ECLI:CZ:NSS:2012:9.AS.24.2012:23
sp. zn. 9 As 24/2012 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: I. K., zast. Mgr.
Petrem Slovákem, advokátem se sídlem Konviktská 24, Praha 1, proti žalovanému: Policie
České republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, odbor cizinecké policie,
oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort Mělník, se sídlem Bezručova 2796, Mělník,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 8. 2011, č. j. KRPS-108587-15/ČJ-2011-010026, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2011,
č. j. 9 A 283/2011 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Petru Slovákovi, advokátu se sídlem Konviktská 24,
Praha 1, se p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši
4800 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá v záhlaví označený
rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 23. 9. 2011, kterým byla
zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 8. 2011, č. j. KRPS-108587-15/ČJ-
2011-010026. Uvedeným rozhodnutím žalovaného byl stěžov atel podle ustanovení §124 odst. 1
písm. b), c), e) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
zajištěn za účelem správního vyhoštění a doba zajištění stanovena na 60 dnů ode dne omezení
osobní svobody.
II. Relevantní skutkové okolnosti vyplývající ze správního spisu
Ze správního spisu předloženého žalovaným bylo ke skutkovému průběhu věci zjištěno,
že stěžovatel byl dne 2. 8. 2011 zadržen přivolanou hlídkou Policie České republiky, obvodní
oddělení Neratovice, neboť v nonstop herně X5 v Neratovicích poškodil jeden z výherních
automatů a na výzvu k prokázání totožnosti nepředložil žádný doklad. Při předvedení se nejprve
vydával za jinou osobu, teprve následným šetřením byla zjištěna jeho skutečná totožnost. Lustrací
v informačním systému Policie České republiky bylo zjištěno, že se na území České republiky
zdržuje i přesto, že mu bylo rozhodnutím ze dne 25. 3. 2004, č. j. SCPP-167-/PH-OPK4-SV-
2004, vydaným Policií České republiky, Oblastním ředitelstvím služby cizinecké a pohraniční
policie Praha uloženo správní vyhoštění v délce trvání 10 let, a to od 25. 4. 2004 do 25. 3. 2014.
Se souhlasem příslušného okresního státního zástupce byl předán žalovanému za účelem realizace
již uloženého správního vyhoštění.
Na základě těchto skutečností zahájil žalovaný dne 3. 8. 2011 se stěžovatelem řízení
o správním vyhoštění podle ustanovení §119 odst. 1 písm. b) bodu 9 a písm. c) bodu 1 a 2
zákona o pobytu cizinců. Dalším šetřením bylo zjištěno, že stěžovateli bylo uloženo správní
vyhoštění s dobou platnosti 5 let již v roce 2003. Uvedené rozhodnutí stěžovatel nerespektoval,
načež mu bylo shora blíže specifikovaným rozhodnutím uloženo správní vyhoštění s dobou
platnosti 10 let. Současně byl stěžovatel od 31. 3. 2004 do 31. 3. 2014 zařazen do evidence
nežádoucích osob. Do protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ve věci správního
vyhoštění sepsaného dne 3. 8. 2011 stěžovatel za překážku vycestování označil soužití s jeho
přítelkyní I. Š., se kterou od listopadu roku 2008 žije ve společné domácnosti a má s ní roční
dceru S. Jelikož na území České republiky pobývá nelegálně, nebyla mu dle jeho tvrzení vůči dceři
stanovena vyživovací povinnost, přispívá však na bydlení a chod domácnosti.
Žalovaný téhož dne, tj. 3. 8. 2011, přistoupil k vydání rozhodnutí o zajištění stěžovatele za
účelem správního vyhoštění podle ustanovení §124 odst. 1 písm. b), c), e), tj. z důvodu
nebezpečí, že by stěžovatel mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění
[písm. b)], nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění [písm. c)]
a je evidován v systému smluvních států [písm. e)]. Ve smyslu ustanovením §124 odst. 3 zákona
o pobytu cizinců stanovil žalovaný dobu trvání zajištění stěžovatele na 60 dnů ode dne omezení
osobní svobody s odůvodněním poukazujícím na předpokládanou složitost výkonu správního
vyhoštění, kdy stěžovatel nedisponoval žádným dokladem, jeho totožnost bylo třeba ověřit
a zajistit náhradní cestovní doklad cestou zastupitelského úřadu Ukrajiny v České republice.
K prohlášení stěžovatele týkajícímu se jeho soužití s občankou České republiky a roční dcerou
žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl, že jej bere jako navržený důkaz ze strany účastníka řízení
a neprodleně zahájí kroky k jeho prověření a zjištění skutečného stavu věci v místě udávaného
pobytu.
Na základě prohlášení stěžovatele o možném zásahu do jeho soukromých a rodinných
vazeb byl po vydání napadeného rozhodnutí o zajištění dne 5. 8. 2011 sepsán s paní I. Š. záznam
o podání vysvětlení, ve kterém k osobě stěžovatele na základě předložené fotografie uvedla, že jej
zná pod jménem I. P. K otázce jejich vzájemného vztahu sdělila, že se v roce 2009 z důvodu
agresivního chování stěžovatele, ke kterému docházelo po pravidelném (prakticky denním)
požívání alkoholu, rozešli a od roku 2010 spolu již nežijí. Od té doby s ním neudržovala žádný
kontakt, občas se náhodně potkali. Jméno otce dcery uvést nechtěla; otec nebyl zapsán ani v
rodném listě, což potvrdila jeho předložením. Popřela, že by jí někdo finančně přispíval,
stěžovatel jí dle jejích slov nepomáhal ani v době těhotenství ani po narození její dcery. Dodala,
že ke stěžovateli nemá žádný citový vztah a chce žít pouze se svou dcerou.
III. Posouzení věci městským soudem
Rozhodnutí žalovaného napadl stěžovatel žalobou ve správním soudnictví, kterou
městský soud podle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jako nedůvodnou zamítl.
V návaznosti na jednotlivé žalobní body městský soud nejprve konstatoval
přezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného z hlediska posouzení chování stěžovatele a následné
subsumpce tohoto chování pod jednotlivé skutkové podstaty důvodů zajištění dle ustanovení
§124 zákona o pobytu cizinců. Za zřejmý omyl označil městský soud pochybení žalovaného
při stanovení doby trvání zajištění spočívající v odkazu na ustanovení §134 odst. 3 namísto
ustanovení §124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, na které stěžovatel poukazoval v žalobě. Další
žalobní námitkou stěžovatel směřoval proti stanovení doby trvání zajištění, při kterém má dle
jeho názoru žalovaný ve smyslu ustanovení §124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců zohlednit
případy rodin či jiných osob s dětmi, tj. skutečnost, že stěžovatel žije ve společné domácnosti
se svojí družkou I. Š. a vychovávají společně dceru S. Namítal, že se žalovaný otázkou jeho
rodinného života ve vztahu k době zajištění vůbec nezabýval. V této souvislosti vytkl
žalovanému, že svůj výrok o stanovení doby trvání zajištění žádným způsobem neodůvodnil . Ani
v tomto případě neshledal městský soud pochybení žalované ho. Odůvodnění rozhodnutí
žalovaného shledal ve vztahu ke stanovení doby trvání zajištění dostatečné, nevykazující znaky
libovůle ani úvahu vybočující z mezí zákona. Současně s odkazem na vyjádření I. Š. ke
společnému soužití se stěžovatelem konstatoval, že doba zajištění stěžovatele nebyla na překážku
ani jeho rodinnému životu.
IV. Kasační stížnost
Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel kasační stížností z důvodů vymezených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatel předně vytýká městskému soudu, že při posuzování doby zajištění žalobce
nepřihlédl k dikci ustanovení §124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, které dle jeho názoru
neobsahuje jakékoli časové vymezení možné doby zajištění a umožnilo tak správnímu orgánu
rozhodnout o délce doby zajištění bez jakéhokoli omezení. Dle stěžovatele je na místě zvážit,
zda uvedené ustanovení, kterým je správnímu orgánu dána nepřiměřeně široká možnost
správního uvážení, je v souladu s právním řádem České republiky.
Stěžovatel je dále přesvědčen, že skutková podstata, ze které vycházel žalovaný v době
rozhodování, nemá oporu ve spise, neboť nebyla spolehlivě zjištěna skutečnost, zda stěžovatel žil
v době před zadržením ve společné domácnosti s I. Š. Žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl, že
kroky k prověření a zjištění skutkového stavu teprve zahájí.
Nepřezkoumatelnost rozhodnutí městského soudu spatřuje stěžovatel v tom, že soud
při svém rozhodování vycházel ze skutečností, které nebyly náležitě ověřeny. Vyjadřuje
své pochybnosti o výpovědní hodnotě tvrzení I. Š., která jeho skutkovou verzi vyvrátila, a
poukazuje na možnost ověřit si jím tvrzené skutečnosti výpovědí matky I . Š., případně
pracovníků příslušného odboru sociální péče.
Stěžovatel proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
Žalovaný svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužil.
VI. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou
v ní namítány důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. , tj. nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]; vady
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud, který ve v ěci rozhodoval,
napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]; a konečně také
nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ]. Rozsahem a důvody kasační stížnosti
je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že není důvodná.
Stěžovatel vyjádřil své pochybnosti nad souladem ustanovení §124 odst. 3 zákona
o pobytu cizinců s právním pořádkem České republiky. Namítal, že uvedené ustanovení
neobsahuje jakékoliv časové vymezení možné doby zajištění a umožňuje tak správnímu orgánu
rozhodnout o délce doby zajištění bez jakéhokoli omezení. V této otázce Nejvyšší správní soud
stěžovateli nepřisvědčil. V prvé řadě zdejší soud odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne
12. 5. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 10/08, na který ve své argumentaci upozornil též stěžovatel,
který se vyslovil, že neshledává v institutu zajištění protiústavnost. Ve svém nálezu poukázal
Ústavní soud též na skutečnost vyplývající z ustanovení §125 zákona o pobytu cizinců,
tj. že doba zajištění nesmí překročit 180 dnů a prodlužována může být jen za zákonem
stanovených podmínek. Zákon o pobytu cizinců tedy správním orgánům vymezuje určité
mantinely pro rozsah správního uvážení. V projednávané věci byla stěžovateli stanovena doba
trvání zajištění v délce 60 dnů, a to s ohledem na skutečnost, že bude ověřována totožnost
stěžovatele a zajišťován náhradní cestovní doklad cestou zastupitelského úřadu Ukrajiny v České
republice, neboť stěžovatel v okamžiku zajištění žádným dokladem prokazujícím jeho totožnost
nedisponoval. Žalovaný současně s ohledem na svoji správní praxi konstatoval, že se z ukrajinské
strany bude jednat o déletrvající proces. Za této skutkové situace neshledává Nejvyšší správní
soud úvahu žalovaného nad stanovením délky doby zajištění stěžovatele mimo rámec zákonných
mezí či vykazující znaky libovůle.
Dále stěžovatel namítl, že v době rozhodování žalovaného nebyla spolehlivě zjištěna
skutečnost, zda v době před zadržením žil ve společné domácnosti s I. Š., což dle stěžovatele
zakládá vadu řízení spočívající v tom, že skutková podstata, ze které žalovaný vycházel, nemá
oporu ve spise. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na obsah rozhodnutí žalovaného, ve kterém
je uvedeno, že správní orgán zahájí kroky k prověření a zjištění skutkového stavu věci v místě
udávaného pobytu. Nejvyšší správní soud považuje za vhodné zdůraznit, že v řízení o zajištění
cizince za účelem jeho vyhoštění je správní orgán povinen vytvořit podmínky pro to, aby tento
hlavní účel mohl být realizován a nebyl předem zmařen tím, že se cizinec bude skrývat či se jinak
vyhýbat realizaci případného správního vyhoštění z území České republiky. V rámci tohoto řízení
má však správní orgán v souladu se zásadou co nejvíce šetřit práva zajišťované osoby povinnost
zabývat se skutečnostmi, které vyjdou během řízení o zajištění najevo a nasvědčují tomu, že jeho
vyhoštění vůbec nebude možné realizovat. Jsou-li takové překážky v době rozhodování o
zajištění správnímu orgánu známy, potom je povinen je před rozhodnutím o zajištění cizince
předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda správní vyhoštění není z těchto důvodů
jednoznačně či s velkou pravděpodobností vyloučeno (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne
23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150, publ. pod č. 2524/2012 Sb. NSS, dostupné na
www.nssoud.cz). S ohledem na velmi omezený časový prostor pro řízení o zajištění cizince není
možné trvat na tom, aby veškeré skutečnosti týkající se existence případných překáž ek
vycestování byly do doby vydání rozhodnutí o zajištění správním orgánem dokazováním beze
zbytku prověřeny a zjištěny. To je ostatně zdůrazněno i ve výše uvedeném rozhodnutí
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu. Správní orgán dostojí své povinnosti již
zmíněným předběžným posouzením skutečností týkajících se případné překážky vycestování a
učiněním závěru, zda se tyto skutečnosti jeví natolik závažné, že realizace správního vyhoštění je
nejméně krajně nepravděpodobná.
V projednávané věci stěžovatel uvedl v průběhu řízení o zajištění údaj o tom,
že má na území České republiky družku a roční dceru , bez uvedení jakýchkoliv dalších
podrobností svědčících o povaze vzájemných rodinných vazeb, o intenzitě jejich vztahu atd. Jeho
tvrzení se omezilo na konstatování, že žije s přítelkyní I. Š., se kterou má dceru S., což samo o
sobě bez dalšího nelze označit jednoznačně a obecně za překážku vycestování, která by činila
realizaci správního vyhoštění zcela vyloučenou. Jestliže žalovaný v řízení o zajištění vyhodnotil
tuto skutečnost jako prozatím ne zcela jednoznačně zpochybňující realizaci správního vyhoštění,
nýbrž jako údaj, který je nutno v dalším řízení ověřit, pak dle Nejvyššího správního soudu
neporušil zákon a rozhodnutí o zajištění nelze označit za nezákonné z důvodu nedostatečně
zjištěného skutkového stavu věci. V řízení o žalobě a následně o kasační stížnosti proti
rozhodnutí o zajištění cizince je nutno mít na zřeteli účel vydání tohoto rozhodnutí, tj. dočasné
omezení na svobodě osoby, u které jsou k tomuto omezení splněny relativně přísné zákonné
podmínky. Důvody k zajištění musí být závažné a jejich existenci musí správní orgán zcela
jednoznačně prokázat či vyloučit, což bylo v projednávané věci splněno. Naopak skutečnosti
nasvědčující případným překážkám vycestování správní orgán pouze předběžně vyhodnotí a jsou
způsobilé ovlivnit výrok o zajištění pouze v případě jejich vysoké závažnosti a velké míře
pravděpodobnosti, že díky nim nebude možno účel zajištění realizovat. Tato situace
v projednávané věci nenastala.
Je nutno též zohlednit skutečnost, že stěžovatel po svém zadržení nespolupracoval
při zjišťování své totožnosti a vydával se za jinou osobu. Pro žalovaného tedy nebylo možné
v době, ve které bylo nutno rozhodnout dle zákona o z ajištění, prověřit tvrzení o případném
soužití s družkou a dcerou, neboť se musel především věnovat zjištění jeho totožnosti. Nejvyšší
správní soud se proto s námitkou stěžovatele neztotožnil a skutková zjištění učiněná žalovaným
pro účely zajištění považuje s ohledem na skutkové okolnosti případu za dostačující.
Stěžovatel vytýkal městskému soudu mimo jiné i to, že jeho rozhodnutí
je nepřezkoumatelné ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. , neboť soud při svém rozhodnutí
o zamítnutí žaloby vycházel ze skutečností, které nebyly náležitě ověřeny. Dle jeho názoru si soud
mohl zajistit kromě tvrzení podaných I. Š. také vyjádření její matky, případně pracovníků
příslušného odboru sociální péče. K této námitce Nejvyšší správní soud odkazuje na obsah
stěžovatelem podané žaloby, ve které ohledně otázky soužití s družkou a dcerou namítal pouze
to, že se touto skutečností žalovaný v napadeném rozhodnutí vůbec nezabýval. Jak je uvedeno
výše, žalovaný v rozhodnutí uvedl, že vztah s družkou a existenci dcery zat ím nevyhodnotil jako
překážku vylučující jednoznačně realizace vyhoštění jakožto cíl zajištění, ale k tomuto tvrzení
provede v dalším řízení o vyhoštění dokazování. Nelze tedy potvrdit, že by se touto otázkou
vůbec nezabýval, jak tvrdí stěžovatel, zmíněné vyhodnocení otázky rodinného života považoval
Nejvyšší správní soud pro účely rozhodnutí o zajištění za postačující. Stěžovatel v žalobě
nenavrhl žádné důkazy k prokázání podrobností týkajících se jeho vztahu k dceři či družce, ani v
kasační stížnosti neuvádí žádné skutečnosti zpochybňující tvrzení I. Š. ohledně jejich vztahu a
péče o nezletilou S. Za této situace nelze neprovedení dalších důkazů městskému soudu vytýkat a
nelze jej z tohoto důvodu označit za nepřezkoumatelné či zatížené vadou řízení mající vliv na
zákonnost konečného rozhodnutí.
VII. Závěr a náklady řízení
Stěžovatelem uplatněné kasační námitky nebyly ve vztahu k napadenému rozsudku
městského soudu shledány důvodnými, v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky, ke kterým
Nejvyšší správní soud dle §109 odst. 4 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti, kasační stížnost byla
proto v souladu s §110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítnuta.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení ve věci úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.).
Žalovanému, jak vyplývá z obsahu spisu, náklady v tomto řízení nevznikly, Nejvyšší správní soud
proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovateli byl usnesením městského soudu ze dne 1. 11. 2011, č. j. 9 A 283/2011 - 35,
pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem Mgr. Petr Slovák, advokát se sídlem
Konviktská 24, Praha 1. V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát
(§35 odst. 8 s. ř. s.). Ustanovenému zástupci byla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů,
sestávající ze dvou úkonů právní služby v hodnotě 2 100 Kč, spočívajících v převzetí věci, včetně
studia spisu u soudu podle ustanovení §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
a sepisu doplnění kasační stížnosti, tedy podání ve věci samé dle ustanovení §11 odst. 1 písm. d)
citované vyhlášky. Ustanovenému zástupci stěžovatele náleží i náhrada hotových výdajů dle
ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby, celkem
tedy 600 Kč. Celková výše přiznané odměny proto činí 4 800 Kč. Tato částka bude zástupci
stěžovatele vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne nabytí právní moci
tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2012
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu