ECLI:CZ:NSS:2012:NAO.40.2012:24
sp. zn. Nao 40/2012 - 24
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: P. P., proti žalované:
Kancelář prezidenta republiky, se sídlem Praha 1 – Hrad, proti rozhodnutí žalované ze dne 23.
2. 2012, čj. 850/2012, o námitce podjatosti vznesené žalobcem,
takto:
Soudci specializovaných senátů správního soudnictví Městského soudu v Praze
nejsou v y l o u č e n i z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Městského soudu
v Praze pod sp. zn. 3 A 37/2012.
Odůvodnění:
[1] Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí
Vedoucího Kanceláře prezidenta republiky ze dne 23. 2. 2012, čj. 850/2012, kterým bylo
zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Kanceláře prezidenta re publiky ze dne 10. 2. 2012,
čj. 850/2012. Žaloba je u tohoto soudu vedena pod sp. zn. 3 A 37/2012.
[2] Žalobce v žalobě současně vznesl námitku podjatosti všech soudců městského soudu
a požádal, aby o věci rozhodl jiný soud. Podjatost soudců spatřuje v tom, že předsedou
městského soudu je JUDr. Jan Sváček, který je „představený“ všech soudců městského soudu.
Je zde možnost, že by soudci městského soudu mohli být ve věci ovlivňováni „pro jasnou a veřejnou
velkou náklonnost prezidenta Václava Klause k JUDr. J. Sváčkovi.“ Podle žalobce je vše doložitelné
návrhem JUDr. J. Sváčka na post ústavního soudce. Z toho pak plyne, že by JUDr. J. Sváček sám
či jeho podřízení byli ve věci zaujatí. Proto v takovém řízení není zajištěno rovné postavení
žalobce a žalované.
[3] Žalovaná ve svém vyjádření odmítla důvodnost uplatněné námitky, neboť žalobce
neuvedl žádné konkrétní skutečnosti vztahující se ke Kanceláři prezidenta republiky. Proto
rovněž nesouhlasí s delegací věci na jiný soud.
[4] Předsedkyně senátu městského soudu, jemuž věc připadla k vyřízení podle rozvrhu práce,
posléze věc postoupila k rozhodnutí Nejvyššímu správnímu soudu.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil vznesenou námitku podjatosti vůči všem soudcům
specializovaných senátů správního úseku Městského soudu v Praze a dospěl k závěru, že není
důvodná.
[6] Podle §8 odst. 1 s. ř. s. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci,
jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod
pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání
nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem
k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané
věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Podle §8 odst. 5 s. ř. s. námitka musí být
zdůvodněna a musí být uvedeny konkrétní skutečnosti, z nichž je dovozována.
[7] Rozhodování o věci nestranným a nezávislým soudcem je jedním z pilířů práva
na spravedlivý proces. Kategorie nestrannosti soudce má přitom subjektivní i objektivní rovinu.
Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, jež vyjadřuje vnitřní vztah
soudce k projednávané věci. Při posuzování námitky podjatosti je však třeba nestrannost vnímat
i z hlediska objektivního, tzn. zkoumat, zda skutečně existují objektivní okolnosti, jež vyvolávají
oprávněné pochybnosti o nezaujatosti soudce v konkrétním případě. K vyloučení soudce
z projednání a rozhodnutí věci může v zásadě dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah
soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity,
že i přes zákonem stanovené povinnosti nebudou moci nebo schopni nezávisle a nestranně
rozhodovat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01).
[8] Požadovaný intenzivní vztah soudců k dané věci či účastníkům řízení nelze z žalobcova
návrhu seznat.
[9] Žalobce nevznesl námitku podjatosti vůči konkrétnímu soudci či soudcům správního
úseku městského soudu. Neuvedl žádné konkrétní důvody subjektivní povahy pro vyloučení
soudců. Důvody podjatosti – v podstatě objektivní povahy - však shledává ve vztahu všech
těchto soudců k předsedovi městského soudu a ve vztahu prez identa republiky k předsedovi
městského soudu.
[10] Prezident republiky se z pozice své funkce nepodílel na vydání žalobou napadeného
rozhodnutí žalované. O žádosti o poskytnutí informace rozhodovala žalovaná jménem ředitele
Odboru politického a tajemníka prezidenta republiky; o zamítavém rozhodnutí o odvolání
rozhodoval Vedoucí kanceláře prezidenta republiky. Prezident republiky je povolán k navrhování
kandidátů na funkci ústavních soudců (čl. 84 odst. 2 Ústavy České republiky ve spojení s §6
odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Přitom je přirozené, že některými z těchto
kandidátů budou pro své profesní zkušenosti i soudci či soudní funkcionáři. Proto sama
skutečnost, že prezident republiky navrhl předsedu městského soudu na funkci soudce Ústavn ího
soudu, nemůže bez dalšího založit pochybnosti o podjatosti všech soudců správního úseku
městského soudu. Nelze zde totiž shledat dostatečnou a závažnou spojitost mezi vztahem
příslušných soudců k projednávané věci a tvrzeným vztahem k žalované. Žalobce m uvedené
nepřímé souvislosti a zcela obecná tvrzení o vztahu prezidenta k předsedovi městského soudu
nemohou vést k legitimním pochybnostem o podjatosti příslušných soudců ve věci.
[11] Nejvyšší správní soud jen pro úplnost poznamenává, že v rozsudku ze dne 30. 9. 2005,
čj. 4 As 14/2004 - 40, dostupném na www.nssoud.cz, vyslovil, že postavení soudců ve vztahu
k místopředsedovi soudu, u něhož sami působí, kdy takový místopředseda může v zákonem
stanovených případech vykonávat ve vztahu ke jmenovaným soudcům úkoly státní správy,
by mohlo zavdat objektivní pochybnost o nepodjatosti těchto soudců. O takovou spojitost
se však v daném případě nejedná, neboť rozvrhem práce určení soudci nemají rozhodovat
o žalobě proti rozhodnutí funkcionáře soudu, u něhož sami působí.
[12] O případné podjatosti soudců městského soudu nesvědčí ani jiná skutečnost obsažená
ve spisu. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že v řízení nebyly zjištěny žádné důvody, pro které
by bylo možné pochybovat o nepodjatosti všech soudců správního úseku Městského soudu
v Praze v této věci. Jelikož ve věci nebylo zjištěno, že by o věci nemohli rozhodovat soudci
městského soudu, nebyla naplněna ani podmínka pro přikázání věci jinému soudu. S odkazem
na shora uvedené důvody proto Nejvyšší správní soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku
tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 8. srpna 2012
JUDr. Jan Passer
předseda senátu