ECLI:CZ:NSS:2012:KONF.40.2012:16
sp. zn. Konf 40/2012 - 16
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování
některých kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců
JUDr. Pavla Vrchy, JUDr. Pavla Pavlíka, JUDr. Romana Fialy, JUDr. Marie Žiškové
a JUDr. Milady Tomkové, o návrhu Českého telekomunikačního úřadu, se sídlem v Praze 9,
Sokolovská 219 (adresa pro doručování: poštovní přihrádka 02, 225 02 Praha 025), na rozhodnutí
kompetenčního sporu mezi ním a Okresním soudem ve Strakonicích, a dalších účastníků
sporu vedeného u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 EC 454/2011, o zaplacení
částky ve výši 6489 Kč s příslušenstvím: žalobkyně Telefónica Czech Republic, a. s., se sídlem
Za Brumlovkou 266/2, Praha 4, IČ 60193336, a žalovaného F. M. M.,
takto:
I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci žaloby o 6489 Kč s příslušenstvím, vedené
u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 EC 454/2011, je soud .
II. Usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 9. 11. 2011, čj. 6 EC 454/2011 - 19,
se zrušuje .
Odůvodnění:
Návrhem doručeným dne 8. 6. 2012 se navrhovatel (Český telekomunikační úřad)
domáhal, aby zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů (dále převážně jen „zákon o některých kompetenčních sporech“) rozhodl
kompetenční spor vzniklý podle ustanovení §1 odst. 1 písm. a) cit. zákona mezi ním a Okresním
soudem ve Strakonicích týkající se zaplacení částky 6489 Kč s příslušenstvím.
Z předloženého spisu vyplynuly následující skutečnosti:
Společnost Telefónica Czech Republic, a. s. (dále jen „Telefónica“), uzavřela s žalovaným
smlouvu o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací, na jejímž základě
žalovanému umožňovala využívat služeb i jiných subjektů. Služby třetích stran nabízejí
svým jménem společnosti, kterým jsou Českým telekomunikačním úřadem přidělena příslušná
telefonní čísla (většinou začínající na 9xx). Žalovaný v průběhu smluvního vztahu využil
těchto služeb, a to v období od 20. 10. 2008 do 19. 1. 2009. Za tyto služby se žalovaný zavázal
uhradit cenu objednávky a souhlasil s tím, že k výběru ceny je oprávněna žalobkyně. Společnost
Telefónica vyfakturovala žalovanému částku v celkové výši 6489 Kč, kterou však žalovaný
na výzvu neuhradil.
Žalobkyně podala proti žalovanému dne 30. 9. 2011 u Okresního soudu ve Strakonicích
žalobu na zaplacení této částky s příslušenstvím.
Okresní soud ve Strakonicích usnesením ze dne 9. 11. 2011, čj. 6 EC 454/2011 - 19,
výrokem I řízení zastavil, výrokem II určil, že po právní moci usnesení bude věc postoupena
Českému telekomunikačnímu úřadu a výrokem III rozhodl o náhradě nákladů řízení.
V odůvodnění uvedl, že žalobkyně uplatnila nárok na zaplacení dlužných plateb
za telekomunikační služby ve smyslu zákona o elektronických komunikacích (dále jen „zákon“),
přičemž službou elektronických komunikací je podle názoru soudu i volání na speciálně
zpoplatněná čísla provozovaná osobou odlišnou od žalobce, je-li žalobce oprávněn k přijetí
plateb za toto volání. Tyto služby nespadají podle soudu pod výjimku uvedenou v §2 písm. n)
uvedeného zákona. Rozhoduje o nich proto dle ustanovení §129 odst. 1 Český telekomunikační
úřad. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 3. 3. 2012.
Český telekomunikační úřad (dále jen „navrhovatel“) poté podal návrh zvláštnímu senátu
k rozhodnutí záporného kompetenčního sporu. Navrhovatel konstatoval, že žalobkyně
požaduje po žalovaném dlužnou částku, která představuje cenu za služby třetích stran.
Jedná se o objednávku vůči třetí straně na poskytnutí služby nabízející obsah prostřednictvím sítí
a služeb elektronických komunikací. Poskytnutí této služby nelze považovat za službu
elektronických komunikací tak, jak je vymezena v §2 písm. n) zákona č. 127/2005 Sb.,
o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů. Žalobkyně není jejím
poskytovatelem, a smluvní vztah ji k poskytování takové služby nezavazuje, pouze umožňuje
přístup k těmto službám, zajišťuje provoz mezi volajícím v jeho síti a poskytovatelem služeb
třetích stran, zajišťuje pro poskytovatele výběr plateb za jimi poskytnuté služby,
přitom neodpovídá za obsah a kvalitu těchto služeb. Služby tohoto charakteru jsou podle §1
odst. 2 zákona vyjmuty z působnosti zákona o elektronických komunikacích resp. rozhodovací
pravomoci ČTÚ. Služby třetích stran tedy nepředstavují služby elektronických komunikací,
a proto je orgánem kompetentním k rozhodování o ceně za tyto služby soud.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním úřadem a obecným soudem
se zvláštní senát řídil následující úvahou:
S účinností od 1. ledna 2003 se postupuje při kladných nebo záporných kompetenčních
sporech o pravomoc nebo věcnou příslušnost vydat rozhodnutí podle zákona č. 131/2002 Sb.,
o rozhodování některých kompetenčních sporů.
Spornou otázkou v konkrétní věci zůstává, kdo má pravomoc rozhodovat o povinnosti
zaplatit cenu za služby třetích stran.
Zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, rozdělil působnost
ve vykonávání státní správy v oblasti elektronických komunikací mezi ministerstvo a Český
telekomunikační úřad (§3 a §105 a násl. zákona o elektronických komunikacích).
Podle ustanovení §108 odst. 1 písm. g) tohoto zákona rozhoduje ve sporech, stanoví-li
tak tento zákon, Český telekomunikační úřad. Podle §129 odst. 1 věta prvá zákona rozhoduje
Český telekomunikační úřad spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§7) na straně
jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem na straně druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran
sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě.
S účinností od 1. 7. 2010 byla novelou zákona č. 153/2010 Sb. vložena do §129 odst. 1
druhá věta: “Úřad rovněž rozhoduje spory v případech, kdy na straně osoby vykonávající komunikační činnost
(§7) nebo účastníka, popřípadě uživatele, došlo ke změně na jinou osobu, zejména z důvodu postoupení
pohledávky, převzetí dluhu, přistoupení k závazku.“.
Podle ustáleného výkladu zvláštního senátu (srov. např. usnesení ze dne 14. 9. 2009,
čj. Konf 38/2009 - 12) je třeba současného naplnění dvou podmínek k tomu, aby byla dle výše
citovaných pravidel první věty §129 odst. 1 založena pravomoc navrhovatele rozhodnout
účastnický spor.
První podmínkou je osobní předpoklad spočívající jednak na straně osoby, která musí
vykonávat komunikační činnost, jíž se podle ustanovení §7 odst. 1 zákona o elektronických
komunikacích rozumí „a) zajišťování sítí elektronických komunikací, b) poskytování služeb elektronických
komunikací, c) provozování přístrojů dle §73 citovaného zákona“; službou elektronických komunikací
se rozumí dle ustanovení §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích “služba obvykle
poskytovaná za úplatu, která spočívá zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací,
včetně telekomunikačních služeb a přenosových služeb v sítích používaných pro rozhlasové a televizní vysílání
a v sítích kabelové televize, s výjimkou služeb, které nabízejí obsah prostřednictvím sítí a služeb elektronických
komunikací nebo vykonávají redakční dohled nad obsahem přenášeným sítěmi a poskytovaným službami
elektronických komunikací; nezahrnuje služby informační společnosti, které nespočívají zcela nebo převážně
v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací“. Osoba účastníka musí splňovat charakteristiku
stanovenou §2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích („účastníkem se rozumí každý,
kdo uzavřel s podnikatelem poskytujícím veřejně dostupné služby elektronických komunikací smlouvu
na poskytování těchto služeb“), popřípadě osoba uživatele musí splňovat charakteristiku stanovenou
§2 písm. b) zákona o elektronických komunikacích („uživatelem se rozumí každý, kdo využívá
nebo žádá veřejně dostupnou službu elektronických komunikací“); veřejně dostupnou službou
elektronických komunikací se dle §2 písm. o) cit. zákona rozumí „služba elektronických komunikací,
z jejíhož využívání není nikdo předem vyloučen“.
Druhou nezbytnou podmínkou je věcný předpoklad, jenž vychází z ustanovení
„pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě“, přičemž zaplacení ceny
je podle §64 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích jednou ze základních povinností
účastníka popř. uživatele veřejně dostupné služby elektronických komunikací.
Podle druhé věty §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích je pravomoc
navrhovatele rozhodnout spor založena rovněž v případech, ve kterých sice budou účastníky
osoby odlišné od osob uvedených ve větě první téhož ustanovení, k jejich účastenství
však dojde na základě změny závazku v osobě věřitele či dlužníka; to vše za předpokladu,
že spor mezi původními účastníky sporu byl oprávněn rozhodnout navrhovatel.
Zvláštní senát zkoumal naplnění podmínek rozhodovací pravomoci navrhovatele
ve smyslu věty první i druhé §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích.
Z výpisů vycházejících z databáze navrhovatele a z obchodního rejstříku je zřejmé,
že žalobkyně je osobou vykonávající komunikační činnost; osoba žalovaného naplňuje
charakteristiku účastníka podle §2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích. Pravomoc
navrhovatele rozhodnout spor v této věci by byla dána, pokud by šlo o spor o zaplacení ceny
za služby elektronických komunikací; jak vyplývá z definice §2 písm. n) zákona o elektronických
komunikacích, nelze však službou elektronických komunikací rozumět každou službu,
která bude přístupná účastníkovi osobou vykonávající komunikační činnost prostřednictvím
její sítě a služeb elektronických komunikací; výjimkou patrnou z formulace citovaného ustanovení
jsou služby, jejichž užívání resp. přístup k jejich obsahu poskytovatel (osoba vykonávající
komunikační činnost) zprostředkuje sice svou sítí a prostřednictvím služeb elektronických
komunikací, nicméně obsah samotné služby závisí na poskytovateli takové služby.
Zvláštní senát při úvahách o povaze dotčených služeb vycházel z bodu 15 všeobecných
podmínek, kterými mj. žalobkyně pro účastníky upravila postup pro přístup ke službám třetích
stran a pro vyúčtování za užití služeb třetích stran. Z bodu 15 všeobecných podmínek vyplývá,
že sama žalobkyně se nepovažovala za poskytovatele těchto služeb a v souladu s tím i vyúčtování
vystavila odděleně od vyúčtování služeb elektronických komunikací, jejichž byla poskytovatelem.
Z podkladů přiložených žalobkyní k žalobnímu návrhu (vyúčtování za služby
od 20. 10. 2008 do 19. 1. 2009) vyplývá, že žalovanému byly účtovány částky za služby třetích
stran nebo též služby obsahu (konkrétně Premium SMS/MMS).
Ve věci jde o spor o zaplacení ceny za využití služeb, které žalobkyně účastníkovi
zpřístupnila po zadání příslušného telefonního čísla přiděleného navrhovatelem třetím osobám
odlišným od žalobkyně. Po zpřístupnění zvolené služby byl její obsah účastníkovi (žalovanému)
sdělen prostřednictvím sítě žalobkyně a jí poskytnutých služeb elektronických komunikací.
Žalobkyně ovšem „služby obsahu“ sama neposkytovala, pouze jejich užití zprostředkovala.
Je zřejmé, že pohledávka plynoucí z neuhrazení ceny za poskytnuté služby primárně vznikla
mezi žalovaným a poskytovatelem služby obsahu.
Služby využité žalovaným jsou službami odpovídajícími službám obsahu ve smyslu §2
písm. n) zákona o elektronických komunikacích, které podle citovaného ustanovení
nejsou službami elektronických komunikací. Spor o zaplacení ceny za takové služby pak není
sporem o plnění povinností uložených na základě zákona o elektronických komunikacích
(k obdobnému závěru dospěl zvláštní senát v usnesení ze dne 31. 5. 2010, čj. Konf 99/2009 - 7,
dostupném na www.nssoud.cz). Tento závěr je stěžejní pro úvahu zvláštního senátu
o rozhodovací pravomoci navrhovatele, neboť vzhledem k charakteru služby nemohou
být ve vzájemném vztahu žalobkyně, žalovaného a poskytovatele služby obsahu splněny
podmínky stanovené větou první, příp. též druhou §129 odst. 1 zákona o elektronických
komunikacích.
Výhradní oprávnění žalobkyně požadovat po žalovaném zaplacení pohledávky
namísto poskytovatele služby obsahu (výběr ceny podle bodu 15.4 všeobecných podmínek)
je předmětem právního vztahu mezi poskytovatelem služby obsahu a žalobkyní. Lze tak uzavřít,
že v posuzovaném případě poskytnuté služby obsahu nejsou službou elektronických komunikací;
pravomoci soudů se tedy tato věc nevymyká, neboť podle §7 odst. 1 o. s. ř. soudy rozhodují
„spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů,
pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány“.
Zvláštní senát z uvedených důvodů vyslovil, že k rozhodnutí o věci je dána pravomoc
soudu (§5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb., výrok I). Zvláštní senát podle §5 odst. 3 zákona
č. 131/2002 Sb. zruší rozhodnutí, kterým strana kompetenčního sporu popřela svou pravomoc
o věci rozhodovat, ačkoliv podle rozhodnutí zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci
uvedené v návrhu na zahájení řízení v její pravomoci. Dalším výrokem proto zvláštní senát zrušil
usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 9. 11. 2011, čj. 6 EC 454/2011 - 19.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.
závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní
orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále bude tedy Okresní soud ve Strakonicích
pokračovat v původním řízení o podané žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 29. listopadu 2012
JUDr. Michal Mazanec
předseda zvláštního senátu