ECLI:CZ:NSS:2012:9.AZS.10.2012:33
sp. zn. 9 Azs 10/2012 - 33
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce: P. D.
zast. Mgr. Markem Hudlickým, advokátem se sídlem Františkánská 120/ 7, Plzeň, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3,
Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 12. 2011, č. j. OAM-408/VL-18-PA03-R2-2009,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 3. 2012,
č. j. 60 Az 1/2012 - 44,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení shora
označeného pravomocného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), jímž
byla podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne
8. 12. 2011, č. j. OAM-408/VL-18-PA03-R2-2009, kterým mu nebyla udělena mezinárodní
ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění
účinném v rozhodné době.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany, Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nejprve zabýval otázkou,
zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by
tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro
vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší
správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované
pod č. 933/2006 Sb. NSS, dostupné též z www.nssoud.cz, stejně jako další citovaná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu.
V uvedeném usnesení Nejvyšší správní soud vyložil neurčitý právní pojem „ přesah vlastních
zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu jsou naplněny v případě „rozpoznatelného dopadu řešené právní
otázky nad rámec konkrétního případu “. Podle citovaného usnesení je tedy kasační stížnost ve věcech
mezinárodní ochrany přípustná v následujících typových případech:
1. Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly pln ě řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2. Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3. Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad
určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech mezinárodní ochrany je nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, ale
také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu
stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany je tak nejenom splnit
podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů uvedených
v §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – ve výše uvedených mezích kritérií
přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu
by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
V podané kasační stížnosti stěžovatel v tomto smyslu uvedl, že se krajský soud dopustil
zásadního pochybení s dopadem do jeho hmotněprávního postavení, protože stejně jako
žalovaný správní orgán nesprávně posoudil podmínky pro udělení humanitárního azylu podle
§14 zákona o azylu.
Jako důvod kasační stížnosti pak stěžovatel označil §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a poukázal
přitom na svá vyjádření v rámci řízení o udělení mezinárodní ochrany týkající se zejména jeho
celkové životní situace, ekonomických a jiných potíží pramenících z toho manželka pochází
z odlišné oblasti Ukrajiny. Současně poukázal na to, že neudělení humanitárního azylu bude mít
za následek velmi pravděpodobně realizaci jeho vyhoštění, tj. rozdělení rodiny stěžovatele.
V důsledku toho závěr krajského soudu zcela nepřiměřeným způsobem zasáhne nejen do života
stěžovatele, ale i do života jeho manželky a syna, kteří p obývají v České republice. Z toho tedy
dovozuje porušení čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.), jakož i čl. 8 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), a tvrdí, že rozhodnutí
žalovaného, resp. krajského soudu je diskriminační, nepřiměřené sledovanému cíli, tj. zájmu
na veřejném pořádku, a nesoucí prvky libovůle.
Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení; současně navrhl, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek
ve smyslu §107 s. ř. s.
S ohledem na obsah kasační stížnosti Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalovaný správní
orgán a krajský soud se v daném případě možností udělení humanitárního azylu podrobně
zabývaly zejména z hlediska zdravotní, sociální a rodinné situace stěžovatele a jejich rozhodnutí
se nijak nevymykají racionální, akceptovatelné míře volného uvážení dané ustanovením §14
zákona o azylu, která je omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci
z ústavně zakotvených náležitostí demokratického právního státu (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55).
Poukazuje-li stěžovatel na porušení zásady jednoty rodiny upravené v ustanovení čl. 9
odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, resp. na nepřiměřený zásah do jeho rodinného a soukromého
života ve smyslu ustanovení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
je potřeba připomenout, že ani jedno ze zmíněných ustanovení neukládá státu všeobecný závazek
respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu. Při stanovení rozsahu
povinností státu je v tomto směru nutno zvážit okolnosti konkrétního případu ,
což se v projednávaném případě stalo; snaha stěžovatele legalizovat si v České republice pobyt
a žít zde s manželkou a se synem však není důvodem pro udělení humanitárního azylu podle §14
zákona o azylu (viz dále).
Humanitární azyl je specifickou formou mezinárodní ochrany a její smysl spočívá v tom,
aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá
žádný z případů předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu,
ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může
zareagovat především na případy, u nichž je obvyklé udělování humanitárního azylu, např. u osob
zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární
katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory. O žádnou takovou ani obdobnou
situaci se však v případě stěžovatele zjevně nejedná. Jeho cílem je legalizace pobytu a společné
soužití s manželkou a se synem na území České republiky, kteří zde však nemají nějaké trvalé
vazby a přestěhovali se sem za stěžovatelem s vědomím, že mu již bylo opakovaně uloženo
správní vyhoštění a následně též soudní vyhoštění. Teprve poté – v důsledku bezprostřední
hrozby realizace vyhoštění a vycestování z území České republiky – podal stěžovatel žádost
o udělení mezinárodní ochrany, kterou lze v tomto kontextu považovat za účelovou, a to i při
vědomí existence zmíněných rodinných vazeb.
Na udělení humanitárního azylu podle §14 není právní nárok a správní orgán o něm
rozhoduje na základě správního uvážení. Důvody hodné zvláštního zřetele, jejichž zjištění
je předpokladem pro udělení této formy azylu, nejsou v zákoně o azylu definovány. Nutno však
zdůraznit, že snaha po legalizaci pobytu z důvodu společného soužití s manželem,
resp. manželkou žijící na území České republiky je sice důvodem po chopitelným, avšak nikoliv
natolik závažným a naléhavým, aby bez přistoupení dalších okolností zvláštního zřetele hodných,
mohl být vnímán jako výjimečný, tedy zvláštního zřetele hodný ve smyslu §14 zákona o azylu
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 47/2004 - 60).
Zamýšlel-li stěžovatel realizovat svůj rodinný život na území České republiky, měl
možnost využít k tomu standardních institutů upravených v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a pokud tak neučinil a přestal
splňovat podmínky pobytu na území České republiky, nelze v tom spatřovat porušení
mezinárodních závazků.
V této souvislosti je třeba navíc poukázat na to, jak již ostatně učinil i krajský so ud,
že stěžovateli a jeho rodině nic nebrání žít společně v zemi původu, kde žije i jejich druhý syn
a příbuzní z obou stran. Je totiž třeba brát v úvahu i extrateritoriální účinky stěžovatelem
zmíněného čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tedy otázku, do jaké míry
je cizinci znemožněn jeho rodinný, případně soukromý život v jeho zemi původu a do jaké míry
je přijímající stát právě z tohoto důvodu povinen umožnit mu přenést si svůj rodinný,
resp. soukromý život na jeho území. Stěžovatelem namítané ekonomické potíže v zemi původu
přitom bez přistoupení dalších okolností hodných zvláštního zřetele nelze vnímat jinak, nežli
jako důvody ekonomické, nepostačující k udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 3/2003 - 54).
Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně dalších potíží v zemi původu daných tím,
že manželka pochází z odlišné oblasti Ukrajiny, tato byla uplatněna teprve poté, kdy byl vydán
napadený rozsudek krajského soudu, a proto tvoří nepřípustné nóvum ve smyslu §109 odst. 5
s. ř. s., ke kterému se nepřihlíží. Nicméně i přesto Nejvyšší správní soud považuje za vhodné
poznamenat, že stěžovatelem prezentované potíže dané tím, že pochází ze západu Ukrajiny
a manželka z východní (doněcké) oblasti, spočívaly v jednání soukromých osob, jejichž výlučnou
ani rozhodující příčinou nebyly důvody azylově relevantní ( srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, publikovaný pod č. 1749/2009 Sb. NSS).
Nejvyšší správní soudu tak dospěl k závěru, že v případě napadeného rozsudku nebylo
shledáno žádné zásadní pochybení ze strany krajského soudu, který se svým postupem nikterak
neodchyluje od shora uvedené judikatury, která je jednotná a ustálená a poskytuje dostatečnou
odpověď na námitky uplatněné v kasační stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud
neshledal žádný důvod pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační
stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji shledal
ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
K návrhu stěžovatele, aby odkladný účinek byl kasační stížnosti přiznán, Nejvyšší správní
soud konstatuje, že o něm nerozhodl, neboť kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany
je odkladným účinkem vybavena ex lege (§32 odst. 5 zákona o azylu).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2012
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu