ECLI:CZ:NSS:2012:9.AS.154.2012:20
sp. zn. 9 As 154/2012 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce:
Ing. V. M., proti žalovanému: Okresní soud Plzeň-město, se sídlem Nádražní 325/7, Plzeň,
proti usnesení žalovaného ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 1 T 149/2010, o povinnosti žalobce
nahradit náklady trestního řízení, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského
soudu v Plzni ze dne 5. 10. 2012, č. j. 30 A 55/2012 - 11,
takto:
I. Žádost žalobce ze dne 22. 10. 2012 o osvobození od soudních poplatků se zamítá.
II. Žalobci se n e u s t a n o v u je zástupce pro řízení o kasační stížnosti.
III. Kasační stížnost se zamítá.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podáním ze dne 22. 10. 2012 napadá v záhlaví označené
usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým byla odmítnuta jeho žaloba
proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město (dále jen „žalovaný“) ze dne 27. 6. 2012,
sp. zn. 1 T 149/2010. Tímto usnesením žalovaný uložil stěžovateli povinnost nahradit náklady
trestního řízení ve výši 7 800 Kč.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel v kasační stížnosti požádal o osvobození od soudních
poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů, Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval těmito
žádostmi stěžovatele.
Osvobození od soudních poplatků představuje procesní institut, jehož účelem je zejména
chránit účastníky řízení, nacházející se v tíživé finanční situaci, před nepřiměřeně tvrdým
dopadem zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Podle §36 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), může být
účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, na vlastní žádost osvobozen od soudních
poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li
pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Dospěje-li však soud
k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne.
Přiznané osvobození od soudních poplatků je dále výchozím předpokladem
pro ustanovení zástupce, které je dle ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s. vázáno na splnění dvou
kumulativních podmínek. První podmínka je odvislá od splnění předpokladů pro osvobození
účastníka od soudních poplatků (viz výše), druhá z určených podmínek pak spočívá v posouzení,
zda je zástupce nezbytně třeba k ochraně práv navrhovatele. Ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s. je tedy
nutno, aby se soud posuzující existenci podmínek pro osvobození od soudních poplatků
a ustanovení zástupce nejprve zabýval otázkou zjevné úspěšnosti (neúspěšnosti) podaného
návrhu. V předmětné věci se proto Nejvyšší správní soud primárně zabýval otázkou „zjevné
úspěšnosti“ kasační stížnosti stěžovatele směřující proti usnesení krajského soudu, kterým byla
odmítnuta žaloba proti usnesení o povinnosti stěžovatele nahradit náklady trestního řízení.
Ačkoli soudní řád správní ve své terminologii vícekrát používá pojem „zjevně“, nepodává
jeho legální definici. Judikatura se pokusila pojem „zjevně“ vyložit např. v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 3. 2006, č. j. 4 Ads 19/2005 - 105, publikovaném
pod č. 909/2006 Sb. NSS, v němž zdejší soud vyslovil, že „zjevná neúspěšnost návrhu by měla být
zjistitelná bez pochyb, měla by být nesporná a naprosto jednoznačná bez toho, aby bylo prováděno dokazování“.
O zřejmě (zjevně) bezúspěšné uplatňování práva se pak jedná zejména tehdy, jestliže
již ze skutkových tvrzení žadatele (aniž by bylo třeba provádět dokazování) je nepochybné, že mu
ve věci nemůže být vyhověno (srovnej Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.: Občanský soudní řád.
Komentář. I. díl, 7. vydání, Praha : C. H. Beck, 2006, str. 637).
Podle §2 s. ř. s. poskytují soudy ve správním soudnictví ochranu veřejným subjektivním
právům fyzických a právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek
stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví
tento zákon. Ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. soudy ve správním soudnictví rozhodují
o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné,
orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným
orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických
a právnických osob v oblasti veřejné správy (dále jen „správní orgán“).
V souvislosti s posuzovanou otázkou pak Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku
ze dne 21. 5. 2008, č. j. 4 Ans 9/2007 - 197, publikovaném pod č. 1717/2008 Sb. NSS, vyslovil,
že „že rozsah přezkumné pravomoci soudů ve správním soudnictví vymezuje na zákonné úrovni soudní řád
správní, konkrétně ustanovení §4, ve spojení s §2 s. ř. s. Zákonná definice obsahuje tři prvky. Za prvé, jedná
se o orgán moci výkonné či jiný z typu orgánů v definici uvedených. Za druhé, tento orgán rozhoduje o právech
a povinnostech fyzických a právnických osob. Za třetí, toto rozhodování se děje v oblasti veřejné správy.“
V projednávané věci se stěžovatel kasační stížností domáhal zrušení usnesení, jímž byla
odmítnuta jeho žaloba směřující proti usnesení žalovaného, kterým byla stěžovateli uložena
povinnost nahradit náklady trestního řízení. Žalobou napadené usnesení bylo vydáno v rámci
trestního řízení u Okresního soudu Plzeň-město, a je tedy zřejmé, že se nejedná o rozhodnutí
správního orgánu přezkoumatelné ve správním soudnictví ve smyslu §4 s. ř. s., ve spojení s §2
s. ř. s. S ohledem na zjevnou bezúspěšnost stěžovatelem podaného návrhu tak Nejvyšší správní
soud stěžovatele neosvobodil od soudních poplatků (výrok I.). Pokud stěžovatel nesplňuje
podmínku pro osvobození od soudních poplatků dle §36 odst. 3 s. ř. s., nesplňuje v důsledku
toho ani podmínku pro ustanovení zástupce dle §35 odst. 8 s. ř. s. (výrok II.).
Shora vyslovené závěry týkající se otázky „zjevné úspěšnosti“ stěžovatelem podaného
návrhu pak z velké části předurčují také posouzení důvodnosti stěžovatelem podané kasační
stížnosti. V kasační stížnosti stěžovatel namítá, že usnesení žalovaného o uložení povinnosti
nahradit náklady trestního řízení vydala státní moc výkonná (správní úředník), a z tohoto důvodu
je proto uvedené usnesení přezkoumatelné v plné jurisdikci nestranným a nezávislým správním
soudem. Stěžovatel proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení krajského
soudu zrušil a uložil žalovanému nahradit stěžovateli náklady řízení.
Nejvyšší správní soud posoudil podání stěžovatele, kterým žádá zrušení napadeného
usnesení krajského soudu, dle jeho obsahu jako kasační stížnost. Kasační stížnost je v této věci
podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou v ní uplatněny důvody dle
ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tj. nezákonnost rozhodnutí spočívající v odmítnutí
návrhu. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle ustanovení §109
odst. 3 a 4 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení krajského soudu
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Jak již bylo uvedeno výše, stěžovatel se v návrhu na zahájení řízení, doručeném krajskému
soudu, domáhal zrušení usnesení, kterým byla stěžovateli uložena povinnost nahradit náklady
trestního řízení ve výši 7 800 Kč. Důvodem, pro který krajský soud toto podání stěžovatele
odmítl, byla skutečnost, že soud ve správním soudnictví nemá pravomoc tuto věc projednat
a rozhodnout. S tímto posouzením se Nejvyšší správní soud ztotožňuje. Přezkum rozhodnutí
ve věci náhrady nákladů trestního řízení, byť podepsaného soudní tajemnicí M. H., není v
pravomoci správních soudů, neboť se nejedná o rozhodnutí vydané správním orgánem ve smyslu
legislativní zkratky zavedené v §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Je tedy zřejmé, že podanou žalobu není
možno v soudním řízení správním projednat z důvodu absence podmínek řízení, neboť
napadené rozhodnutí není rozhodnutím správního orgánu a krajský soud nemá pravomoc jej
v rámci správního soudnictví projednat a o něm rozhodnout.
Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud
nepochybil, pokud žalobu stěžovatele odmítl pro neodstranitelnou překážku řízení dle §46
odst. 1 písm. a) s. ř. s. Protože v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky, ke kterým je Nejvyšší
správní soud podle §109 odst. 4 s. ř. s. povinen přihlížet z úřední povinnosti, kasační stížnost
v souladu s §110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s., jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení ve věci úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.),
a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2012
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu