závěrem městského soudu,
který za nedůvodnou označil námitku stěžovatele, že z odůvodnění rozhodnutí žalovaného nelze
dovodit, na základě jakých skutečností, podkladů a informací postupoval. Z obsahu žalobou
napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný je opřel zejména o dříve vydaná rozhodnutí
o vyhoštění, která stěžovatel systematicky nerespektoval. Pokud pak stěžovatel poukazuje
na nezohlednění skutečnosti, že byl zadržen pouhý den po uplynutí lhůty k vycestování,
a přestože doložil lékařskou zprávu, je namístě rovněž odkázat na odůvodnění městského soudu,
který s ohledem na dosavadní přístup stěžovatele k autoritativním rozhodnutím a okolnostem
obstarání si lékařské zprávy v kontextu následného zadržení v nočním baru jeho námitkám
nepřisvědčil.
Obdobně zdejší soud jako zcela přezkoumatelné shledal rozhodnutí žalovaného v otázce
vyloučení uložení zvláštních opatření za účelem vycestování cizince podle ustanovení §123b
zákona o pobytu cizinců. Tímto zvláštním opatřením může být ve smyslu citovaného ustanovení
povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam a pravidelně se osobně ve
stanovené lhůtě policii hlásit, nebo složení finanční záruky. K zajištění cizince ve smyslu
ustanovení §124 zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna přistoupit v případě, že uložení
zvláštního opatření za účelem vycestování nepostačuje. Žalovaný v rozhodnutí o zajištění
k možnosti uložení zvláštních opatření ve vztahu k osobě stěžovatele mimo jiné uvedl,
že s ohledem na jednání stěžovatele hrozí nebezpečí jeho skrývání a chování stěžovatele neskýtá
záruku, že bude s orgány policie spolupracovat. Dovolává-li se stěžovatel svého prohlášení
učiněného do protokolu, že disponuje dostatečnými finančními prostředky, z čehož následně
dovozuje možnost uložení zvláštního opatření formou finanční záruky, je namístě zdůraznit,
že to byl stěžovatel, kdo do zmíněného protokolu zdůraznil, že peníze má, vycestovat z území
České republiky ale nechce. Za těchto okolností nelze žalovanému vytýkat, že vedle důvodů,
které ve svém rozhodnutí označil za vylučující možnost uložit zvláštní opatření, explicitně
nezvažoval možnost uložení zvláštního opatření formou finanční záruky. Zdejší soud proto
odůvodnění žalovaného pokládá v této otázce za zcela dostačující.
V neposlední řadě stěžovatel namítal, že se žalovaný nevypořádal s otázkou jeho
rodinného zázemí v České republice. Stěžovatel svoji námitku opřel o názor vyslovený 7. senátem
zdejšího soudu, který byl v době projednávání věci předmětem rozhodování rozšířeného senátu
zdejšího soudu. V rozhodnutí ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150 (dostupném
na www.nssoud.cz), dospěl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu k závěru, že správní
orgán má povinnost zabývat se v řízení o zajištění cizince možnými překážkami správního
vyhoštění v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy
nebo kdy před rozhodnutím o zajištění vyšly najevo. V takové situaci je správní orgán povinen
možné překážky správního vyhoštění před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit
a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění alespoň potenciálně možné.
V projednávané věci byl podkladem pro rozhodnutí žalovaného mimo jiné shora blíže
specifikovaný rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku, ve kterém soud uvedl, že uložení
trestu vyhoštění nebude v rozporu se zájmem spojování rodin, neboť stěžovatel má na území
České republiky syna, nicméně projevil o něj zájem až v srpnu 2005, tj. po 8 letech. Dále měl
žalovaný k dispozici výpověď stěžovatele učiněnou do protokolu dne 1. 5. 2011, ve které uvedl,
že s ním děti nežijí a střídá se o ně se svou přítelkyní, která se zdržuje na adrese,
kterou si nepamatuje. Doplnil, že vyživovací povinnost má pouze k jednomu z dětí. Žalovaný
ve svém rozhodnutí toliko konstatoval, že při posouzení věci neshledal žádné překážky,
které by znemožňovaly zajištění cizince. Městský soud následně v rámci jednání doplnil v souladu
s ustanovením §77 odst. 2 s. ř. s. dokazování týkající se rodinného zázemí stěžovatele o zprávu
o provedené pobytové kontrole na adrese prarodičů a matky dcery stěžovatele, která uvedla,
že stěžovatele jako otce nezatracuje, další budoucnost s ním však neplánuje. Dceru dle jejích slov
stěžovatel navštěvuje dvakrát za tři měsíce. Na základě těchto zjištění městský soud uzavřel,
že nelze tvrdit, že správní vyhoštění v okamžiku rozhodování o zajištění stěžovatele vůbec
nepřipadalo v úvahu a nebylo ani potenciálně možně. K tomu zdejší soud konstatuje, že závěr
žalovaného je na samé hranici přezkoumatelnosti. Nelze však pominout, že stěžovatel
před správním orgánem a následně ani v žalobě neuvádí žádné konkrétní skutečnosti,
které by dokládaly potenciální zásah do utvořených rodinných vazeb. Pouhá skutečnost,
že stěžovatel má na území České republiky dvě děti ještě neosvědčuje existenci rodinného zázemí,
zvláště s přihlédnutím ke skutečnosti, že stěžovatel ani s jedním dítětem nežije ve společné
domácnosti, vyživovací povinnost má pouze k jednomu z nich a na základě sdělení jeho matky
tuto povinnost nadto ani řádně neplní. Naopak zjištění učiněná soudem v řízení o trestním
vyhoštění nasvědčují závěru, že stěžovatel o děti projevuje zájem jen sporadicky. Obdobně
stěžovatel v kasační stížnosti nereflektoval a nereagoval na zjištění učiněná městským soudem
a jeho závěry o tomto skutkovém stavu nezpochybňoval. Za této situace lze proto uzavřít,
že stěžovatel neosvědčil důvody pramenící z jeho rodinných vazeb, pro které by nebylo
potenciálně možné správní vyhoštění realizovat.
VII. Závěr a náklady řízení
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost stěžovatele
důvodnou, v souladu s ustanovením §110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek městského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. V tomto řízení je městský soud vázán právním názorem Nejvyššího
správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.). V souladu s ním bude
povinen znovu posoudit důvodnost podané žaloby a v ní uplatněných žalobních bodů včetně
námitky stěžovatele týkající se oprávněnosti vedení jeho osoby v evidenci nežádoucích osob.
O náhradě nákladů řízení ve věci kasační stížnosti stěžovatele rozhodne městský soud
v novém rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. března 2012
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu