ECLI:CZ:NSS:2012:NAD.95.2012:6
sp. zn. Nad 95/2012 - 6
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalovanému: Městský soud v Praze, se sídlem Praha 2, Spálená 2, v řízení o návrhu Městského
soudu v Praze na přikázání věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 11 A 145/2012 jinému soudu.
takto:
Věc vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 A 145/2012
se přikazuje Krajskému soudu v Praze.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u místně příslušného Městského soudu v Praze domáhal
ochrany před nečinností žalovaného, na kterého se obrátil se stížností podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, z důvodu, že ta nebyla doposud vyřízena.
Městský soud v Praze předložil Nejvyššímu správnímu soudu návrh na přikázání věci
jinému soudu, v souladu s §9 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), neboť
je v projednávané věci žalovaným.
Žalobce se k návrhu na přikázání věci jinému soudu nevyjádřil a nevyužil ani svého práva
vyjádřit se ve smyslu ustanovení §9 odst. 3 s. ř. s. k tomu, kterému soudu má být věc přikázána
a k důvodu přikázání, ačkoli byl k vyjádření ve lhůtě deseti dnů vyzván výzvou ze dne 2. 10. 2012
(doručena dne 12. 10. 2012).
Nejvyšší správní soud shledal návrh Městského soudu v Praze na přikázání věci jinému
než místně příslušnému soudu důvodným.
Ustanovení §9 odst. 1 s. ř. s. upravuje možnost Nejvyššího správního soudu přikázat věc
jinému než místně příslušnému krajskému soudu, jestliže pro vyloučení soudců specializovaných
senátů místně příslušného soudu nelze sestavit senát. V citovaném ustanovení je upraven případ
tzv. delegace nutné, která je podmíněna vyloučením všech soudců specializovaných senátů místně
příslušného soudu, který má věc projednat a rozhodnout.
V projednávané věci je pasivně legitimovaným účastníkem (žalovaným) Městský soud
v Praze, což je subjekt totožný se správním soudem, který by měl ve věci podle rozvrhu práce
rozhodnout. Z uvedeného důvodu nelze u soudců specializovaných senátů tohoto soudu a priori
vyloučit určitou míru pocitu sounáležitosti s institucí, ve které pracují, a již tato skutečnost sama
o sobě může u žalobce vyvolávat rozumné pochybnosti o nepodjatosti soudců, kteří by měli
ve věci rozhodovat. Za takové situace nelze ze soudců Městského soudu v Praze sestavit senát,
který by o žalobě mohl rozhodnout.
Ke vztahu objektivní pochybnosti o nepodjatosti soudců Nejvyšší správní soud odkazuje
na rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 30. 9. 2005, č. j. 4 As 14/2004 - 40, ve kterém se vyslovil
tak, „že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoli na skutečně prokázané
podjatosti, ale je dáno již tehdy, jestliže lze mít o jeho nepodjatosti pochybnost“. V tomto ohledu je vhodné
poukázat i na obecnou právní zásadu nemo iudex in causa sua, dle které nikdo nesmí být soudcem
ve vlastní věci, a ve sporu mezi dvěma subjekty musí vždy rozhodovat nezávislý třetí subjekt.
Tato obecná pravidla jsou obecně uznávána jako zásady spravedlnosti, a to i tehdy, jestliže nejsou
normativně vyjádřena v pozitivním právu (srov. Knapp, V. Teorie práva, C. H. Beck, Praha 1995,
str. 83).
Vzhledem k těmto důvodům byly podmínky pro delegaci jinému krajskému soudu,
stanovené v ustanovení §9 odst. 1 s. ř. s., splněny. Nejvyšší správní soud proto přikázal věc
Krajskému soudu v Praze. Při úvaze, kterému krajskému soudu věc postoupit, vycházel Nejvyšší
správní soud ze skutečnosti, že tento krajský soud je pro oba účastníky nejvýhodnější z hlediska
dostupnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2012
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senát