ECLI:CZ:NSS:2012:KONF.52.2012:10
sp. zn. Konf 52/2012 - 10
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování
některých kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců
JUDr. Pavla Vrchy, JUDr. Pavla Pavlíka, JUDr. Romana Fialy, JUDr. Marie Žiškové
a JUDr. Milady Tomkové, rozhodl o návrhu Českého telekomunikačního úřadu, se sídlem
v Praze 9, Sokolovská 219 (adresa pro doručování: poštovní přihrádka 02, 225 02 Praha 025),
na rozhodnutí kompetenčního sporu mezi ním a Obvodním soudem pro Prahu 5, a dalších
účastníků sporu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 105 EC 19/2012,
o zaplacení částky ve výši 4140 Kč s příslušenstvím: žalobkyně Telefónica Czech Republic,
a. s., se sídlem Za Brumlovkou 266/2, Praha 4, IČ 60193336, a žalované R. G.,
takto:
I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci žaloby o 4140 Kč s příslušenstvím, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 105 EC 19/2012, je soud .
II. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 3. 2012, čj. 5 EC 19/2012 - 7,
se zrušuje .
Odůvodnění:
Návrhem doručeným dne 10. 7. 2012 se navrhovatel (Český telekomunikační úřad)
domáhal, aby zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů (dále převážně jen „zákon o některých kompetenčních sporech“)
rozhodl kompetenční spor vzniklý podle ustanovení §1 odst. 1 písm. a) cit. zákona
mezi ním a Obvodním soudem pro Prahu 5 týkající se zaplacení částky 4140 Kč s příslušenstvím.
Z předloženého spisu vyplynuly následující skutečnosti:
Společnost Telefónica Czech Republic, a. s. (dále jen „Telefónica“), uzavřela s žalovanou
smlouvu o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací, na jejímž základě
žalované umožňovala využívat služeb i jiných subjektů. Služby třetích stran nabízejí svým jménem
společnosti, kterým jsou Českým telekomunikačním úřadem přidělena příslušná telefonní
čísla (většinou začínající na 9xx). Žalovaná v průběhu smluvního vztahu využila těchto služeb,
a to v období od 23. 4. 2008 do 22. 5. 2008. Za tyto služby se žalovaná zavázala uhradit cenu
objednávky a souhlasila s tím, že k výběru ceny je oprávněna žalobkyně. Společnost Telefónica
Czech Republic, a. s., vyfakturovala žalované částku v celkové výši 4140 Kč, kterou však žalovaná
na výzvu neuhradila.
Žalobkyně podala proti žalované dne 31. 1. 2012 u Obvodního soudu pro Prahu 5
žalobu na zaplacení této částky s příslušenstvím.
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 12. 3. 2012, čj. 5 EC 19/2012 - 7
(poznámka: věc je u cit. soudu vedena pod sp. zn. 105 EC 19/2012 , výrokem I řízení zastavil,
výrokem III určil, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Českému
telekomunikačnímu úřadu, výroky II a IV rozhodl o náhradě nákladů řízení a vrácení soudního
poplatku. V odůvodnění uvedl, že žalobkyně uplatnila nárok na zaplacení dlužných plateb
za telekomunikační služby ve smyslu zákona o elektronických komunikacích (dále jen „zákon“),
přičemž službou elektronických komunikací je podle názoru soudu i volání na speciálně
zpoplatněná čísla provozovaná osobou odlišnou od žalobce, je-li žalobce oprávněn k přijetí
plateb za toto volání. Tyto služby nespadají podle soudu pod výjimku uvedenou v §2 písm. n)
uvedeného zákona. Rozhoduje o nich proto dle ustanovení §129 odst. 1 Český telekomunikační
úřad. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 3. 4. 2012.
Český telekomunikační úřad (dále jen „navrhovatel“) poté podal návrh zvláštnímu senátu
k rozhodnutí záporného kompetenčního sporu. Navrhovatel konstatoval, že žalobkyně požaduje
po žalované dlužnou částku, která představuje cenu za služby třetích stran. Jedná se o objednávku
vůči třetí straně na poskytnutí služby nabízející obsah prostřednictvím sítí a služeb elektronických
komunikací. Poskytnutí této služby nelze považovat za službu elektronických komunikací tak,
jak je vymezena v §2 písm. n) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně
některých souvisejících zákonů. Žalobkyně není jejím poskytovatelem, a smluvní vztah
ji k poskytování takové služby nezavazuje, pouze umožňuje přístup k těmto službám, zajišťuje
provoz mezi volajícím v jeho síti a poskytovatelem služeb třetích stran, zajišťuje
pro poskytovatele výběr plateb za jimi poskytnuté služby, přitom neodpovídá za obsah a kvalitu
těchto služeb. Služby tohoto charakteru jsou podle §1 odst. 2 zákona vyjmuty z působnosti
zákona o elektronických komunikacích resp. rozhodovací pravomoci ČTÚ. Služby třetích stran
tedy nepředstavují služby elektronických komunikací, a proto je orgánem kompetentním
k rozhodování o ceně za tyto služby soud.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním úřadem a obecným soudem
se zvláštní senát řídil následující úvahou:
S účinností od 1. ledna 2003 se postupuje při kladných nebo záporných kompetenčních
sporech o pravomoc nebo věcnou příslušnost vydat rozhodnutí podle zákona č. 131/2002 Sb.,
o rozhodování některých kompetenčních sporů.
Spornou otázkou v konkrétní věci zůstává, kdo má pravomoc rozhodovat o povinnosti
zaplatit cenu za služby třetích stran.
Zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, rozdělil působnost
ve vykonávání státní správy v oblasti elektronických komunikací mezi ministerstvo a Český
telekomunikační úřad (§3 a §105 a násl. zákona o elektronických komunikacích).
Podle ustanovení §108 odst. 1 písm. g) tohoto zákona rozhoduje ve sporech, stanoví-li
tak tento zákon, Český telekomunikační úřad. Podle §129 odst. 1 věta prvá zákona rozhoduje
Český telekomunikační úřad spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§7) na straně
jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem na straně druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran
sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě.
S účinností od 1. 7. 2010 byla novelou zákona č. 153/2010 Sb. vložena do §129 odst. 1
druhá věta: „Úřad rovněž rozhoduje spory v případech, kdy na straně osoby vykonávající komunikační činnost
(§7) nebo účastníka, popřípadě uživatele, došlo ke změně na jinou osobu, zejména z důvodu postoupení
pohledávky, převzetí dluhu, přistoupení k závazku.“.
Podle ustáleného výkladu zvláštního senátu (srov. např. usnesení ze dne 14. 9. 2009,
čj. Konf 38/2009 - 12) je třeba současného naplnění dvou podmínek k tomu, aby byla dle výše
citovaných pravidel první věty §129 odst. 1 založena pravomoc navrhovatele rozhodnout
účastnický spor.
První podmínkou je osobní předpoklad spočívající jednak na straně osoby, která musí
vykonávat komunikační činnost, jíž se podle ustanovení §7 odst. 1 zákona o elektronických
komunikacích rozumí „a) zajišťování sítí elektronických komunikací, b) poskytování služeb elektronických
komunikací, c) provozování přístrojů dle §73 citovaného zákona“; službou elektronických komunikací
se rozumí dle ustanovení §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích “služba obvykle
poskytovaná za úplatu, která spočívá zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací,
včetně telekomunikačních služeb a přenosových služeb v sítích používaných pro rozhlasové a televizní vysílání
a v sítích kabelové televize, s výjimkou služeb, které nabízejí obsah prostřednictvím sítí a služeb elektronických
komunikací nebo vykonávají redakční dohled nad obsahem přenášeným sítěmi a poskytovaným službami
elektronických komunikací; nezahrnuje služby informační společnosti, které nespočívají zcela nebo převážně
v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací“. Osoba účastníka musí splňovat charakteristiku
stanovenou §2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích („účastníkem se rozumí každý,
kdo uzavřel s podnikatelem poskytujícím veřejně dostupné služby elektronických komunikací smlouvu
na poskytování těchto služeb“), popřípadě osoba uživatele musí splňovat charakteristiku stanovenou
§2 písm. b) zákona o elektronických komunikacích („uživatelem se rozumí každý, kdo využívá
nebo žádá veřejně dostupnou službu elektronických komunikací“); veřejně dostupnou službou
elektronických komunikací se dle §2 písm. o) cit. zákona rozumí „služba elektronických komunikací,
z jejíhož využívání není nikdo předem vyloučen“.
Druhou nezbytnou podmínkou je věcný předpoklad, jenž vychází z ustanovení
„pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě“, přičemž zaplacení
ceny je podle §64 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích jednou ze základních
povinností účastníka popř. uživatele veřejně dostupné služby elektronických komunikací.
Podle druhé věty §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích je pravomoc
navrhovatele rozhodnout spor založena rovněž v případech, ve kterých sice budou účastníky
osoby odlišné od osob uvedených ve větě první téhož ustanovení, k jejich účastenství
však dojde na základě změny závazku v osobě věřitele či dlužníka; to vše za předpokladu,
že spor mezi původními účastníky sporu byl oprávněn rozhodnout navrhovatel.
Zvláštní senát zkoumal naplnění podmínek rozhodovací pravomoci navrhovatele
ve smyslu věty první i druhé §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích.
Z výpisů vycházejících z databáze navrhovatele a z obchodního rejstříku je zřejmé,
že žalobkyně je osobou vykonávající komunikační činnost; osoba žalované naplňuje
charakteristiku účastníka podle §2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích. Pravomoc
navrhovatele rozhodnout spor v této věci by byla dána, pokud by šlo o spor o zaplacení
ceny za služby elektronických komunikací; jak vyplývá z definice §2 písm. n) zákona
o elektronických komunikacích, nelze však službou elektronických komunikací rozumět
každou službu, která bude přístupná účastníkovi osobou vykonávající komunikační činnost
prostřednictvím její sítě a služeb elektronických komunikací; výjimkou patrnou z formulace
citovaného ustanovení jsou služby, jejichž užívání resp. přístup k jejich obsahu poskytovatel
(osoba vykonávající komunikační činnost) zprostředkuje sice svou sítí a prostřednictvím služeb
elektronických komunikací, nicméně obsah samotné služby závisí na poskytovateli takové služby.
Zvláštní senát při úvahách o povaze dotčených služeb vycházel z bodu 15 všeobecných
podmínek, kterými mj. žalobkyně pro účastníky upravila postup pro přístup ke službám třetích
stran a pro vyúčtování za užití služeb třetích stran. Z bodu 15 všeobecných podmínek vyplývá,
že sama žalobkyně se nepovažovala za poskytovatele těchto služeb a v souladu s tím i vyúčtování
vystavila odděleně od vyúčtování služeb elektronických komunikací, jejichž byla poskytovatelem.
Z podkladů přiložených žalobkyní k žalobnímu návrhu (vyúčtování za služby
od 23. 4. 2008 do 22. 5. 2008) vyplývá, že žalované byly účtovány částky za služby třetích stran
nebo též služby obsahu, poskytnuté prostřednictví společností BAUER MEDIA v. o. s., Telekom
Austria Czech Republic, a. s., a MEDIA SUPPORT, s. r. o.
Ve věci jde o spor o zaplacení ceny za využití služeb, které žalobkyně účastníkovi
zpřístupnila po zadání příslušného telefonního čísla přiděleného navrhovatelem třetím osobám
odlišným od žalobkyně. Po zpřístupnění zvolené služby byl její obsah účastníkovi (žalovanému)
sdělen prostřednictvím sítě žalobkyně a jí poskytnutých služeb elektronických komunikací.
Žalobkyně ovšem „služby obsahu“ sama neposkytovala, pouze jejich užití zprostředkovala.
Je zřejmé, že pohledávka plynoucí z neuhrazení ceny za poskytnuté služby primárně vznikla
mezi žalovaným a poskytovatelem služby obsahu.
Služby využité žalovanou jsou službami odpovídajícími službám obsahu ve smyslu §2
písm. n) zákona o elektronických komunikacích, které podle citovaného ustanovení
nejsou službami elektronických komunikací. Spor o zaplacení ceny za takové služby
pak není sporem o plnění povinností uložených na základě zákona o elektronických
komunikacích (k obdobnému závěru dospěl zvláštní senát v usnesení ze dne 31. 5. 2010,
čj. Konf 99/2009 - 7, dostupném na www.nssoud.cz). Tento závěr je stěžejní pro úvahu
zvláštního senátu o rozhodovací pravomoci navrhovatele, neboť vzhledem k charakteru služby
nemohou být ve vzájemném vztahu žalobkyně, žalované a poskytovatele služby obsahu splněny
podmínky stanovené větou první, příp. též druhou §129 odst. 1 zákona o elektronických
komunikacích.
Výhradní oprávnění žalobkyně požadovat po žalované zaplacení pohledávky
namísto poskytovatele služby obsahu (výběr ceny podle bodu 15.4 všeobecných podmínek)
je předmětem právního vztahu mezi poskytovatelem služby obsahu a žalobkyní. Lze tak uzavřít,
že v posuzovaném případě poskytnuté služby obsahu nejsou službou elektronických komunikací;
pravomoci soudů se tedy tato věc nevymyká, neboť podle §7 odst. 1 o. s. ř. soudy rozhodují
„spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů,
pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány“.
Zvláštní senát z uvedených důvodů vyslovil, že k rozhodnutí o věci je dána pravomoc
soudu (§5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb., výrok I). Zvláštní senát podle §5 odst. 3 zákona
č. 131/2002 Sb. zruší rozhodnutí, kterým strana kompetenčního sporu popřela svou pravomoc
o věci rozhodovat, ačkoliv podle rozhodnutí zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci
uvedené v návrhu na zahájení řízení v její pravomoci. Dalším výrokem proto zvláštní senát zrušil
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 3. 2012, čj. 5 EC 19/2012 - 7.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.
závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní
orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále bude tedy Obvodní soud pro Prahu 5
pokračovat v původním řízení o podané žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 29. listopadu 2012
JUDr. Michal Mazanec
předseda zvláštního senátu