ECLI:CZ:NSS:2012:9.AS.3.2012:73
sp. zn. 9 As 3/2012 - 73
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: Nyrden
CZ s.r.o., se sídlem Na Poříčí 1041/12, Praha 1, zast. JUDr. Martinem Wurstem, advokátem
se sídlem Pertoldova 35, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje,
se sídlem Zborovská 11, Praha 5, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 8. 2008,
č. j. 129614/2008/KUSK, sp. zn. SZ 121638/2008/KUSK ÚSŘ/Bí, ve věci žádosti o umístění
stavby, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
19. 10. 2011, č. j. 9 Ca 395/2008 - 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá v záhlaví
označený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 19. 10. 2011,
kterým bylo pro nepřezkoumatelnost zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 29. 8. 2008,
č. j. 129614/2008/KUSK, sp. zn. SZ 121638/2008/KUSK ÚSŘ/Bí, a věc mu byla vrácena
k dalšímu řízení. Uvedeným rozhodnutím stěžovatel zamítl odvolání žalobce a současně potvrdil
rozhodnutí Městského úřadu Nymburk, odboru výstavby (dále jen „stavební úřad“), ze dne
4. 7. 2008, sp. zn. 110/46300/2008/Ďou, č. j. 110/42019/2008, kterým byla zamítnuta žádost
žalobce o vydání rozhodnutí o umístění stavby: Inženýrské sítě pro výstavbu rodinných domů
(komunikace, vodovod, splašková kanalizace, dešťová kanalizace, rozvody elektro, veřejné
osvětlení), terénní a sadové úpravy na pozemku par. č. 606/1, 608/1, 592/4, 605/3, 605/2,
593/31, 593/30, 593/6, 40/17, 40/13, 600/1, 600/2, 594/5, 594/6, 594/7 v katastrálním území
Drahelice (dále jen „stavba“).
Předmětem sporu je v dané věci posouzení, zda městský soud oprávněně označil
rozhodnutí stěžovatele za nepřezkoumatelné a vnitřně rozporné.
II. Relevantní skutkové okolnosti vyplývající ze spisu
Ze spisového materiálu předloženého žalovaným bylo ke skutkovému průběhu věci
zjištěno, že žalobce podal dne 13. 6. 2008 žádost o vydání rozhodnutí o umístění shora
specifikované stavby (dále jen „žádost o umístění stavby“). Jednalo se o inženýrské sítě pro záměr
na stavbu 36 rodinných domků na dotčených pozemcích. Z rozhodnutí stavebního úřadu o této
žádosti ze dne 4. 7. 2008 vyplývá, že žalobce zároveň s touto žádostí podal rovněž žádost o dělení
pozemků a žádost o vydání stavebního povolení na předmětné stavby. Ke všem žádostem byla
předložena společná dokumentace. Stavební úřad po posouzení žádosti o umístění stavby dospěl
k závěru, že záměr není v souladu s ustanovením §90 zákona č. 183/2006 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění platném pro projednávanou věc, a žádost
zamítl. Své rozhodnutí stavební úřad odůvodnil zjištěním, že záměr není v souladu v územně
plánovací dokumentací, neboť v předložené dokumentaci je v rozporu s územním plánem
navrženo oplocení přírodní zóny společně s prostorem pro stavbu rodinných domů. Dále
usoudil, že záměr není v souladu s požadavky stavebního zákona a jeho prováděcích předpisů,
konkrétně že nerespektuje požadavky vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích
na využívání území, ve znění platném pro projednávanou věc. Z dokumentace nelze dle
stavebního úřadu posoudit, zda jsou stavební pozemky pro rodinné domy vymezeny
tak, aby velikostí, polohou, plošným a prostorovým uspořádáním umožňovaly umístění, realizaci
a užívání staveb pro navrhovaný účel, není zřejmé umístění odstavných a parkovacích stání
pro účel využití pozemku a užívání staveb na něm umístěných, chybí pruh vyhrazený pro pěší
v minimální šířce umožňující bezbariérové užívání, nelze posoudit vzájemné odstupy staveb
a nejsou vymezeny pozemky veřejných prostranství podle ustanovení §22 této vyhlášky. Dále
stavební úřad vytknul žalobci nesoulad záměru s požadavky na veřejnou dopravní a technickou
infrastrukturu, jelikož komunikace třídy D navrhovaná pro obsluhu obytných ploch nesplňuje
požadavky ustanovení §22 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Závěrem stavební úřad shrnul,
že dokumentaci nepostačí doplnit, bude ji nutno zcela přepracovat tak, aby odpovídala
podmínkám schváleného územního plánu, vyhlášky č. 501/2006 Sb. a podmínkám dalších
prováděcích předpisů ke stavebnímu zákonu. Na základě shora uvedeného posouzení tedy dospěl
stavební úřad k závěru, že záměr žadatele není v souladu s ustanovením §90 stavebního zákona,
a žádost žalobce o umístění stavby zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které stěžovatel zamítl a potvrdil
rozhodnutí stavebního úřadu.
III. Posouzení věci městským soudem
Městský soud na základě žaloby podané žalobcem přezkoumal rozhodnutí stěžovatele
a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí trpí vadou nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost
a nedostatek důvodů. Postupem podle ustanovení §76 odst. 1 písm. a), odst. 3 s. ř. s. proto
městský soud rozhodnutí stěžovatele zrušil, aniž se zabýval opodstatněností hmotněprávních
žalobních námitek. Nesrozumitelnost a vnitřní rozpornost napadeného rozhodnutí shledal
městský soud v tom, že stěžovatel jako věcně správné a zákonné potvrdil rozhodnutí stavebního
úřadu, přestože v návaznosti na zjištění o podání několika věcně souvisejících žádostí dospěl
v žalobou napadeném rozhodnutí k závěru, že žádost o umístění stavby nelze samostatně
posoudit, neboť chybí náležitosti dle vyhlášky č. 503/2006 Sb. s tím, že všechny tři etapy jsou
v projektové dokumentaci provázány, dopravní řešení a inženýrské sítě jsou posuzovány
komplexně; dalším důvodem je i ta skutečnost, že pozemky nejsou dosud pravomocně rozděleny.
K tomu městský soud dále konstatoval, že o věcné souvislosti žalobcem podaných žádostí svědčí
i konstatování stěžovatele obsažené v závěru napadeného rozhodnutí, podle něhož nelze etapy
povolovat jednotlivě, neboť inženýrské sítě musí být řešeny jako celek, přičemž povolením
jednotlivých etap by došlo k nesouladu s územním plánem města Nymburk. Dle názoru
městského soudu z uvedeného zřetelně vyplývá, že podle názoru stěžovatele stavební úřad
pochybil, jestliže řízení o jednotlivých žádostech vzhledem k jejich provázanosti nespojil a nevedl
o nich společné řízení. Za takové situace měl stěžovatel dle městského soudu rozhodnutí
stavebního úřadu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení za účelem společného posouzení všech
žádostí žalobce v jejich celku, což však neučinil.
Za nesrozumitelné označil městský soud dále samotné konstatování stěžovatele,
že samostatnou žádost o umístění stavby nelze posoudit, neboť chybí náležitosti dle vyhlášky
č. 503/2006 Sb. Dle městského soudu není zřejmé, jak může absence (na tomto místě blíže
nespecifikovaných) náležitostí dle vyhlášky č. 503/2006 Sb. způsobovat nemožnost samostatného
posouzení předmětné žádosti o umístění stavby. K tomu soud dodal, že absence některé
z náležitostí žádosti a vydání územní rozhodnutí je zásadně důvodem pro postup dle ustanovení
§45 odst. 2 správního řádu, tj. stavební úřad by měl vyzvat žadatele k doplnění jeho žádosti
o předepsané náležitosti. Jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů obdobně dále
vyhodnotil městský soud konstatování stěžovatele, že samostatnému posouzení žádosti
o umístění stavby brání skutečnost, že pozemky nejsou dosud pravomocně rozděleny,
aniž se touto skutečností stěžovatel dále blíže zabýval. Městský soud rovněž vytkl stěžovateli
nepřezkoumatelnost způsobu vypořádání námitky žalobce týkající se možnosti aplikace vyhlášky
č. 501/2006 Sb. na územně plánovací dokumentaci schválenou přede dnem nabytí účinnosti této
vyhlášky.
Městský soud se dále ztotožnil s námitkou žalobce, že oplocení pozemku nebylo
součástí stavby, o jejíž umístění žalobce žádal. Rozsah stavby byl dle městského soudu
vymezen slovním výčtem a stavební úřad nebyl oprávněn tento rozsah rozšiřovat s poukazem
na to, že v projektové dokumentaci tvořící přílohu žádosti jsou zakresleny i další (v žádosti
o umístění stavby neuvedené) stavby. V daném případě byl dle městského soudu v případě
pochybností opět dán důvod pro postup dle ustanovení §45 odst. 2 správního řádu.
Nadto městský soud vytkl stěžovateli, že z napadeného rozhodnutí není ani zřejmé, kudy
(přes jaké pozemky) má vytýkané oplocení vést.
Postup podle ustanovení §45 odst. 2 správního řádu nebyl dle městského soudu vyloučen
ani v případě nedostatků, které nad rámec výhrad obsažených v rozhodnutí stavebního úřadu
vytkl žádosti o umístění stavby a projektové dokumentaci předložené žalobcem sám stěžovatel.
Jednalo se nedostatky spočívající v absenci určitých obsahových náležitostí podané žádosti
či nejasnostech v projektové dokumentaci.
Městský soud stěžovatele závěrem ve svém rozhodnutí zavázal k přesvědčivému a vnitřně
nerozpornému vypořádání žalobcových odvolacích námitek a posouzení, zda předmět žádosti
o umístění stavby obstojí sám o sobě nebo je s ostatními žádostmi (žádost o dělení pozemků
a žádost o vydání stavebního povolení na předmětné stavby) neoddělitelně spjat. V této
souvislosti má stěžovatel vzít úvahu též skutečnost, že řízení o souvisejících žádostech žalobce již
v mezidobí pravomocně skončila v neprospěch žalobce. Dle městského soudu by se měl
stěžovatel dále s ohledem na legitimní očekávání žalobce vyjádřit též k otázce namítané
nejednotnosti rozhodování v konkrétně jmenovaných podobných věcech.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce
Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel kasační stížností z důvodů vymezených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném
znění (dále jen „s. ř. s.“), tj. z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení.
Stěžovatel se neztotožňuje se závěrem městského soudu ohledně nepřezkoumatelnosti
a vnitřní rozpornosti napadeného rozhodnutí. Je přesvědčen, že ve svém rozhodnutí
srozumitelně uvedl mnohé skutečnosti prokazující důvodnost zamítnutí žádosti žalobce. Namítá,
že skutečnost, že žádost o umístění stavby nebyla posuzována stavebním úřadem společně
s ostatními podanými žádostmi, neměla vliv na správnost vydaného rozhodnutí, jelikož
předmětná žádost trpěla zásadními vadami, které by spojením řízení nebylo možné odstranit,
a žádost o umístění stavby proto bylo možné posoudit i v samostatně probíhajícím řízení. V této
souvislosti stěžovatel vyslovil názor, že s ohledem na již pravomocně skončená související řízení
mu nepřísluší zpětně posoudit, zda předmět této poslední žádosti obstojí sám o sobě nebo
je s ostatními žádostmi neoddělitelně spjat, tak jak jej zavázal městský soud. Namítá,
že i v případě, že by předmětné žádosti tvořily jeden neoddělitelný celek, nemohou již být
společně projednávány. Uvedl, že žalobce samostatné projednávání žádostí nenapadl, a zdůraznil,
že záměr nebude možné doplnit pouze o vytýkané vady, ale bude nutné jej přepracovat
tak, aby respektoval dopravní obchvat města a vyhovoval oběma vyhláškám (č. 501/2006 Sb.
a č. 503/2006 Sb.), přičemž z důvodu provázanosti staveb by neměl být předkládán stavebnímu
úřadu po etapách, ale jednotně. S ohledem na závažnost vytýkaných vad, byť některé zjištěné
vady bylo možné v průběhu řízení odstranit, bylo zcela na místě v souladu se zásadou procesní
ekonomie přímo aplikovat ustanovení §92 odst. 2 stavebního zákona a žádost o umístění stavby
zamítnout. Vzhledem k uvedenému stavební úřad nebyl v projednávané věci povinen postupovat
podle ustanovení §45 odst. 2 správní řádu a doplnění žádosti o umístění stavby požadovat.
Stěžovatel dále nesouhlasí s hodnocením městského soudu, že se nevypořádal s námitkou
žalobce týkající se aplikovatelnosti vyhlášky č. 501/2006 Sb. na územně plánovací dokumentaci
schválenou přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky. Upozornil na odůvodnění uvedené
na str. 4 svého rozhodnutí a doplnil, že uvedený předpis (vyhláška č. 501/2006 Sb.) byl právně
účinný v době rozhodování stavebního úřadu a stavební úřad byl povinen posuzovat soulad
záměru s tímto prováděcím předpisem ze zákona [§90 písm. c) stavebního zákona].
Pochybení stavebního úřadu nespatřuje stěžovatel ani ve výhradách směřovaných
proti oplocení zakreslenému v předložené projektové dokumentaci. Je přesvědčen, že pokud
byla projektová dokumentace přílohou podané žádosti o umístění stavby, a tudíž podkladem
pro vydání správního rozhodnutí, nemohl si stavební úřad sám učinit úsudek o tom, že oplocení
není předmětem podaného návrhu. Doplnil, že i ve svém rozhodnutí připustil možnost
odstranění tohoto nedostatku žádosti, pokud by územní záměr jinak obstál, což stěžovatel
v daném případě neshledal.
Závěrem stěžovatel konstatuje, že námitka týkající se nejednotnosti v rozhodování nebyla
žalobcem v odvolacím řízení uplatněna a s ohledem na skutečnost, že správní řízení probíhalo
pouze před orgánem prvního stupně, nebyla tato věc stěžovateli z úřední činnosti ani známa.
Stěžovatel je proto přesvědčen, že uvedená výtka nemůže mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí.
Na základě shora uvedeného stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
městského soudu zrušil.
Žalobce ve svém vyjádření navrhl kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout, jelikož
kasační stížnost odůvodněná s odkazem na ustanovení §103 odst. 1 písm. a), tj. nezákonnost
rozhodnutí spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem nemůže být namítána
za situace, kdy rozhodnutí stěžovatele bylo zrušeno výlučně z důvodu nepřezkoumatelnosti,
aniž k posouzení právní otázky soudem vůbec došlo.
VI. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou
v ní namítány důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Rozsahem a důvody kasační
stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Na úvod Nejvyšší správní soud poznamenává, že hlavním a jediným důvodem, který vedl
městský soud ke zrušení rozhodnutí stěžovatele podle ustanovení §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., byla
nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí nesrozumitelnost a pro nedostatek důvodů. Zdejší soud
se proto dále zaměřil na posouzení otázky přezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu.
Základní požadavky kladené na přezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu uvedl
Vrchní soud v Praze již ve svém rozsudku ze dne 26. 2. 1993, č. j. 6 A 48/92 - 23, publikovaný
pod č. 27/1994 SJS, podle kterého musí být z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu
seznatelné „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti
vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné
nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil
při hodnocení důkazů.“ (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010,
č. j. 9 As 66/2009 - 46, dostupné na www.nssoud.cz)
Prvotní výtkou městského soudu směřující proti rozhodnutí stěžovatele byla vnitřní
rozpornost jeho závěrů týkajících se vedení společného řízení. Městský soud stěžovateli vytýkal,
že ačkoli z jeho rozhodnutí plyne jednoznačný závěr, že předmětnou žádost o umístění stavby
nelze posoudit odděleně od souvisejících řízení, dospěl k závěru, že stavební úřad nepochybil
a jeho rozhodnutí potvrdil. Stěžovatel naproti tomu v kasační stížnosti namítal, že pro zamítnutí
žádosti žalobce o umístění stavby byly dány důvody spočívající v závažných nedostatcích záměru,
konkrétně neprokázání souladu územního záměru s územním plánem, kdy dle stěžovatele není
zřejmé, zda plánovaná veřejně prospěšná stavba (obchvat města Nymburk) nezasáhne
do navrhovaného území pro rodinné domy a zda navrhované stavby nebudou tímto záměrem
dotčeny, a dále nesoulad záměru s ustanoveními §22 a §23 vyhlášky č. 501/2006 Sb.
V obecné rovině lze souhlasit se stěžovatelem, že správní řád v ustanovení §140 neukládá
správnímu orgánu povinnost vést o jednotlivých žádostech společné řízení. Lze tedy konstatovat,
že i přes nespornou logičnost a praktičnost vedení společného řízení nelze vyloučit, aby stavební
úřad přesto posuzoval jednotlivé žádosti odděleně, zvláště pokud jsou pro to dány závažné
důvody. Stěžovatel za tyto závažné důvody označil shora uvedené vady, které jsou dle jeho
názoru neodstranitelné bez ohledu na případné spojení věcí, a na výsledku řízení by tudíž spojení
věcí nemělo vliv. Vznesené argumenty stěžovatele však přímo naráží na další nedostatky jeho
rozhodnutí, které shledal městský soud. Předně se jedná o klíčovou odvolací námitku žalobce,
že vyhlášku č. 501/2006 Sb. není možné aplikovat na územní plán schválený ještě před nabytím
účinnosti této vyhlášky, se kterou se dle městského soudu stěžovatel ve svém rozhodnutí vůbec
nevypořádal. Nejvyšší správní soud se s hodnocením městského soudu plně ztotožňuje.
Stěžovatel se v rozhodnutí nezabýval odvolací námitkou žalobce, zda je možné vyhlášku
č. 501/2006 Sb. na schválený územní plán aplikovat, potažmo zda je tedy přípustné v záměru
uvažovat s komunikací typu D, kterou územní plán schválený před účinností vyhlášky sám o sobě
připouští. Lze tedy uzavřít, že pokud se stěžovatel nevypořádal s aplikovatelností vyhlášky
č. 501/2006 Sb., pak není možné stěžejní důvody pro zamítnutí žádosti stavět na nesouladu
projektové dokumentace s touto vyhláškou. Pro úplnost zdejší soud uvádí, že argumentace
stěžovatele obsažená (až) v kasační stížnosti obsahuje do značné míry úvahy, které jsou však
dovozovány následně. Tyto ale nemohou nahradit v odůvodnění rozhodnutí správního orgánu
chybějící úvahu (srovnej například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2003,
č. j. 1 A 629/2002 - 25, publikovaný pod č. 73/2004 Sb. NSS, či rozsudek téhož soudu ze dne
27. 10. 2003, č. j. 2 A 552/2002 - 25, oba dostupné na www.nssoud.cz).
Za druhý zásadní nedostatek záměru, pro který dle stěžovatele nebylo nutné přistoupit
ke spojení věcí ke společnému řízení, stěžovatel označil neprokázání souladu územního záměru
s územním plánem. Z takto formulované výhrady je však patrné, že stěžovatel neměl při svém
rozhodování plánované poměry v území postaveny najisto. S takovým postupem se však nelze
ztotožnit. Není přípustné, aby stěžovatel na jednu stranu stavěl stěžejní argumentaci
pro zamítnutí žádosti na neprokázání souladu záměru s územně plánovací dokumentací,
tj. na pochybnosti o faktickém obsahu záměru, a současně za této situace, kdy tedy není řádně
zjištěn skutkový stav věci, odmítat postup vedoucí k odstranění vad podání ve smyslu §45 odst. 2
správního řádu. Stěžovatel ve svém rozhodnutí neuvedl dostatečně odůvodněné úvahy, závěry
a především zjištěné skutečnosti, které jej vedly k přímému zamítnutí žádosti bez předchozího
postupu vedoucího k odstranění vad podání dle ustanovení §45 odst. 2 správního řádu.
Stěžovatel naopak v kasační stížnosti možnost odstranění některých vytýkaných nedostatků
postupem podle ustanovení §45 odst. 2 správního řádu sám připustil; vyjma dvou shora
uvedených výhrad však neuvedl žádné další, které by uvedeným postupem jednoznačně
odstranitelné nebyly. Městský soud proto zcela správně stěžovateli vytýkal nedostatky důvodů
odůvodnění jeho rozhodnutí a rezignaci na postup dle ustanovení §45 odst. 2 správního řádu.
Dále stěžovatel namítal, že si stavební úřad nemohl sám učinit úsudek o tom, že oplocení
zakreslené v předložené projektové dokumentaci není předmětem podaného návrhu. Již
v napadeném rozhodnutí přitom vyslovil, že umístění oplocení v rozporu s územním plánem
je vada odstranitelná. Městský soud nicméně v této souvislosti stěžovateli vytýkal, že neměl zcela
najisto postaven rozsah stavby uvedené v žádosti žalobce o umístění stavby, který již v odvolání
namítal, že o umístění oplocení nežádal. V této souvislosti je třeba připomenout, že předmětem
žádosti žalobce o umístění stavby byly inženýrské sítě pro stavbu rodinných domů, terénní
a sadové úpravy. Jak bylo konstatováno již v rozhodnutí stavebního úřadu, žalobce předložil
pro všechna tři řízení o žádostech společnou projektovou dokumentaci. Lze tedy dovozovat,
že se v projektové dokumentaci vyskytují stavební prvky všech třech plánovaných záměrů. Pokud
tedy je stěžovatel přesvědčen, že bylo možné jednotlivá řízení o žádostech vést odděleně
(ke spojení řízení není ze zákona povinen), musí se v odůvodnění omezit na výhrady směřující
jednoznačně k podané žádosti o umístění stavby, případně srozumitelně odůvodnit, jakým
způsobem se vytýkané nedostatky vztahují k této konkrétní podané žádosti. Jestliže tedy vznikl
mezi žadatelem a stěžovatelem spor o rozsah žádosti o umístění stavby, bylo na místě tento
nedostatek odstranit postupem podle ustanovení §45 odst. 2 správního řádu, tak jak ve svém
rozsudku uvedl již městský soud, a nikoli bez dalšího odkázat na zákres v projektové
dokumentaci společné pro všechna související řízení. Námitku stěžovatele proto Nejvyšší správní
soud neshledal důvodnou.
Stěžovateli lze naopak dát za pravdu v otázce nutnosti vyjádřit se k namítané
nejednotnosti v rozhodování stavebního úřadu. Jak stěžovatel správně uvedl, jelikož nebyla
nejednotnost rozhodování stavebního úřadu namítána v odvolání, nemá povinnost se touto
námitkou zabývat. Městský soud nicméně nezahrnul tuto výhradu mezi důvody pro zrušení
rozhodnutí stěžovatele a nelze v ní tedy spatřovat nezákonnost; pro další postup stěžovatele
ve věci tedy má uvedená výtka jen doporučující charakter.
Závěrem stěžovatel zpochybnil možnost posoudit otázku, zda předmětná žádost
o umístění stavby obstojí sama o sobě či zda je s ostatními žádostmi neoddělitelně spjata,
tak jak jej k tomu zavázal městský soud. Dodal, že za situace, kdy jsou zbylá dvě řízení
o žádostech žalobce již pravomocně skončena v jeho neprospěch, již není možné žádosti
případně projednat společně. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že v intencích rozsudku
městského soudu bude stěžovatel povinen posoudit, zda je s ohledem na jím uváděnou
vzájemnou provázanost souvisejících řízení možné posoudit předloženou žádost o umístění
stavby samu o sobě či nikoli. Jinými slovy, zda za situace, kdy již není možné obsahově provázat
žádost o umístění stavby se žádostmi souvisejícími, splňuje veškeré náležitosti a obstojí
jako samostatný záměr.
V. Závěr a náklady řízení
Stěžovatelem uplatněné kasační námitky nebyly ve vztahu k napadenému rozsudku
městského soudu shledány důvodnými, v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky, ke kterým
Nejvyšší správní soud dle §109 odst. 4 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti, kasační stížnost byla
proto v souladu s §110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítnuta.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení ve věci úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.).
Žalobce požádal o přiznání nákladů na právní zastoupení za dva úkony právní služby – převzetí
a příprava zastoupení [§11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu] a dále písemné podání soudu
týkající se věci samé, kterým bylo vyjádření ke kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) advokátního
tarifu] a náhradu hotových výdajů. S ohledem na skutečnost, že JUDr. Wurst zastupoval žalobce
již v řízení o žalobě, nepřísluší mu náhrada nákladu za převzetí a přípravu zastoupení. Náhradu
nákladů za podané vyjádření ke kasační stížnosti zdejší soud žalobci nepřiznal, jelikož jeho obsah
se netýkal posouzení věci samé a nijak neovlivnil podobu rozhodnutí ani jeho odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2012
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu