ECLI:CZ:NSS:2012:9.AS.130.2011:78
sp. zn. 9 As 130/2011 - 78
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: A. P. zast. Mgr.
Veronikou Hasíkovou, advokátkou se sídlem Husinecká 3, Praha 3, proti žalovanému: Policie
České republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, odbor cizinecké policie,
se sídlem Na Baních 1535, Praha 5 - Zbraslav (oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort
Mělník), proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 4. 2011, č. j. KRPS-46998-10/ČJ-2011-010026, ve
věci zajištění cizince za účelem správního vyhoštění, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2011, č. j. 10 A 117/2011 - 39,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2011, č. j. 10 A 117/2011 - 39,
se z r u š u j e.
II. Rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje,
odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort Mělník, ze dne
1. 4. 2011, č. j. KRPS-46998-10/ČJ-2011-010026, se zrušuje a věc se vrací
žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě.
V. Ustanovené zástupkyni stěžovatele, Mgr. Veronice Hasíkové, advokátce se sídlem
Husinecká 3, Praha 3, se p ř i z n á v á odměna v částce 5760 Kč, která bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá v záhlaví označený
rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 4. 2011, č. j. KRPS-46998-10/ČJ-2011-010026. Tímto
rozhodnutím žalovaný podle §124 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném pro projednávanou věc
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajistil stěžovatele za účelem správního vyhoštění.
Stěžovatel označuje jako důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v ustanovení §103
odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Namítá, že žalovaný správní orgán ani městský soud se ve svých
rozhodnutích nevypořádali s otázkou, že zajištění stěžovatele představuje zásadní zásah do jeho
základních práv; a rovněž nezkoumali rodinnou a soukromou sféru života stěžovatele, ačkoli
od počátku řízení deklaroval, že v České republice žije se svou družkou M. M. (na adrese N.
3740, M.), a tedy má na území České republiky pevné zázemí a vztah obdobný vztahu trvalého
partnerství. Přestože uvedené tvrzení správní orgán nijak neprověřoval a ani neprováděl žádné
bližší zjištění faktického vztahu stěžovatele a jeho družky M. M., městský soud v odůvodnění
svého rozhodnutí uvádí, že mezi stěžovatelem a jeho družkou se jednalo pouze o přátelský (nikoli
partnerský) vztah. Dále stěžovatel upozorňuje, že v řízení nebyly dostatečně zkoumány důvody
pro použití mírnějších donucovacích prostředků ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a
Rady 2008/115/ES, které mají přednost před zajištěním osob (složení finančních prostředků či
sdělení adresy místa pobytu). Skutečnost, že stěžovatel byl pravomocně odsouzen v trestním
řízení, nelze bez dalšího pojímat tak, že by se nezdržoval na adrese, kterou v průběhu řízení
uvedl, zvláště má-li zde své rodinné zázemí. Závěrem stěžovatel připomíná, že po dobu vedeného
trestního řízení se v České republice nacházel v režimu víza strpění a v období od 22. 1. 2010 do
22. 4. 2010 byl ve výkonu vazby, což doložil potvrzením Vězeňské služby České republiky.
Nebylo tedy možno konstatovat, že by se v České republice od 22. 1. 2010 zdržoval nelegálně. Ze
všech výše uvedených důvodů proto stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Z obsahu předloženého spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti
rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti:
Žalobou podanou u Krajského soudu v Praze (následně postoupenou Městskému soudu
v Praze) se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 4. 2011,
č. j. KRPS-46998-10/ČJ-2011-010026, kterým byl podle §124 odst. 1 písm. b) a c) zákona
o pobytu cizinců zajištěn za účelem správního vyhoštění. Doba trvání zajištění byla stanovena
do 30. 5. 2011. V žalobě stěžovatel namítal, že vydané rozhodnutí o zajištění obsahuje zásadní
pochybení, která jsou mu přičítána k tíži. Předně stěžovatel poukázal na skutečnost, že není
pravdou, že by v České republice pobýval nelegálně od 21. 1. 2010. Uvedl, že z důvodu
probíhajícího trestního řízení se v České republice zdržoval na základě víza strpění, které mu bylo
opakovaně prodlužováno, přičemž v období od 22. 1. 2010 do 22. 4. 2010 byl ve vyšetřovací
vazbě, což doložil potvrzením Vězeňské služby. Stěžovatel připomněl, že rozhodnutím o zajištění
byl zbaven osobní svobody, a tím spíše bylo nutno trvat na řádném odůvodnění tohoto zásahu
a na náležitém zjištění skutečného stavu věci. Žalovaný se ve vydaném rozhodnutí rovněž
nevyrovnal s tím, zda zajištění nepředstavuje zásah do jeho soukromého a rodinného života
ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod, když stěžovatel již v řízení
před správním orgánem upozorňoval, že v České republice dlouhodobě žije se svou družkou, M.
M. Stěžovatel konstatoval, že jednou z podmínek zajištění za účelem správního vyhoštění je jeho
proveditelnost, čemuž ovšem v dané věci brání skutečnost, že stěžovatel je rodinným
příslušníkem občana Evropské unie. Žalovaný taktéž zcela opomenul podpůrný charakter
zajištění. S účinností od 1. 1. 2011 byla do zákona o pobytu cizinců zavedena zvláštní opatření
uvedená v §123b tohoto zákona, která mají přednost před zajištěním a jejichž použití bylo v
daném případě na místě. V průběhu trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Mělníku pod
sp. zn. 2 T 13/2010 stěžovatel nebyl zajištěn, nijak nemařil a neztěžoval výkon rozhodnutí, a tedy
v jeho případě mělo být použito některé z opatření dle §123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců.
Městský soud žalobu stěžovatele jako nedůvodnou zamítl. Dospěl k závěru, že v daném
případě byly naplněny předpoklady pro zajištění cizince dle §124 odst. 1 písm. b) a c) zákona
o pobytu cizinců, neboť z předchozího jednání stěžovatele nepochybně vyplynulo,
že nerespektoval právní řád České republiky a tento závažným způsobem porušoval. Městský
soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyslovil, že užití mírnějších donucovacích prostředků
ve smyslu §123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců nepřipadalo v úvahu, neboť by se jednoznačně
minula účinkem; stejně tak městský soud neshledal důvodnými ani námitky stěžovatele týkající
se zásahu do soukromého života. V této souvislosti uvedl, že otázka zásahu do soukromého
života je rozhodnou v řízení o správním vyhoštění a že kvalita udávaného vztahu by musela být
předmětem dalšího zjišťování. Ke dni vydání rozhodnutí však nic nenasvědčovalo tomu,
že by šlo o vztah obdobný vztahu trvalého partnerství, a že by tedy stěžovatel mohl být
považován za rodinného příslušníka občana Evropské unie.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu
jsou v ní uplatněny důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., tj. nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]; vady
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejímž zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud, který ve věci rozhodoval,
napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]; a konečně také vada
řízení před městským soudem, mohla-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé dle
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle
ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Předmětem posouzení v projednávané věci je problematika zajištění cizince upravená
zákonem o pobytu cizinců (č. 326/1999 Sb.). Institut zajištění cizince a jeho následné umístění
do zařízení pro zajištění (až na 180 dní) představuje mimořádné opatření, které policii umožňuje
zasáhnout do ústavně chráněného práva na osobní svobodu. Toto právo je zaručeno čl. 8 Listiny
základních práv a svobod, podle jehož odst. 2 nesmí být nikdo zbaven svobody jinak než
z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. V souzené věci je tímto zákonem zákon o pobytu
cizinců, který v rámci právní úpravy institutu zajištění cizince rozlišuje tři možné varianty
zajištění, a to za účelem správního vyhoštění (§124 - §124a), za účelem vycestování (§124b)
a za účelem předání nebo průvozu (§129).
Vůči stěžovateli byla aplikována prvně zmíněná varianta a k zajištění jeho osoby došlo
podle §124 odst. 1 písm. b) a c) zákona o pobytu cizinců, podle kterého je policie oprávněna
zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním
vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl
uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států
Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud
je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění
[písm. b)], a pokud cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním
vyhoštění [písm. c)].
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že žalovaný měl v předcházejícím řízení posoudit:
(1) otázku zásahu do rodinného a soukromého života v případě jeho soužití s družkou M. M.; (2)
a dále měl posoudit možnost použití mírnějších donucovacích prostředků než je zajištění ve
smyslu §123b zákona o pobytu cizinců. Zároveň stěžovatel (3) nesouhlasí se závěry žalovaného,
že se na území České republiky zdržoval nelegálně od 22. 1. 2010, což odůvodňuje tak, že po
dobu vedeného trestního řízení se nacházel v režimu víza strpění (kdy musel být k dispozici
orgánům činným v trestním řízení) a v období od 22. 1. 2010 do 22. 4. 2010 byl ve výkonu vazby.
Dle názoru stěžovatele se tak žalovaný dopustil pochybení majících vliv na zákonnost vydaného
rozhodnutí, pro které městský soud měl napadené rozhodnutí zrušit. Městský soud však v daném
případě postupoval tak, že žalobu stěžovatele zamítl, a skutkový stav, který nebyl náležitě zjištěn,
vyhodnotil v neprospěch stěžovatele.
V případě prvního z naznačených okruhů otázek Nejvyšší správní soud uvádí,
že předmětná problematika již byla předmětem posouzení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu, který ve svém rozhodnutí ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150,
dostupném na www.nssoud.cz, vyslovil, že „správní orgán má povinnost se zabývat v řízení o zajištění
cizince podle §124, §124b nebo §129 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR možnými
překážkami správního vyhoštění, vycestování nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy v případech,
kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo.“ V takové situaci
je správní orgán povinen možné překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně
posoudit a (jak již Nejvyšší správní soud konstatoval také v rozsudku ze dne 15. 4. 2009,
č. j. 1 As 12/2009 - 61, publikovaném pod č. 1850/2009 Sb. NSS) učinit si úvahu o tom,
zda je správní vyhoštění, předání nebo vycestování cizince alespoň potenciálně možné.
Rozšířený senát v citovaném rozhodnutí připomněl, že výše nastíněná úvaha správního
orgánu tedy bude nezbytná např. v případě, kdy budou správnímu orgánu již v době rozhodování
o zajištění cizince známy skutečnosti, pro které by důsledkem správního vyhoštění
nebo i pouhého předání, resp. nuceného vycestování cizince mohl být nepřiměřený zásah do jeho
soukromého nebo rodinného života (srovnej bod 28. usnesení rozšířeného senátu). Tato úvaha
však bude nezbytná také v tom případě, kdy správnímu orgánu budou již v době rozhodování
o zajištění cizince známy skutečnosti, které mohou nasvědčovat tomu, že zajišťovaný cizinec
je rodinným příslušníkem občana EU, a kdy tedy musí správní orgán již v řízení o zajištění cizince
zkoumat, zda tomu tak skutečně je, a pokud ano, zda jsou dány kvalifikované zákonné důvody
pro jeho správní vyhoštění (srovnej bod 29. tamtéž).
Je tedy zřejmé, že otázka případného zásahu do rodinného a soukromého života cizince
může být s ohledem na konkrétní okolnosti posuzovaného případu předmětem (byť
předběžného) posouzení i v řízení o vydání rozhodnutí o zajištění cizince za účelem správního
vyhoštění (tj. dle §124 zákona o pobytu cizinců).
Pro nyní posuzovanou věc z výše uvedeného vyplývá, že nemohou obstát závěry
městského soudu, že otázka zásahu do soukromého a rodinného života je vyhrazena rozhodnutí
o správním vyhoštění a že v průběhu řízení bylo toliko předestřeno tvrzení stěžovatele ohledně
jeho vztahu s přítelkyní M. M., u které bydlí od roku 2008, jako vztahu přátelského. Nejvyšší
správní soud z obsahu předložené spisové dokumentace ověřil, že v protokolu o výslechu
stěžovatele uskutečněného dne 1. 4. 2011 je zaznamenána jeho výpověď, podle které případné
vyhoštění bude pro stěžovatele znamenat zásah do jeho soukromého života, neboť již od roku
2008 žije s přítelkyní M. M. na adrese N. 3740, M. V případě takto předestřeného tvrzení bylo
povinností žalovaného na ně v odůvodnění rozhodnutí o zajištění reagovat a náležitě se s ním
vypořádat. Je zřejmé, že uvedená skutečnost byla žalovanému známa v době rozhodování o
zajištění stěžovatele, a tedy žalovaný byl povinen toto tvrzení před vydáním rozhodnutí podrobit
kritickému zkoumání, případně zjistit další okolnosti, jež by mohly vylučovat správní vyhoštění
cizince, a tedy i jeho zajištění v případě, že by zákonný účel omezení osobní svobody zjevně
nemohl být naplněn. Žalovaný se sice pokusil vytýkané nedostatky odůvodnění zhojit
podrobnějším rozvinutím své argumentace v podaném vyjádření k žalobě. Nejvyšší správní soud
je však na tomto místě nucen konstatovat, že uvedeným způsobem měl žalovaný postupovat v
době, kdy vydával své rozhodnutí o zajištění a kdy byl povinen předmětné tvrzení stěžovatele
náležitě posoudit. Za dané procesní situace nebylo možno vytýkané procesní pochybení
žalovaného napravit, a městský soud tedy z uvedeného důvodu (tj. pro vadu mající vliv na
zákonnost) měl napadené rozhodnutí zrušit. Vzhledem k tomu, že žalovaný v předcházejícím
řízení nikterak nehodnotil stěžovatelem uváděné skutečnosti, ani neprováděl bližší zjištění
ohledně vztahu stěžovatele a jeho družky, nebyl ani městský soud oprávněn jakkoli rozhodovací
činnost správního orgánu nahrazovat (nadto způsobem, kdy si jednotlivé pasáže odůvodnění
vzájemně odporují a jsou rovněž v rozporu se závěry obsaženými ve výše citovaném rozhodnutí
rozšířeného senátu). Nejvyšší správní soud proto přisvědčil kasačním námitkám stěžovatele, že z
uvedených důvodů je rozhodnutí městského soudu nezákonné ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) a
b) s. ř. s.
Pokud se jedná o druhý okruh stížních námitek, podle kterých měl žalovaný posoudit
možnost použití mírnějších donucovacích prostředků než je zajištění ve smyslu §123b zákona
o pobytu cizinců, k nim Nejvyšší správní soud uvádí následující:
Zákon o pobytu cizinců byl s účinností od 1. 1. 2011 významně novelizován (zákonem
č. 427/2010 Sb.) a v rámci této novelizace do něj byla mj. transponována směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2008/115/ES, o společných normách a postupech v členských státech
při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále jen „návratová
směrnice“), která podrobně upravuje procesní záruky pro státní příslušníky třetích zemí
v případech jejich „vyhoštění“ ve smyslu zákona o pobytu cizinců (tj. jejich nuceného vycestování
spojeného se zákazem pobytu) i v případech jiného navrácení cizince do země původu či do jiné
země.
Článek 15 odst. 1 návratové směrnice stanoví, že nemohou-li být v konkrétním případě
účinně uplatněna jiná dostatečně účinná, avšak mírnější donucovací opatření, mohou členské
státy zajistit pouze státního příslušníka třetí země, o jehož navrácení probíhá řízení, za účelem
přípravy návratu nebo výkonu vyhoštění, zejména v případě, že a) hrozí nebezpečí skrývání
se nebo b) dotčený státní příslušník třetí země se vyhýbá přípravě návratu či uskutečňování
vyhoštění nebo je jinak ztěžuje. Jakékoli zajištění musí trvat co nejkratší dobu, a pouze dokud
jsou s náležitou pečlivostí činěny úkony směřující k vyhoštění.
Aktuální znění zákona o pobytu cizinců po transpozici návratové směrnice s ohledem
na nutnost zajištění uvedených procesních záruk nově obsahuje zavedení alternativních opatření
podle §123b a §123c zákona o pobytu cizinců, která mají před zajištěním cizince přednost.
Těmito zvláštními opatřeními jsou: a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu,
zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a pravidelně
se policii osobně hlásit v jí stanovených lhůtách; b) finanční záruka, tj. složení peněžních
prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním
vyhoštěním cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní
prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným
dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území.
Lze tedy konstatovat, že zákon o pobytu cizinců stanoví s ohledem na zásadu
proporcionality a zásadu minimalizace zásahů do osobní svobody přesný postup a pořadí po sobě
jdoucích fází, které musí správní orgány při navracení neoprávněně pobývajících cizinců
respektovat. Za „standardní“ situace bude postačovat vydání rozhodnutí o správním vyhoštění,
na jehož základě cizinec z území vycestuje. Bude-li však existovat důvodné nebezpečí, že cizinec
v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění k vycestování území neopustí, jsou správní
orgány povinny zvážit, zda by zamýšlenému cíli (realizaci vyhoštění) napomohlo uložení
zvláštního opatření podle §123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Aby však správní orgán byl
schopen možnost aplikace zvláštních opatření svědomitým způsobem posoudit, musí zjistit
relevantní skutkové okolnosti konkrétního případu a tyto učinit obsahem spisového materiálu.
Zpravidla tak bude vhodné zjistit, zda se cizinec zdržuje na určité adrese a je ochoten se policii
hlásit ve smyslu §123b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, případně zda cizinec sám,
nebo jiné osoby předvídané shora citovaným zákonným ustanovením, disponují finančními
prostředky ke složení záruky dle §123c zákona o pobytu cizinců. O možnosti využití zvláštních
opatření by měl být cizinec informován (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 7. 12. 2011, č. j. 1 As 132/2011 - 51, dostupný na www.nssoud.cz).
Až krajním donucovacím opatřením, které přichází v úvahu teprve tehdy, kdy k realizaci
vyhoštění nepostačuje ani uložení zvláštního opatření, je zajištění cizince za účelem správního
vyhoštění podle §124 zákona o pobytu cizinců. V takovém případě je ovšem správní orgán
v rozhodnutí o zajištění cizince povinen odůvodnit, proč v dané situaci nepřistoupil k uložení
zvláštního opatření namísto zajištění. Ačkoli Nejvyšší správní soud bere v úvahu časovou tíseň
správního orgánu při realizaci institutu zajištění, nelze opomínat, že se jedná o citelný zásah
do osobní svobody cizince, v důsledku čehož je nutno trvat na řádném a náležitém zdůvodnění.
Důvody, které správní orgán vedly k rozhodnutí o zajištění (a nikoli k uložení zvláštních opatření
namísto zajištění), tedy musí být z rozhodnutí patrné tak, aby byla zajištěna možnost obrany
účastníka řízení garantovaná čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Uvedené závěry jsou v souladu také s dříve citovaným rozhodnutím Nejvyššího správního
soudu ze dne 7. 12. 2011, č. j. 1 As 132/2011 - 51, dostupným na www.nssoud.cz, v němž zdejší
soud vyslovil: „Správní orgán je při rozhodování o zajištění podle §124a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky, povinen zvážit (obdobně jako při rozhodování podle §124 tohoto zákona),
zda v projednávané věci nepostačuje uložení zvláštního opatření podle §123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců.
Dospěje-li k závěru, že uložení zvláštního opatření k dosažení účelu zákona o pobytu cizinců (a cíle návratové
směrnice) nepostačuje, je povinen tuto svoji správní úvahu přezkoumatelným způsobem vyjádřit v rozhodnutí, jímž
zajišťuje cizince za účelem správního vyhoštění.“
V daném případě tedy žalovaný byl povinen v rozhodnutí náležitě odůvodnit,
proč nepřistoupil k realizaci zvláštních opatření podle §123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců
a z jakých důvodů nepokládal uložení těchto opatření za dostačující. Pokud pak městský soud
pro pochybení žalovaného (spočívající v absenci odůvodnění co do nenaplnění podmínek
pro uložení zvláštních opatření dle §123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců) napadené rozhodnutí
nezrušil, zatížil své řízení vadou mající vliv na zákonnost vydaného soudního rozhodnutí
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a takto uplatněná kasační námitka stěžovatele byla taktéž
shledána důvodnou.
Pokud se jedná o třetí okruh stížních námitek, Nejvyšší správní soud na tomto místě
uvádí, že s ohledem na shora vyslovené závěry již pokládal za nadbytečné se těmito námitkami
blíže zabývat a vyjadřovat se k jejich důvodnosti.
Z výše uvedených důvodů tak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadený
rozsudek krajského soudu je zčásti nezákonný ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. a zčásti
je zatížen vadou ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Proto jej Nejvyšší správní soud podle
§110 odst. 2 s. ř. s. zrušil. Zároveň konstatoval, že pro zrušení rozhodnutí žalovaného byly
důvody již v řízení před městským soudem, který by v dalším řízení, při respektování názoru
vysloveném Nejvyšším správním soudem v tomto rozhodnutí a vzhledem k charakteru
vytýkaných pochybení, nemohl vady napadeného správního rozhodnutí nikterak zhojit. Nejvyšší
správní soud proto současně se zrušením rozhodnutí městského soudu rozhodl také o zrušení
žalobou napadeného správního rozhodnutí [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., za přiměřeného použití
§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a §78 odst. 1 a 4 s. ř. s.].
O nákladech řízení o kasační stížnosti a nákladech řízení o žalobě Nejvyšší správní soud
rozhodl podle ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný správní orgán,
který neměl v soudním řízení před Nejvyšším správním soudem ani před městským soudem
úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení ze zákona. Úspěšnému stěžovateli pak žádné
náklady, které by důvodně vynaložil v řízení před Nejvyšším správním soudem a v řízení
před městským soudem, nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti a o žalobě.
Stěžovateli byla pro řízení o kasační stížnosti usnesením Městského soudu v Praze ze dne
8. 9. 2011, č. j. 10 A 117/2011 - 55, ustanovena zástupkyně Mgr. Veronika Hasíková, advokátka
se sídlem Husinecká 3, Praha 3. Ustanovené zástupkyni stěžovatele Nejvyšší správní soud přiznal
odměnu v částce 5760 Kč, a to za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení včetně
nahlížení do spisu dne 10. 10. 2011; písemné podání soudu ve věci samé - doplnění kasační
stížnosti ze dne 18. 11. 2011) podle §11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších
předpisů (advokátní tarif). Odměna byla vypočtena podle ustanovení §9 odst. 3 písm. f),
ve spojení s §7 bodem 5., advokátního tarifu tak, že za dva úkony právní služby byla stanovena
odměna ve výši 4200 Kč (2 x 2100 Kč), k níž náleží náhrada hotových výdajů ve výši 600 Kč
(2 x 300 Kč) podle §13 odst. 3 téže vyhlášky. Vzhledem k tomu, že ustanovená advokátka
je plátcem daně z přidané hodnoty, což soudu doložila fotokopií osvědčení o registraci k této
dani, byla výše odměny zvýšena o částku odpovídající dani z přidané hodnoty. Náklady právního
zastoupení stěžovatele nese v souladu s ustanovením §35 odst. 8 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. března 2012
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu