ECLI:CZ:NSS:2012:KONF.46.2012:15
sp. zn. Konf 46/2012 - 15
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování
některých kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců
JUDr. Pavla Vrchy, JUDr. Pavla Pavlíka, JUDr. Romana Fialy, JUDr. Marie Žiškové
a JUDr. Milady Tomkové, rozhodl o návrhu Českého telekomunikačního úřadu, se sídlem
v Praze 9, Sokolovská 219 (adresa pro doručování: poštovní přihrádka 02, 225 02 Praha 025),
na rozhodnutí kompetenčního sporu mezi ním a Obvodním soudem pro Prahu 4,
a dalších účastníků sporu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 EC 705/2011,
o zaplacení částky ve výši 9406 Kč s příslušenstvím: žalobkyně Telefónica Czech Republic,
a. s., se sídlem Za Brumlovkou 266/2, Praha 4, IČ 60193336, a žalovaného Ľ. K.,
takto:
I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci žaloby o 9406 Kč s příslušenstvím, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 EC 705/2011, je soud .
II. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 12. 2011, čj. 9 EC 705/2011 - 10,
se zrušuje .
Odůvodnění:
Návrhem doručeným dne 26. 6. 2012 se navrhovatel (Český telekomunikační úřad)
domáhal, aby zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů (dále převážně jen „zákon o některých kompetenčních sporech“)
rozhodl kompetenční spor vzniklý podle ustanovení §1 odst. 1 písm. a) cit. zákona
mezi ním a Obvodním soudem pro Prahu 4 týkající se zaplacení částky 9406 Kč s příslušenstvím.
Z předloženého spisu vyplynuly následující skutečnosti:
Společnost Telefónica Czech Republic, a. s. (dále jen „Telefónica“), uzavřela s žalovaným
smlouvu o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací, na jejímž základě
žalovanému umožňovala využívat služeb i jiných subjektů. Služby třetích stran nabízejí
svým jménem společnosti, kterým jsou Českým telekomunikačním úřadem přidělena příslušná
telefonní čísla (většinou začínající na 9xx). Žalovaný v průběhu smluvního vztahu využil
těchto služeb, a to v období od 23. 9. 2010 do 22. 1. 2011. Za tyto služby se žalovaný zavázal
uhradit cenu objednávky a souhlasil s tím, že k výběru ceny je oprávněna žalobkyně. Společnost
Telefónica vyfakturovala žalovanému částku v celkové výši 9406 Kč, kterou však žalovaný
na výzvu neuhradil.
Žalobkyně podala proti žalovanému dne 8. 12. 2011 u Obvodního soudu pro Prahu 4
žalobu na zaplacení této částky s příslušenstvím.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 19. 12. 2011, čj. 9 EC 705/2011 - 10,
výrokem I řízení zastavil, výrokem II určil, že po právní moci usnesení bude věc postoupena
Českému telekomunikačnímu úřadu a výrokem III rozhodl o náhradě nákladů řízení.
V odůvodnění s odkazem na §129 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích,
v platném znění, uvedl, že žalobkyně uplatnila nárok na zaplacení dlužných plateb
za telekomunikační služby ve smyslu zákona o elektronických komunikacích (dále jen „zákon“),
z čehož vyplývá, že soud nemá pravomoc rozhodovat či jednat o této žalobě. Ve smyslu §104
odst. 1 o. s. ř. bylo proto řízení zastaveno a věc postoupena Českému telekomunikačnímu úřadu.
Rozhodnutí nabylo právní moci dne 24. 1. 2012.
Český telekomunikační úřad (dále jen „navrhovatel“) poté podal návrh zvláštnímu
senátu k rozhodnutí záporného kompetenčního sporu. Navrhovatel konstatoval, že žalobkyně
požaduje po žalovaném dlužnou částku, která představuje cenu za služby třetích stran.
Jedná se o objednávku vůči třetí straně na poskytnutí služby nabízející obsah prostřednictvím
sítí a služeb elektronických komunikací. Poskytnutí této služby nelze považovat za službu
elektronických komunikací tak, jak je vymezena v §2 písm. n) zákona č. 127/2005 Sb.,
o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů. Žalobkyně
není jejím poskytovatelem, a smluvní vztah ji k poskytování takové služby nezavazuje,
pouze umožňuje přístup k těmto službám, zajišťuje provoz mezi volajícím v jeho síti
a poskytovatelem služeb třetích stran, zajišťuje pro poskytovatele výběr plateb za jimi poskytnuté
služby, přitom neodpovídá za obsah a kvalitu těchto služeb. Služby tohoto charakteru
jsou podle §1 odst. 2 zákona vyjmuty z působnosti zákona o elektronických komunikacích
resp. rozhodovací pravomoci ČTÚ. Služby třetích stran tedy nepředstavují služby elektronických
komunikací, a proto je orgánem kompetentním k rozhodování o ceně za tyto služby soud.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním úřadem a obecným soudem
se zvláštní senát řídil následující úvahou:
S účinností od 1. ledna 2003 se postupuje při kladných nebo záporných kompetenčních
sporech o pravomoc nebo věcnou příslušnost vydat rozhodnutí podle zákona č. 131/2002 Sb.,
o rozhodování některých kompetenčních sporů.
Spornou otázkou v konkrétní věci zůstává, kdo má pravomoc rozhodovat o povinnosti
zaplatit cenu za služby třetích stran.
Zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, rozdělil působnost
ve vykonávání státní správy v oblasti elektronických komunikací mezi ministerstvo a Český
telekomunikační úřad (§3 a §105 a násl. zákona o elektronických komunikacích).
Podle ustanovení §108 odst. 1 písm. g) tohoto zákona rozhoduje ve sporech, stanoví-li
tak tento zákon, Český telekomunikační úřad. Podle §129 odst. 1 věta prvá zákona rozhoduje
Český telekomunikační úřad spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§7) na straně
jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem na straně druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran
sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě.
S účinností od 1. 7. 2010 byla novelou zákona č. 153/2010 Sb. vložena do §129 odst. 1
druhá věta: “Úřad rovněž rozhoduje spory v případech, kdy na straně osoby vykonávající komunikační činnost
(§7) nebo účastníka, popřípadě uživatele, došlo ke změně na jinou osobu, zejména z důvodu postoupení
pohledávky, převzetí dluhu, přistoupení k závazku.“.
Podle ustáleného výkladu zvláštního senátu (srov. např. usnesení ze dne 14. 9. 2009,
čj. Konf 38/2009 - 12) je třeba současného naplnění dvou podmínek k tomu, aby byla dle výše
citovaných pravidel první věty §129 odst. 1 založena pravomoc navrhovatele rozhodnout
účastnický spor.
První podmínkou je osobní předpoklad spočívající jednak na straně osoby, která musí
vykonávat komunikační činnost, jíž se podle ustanovení §7 odst. 1 zákona o elektronických
komunikacích rozumí „a) zajišťování sítí elektronických komunikací, b) poskytování služeb elektronických
komunikací, c) provozování přístrojů dle §73 citovaného zákona“; službou elektronických komunikací
se rozumí dle ustanovení §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích “služba obvykle
poskytovaná za úplatu, která spočívá zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací,
včetně telekomunikačních služeb a přenosových služeb v sítích používaných pro rozhlasové a televizní vysílání
a v sítích kabelové televize, s výjimkou služeb, které nabízejí obsah prostřednictvím sítí a služeb elektronických
komunikací nebo vykonávají redakční dohled nad obsahem přenášeným sítěmi a poskytovaným službami
elektronických komunikací; nezahrnuje služby informační společnosti, které nespočívají zcela nebo převážně
v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací“. Osoba účastníka musí splňovat charakteristiku
stanovenou §2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích („účastníkem se rozumí každý,
kdo uzavřel s podnikatelem poskytujícím veřejně dostupné služby elektronických komunikací smlouvu
na poskytování těchto služeb“), popřípadě osoba uživatele musí splňovat charakteristiku stanovenou
§2 písm. b) zákona o elektronických komunikacích („uživatelem se rozumí každý, kdo využívá
nebo žádá veřejně dostupnou službu elektronických komunikací“); veřejně dostupnou službou
elektronických komunikací se dle §2 písm. o) cit. zákona rozumí „služba elektronických komunikací,
z jejíhož využívání není nikdo předem vyloučen“.
Druhou nezbytnou podmínkou je věcný předpoklad, jenž vychází z ustanovení
„pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě“, přičemž zaplacení ceny
je podle §64 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích jednou ze základních povinností
účastníka popř. uživatele veřejně dostupné služby elektronických komunikací.
Podle druhé věty §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích je pravomoc
navrhovatele rozhodnout spor založena rovněž v případech, ve kterých sice budou účastníky
osoby odlišné od osob uvedených ve větě první téhož ustanovení, k jejich účastenství
však dojde na základě změny závazku v osobě věřitele či dlužníka; to vše za předpokladu, že spor
mezi původními účastníky sporu byl oprávněn rozhodnout navrhovatel.
Zvláštní senát zkoumal naplnění podmínek rozhodovací pravomoci navrhovatele
ve smyslu věty první i druhé §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích.
Z výpisů vycházejících z databáze navrhovatele a z obchodního rejstříku je zřejmé,
že žalobkyně je osobou vykonávající komunikační činnost; osoba žalovaného naplňuje
charakteristiku účastníka podle §2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích. Pravomoc
navrhovatele rozhodnout spor v této věci by byla dána, pokud by šlo o spor o zaplacení ceny
za služby elektronických komunikací; jak vyplývá z definice §2 písm. n) zákona o elektronických
komunikacích, nelze však službou elektronických komunikací rozumět každou službu,
která bude přístupná účastníkovi osobou vykonávající komunikační činnost prostřednictvím
její sítě a služeb elektronických komunikací; výjimkou patrnou z formulace citovaného ustanovení
jsou služby, jejichž užívání resp. přístup k jejich obsahu poskytovatel (osoba vykonávající
komunikační činnost) zprostředkuje sice svou sítí a prostřednictvím služeb elektronických
komunikací, nicméně obsah samotné služby závisí na poskytovateli takové služby.
Zvláštní senát při úvahách o povaze dotčených služeb vycházel z bodu 15 všeobecných
podmínek, kterými mj. žalobkyně pro účastníky upravila postup pro přístup k tzv. platebním
transakcím a pro vyúčtování za platební transakce. Z bodu 15 všeobecných podmínek vyplývá,
že sama žalobkyně se nepovažovala za poskytovatele těchto služeb a v souladu s tím i vyúčtování
vystavila odděleně od vyúčtování služeb elektronických komunikací, jejichž byla poskytovatelem.
Z podkladů přiložených žalobkyní k žalobnímu návrhu (vyúčtování za služby
od 23. 9. 2010 do 22. 1. 2011) vyplývá, že žalovanému byly účtovány částky za služby třetích
stran, a to za tzv. „platební transakce“ (Premium SMS/MMS, Audiotex).
Ve věci jde o spor o zaplacení ceny za využití služeb, které žalobkyně účastníkovi
zpřístupnila po zadání příslušného telefonního čísla přiděleného navrhovatelem třetím osobám
odlišným od žalobkyně. Po zpřístupnění zvolené služby byl její obsah účastníkovi (žalovanému)
sdělen prostřednictvím sítě žalobkyně a jí poskytnutých služeb elektronických komunikací.
Žalobkyně ovšem „platební transakce“ sama neposkytovala, pouze jejich užití zprostředkovala.
Je zřejmé, že pohledávka plynoucí z neuhrazení ceny za poskytnuté služby primárně vznikla
mezi žalovaným a poskytovatelem služby obsahu.
Služby využité žalovaným jsou službami odpovídajícími službám obsahu ve smyslu §2
písm. n) zákona o elektronických komunikacích, které podle citovaného ustanovení
nejsou službami elektronických komunikací. Spor o zaplacení ceny za takové služby
pak není sporem o plnění povinností uložených na základě zákona o elektronických
komunikacích (k obdobnému závěru dospěl zvláštní senát v usnesení ze dne 31. 5. 2010,
čj. Konf 99/2009 - 7, dostupném na www.nssoud.cz). Tento závěr je stěžejní pro úvahu
zvláštního senátu o rozhodovací pravomoci navrhovatele, neboť vzhledem k charakteru služby
nemohou být ve vzájemném vztahu žalobkyně, žalovaného a poskytovatele služby obsahu
splněny podmínky stanovené větou první, příp. též druhou §129 odst. 1 zákona o elektronických
komunikacích.
Výhradní oprávnění žalobkyně požadovat po žalovaném zaplacení pohledávky namísto
poskytovatele služeb třetích stran (výběr ceny podle bodu 15. 9 všeobecných podmínek)
je předmětem právního vztahu mezi poskytovatelem služby obsahu a žalobkyní. Lze tak uzavřít,
že v posuzovaném případě poskytnuté služby obsahu nejsou službou elektronických komunikací;
pravomoci soudů se tedy tato věc nevymyká, neboť podle §7 odst. 1 o. s. ř. soudy rozhodují
„spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů,
pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány“.
Zvláštní senát z uvedených důvodů vyslovil, že k rozhodnutí o věci je dána pravomoc
soudu (§5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb., výrok I). Zvláštní senát podle §5 odst. 3 zákona
č. 131/2002 Sb. zruší rozhodnutí, kterým strana kompetenčního sporu popřela svou pravomoc
o věci rozhodovat, ačkoliv podle rozhodnutí zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci
uvedené v návrhu na zahájení řízení v její pravomoci. Dalším výrokem proto zvláštní senát zrušil
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 12. 2011, čj. 9 EC 705/2011 - 10.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.
závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl,
pro správní orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále bude tedy Obvodní soud
pro Prahu 4 pokračovat v původním řízení o podané žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 29. listopadu 2012
JUDr. Michal Mazanec
předseda zvláštního senátu