ECLI:CZ:NSS:2012:KONF.56.2012:11
sp. zn. Konf 56/2012 - 11
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Romana
Fialy, JUDr. Pavla Vrchy, JUDr. Pavla Pavlíka, JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Marie Žiškové,
rozhodl o návrhu Českého telekomunikačního úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219
(adresa pro doručování: poštovní přihrádka 02, 225 02 Praha 025), na rozhodnutí kompetenčního
sporu mezi ním a Obvodním soudem pro Prahu 4, a dalších účastníků sporu vedeného
u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 EC 667/2011, o 7946 Kč s příslušenstvím:
žalobkyně Telefónica Czech Republic, a.s., se sídlem v Praze 4, Za Brumlovkou 266/2,
IČ 60193336, a žalované Z. H.,
takto:
I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci žaloby o 7946 Kč s příslušenstvím, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 EC 667/2011, je soud.
II. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. února 2012, čj. 8 EC 667/2011 - 9,
se zrušuje .
Odůvodnění:
Návrhem doručeným dne 15. 8. 2012 se navrhovatel (Český telekomunikační úřad)
domáhal, aby zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů (dále také jen „zákon o některých kompetenčních sporech“) rozhodl kompetenční
spor vzniklý podle ustanovení §1 odst. 1 písm. a) cit. zákona mezi ním a Obvodním soudem
pro Prahu 4 týkající se zaplacení částky 7946 Kč s příslušenstvím.
Z předloženého spisu vyplynuly následující skutečnosti:
Žalovaná se na základě smluvního vztahu o poskytování služeb elektronických
komunikací se žalobkyní (tehdy společností Telefónica O2 Czech Republic, a.s.) stala účastnicí
mobilní telefonní stanice čísl X.
Za „služby třetích stran“ byla žalobkyní žalované vystavena faktura za období
od 8. 5. 2007 do 7. 8. 2007 na celkovou částku 7946 Kč.
Vzhledem k tomu, že žalovaná dobrovolně částku neuhradila, podala žalobkyně
dne 7. 11. 2011 k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 návrh na vydání elektronického platebního
rozkazu, v němž se domáhala, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit částku 7946 Kč
s příslušenstvím včetně nákladů řízení.
Žalobkyně v návrhu uvedla, že se domáhá zaplacení částky 7946 Kč odpovídající
poskytnutým službám třetích stran nebo též službám obsahu, jež nejsou službami elektronických
komunikací ve smyslu §2 písm. n) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích.
Tyto služby umožňuje objednat a využít žalobkyně svým účastníkům na základě
Všeobecných podmínek pro poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací
prostřednictvím pevných sítí vydaných v souladu s §273 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku; služby samotné však nabízejí svým jménem společnosti,
kterým jsou Českým telekomunikačním úřadem přidělena příslušná telefonní čísla (zejména 901,
902, 906, 909) zpoplatněná zvláštní sazbou zřetelnou i z čísla samotného. Žalovaná tyto služby
využila, dle čl. 15.1 Všeobecných podmínek souhlasila s oprávněním žalobkyně k výběru ceny
za tyto služby, která je za dané zúčtovací období uvedena v samostatné části pravidelného
vyúčtování za služby odděleně od služeb elektronických komunikací. Poskytovatelé služeb třetích
stran dali souhlas a oprávnění žalobkyni, aby platby od účastníků vybírala, jak vyplývá
z „Informace o službách třetích stran“ uvedené na vyúčtování těchto služeb.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 6. 2. 2012, čj. 8 EC 667/2011 – 9, rozhodl
o zastavení řízení (výrok I.) s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Českému
telekomunikačnímu úřadu (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Soud poukázal na ustanovení §129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických
komunikacích, v planém znění, podle něhož Český telekomunikační úřad rozhoduje spory
mezi osobou vykonávající komunikační činnost na straně jedné (žalobkyně), a účastníkem,
popřípadě uživatelem (žalovaná) na straně druhé, pokud se spor týká povinností uložených
tímto zákonem nebo na jeho základě, konkrétně povinnosti účastníka či uživatele zaplatit
poskytovateli za poskytnuté telekomunikační služby. Z uvedeného podle názoru soudu vyplývá,
že soud nemá pravomoc rozhodovat či jednat o předmětné žalobě. Protože není v dané věci
dána pravomoc soudu k rozhodování věci, neboť je dána jinému orgánu, postupoval soud
podle §104 odst. 1 o. s. ř. a řízení zastavil s tím, že po právní moc bude věc postoupena Českému
telekomunikačnímu úřadu (navrhovateli).
Český telekomunikační úřad po postoupení věci odmítl svou kompetenci k rozhodnutí
tohoto sporu. Navrhovatel rekapituloval ustanovení zákona o elektronických komunikacích,
která definují podmínky pro založení jeho pravomoci rozhodnout spor (zejména §108 odst. 1
písm. g), §129 odst. 1, §64 odst. 1); zdůraznil, že podle §2 se službou elektronických
komunikací rozumí „služba obvykle poskytovaná za úplatu, která spočívá zcela nebo převážně v přenosu
signálů po sítích elektronických komunikací, včetně telekomunikačních služeb a přenosových služeb v sítích
používaných pro rozhlasové a televizní vysílání a v sítích kabelové televize, s výjimkou služeb,
které nabízejí obsah prostřednictvím sítí a služeb elektronických komunikací
nebo vykonávají redakční dohled nad obsahem přenášeným sítěmi a poskytovaným službami elektronických
komunikací; nezahrnuje služby informační společnosti, které nespočívají zcela nebo převážně v přenosu signálů
po sítích elektronických komunikací“. Z tohoto vymezení pojmů je podle navrhovatele zjevné,
že pravomoc Českého telekomunikačního úřadu je dána v případě sporů o otázkách souvisejících
se samotným poskytováním služeb elektronických komunikací, eventuálně o ujednáních
na ně úzce navazujících (např. ujednání o smluvní pokutě). V případě tzv. služeb třetích stran
se jedná o objednávku vůči třetí straně na poskytnutí služby nabízející obsah prostřednictvím sítí
a služeb elektronických komunikací poskytovatele služeb elektronických komunikací. Poskytnutí
této služby nelze považovat za službu elektronických komunikací tak, jak je vymezena
v §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích, žalobkyně není jejím poskytovatelem
a smluvní vztah ji k poskytování takové služby nezavazuje. Služby tohoto charakteru
jsou podle zákona o elektronických komunikacích vyjmuty z působnosti tohoto zákona,
resp. z rozhodovací pravomoci Českého telekomunikačního úřadu. Služby obsahu
tedy nepředstavují služby elektronických komunikací, a proto je orgánem kompetentním
k rozhodování o ceně za tyto služby soud a nikoliv Český telekomunikační úřad.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním úřadem a obecným soudem
se zvláštní senát řídil následující úvahou:
Obvodní soud pro Prahu 4 v předcházejícím soudním řízení popřel svou pravomoc
rozhodnout věc a navrhovatel popírá svou pravomoc rozhodnout po postoupení věci; zvláštní
senát konstatuje, že se ve věci jedná o negativní (záporný) kompetenční spor, k jehož projednání
a rozhodnutí je povolán zákonem o některých kompetenčních sporech.
Zvláštní senát rozhoduje o kompetenčním sporu podle skutkového a právního stavu
ke dni svého rozhodnutí (srov. č. 485/2005 Sb. NSS).
Navrhovatel (též „Úřad“) je zřízen dle §3 zákona o elektronických komunikacích
jako ústřední správní úřad pro výkon státní správy ve věcech stanovených tímto zákonem,
včetně regulace trhu a stanovování podmínek pro podnikání v oblasti elektronických komunikací
a poštovních služeb.
Ustanovení §108 odst. 1 písm. g) zákona o elektronických komunikacích zakládá
pravomoc Úřadu rozhodovat ve sporech tam, kde tak stanoví tento zákon; pravidla
pro rozhodování účastnických sporů obsahuje zákon v §129 odst. 1: „Úřad rozhoduje spory
mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§7) na straně jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem
na straně druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených
tímto zákonem nebo na jeho základě.“
S účinností od 1. 7. 2010 byla novelou zákona č. 153/2010 Sb. vložena do §129 odst. 1
druhá věta: “Úřad rovněž rozhoduje spory v případech, kdy na straně osoby vykonávající komunikační činnost
(§7) nebo účastníka, popřípadě uživatele, došlo ke změně na jinou osobu, zejména z důvodu postoupení
pohledávky, převzetí dluhu, přistoupení k závazku.“.
Podle ustáleného výkladu zvláštního senátu (srov. např. usnesení ze dne 14. 9. 2009,
čj. Konf 38/2009 – 12) je třeba současného naplnění dvou podmínek k tomu, aby byla dle výše
citovaných pravidel první věty §129 odst. 1 založena pravomoc navrhovatele rozhodnout
účastnický spor.
První podmínkou je osobní předpoklad spočívající jednak na straně osoby,
která musí vykonávat komunikační činnost, jíž se podle ustanovení §7 odst. 1 zákona
o elektronických komunikacích rozumí „a) zajišťování sítí elektronických komunikací, b) poskytování
služeb elektronických komunikací, c) provozování přístrojů dle §73 citovaného zákona“; službou
elektronických komunikací se rozumí dle ustanovení §2 písm. n) zákona o elektronických
komunikacích “služba obvykle poskytovaná za úplatu, která spočívá zcela nebo převážně v přenosu signálů
po sítích elektronických komunikací, včetně telekomunikačních služeb a přenosových služeb v sítích používaných
pro rozhlasové a televizní vysílání a v sítích kabelové televize, s výjimkou služeb, které nabízejí obsah
prostřednictvím sítí a služeb elektronických komunikací nebo vykonávají redakční dohled nad obsahem
přenášeným sítěmi a poskytovaným službami elektronických komunikací; nezahrnuje služby informační
společnosti, které nespočívají zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací“. Osoba
účastníka musí splňovat charakteristiku stanovenou §2 písm. a) zákona o elektronických
komunikacích („účastníkem se rozumí každý, kdo uzavřel s podnikatelem poskytujícím veřejně dostupné
služby elektronických komunikací smlouvu na poskytování těchto služeb“), popřípadě osoba uživatele
musí splňovat charakteristiku stanovenou §2 písm. b) zákona o elektronických komunikacích
(„uživatelem se rozumí každý, kdo využívá nebo žádá veřejně dostupnou službu elektronických komunikací“);
veřejně dostupnou službou elektronických komunikací se dle §2 písm. o) cit. zákona rozumí
„služba elektronických komunikací, z jejíhož využívání není nikdo předem vyloučen“.
Druhou nezbytnou podmínkou je věcný předpoklad, jenž vychází z ustanovení
„pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě“, přičemž zaplacení ceny
je podle §64 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích jednou ze základních povinností
účastníka popř. uživatele veřejně dostupné služby elektronických komunikací.
Podle druhé věty §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích je pravomoc
navrhovatele rozhodnout spor založena rovněž v případech, ve kterých sice budou účastníky
osoby odlišné od osob uvedených ve větě první téhož ustanovení, k jejich účastenství však dojde
na základě změny závazku v osobě věřitele či dlužníka; to vše za předpokladu, že spor
mezi původními účastníky sporu byl oprávněn rozhodnout navrhovatel.
Zvláštní senát zkoumal naplnění podmínek rozhodovací pravomoci navrhovatele
ve smyslu věty první i druhé §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích.
Z výpisů vycházejících z databáze navrhovatele a z obchodního rejstříku je zřejmé,
že žalobkyně je osobou vykonávající komunikační činnost; osoba žalované naplňuje
charakteristiku účastníka podle §2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích.
Pravomoc navrhovatele rozhodnout spor v této věci by byla dána, šlo-li by o spor
o zaplacení ceny za služby elektronických komunikací; jak vyplývá z definice §2 písm. n) zákona
o elektronických komunikacích, nelze však službou elektronických komunikací rozumět každou
službu, která bude přístupná účastníkovi osobou vykonávající komunikační činnost
prostřednictvím její sítě a služeb elektronických komunikací; výjimkou patrnou z formulace
citovaného ustanovení jsou služby, jejichž užívání resp. přístup k jejich obsahu poskytovatel
(osoba vykonávající komunikační činnost) zprostředkuje sice svou sítí a prostřednictvím služeb
elektronických komunikací, nicméně obsah samotné služby závisí na poskytovateli takové služby.
Zvláštní senát při úvahách o povaze dotčených služeb vycházel ze Všeobecných
podmínek žalobkyně známých mu z jeho úřední činnosti, které byly účinné ke dni 1. 3. 2007,
konkrétně z bodu 15. nazvaného „Služby třetích stran“, v němž mj. žalobkyně pro účastníky
upravila postup pro přístup ke službám třetích stran (bod 15.1) a pro vyúčtování za užití služeb
třetích stran (bod 15.4)
1
. Z těchto ustanovení vyplývá, že sama žalobkyně se nepovažovala
za poskytovatele těchto služeb a v souladu s tím i vyúčtování vystavila odděleně od vyúčtování
služeb elektronických komunikací, jejichž byla poskytovatelem.
Ve věci jde o spor o zaplacení ceny za využití služeb jiných subjektů (kontakty
na tyto subjekty jsou dostupné na adrese www.cz.o2.com/3partner), které byly žalobkyní
žalované zpřístupněny po zadání příslušného telefonního čísla přiděleného navrhovatelem třetím
osobám odlišným od žalobkyně, po zpřístupnění zvolené služby byl její obsah účastníkovi
(žalované) sdělen prostřednictvím sítě žalobkyně a jí poskytnutých služeb elektronických
komunikací, žalobkyně „služby obsahu“ sama neposkytla, pouze jejich užití zprostředkovala.
Je zřejmé, že pohledávka plynoucí z neuhrazení ceny za poskytnuté služby primárně vznikla
mezi žalovanou a poskytovatelem služby obsahu.
1
Všeobecné podmínky nejsou obsahem spisu, znění účinné ke dni 1. 3. 2007 a rozhodné rovněž v daném případě
bylo citováno již ve věci sp. zn. Konf 20/2012 (dostupné na www.nssoud.cz).
Zvláštní senát z výše uvedených důvodů shledal žalovanou využité služby za odpovídající
službám obsahu ve smyslu §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích, které dle stejného
ustanovení nejsou službami elektronických komunikací; spor o zaplacení ceny za takové služby
pak není sporem o plnění povinností uložených na základě zákona o elektronických
komunikacích. Tento závěr je stěžejní pro úvahu zvláštního senátu o rozhodovací pravomoci
navrhovatele, neboť vzhledem k charakteru služby nemohou být ve vzájemném vztahu
žalobkyně, žalované a poskytovatele služby obsahu splněny podmínky stanovené větou první
a příp. též druhou §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích.
Výhradní oprávnění žalobkyně požadovat po žalované zaplacení pohledávky namísto
poskytovatele služby obsahu je předmětem právního vztahu mezi poskytovatelem služby obsahu
a žalobkyní.
Lze tak uzavřít, že v posuzovaném případě poskytnuté služby obsahu nejsou službou
elektronických komunikací, z pravomoci soudů se tato věc nevymyká, neboť podle §7 odst. 1
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, soudy rozhodují
„spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů,
pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.“
Z vyložených důvodů zvláštní senát rozhodl, že příslušným rozhodnout o nároku je soud
(§5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb.) a současně tak potvrdil dřívější judikaturu zvláštního senátu
(sp. zn. Konf 99/2009), od níž neshledal důvodu se odchýlit. Podle §5 odst. 3 zákona
o některých kompetenčních sporech zvláštní senát zrušil rozhodnutí obvodního soudu,
které výroku zvláštního senátu odporuje a které pravomoc soudu k jednání popřelo.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.
závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní
orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále tedy bude Obvodní soud pro Prahu 4
pokračovat v řízení o návrhu na vydání platebního rozkazu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 26. listopadu 2012
JUDr. Michal Mazanec
předseda zvláštního senátu